David Zane Mairowitz. Nejlepší hra BBC roku 1989. Překlad Daniela Gothová. Zvuk Jiří Furman. Záznam a střih Jana Fišerová. Zvukové efekty Josef Plechatý. Hudební dramaturg Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Asistentka režie Bohumila Andrejsková. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Marie Lvovna (Dana Syslová), Michail (Jiří Štěpnička), Semjon Pavlovič (Josef Vinklář), doktorka (Zuzana Stivínová), Pavel (David Novotný), prokurátor (Karel Urbánek), dozorce (Rudolf Stärz), Šebalin (Pavel Oskar Gottlieb) a Grodovská (Lída Engelová).
Natočeno v roce 2000. Premiéra 13. 6. 2000 (Vltava, 21:30 – 22:49 h.; 70min.). Repríza 20. 9. 2007 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 19. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Lit.: -ja- (= Adámek, Jiří): Tipy – Jak píšou pro rozhlas v Británii. In web A2 38/2007 (anotace). – Cit.: Jedním z problémů, na které naráží původní tvorba českých rozhlasových umělců, je nedostatek kvalitních textů. Přesněji textů, které by po formální i obsahové stránce odpovídaly evropským trendům i dnešním technologickým možnostem v oblasti zvuku. Ve čtvrtek večer zazní na Vltavě Sonáta pro Stalina od Davida Zanea Mairowitze. Ta byla před osmi lety oceněna jako nejlepší hra BBC. Může být tedy poučné, jak se s ní vypořádali v Českém rozhlase, kde bylo drama natočeno v roce 2000. Režie Lída Engelová, mezi účinkujícími figurují jména jako Jiří Štěpnička, Dana Syslová, Zuzana Stivínová.
Lit.: Pavlovský, Petr: Zamyšlení nad rozhlasem – Žánrové meze hororu. In Týdeník Rozhlas 8. 10. 2007 (recenze). – Cit.: S úmrtím Josefa Vinkláře (18. září) nemohla stanice Český rozhlas 3 – Vltava programově počítat, ale fatální náhodou měla na 20. září zařazenu inscenaci nejlepší rozhlasové hry BBC roku 1989, Sonáty pro Stalina od Davida Z. Mairowitze, nastudovanou před sedmi lety.
Děj se odehrává převážně v prostorách stalinského státního rozhlasu. Velký Džugašvili si tam večer z rozmaru, s jakousi sentimentální vzpomínkou, zatelefonuje, že by chtěl nahrávku s Mozartovou sonátou v podání jisté vyhlášené virtuosky. Problém je v tom, že dotyčná, obžalovaná z účasti na trockistickém spiknutí, už léta hnije v kobce Lubjanky a všechny její nahrávky byly „samozřejmě“ ihned po odsouzení zničeny.
Úkol rozhlasových i dalších „odpovědných pracovníků“ je jasný: dovézt ji ihned z vězení do studia, přimět ji nahrát sonátu, která bude obratem doručena vládci k snídani; pak hudebnici obratem vrátit mezi lidské splašky.
Vlastní děj se odehrává v úděsné atmosféře různě stupňovaného a proměňovaného strachu úplně všech postav – kromě té jediné, která už může ztratit jenom své dlouhodobé utrpení. Samozřejmě představa, jak zchromlá, podvyživená a zavšivená lidská troska hraje Mozarta, jakkoli pod injekcemi a se zavedenou kapačkou se asi vymyká realitě, ale zde jde spíš o princip: o Stalinově chování k umělcům je toho známo dost.
Zahrát inscenaci, jejíž všechny postavy žijí v akutním strachu z existenčního zničení svého i svých blízkých, je na pokraji nemožnosti. Tým režisérky Lídy Engelové to dokázal, a i když nespravedlivě pominu všechny ostatní, musím zmínit výkon právě Josefa Vinkláře.
Jeho „demiurg“, Semjon Pavlovič, byl neskutečnou, ale přesto uvěřitelnou směsí arogance, cyničnosti, strachu, ale i špetky soucitu, hrůzy z představitelného i nepředstavitelného, prostě ztělesněný subjekt i objekt totality. Tím dodal celému dílu přízračný odér až štítivé hrùzy, s nímž se ostatní výkony sladily.
Sedmdesát minut poslechu se zaťatými zuby. Když jsem se po poslechu do té míry „emocionálně otřepal“, abych o něm mohl psát (a pravda potřeboval jsem k odstupu skoro týden), musel jsem si závěrem položit obligátní kritickou otázku: Co to vlastně bylo za žánr? Nic hrůznějšího jsem v životě neslyšel – takže horor?
Ale kdeže! Horor, podobně jako detektivka či krimi, musí být zjevně „fiction“, vymyšlenost, byť i naplněná pravděpodobnými reáliemi. Tenhle příběh sice není dokumentární, je to také fiction, ale taková, že se podobně asi stala, a bůhví kolikrát. To je tak strašné pomyšlení, že prostě nemá jméno, pokud se nespokojíme s obecným: je to lidskými stvůrami vytvářené peklo na tomto světě.
Ne nadarmo se u nás jedním dechem mluví o osvětimské i jáchymovské lži. Konečně čím se ideově liší uniformní čepice člena komunistické NKVD a gestapáka? V umístění na stánku v Karlovce to není; naopak, shoda je v těch skutečných lebkách obětí za nimi.
Lit.: Pekárek, Hynek: Sonáta pro Stalina. In web ČRo, 20. 9. 2007 (rozhovor s autorem). – Cit.: Vaše hra se odehrává v době nejkrutějšího stalinského teroru. Inspirovaly vás při jejím psaní nějaké konkrétní historické události?
