Pořad o vzniku a osudech první české autorské pohádky a jejího tvůrce.
Připravily Hana Soukupová, dr. Věra Brožová a dr. Eva Fialová. Režie Jakub Doubrava.
Připravily České Budějovice.
Účinkují Petr Šporcl a Martin Hruška, v ukázkách Karel Höger, Vlastimil Brodský a František Smolík.
Připravil Český rozhlas v roce 2005 (?).
Pozn.: Dokument získal nejvyšší ocenění Prix Bohemia Radio 2007 v kategorii Literatura v proměnách rozhlasových žánrů.
Pozn.: Asi každý z nás zná kouzelný svět Karafiátových Broučků. Tato první původní pohádka české literatury se dočkala velkého čtenářského úspěchu, ale také mnoha zpracování. Málo se ale ví o autorovi samotném. (anotace)
Lit.: Pavlovský, Petr: O českosti Broučků. In Týdeník Rozhlas 48/2007 (recenze). – Cit.: Jak už čtenáři vědí (viz TR č. 43/2007), na Prix Bohemia Radio 2007 získal letos v kategorii Literatura v proměnách rozhlasových žánrů cenu pořad Hany Soukupové Jan Karafiát, spisovatel Broučků. Tato útlá knížka vyšla původně (1876) jako samizdat v původním slova smyslu: anonymně a nákladem vlastním, v době, kdy česká literatura pro děti ještě neexistovala. Podruhé vyšla až roku 1894, ale navzdory následujícímu frenetickému úspěchu a dalším vydáním se k ní skromný autor (1846-1926) přihlásil až roku 1910. Záhy se z ní stalo klasické dílo funkční oblasti literatury pro děti, jakkoli má stálý podtitul „pro malé i velké děti“.
Naše přední fonodokumentaristka se bez „fonokouzel“ plně spolehla na nosnost námětu: většina hodinového prostoru je věnována rozhovoru s odbornicemi, Evou Fialovou z archivu Českobratrské církve v Praze a literární historičkou Věrou Brožovou. Výklad občas esteticky zpestřují rozkošné úryvky z rozhlasové četby díla v interpretaci Karla Högera, ale celý hodinový prostor je plně věnován noetickým a etickým aspektům. Právem, protože jde o fakta širší veřejnosti zcela neznámá, navíc interpretačně značně otevřená.
Jan Karafiát je ukázán jako postava v českém prostředí velice neběžná, troufnu si napsat v mnohém srovnatelná s Palackým nebo Masarykem. Navzdory chudobnému původu získal hluboké vzdělání, a to především vysokoškolským studiem mimo rakouský (a katolický) prostor – na evangelických univerzitách v Německu a ve Skotsku. Dokonalé vybavení v živých jazycích mělo zřejmě protějšek i ve znalosti jazyků mrtvých (pořídil kritické vydání Bible kralické (1887), biblistikou se zabýval i později.
Pořad snáší řadu přesvědčivých argumentů, že právě v prostředí Svobodné skotské církve v Edinburgu, kde Karafiát pobýval v letech 1871-1872, se mu dostalo definitivní iniciace. Do vlasti se vrací jako jakýsi misionář, prodchnutý puritánskými náboženskými idejemi, které je rozhodnut uvádět do praxe. Od roku 1875 byl dvacet let farářem v Hrubé Lhotě na Valašsku, což pro Evropana s jeho vzděláním a vědeckými ambicemi musela být nemalá oběť, tím spíš, že neměl rodinu. Ovšem jak z jeho životopisu, tak i z písemných pramenů, včetně Broučků, je patrná jeho víra v predestinaci: vše je v rukou Božích a na člověku je, aby se Božím záměrům poslušně a s radostí podřídil.
V rozhlasovém dialogu o Broučcích padly dosti zásadní otázky po jejich originalitě a specifické českosti. Obě byly zodpovězeny kladně, což se mi v druhém případě jeví jako sporné. Broučci se přece zcela vymykají idylickému rázu české literatury (zvláště té dětské), humorně „přitakávající životu“. Častá přítomnost smrti (včetně samého závěru) působí při dnešním čtení až morbidně. V pořadu citovaný Jan Skácel v roce 1967 právem oceňuje, že Jan Karafiát „řekl dětem, že je na světě smrt, a nevylekal je“. Horší je to ovšem s eufemismem, že „kniha si musela odpočinout“, když cenzurní důvody tohoto odpočinku jsou nabíledni. Knížka byla například mnohokrát dramatizována, ale v poválečných inscenacích byl fenomén Boha důkladně vymítán a s ním zpravidla zmizela i ona „nečeská“ smrt.