Sonátu pro Stalina jsem napsal nedlouho poté, co jsem četl Šostakovičovy paměti. Na jejích stránkách najdete nejednu situaci a skutečnost podobné těm, které jsem použil ve své hře. Bezprostředně mne inspirovala Šostakovičova historka, jak byl jednou uprostřed noci vyburcován celý orchestr, aby do rána nahrál desku, kterou si přál Stalin. Na obdobné situaci jsem Sonátu pro Stalina vystavěl, ale s tím rozdílem, že jsem do ní přivedl svoji fiktivní postavu – Stalinovu oběť, klavíristku Marii Lvovnu.. Pak jsem se rozhodl, že právě tahle postava nebude nikdy jednat v dialogu, že bude mlčet. Důsledné mlčení je v situaci krajního ponížení a teroru výrazem jejího odporu. Co však s mlčící postavou v rozhlasové hře? Marie Lvovna proto přesto mluví – posluchač slyší její vnitřní monology.
Pro dramatika je vždy lákavé přivádět na scénu velké historické osobnosti. Stalin, přestože jeho jméno je přímo v názvu, ve vaší hře ale nevystupuje. . .
O tom, že by Stalin ve hře vystupoval jsem ani neuvažoval. Po pravdě řečeno, víc než jeho postava mne jako autora spíše zajímal mechanismus té obrovské moci nad lidmi, které měnil v poslušné loutky. Odolali pouze ti, kteří si zachovali vnitřní integritu. V situacích, kde je pravidlem pro jednání důsledná sebecenzura, už není Stalinova osobní přítomnost nutná.
Váš odmítavý vztah ke komunismu je ze hry patrný. Nedá mi však, abych se vás nezeptal, jestli byl takový vždycky?
Pocházím z rodiny, která přijala Stalinův kult a věřila v myšlenku komunismu, jak v roce 1930, tak i v roce 1940 a dokonce – je mi to líto – ještě i po vpádu Sovětského svazu do Československa v roce 1968. Proto jsem hru Stalinova sonáta psal také jako osobní výraz svého odporu proti tomu, čemu jsem před mnoha lety věřil.
Vaše hry jsou obvykle uváděny všemi prestižními rozhlasovými stanicemi v Evropě. Jaký úspěch jste měl se Sonátou pro Stalina?
Sonáta pro Stalina byla již vysílána ve dvanácti zemích. V britské BBC se stala nejlepší hrou roku 1989. Česká premiéra je zároveň prvním uvedením hry v zemi bývalého komunistického bloku. Jsem velmi rád, že mohu svůj „autorský protest“ proti komunismu představit právě českým posluchačům.
Václav Cibula. Rozhlasová báchorka se zpěvy. Starofrancouzská chantefable potulného žakéře ze 13. století. Hudba Jiří Berkovec, řídí Jiří Váchal. Dramaturgie a režie Karel Gissübel. Zvuk Vladimír Kalnický. Záznam Hanka Podzimková. Asistentka režie Věra Havlatová.
Osoby a obsazení: žakéř (Jaroslav Kepka), Aucassin (Bořivoj Navrátil), Nicoletta (Gabriela Vránová), hrabě Garin z Beaucairu (Vladimír Leraus), hrabě Bougars z Valence (Josef Bláha), místohrabě (Zdeněk Hodr), matka (Blanka Waleská), oráč (František Hanus), pastýř Esmeré (Jiří Hálek), pastýř Martinet (František Husák), pastýř Robeson (Miroslav Masopust) a král Země torelorské (Oldřich Musil).
Natočeno v roce 1967. Premiéra 23. 12. 1967 (78 min.). Repríza 30. 10. 2005 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.); 18. 11. 2012; 20. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Pozn.: Rozhlasová dramatizace starofrancouzské chante-fable, jedné z nejkrásnějších a největších literárních památek středověké Francie, kde poprvé v historii francouzské literatury vstupuje na scénu dělný člověk. Komedie, jež byla ve své době satirickou persifláží rytířského románu a celé rytířské feudální společnosti.
Alexandr Sergejevič Puškin. Dramatizace Marta Kussová. Hudba Tomáš Pergl. Dramaturg Ivan Hubač. Hudba a zvukové efekty Tomáš Pergl. Režie Vladimír Gromov.
Účinkují Jiří Litoš, Vladimír Rusko, Petr Šplíchal, Tomáš Pergl, Jan Kostroun, Václav Balák, Bedřich Švácha, Hana Brothánková, Martin Písařík, Vlasta Peterková, Antonín Molčík, Stanislav Šárský, Alois Švehlík, Valerie Zawadská, Lucie Pernetová, David Novotný, Bořivoj Navrátil, Petr Oliva, Luděk Munzar, Filip Čáp, Aleš Procházka, Jan Schánilec, Bohuslav Kalva, Jaroslav Horák, Jaroslav Plesl, Jan Hanžlík, Dana Syslová.
Natočeno v roce 2005.
Pozn.: K napsání této novely inspiroval autora příběh Naděždy Andrejevny Durovové.
William Shakespeare. Překlad Milan Lukeš. Rozhlasová úprava Josef Hlavnička. Hudba Otmar Mácha, řídí Jiří Váchal. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Lear, británský král (Martin Růžek), Goneril (Alena Vránová), Regan (Růžena Merunková), Cordelie (Taťjana Medvecká), Hrabě z Glostru (Jiří Adamíra), Hrabě z Kentu (Eduard Cupák), Edmund, Glostrův nemanželský syn (Pavel Soukup), Edgar, Glostrův syn (Jiří Plachý), blázen (Bohumil Bezouška), vévoda z Albany (Petr Kostka), vévoda z Cornwallu (Petr Pelzer), Oswald, Gonerilin správce domu (Jan Přeučil), sloužící (Karel Hlušička), důstojník (Josef Nedorost), posel (Oldřich Vlach), šlechtic (Tomáš Töpfer), lékař (Dalimil Klapka) a Herold (Bohumil Švarc).
Premiéra 25. a 26. 12. 1989 (Vltava, 20.15 – 21.36 h.). Repríza 22. 10. a 29. 10. 2005 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 3. a 10. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydal Radioservis, říjen 2018 (1 CD, CR0976-2) k 100. výročí narození M. Růžka.
Lit.: Boková, Marie: Mistři. In Týdeník Rozhlas 47/2006. (recenze)
Lit.: Orságová, Dominika: Horčičkův Král Lear (1989). In web Radio Dock, 3. 2. 2014 (recenze). – Cit.: Vrcholná Shakespearova tragédie Král Lear z roku 1605-06 otevírá mnoho témat dotýkajících se samotné podstaty lidské existence. Její duchovní rozměr charakterizuje Martin Hilský, když ji definuje jako hru o světě, „který se otřásá v základech, hra vizionářská a apokalyptická. V samém srdci této Shakespearovy tragédie je obraz poutníka a cesty. Geograficky vzato putuje Lear ze svého sídla (někde ve střední Anglii) do Doveru. Ale jako každá cesta poutníkova i Learova pouť má ještě jiný, daleko důležitější, duchovní rozměr. […] Smyslem tohoto putování je sebepoznání. Řád člověka, přírody i všehomíra je v Králi Learovi vážně narušen, dokonce se ocitne ve smrtící krizi, ale nikdy není zrušen zcela. […]“
Na divadle byl Král Lear inscenován nesčetněkrát a dočkal se i mnoha filmových adaptací. V auditivní podobě se v kontextu české rozhlasové tvorby objevuje (dle informací na stránkách Panáček v říši mluveného slova ) pouze ve třech provedeních. První z nich je inscenace z roku 1939 v režii Vladimíra Müllera. Záznam této inscenace bohužel není k dispozici a nejsou dostupné ani žádné další informace.
Druhá inscenace byla vydána v roce 1960 na zvukovém nosiči LP. Ani k této inscenaci není k dispozici příliš mnoho informací. Ze stránek Panáček v říši mluveného slova se dozvídáme pouze to, že inscenace vychází z překladu Ericha. A. Saudka a že zde účinkovali: Zdeněk Štěpánek (Lear), Jiří Dohnal (Kent), Stanislav Neumann (šašek), Jarmila Krulišová (Regan), Marie Vášová (Goneril), Radovan Lukavský (Edgar), Naděžda Gajerová (Kordelie), Bohuš Hradil (lékař).
Třetí inscenace, o níž pojednává tato analýza, je dílem Jiřího Horčičky a pochází z roku 1989. Její záznam je k dispozici, proto je možné věnovat se jí podrobněji. Tato inscenace vychází z překladu Milana Lukeše, o rozhlasovou úpravu se postaral Josef Hlavnička. Inscenace je natočena jako stereofonní, autory stereofonního scénář jsou Karel Nedorost a Jiří Horčička. Hudbu složil Otmar Mácha, orchestr řídil Jiří Váchal. V hlavních rolích můžeme slyšet: Lear, británský král (Martin Růžek), Goneril (Alena Vránová), Regan (Růžena Merunková), Cordelie (Taťjana Medvecká), Hrabě z Glostru (Jiří Adamíra), Hrabě z Kentu (Eduard Cupák), Edmund, Glostrův nemanželský syn (Pavel Soukup), Edgar, Glostrův syn (Jiří Plachý), blázen (Bohumil Bezouška), vévoda z Albany (Petr Kostka), vévoda z Cornwallu (Petr Pelzer), Oswald, Gonerilin správce domu (Jan Přeučil), sloužící (Karel Hlušička), důstojník (Josef Nedorost), posel (Oldřich Vlach), šlechtic (Tomáš Töpfer), lékař (Dalimil Klapka) a Herold (Bohumil Švarc).
Inscenace je vytvořena v tradičním pojetí, neobjevuje se zde žádná snaha o zásadně novátorskou interpretaci. Hlavním tématem je tedy putování Krále Leara od pýchy po naprosté pokoření a rozpad veškerých hodnot v mezilidských vztazích. Posluchači je Shakespearův text poskytnut v celém znění s minimálními úpravami. Nedochází k žádným větším škrtům, výjimkou je vynechání pouze několika drobných replik.
Předěly mezi jednotlivými scénami a obrazy zajišťuje zvukový motiv fanfár doplněný hudbou. S tím, jak se postavy propadají do vlastní temnoty, potemňuje i tento hudební motiv. Na začátku inscenace jsou fanfáry důstojné a vznešené, jak postupuje dramatický čas a děj, jsou hudební podkresy doplňovány temnějšími a hlubšími tóny. Hudební motivy také zdůrazňují dramatické a významné momenty inscenace, například když Lear vyhání Kenta z království či když Gloster čte falešný Edgarův dopis, nebo dotvářejí charakter postavy – příkladem je hudební motiv navozující dojem intrik a spiklenectví, který doprovází monology Edmunda. Sofistikovanou práci se stereofonií může posluchač ocenit zejména ve scéně bouře, kdy do výkřiků krále Leara znějí hromy, duje vítr a padá silný déšť.
Onomu vývoji od vznešenosti mocného krále k rozpadu osobnosti i království odpovídá i herectví rozhlasové inscenace. To v sobě nese po celou dobu umělecký patos, který je však patřičný velké tragédii, nejedná se o patos přehnaný či dokonce trapný. Na začátku inscenace mluví postavy vznešeně, důstojně, sebejistě. V průběhu děje, kdy jsou jejich nitra podrobována krutým ranám osudu, se však jejich projev mění a vznešenost nahrazuje šílenství, zloba, žal. Nejsilněji je tento vývoj zřetelný na postavě samotného Krále Leara, kdy se prostřednictvím hlasu Martina Růžka ze sebejistě vystupujícího krále stává nejprve běsnící šílenec a později pokořený a žalem utrápený stařec. Jeho hlasový projev prochází neuvěřitelnými změnami, kdy prvotní jistotu a vznešenost střídá sípání a vzlykání zničeného člověka. Tragédie Král Lear se z hlediska herectví ukazuje pro rozhlas velice zajímavou, a to také díky tomu, že zde dochází ke změnám identit, což zde herci mohou vyjádřit pouze hlasem, bez toho, že by si vypomohli kostýmy a líčením. Jedná se o postavy Kenta a Edgara. Kent v podání Eduarda Cupáka mluví zpočátku jemným „sametovým“ hlasem. Když je však, poté co se zastane Kordélie, vyhnán králem, přestrojuje se na cizince a mění se i jeho hlas – je hrubší a ráznější, což odpovídá i větší energičnosti v jeho jednání. Nejvíce je tato proměna znát při souboji Kenta s Osvaldem. V Kentově hlase cítíme nadřazenost a výsměch vůči sluhovi. Když si však později, uvězněn v kládě, čte dopis od Kordélie, je jeho hlas opět jemně sametový. V pozdější interakci s ostatními postavami se jeho hlas znovu prohlubuje. Svou normální polohu získává opět až ve chvíli, kdy v závěru odkrývá svou pravou identitu. Stejně zajímavé proměny v hlasovém projevu herce přináší proměna Glostrova syna Edgara v chudáka Toma. Jiří Plachý svým hlasovým projevem zprostředkovává proměnu syna vévody, který je intrikami nevlastního bratra oloupen o svá práva, v prosťáčka, který mluví zmateně, pochechtává se, zadrhává a jehož hlas se chvěje. I zde dochází k proměnám těchto dvou poloh, které závisejí na tom, jestli je Edgar o samotě, nebo hovoří s jinými postavami. Drobné nuance těchto proměn se projevují zejména ve scéně, kdy chce oslepený Glostr skočit z útesu a podotýká, že chudák Tom mluví jasněji než dřív. Jiří Plachý zde tedy hlasově zprostředkovává moment, kdy se postava Edgara bezděky odpojuje od role, do které se z nutnosti utajení sám stylizoval.
Z hlediska herectví jsou samozřejmě velice působivé monology postav, které jsou díky Horčičkově režii a profesionálnímu herectví hereckými klenoty. Ať už se jedná o monolog Leara zmítaného silami přírody v bouři v podání Martina Růžka či intrikánské monology Edmunda v podání Jana Přeučila nebo dojemný monolog zavrženého Edgara stávajícího se chudákem Tomem v podání Jiřího Plachého. Pozoruhodné jsou rovněž herecké výkony představitelek tří královských dcer. Kordélie v podání Taťány Medvecké mluví něžným, bezelstným hlasem. Ve chvíli, kdy se dozvídá o krutosti svých sester, se však dokáže rozohnit a vyjádřit své rozhořčení. Něhu opět cítíme v momentě, kdy se opět setkává se zničeným tatínkem. Velmi zajímavé jsou herecké interpretace jejích sester Goneril a Regan. Ač jsou obě sobecké a zlomyslné, jsou pojaty výrazně odlišně. Goneril Aleny Vránové je chladná téměř po celou dobu, výjimkou je její hraná laskavost, když je otcem vyzvána, aby se vyzn ala s lásky k němu. Její chlad a zloba je však dále její přirozenou polohou, která se postupně prohlubuje. Mnohem zákeřnější je Regan Růženy Merunkové, která se stylizuje do role přívětivé ženy, která přece všechno myslí dobře. Tato stylizace je samozřejmě naschvál průhledná, takže z hlasového projevu prosakuje její úlisnost. Její projev je však na rozdíl od Goneril většinou mírný, což odpovídá textu – Goneril je ta jistější, u Regan cítíme jakousi nejistotu ve chvíli, kdy sama sebe obhajuje poté, co společně se sestrou odeženou otce. O to zrůdnější je její běsnění ve chvíli, kdy Cornwall vypichuje Glostrovi oči a poté ve scéně, kdy se s Goneril bouřlivě přou o Edmunda. Zrůdnost a hrůzné šílenství v hlasech obou hereček přináší ty nejmrazivější momenty z celé inscenace. Téměř hmatatelné je zlo prostupující hlasy Cornwalla, Goneril a Regan ve scéně, kdy Cornwall oslepuje Glostra. Samotný akt oslepování Glostra je velmi intenzivním momentem, kdy se střetává zrůdná zloba Cornwalla v podání Petra Pelzera s bolestí a pokořením Glostra v podání Jiřího Adamíry. Z intenzity hlasového projevu téměř cítíme bolest, kterou Glostr prožívá. A to nejen bolest fyzickou, ale zejména tu z prozření, jak lehce se nechal oklamat Edmundem, a zavrhl proto svého prvního syna Edgara.
Bolestnou proměnou prochází rovněž Gonerilin manžel, vévoda z Albany v podání Petra Kostky. Ten od samého začátku nesouhlasí s ženiným jednáním, ale drží se zpátky. Když však vidí, jak se Goneril chová nejen k němu, ale i ke svému otci a dokonce se ani nesnaží zamaskovat svůj vztah k Edmundovi, naplňuje se jeho hlas rozhořčením a zlobou nad zrůdnostmi Goneril i její sestry. Postavu králova blázna hraje jedinečným způsobem Bohumil Bezouška. Jeho projev se proměňuje od bláznivého prozpěvování jinotajných postřehů o poměrech v království ke starostlivým promluvám směrem ke králi, kdy z bláznova tónu cítíme, že Lear je pro něj nejen králem, ale zejména přítelem. Typickým zvukem, který projev blázna doprovází je cinkot rolniček.
Horčičkova inscenace Krále Leara dokazuje, jak mocně působivá může tato vrcholná Shakespearova tragédie být nejen v provedení audiovizuálním na divadle či ve filmu, nýbrž i v podobě rozhlasové. Shakespearův geniální text v kombinaci s precizním a procítěným herectvím všech účinkujících je natolik intenzivní, že může pozorného a citlivého posluchače nejen dojmout, ale možná také provést cestou skrze hromy a blesky jeho vlastního nitra.
Lit.: Kamberský, Jakub: Shakespearovský skvost rozhlasové dramatiky. In web Naposlech.cz, 5. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Inscenování her věhlasného Williama Shakespeara má v českém rozhlasovém prostředí bohatou tradici. Co se dochovaných nahrávek týče, mnoho jich vznikalo zejména v 50. a 60. letech minulého století, několik jich bylo natočeno i v dekádě následující. Osmdesátá léta už tak plodná nebyla – v Československém rozhlasu vznikla pouze jediná shakespearovská inscenace, Král Lear. Nahrávku z roku 1989 nyní vydává po bezmála třiceti letech Radioservis.
Dvoudílnou inscenaci o celkové délce dvou a půl hodiny nastudoval legendární rozhlasový režisér Jiří Horčička, který od konce 80. let vynikal inscenacemi s ryzí poetikou a často ostrými střihy a rychlými přechody. I audioknižní posluchači mohou znát jeho Čapkovu Válku s mloky, Ašekanzyho Bylo to na váš účet, či soubor maigretovek s Rudolfem Hrušínským. S rozvojem stereofonie Horčička tento přístup zcela neopustil – příkladem je Let do nebezpečí z počátku 80. let, věnoval se ale rovněž velkým zvukovým plátnům v tradičním pojetí, kde nových zvukových možností naplno využíval. Za všechny můžeme uvést Vojnu a mír nebo právě Krále Leara, kde Horčička mohl díky stereu sugestivně ilustrovat například výpravu na lov nebo nelítostnou bouři, nemluvě o zcela jasných příchodech a odchodech postav.Herecky je Shakespearův/Horčičkův Král Lear jednoznačně skvostem: titulní postavu představuje Martin Růžek, jeho dcery Alena Vránová, Růžena Merunková a Taťjana Medvecká. V dalších rolích lze slyšet Eduarda Cupáka, Jiřího Adamíru, Pavla Soukupa, Jiřího Plachého, Petra Kostku, Miloše Hlavicu, Bohumila Bezoušku – co jméno, to pojem. Nejen díky skvělým hlasům, ale i díky jisté režii Jiřího Horčičky působí rozhlasová inscenace dokonale kompaktně. Žádná z replik nezapadne, dialogy jsou jiskrné a monology ještě dlouho rezonují v uších a myslích posluchačů. Jde o Shakespearovský koktejl, ve kterém je vše, co má být: temnota, intriky, beznaděj, unáhlenost, bláznovství, zášť i smrt. Spolu s postavami tragédie, které se propadají do bažin zmaru, propadá se i posluchač, což jen dokazuje emotivnost inscenace, kterou z překladu Milana Lukeše pro rozhlas připravil Josef Hlavnička.Nahrávka Krále Leara přináší radost z defilujících výrazných hlasů, z nichž mnohé už můžeme slýchat pouze prostřednictvím podobných skvostů ze zlatého fondu Českého rozhlasu. Lze je sice čas od času slyšet přímo v éteru, díky Radioservisu se k nim ale můžeme opakovaně vracet a vychutnávat si mistrovství neviditelného herectví.
Šárka Kosková. Příběh porodníka Ignáce Semmelweise /1818-1865/, který dokázal prosadit banální a přece nesmírně důležitou věc. Dramaturgie Jana Paterová. Scénická hudba Petr Mandel. Režie Dimitrij Dudík.
Osoby a obsazení: Semmelweis (Ivan Trojan), Klein (Josef Vinklář), Rokitanský (Jan Hartl), Škoda (Ladislav Frej), Hebra (Lukáš Hlavica), Werner (Aleš Procházka), Leni (Anna Bendová), Elsa (Apolena Veldová), profesor (Zdeněk Hess), jiný profesor (Antonín Hardt), Marie (Taťjana Medvecká), Dr. Nagy (Ivan Jiřík), Von Tandler (Bořivoj Navrátil), kněz (Miloš Hlavica), komentář (Josef Somr) a další.
Natočeno v roce 2005. Premiéra 20. 10. 2005 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 60 min) v cyklu Hra pro tento večer. Repríza 25. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 2. 7. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Lit.: Sedlák, Marek: Poražený vítěz. In Skipův svět, 5. 4. 2007 (recenze – web). – Cit.: Poražený vítěz je původní rozhlasová hra Šárky Koskové, kterou v roce 2005 režíroval Dimitrij Dudík a která pojednává o maďarském lékaři, porodníkovi Ignazi Philippu Semmelweisovi (1818 – 1865).
Tento lékař byl průkopníkem boje proti horečce omladnic. Prosazoval teorii, že důslednou hygienou, mytím rukou v chlorované vodě, čistými nástroji a nemocničním prádlem se sníží nebo dokonce z valné většiny vymítí tato infekce, která byla příčinou smrti mnohých rodiček. Bojoval proti zkostnatělosti „autorit“, potýkal se s výsměchem a odmítáním. Satisfakce se za svého života již nedočkal, ač začal získávat stále víc stoupenců a jeho z dnešního pohledu banální teorie, byla přijata. Trpěl Alzheimerovou chorobou, která však v roce 1865 ještě nebyla diagnostikována. Byl převezen do vídeňského ústavu pro choromyslné, kde po dvou týdnech zemřel. Mělo se za to, že se při své práci poranil a infikoval, což bylo příčinou jeho v té době nevysvětlitelného stavu, a této infekci také podlehl. Avšak v roce 1979 zveřejnil doktor S. B. Nuland zprávu, v níž napsal, že podle všech záznamů z patologie po Semmelweisově pitvě a rentgenových snímků exhumovaného těla, podlehl zraněním, jež mu způsobili zaměstnanci ústavu, do nějž byl převezen. Tehdejší vcelku běžnou praxí totiž bylo klidnění nezvladatelných pacientů násilím.
Jako doktor Semmelweis vystoupil Ivan Trojan a podal opravdu skvělý výkon. Dokázal posluchači zprostředkovat člověka, jenž s velkou vervou až posedlostí bojuje proti smrti rodiček a nehodlá se podřizovat tuposti těch, kdo lpí na zavedených pravidlech. Nebál se vystoupit proti svým mocným nadřízeným v zájmu pacientek, na kterých mu záleželo víc než na čemkoliv jiném. Ke konci života se potýká s výpadky paměti, zoufale se snaží přesvědčovat kolegy o své teorii a upadá pod tíhou nemoci, jež zcela mění jeho osobnost.
V dalších rolích vystoupili Josef Vinklář jako Semmelweisův nadřízený Klein, Jan Hartl jako doktor Rokitanský, Taťjana Medvecká jako Semmelweisova žena Marie a další. Úvodní a závěrečné slovo pronesl Josef Sommer. Hudbu složil Petr Mandel.
Přiznám se, že jsem rozhlasovou hru poslouchal poprvé a nejspíš jsem měl velké štěstí, že jsem zrovna narazil na hru velmi kvalitní, takže mě to navnadilo, abych si v programu Českého rozhlasu zase brzy něco našel.
Lit.: anonym: Šárka Kosková: Poražený vítěz. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (anotace). – Cit.: Původní rozhlasová hra Šárky Koskové vypráví příběh Ignáce Semmelwise, podivínského, ale geniálního lékaře – porodníka, který jako první a velmi obtížně prosadil nejzákladnější hygienická pravidla. Prosazoval teorii, že důslednou hygienou, mytím rukou v chlorované vodě, čistými nástroji a nemocničním prádlem se sníží nebo dokonce zcela vymýtí výskyt horečky omladnic, která byla příčinou smrti mnohých rodiček. Zachránil tak život tisícům matek, ale sám se uznání své práce nikdy nedočkal.
Milan Uhde. „Teda dobrej výběrčí vás najde v obýváku, ve špajzu, ve sklepě, na půdě, na zemi, na nebi, živý nebo mrtvý, jinak by k sakru nebyl žádnej výběrčí, žejo“. Groteskní monodrama o možné podobě moderního ďábla. Dramaturg Karel Tachovský. Režie Jiří Horčička.
Účinkuje Rudolf Hrušínský st.
Natočeno v roce 1966. Repríza 14. 3. 1969 (Praha – RPD, 21:50 – 22:28 h.). Obnovená premiéra 14. 7. 1990 (32 min). Repríza 13. 1. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 19. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 1. 3. 2017 (Rádio Retro, 12:54 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Magická moc sedmiček; 26. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra a KÁNON 100 Milan Uhde; 17. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) k výročí Mezinárodního dne studentstva a pádu komunistického režimu; 19. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Pozn.: Původní rozhlasová hra natočená v roce 1966 režisérem Jiřím Horčičkou podle scénáře Milana Uhdeho. Monologické absurdní drama, která je ostrou satirou na znásilňování osobní svobody člověka a zneužívání moci. Jedinou postavu hry, figuru, která je koncentrací bezohlednosti, lži, sprostoty, demagogie, podlosti a násilí, ztvárňuje v inscenaci skvěle Rudolf Hrušínský. (anotace)
Lit.: kn (= Nešvera, Karel): Satira pro jednoho herce. In Večerní Praha, 14. 4. 1967.
Lit.: Štěrbová, Alena: Výběrčí. In Scéna, č. 19/1990 (recenze).
Lit.: Soukupová, Jana: Před 50 lety uvedl Provázek první hru. Nazvali ji chybně, vzpomíná Uhde. In web IDnes, 15. 3. 2008 (článek) – Cit.: (…) „Vrcholným zážitkem pro mě však byl Jiří Pecha, který předvedl můj dramatický monolog Výběrčí, psaný pro rozhlas a jednou jedinkrát v něm provozovaný v nádherném podání Rudolfa Hrušínského, jehož reprízy však tamní ředitel Karel Hofman zakázal. Pecha zde nasadil obrovské tempo a byl vynikající,“ doplňuje dojmy z večera před padesáti lety dramatik, jemuž DHNP poté poskytlo „trvalou spolupráci na svém trvalém úsilí“. (…)
Lit.: anonym: Milan Uhde: Výběrčí. In web ČRo 3 Vltava, duben 2016 (článek). – Cit.: „Teda dobrej výběrčí vás najde v obýváku, ve špajzu, ve sklepě, na půdě, na zemi, na nebi, živý nebo mrtvý, jinak by k sakru nebyl žádnej výběrčí, žejo.“ Groteskní monodrama o možné podobě moderního ďábla s Rudolfem Hrušínským v titulní roli.
Jak později Milan Uhde vzpomínal, svou nejúspěšnější rozhlasovou hru Výběrčí napsal během dvou víkendů u tchána a tchyně: „Mluvčí se před posluchačem mění z komisního násilníka v zoufalého otroka užuž odhodlaného ke vzpouře, v milovníka, manžela a pak zase v agresora schopného služebně motivované vraždy na ženě, které před chvílí vyznával lásku. Jedna věta popírala druhou a monolog vrcholil vstupem dalšího Výběrčího, tentokrát ženského rodu.“
Scénáře Milana Uhdeho se ujal režisér Jiří Horčička, který pro titulní roli získal Rudolfa Hrušínského. V rozhlasovém éteru zabušil Výběrčí na domovní dveře poprvé v roce 1966 a lze si jen představovat, jak drtivý účinek Uhdeho podobenství o znásilňování osobní svobody a zneužívání moci na posluchače muselo mít. Nezadržitelný proslov titulní postavy, která je koncentrací bezohlednosti, lži, sprostoty, demagogie, podlosti a násilí, podal Rudolf Hrušínský skutečně skvěle.
Lit.: anonym: Milan Uhde: Výběrčí – 13. ledna. In web ČRo 2 Praha, leden 2013 (článek). – Cit.: Se začátkem roku 2013 vstupujeme, z pohledu rozhlasového vysílání, do roku jubilejního. Letos v květnu si připomeneme, že od okamžiku, kdy se z legendárního stanu v Praze ve Kbelích ozval signál, který tehdy měla možnost vnímat jen hrstka posluchačů, uplynulo už 90 let. Je proto zcela na místě, abychom se v současném našem vysílání vraceli k rozhlasové minulosti, k jejím světlým, někdy i temným stránkám.
Nedělní večer na stanici Dvojka je určen pro vysílání rozhlasových her. V něm se budeme jednoznačně setkávat se stránkami pozitivními, tedy s vynikajícími díly českého dramatického vysílání. S ohledem na fakt, že za těmi nejlepšími výsledky české rozhlasové dramatické tvorby stojí, kromě práce vynikajících dramaturgů minulosti, skvělí rozhlasoví režiséři, budeme další výběr nedělních titulů orientovat na osobnosti těchto režisérů.
Prvním v řadě je režisér Jiří Horčička, jehož rozhlasovým inscenacím zasvětíme ve vysílání Dvojky Českého rozhlasu následující 4 nedělní večery.
První v tomto malém cyklu Horčičkových děl se stane původní rozhlasová hra natočená v roce 1966 s názvem Výběrčí. Autorem této monologické absurdní hry, která je ostrou satirou na znásilňování osobní svobody člověka a zneužívání moci, je dramatik Milan Uhde. Jedinou postavu hry, figuru, která je koncentrací bezohlednosti, lži, sprostoty, demagogie, podlosti a násilí, ztvárňuje v inscenaci Rudolf Hrušínský.
Lit.: Tamchyna, Robert: Rozhlasový originál Horčička. In Týdeník Rozhlas 27/2015 (článek). – Cit.: „Režisér není učitel! Já jsem zrcadlem herce. Jestliže jsem si ho vybral, musím ho nějakým způsobem reflektovat, a ne ho učit! Do rozhlasového studia musí herec přijít už ‚řemeslně‘ připravený,“ řekl v rozhovoru pro Divadelní noviny rozhlasový režisér Jiří Horčička. Neuvěřitelný rozsah jeho uměleckého zaměření od realizací zvukové podoby knížek pro nejmenší čtenáře přes dobrodružnou literaturu až k filozofickým textům pro dospělé a navíc skoro šedesát let prožitých v Československém a Českém rozhlase – to všechno staví Jiřího Horčičku mezi rozhlasovými osobnostmi zastoupenými v nabídce e-shopu Radioteka.cz na první místo. Zmiňovali jsme zde už před časem důkazy vzájemného porozumění, které Karel Höger popisuje jako vzácné a důvěrné setkání „režisérova herce a hercova režiséra“. V Radiotéce je najdete například v dvoudílném přepisu Kiplingovy Knihy džunglí: Jsme jedné krve ty i já a Člověk jde k lidem, v adaptacích Čapkovy Války s Mloky a Věci Makropulos. Nechybí zde ani Högerova četba z pozapomenuté Vrbovy Borovice a Bassovy nestárnoucí knížky Klapbzubova jedenáctka. A jestliže jsme nedávno s odkazem na vrcholy rozhlasového herectví Rudolfa Hrušínského v nabídce Radiotéky vzpomněli také Horčičkovu režii mikrodramatu Milana Uhdeho Výběrčí, sluší se dnes doplnit i reakci samotného autora ceněného textu: „Je to moje nejsugestivnější, nejšílenější a nejrozhlasovější hra a díky Horčičkovi došla i zahraničního uznání!“
Ze starších titulů s charakteristickým režijním rukopisem Jiřího Horčičky už dříve vydaných na CD, které dnes najdete na webu Radiotéky, připomínám jeho režii Gogolova Revizora. Přemysl Hnilička na stránkách Týdeníku Rozhlas srovnal divadelní tvář Chlestakova (Jiří Kodet) konce šedesátých let s rozhlasovým alter ego Václava Postráneckého ze začátku let sedmdesátých: „Zatímco Chlestakov Kodetův z Činoherního klubu je typický městský hejsek, který nastalou situaci využívá čistě intelektuálně a jeho reakce na ni je promyšlená a cynická, Postránecký (a také Horčička) jej pojímá spíše pudově; vše, co se mu nabízí, přijímá jako primitiv, který je na několik hodin postaven nad ostatní primitivy.“
Novinkou mezi tituly Jiřího Horčičky v našem e-shopu jsou nyní například slavní Bídníci Victora Huga v hlavních rolích s Eduardem Cupákem jako chladným komisařem Javertem a jeho protihráčem Radoslavem Brzobohatým v roli Jeana Valjeana v citlivé hlasové proměně z trestance do postavy starosty Madelaina. Stranou vaší pozornosti by ovšem neměl zůstat ani další Bassův populární titul, seriálové zpracování Cirkusu Humberto, kde dobová kritika vedle jiného ocenila, že „…Jiří Horčička využil Bassovy schopnosti detailně pozorovat a viděné živě vyprávět. Žádné monotónní čtení, ale napínavé situace, odstíněné charaktery, pozoruhodné historky.“ A ještě jeden unikát: Horčičkovu rozhlasovou adaptaci Tří mušketýrů najdete v Radiotéce dokonce dvakrát. Nejprve v Nezvalově poetické úpravě z roku 1973 a také jako desetidílný seriál natočený v polovině devadesátých let v dramatizaci Jaroslavy a Jana Strejčkových. Ostatně byla to právě dlouholetá Horčičkova spolupracovnice, dramaturgyně Jaroslava Strejčková, která na otázku, u koho se vlastně pan režisér vyučil a kdo jsou jeho žáci, odpověděla vtipně a výstižně: „Nebyl žákem nikoho a nemá žáky. Je svůj.“
Lit.: Bojda, Tomáš: A jak jsme na tom s výběrčími dnes? In web RadioDock, 22. 2. 2019 (článek). – Cit.: Trezorové monodrama Výběrčí natočil režisér Jiří Horčička v roce 1966 v dramaturgii Karla Tachovského. Nadčasová hra (Vltava ji znovu uvedla 26. února) neztratila ani po více než padesáti letech nic ze svých uměleckých kvalit a bytostné naléhavosti. Koncentrace témat, nevyřčených vykřičníků i otazníků stále zasahuje přímočarostí, kterou Horčička vetknul do nahrávky s Rudolfem Hrušínským v titulní roli.
Už byly popsány stohy archů o tom, nakolik dramaturgie šedesátých let (nejen rozhlasová, ale i divadelní, filmová či literární) vybočila ze zaběhlých kolejí ideologických dogmat předchozí dekády, nakolik ovlivnila další vývoj a v čem její postupy obohatily budoucí inscenační praxi. V Horčičkově režii jen v tomto období vznikla řada inscenací, jež dnes řadíme do zlatého fondu původní rozhlasové hry (za všechny alespoň dvě symptomatické: Bylo to na váš účet, Linka důvěry). Výběrčí je v ohlášení anoncován jako groteska. Horčička žánrovou polohu Uhdeho hry umocnil obsazením Rudolfa Hrušínského, který v monologu postavy dokázal ztělesnit absurditu doby, modelové zlo i karikaturní, prostoduché buranství.
Typicky uhdeovská frazeologie řeči vyznívá v Hrušínského podání komicky i hrůzně. Jaký vlastně je Výběrčí? Trochu primitiv, trochu mluvka, trochu nebezpečný úředník, ale zároveň i poučený zaměstnanec, který o své profesi uvažuje a zná její možnosti. Možná až příliš dobře. Sebeopojné Výběrčího rozpravy Hrušínský akcentuje v pevné dikci a civilní rytmice nejednotných větných přízvuků. Přesně artikuluje, přehnaně však přitom zdůrazňuje některá slova a obraty, do nichž koncentruje někdy dvojsmyslné, někdy směšné teze. Civilistní herecký výraz bylo Hrušínskému vlastní, herec tento přístup od šedesátých let výrazně prosadil zejména ve filmu. Metoda plastické živočišnosti však u Hrušínského nejvíce rezonuje v přenosu tohoto hereckého pojetí k stylizované karikatuře, která se často oddává patosu rozšafné mluvy, zbytečných artikulačních ornamentů, jež charakterizují také Výběrčího. Postavu můžeme vnímat jako moderního ďábla, novodobého Mefista, který narušuje soukromí náhodným obětem, neustále ovlivňuje náš každodenní život. Hrušínský dokáže okamžitými modulačními přechody zachycovat hravou výřečnost i potlačovanou manipulativnost postavy, aby v prosté formulaci shrnul životní lopotu do lapidárního odhalení: „Člověk stráví půl života vedle práskačky a nic neví. Kdo takhle smejšlí, je práskač.“
Demagogie a manipulace, ohebná přizpůsobivost, institucionální byrokracie, nesmyslné předpisy na cokoli, odcizení, řečová klišé a bezohledné zlo. Tato a ještě další a další výstražná témata prosakují z Uhdeho hříčky, která ve zdánlivě prostém hávu naznačuje hlubší interpretační obrysy. Z dnešního pohledu se zdá skoro zarážející, kolik tušeného se objevuje v nedlouhém dílku autora, jenž se o pár let později zařadil na index umlčených spisovatelů po bok Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka nebo Ivana Klímy.
Je doba výběrčích už za námi? Osobně mám pocit, že se nám to jimi občas přímo hemží.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Podobenství o znásilňování svobody a panování moci. In Týdeník Rozhlas, březen 2019 (článek). – Cit.: Fantasmagorický monolog Výběrčí napsal Milan Uhde podle vlastních slov “během dvou víkendů u tchána a tchyně” a vytvořil tak “rychlou střídu realistické situace vybírání za plyn a elektřinu se situacemi stále přízračnějšími, z nichž vyplývalo, že plyn a elektřina jsou zaplombovány a vyhrazeny jen vlastníkům zvláštních povolení”. Z monologu hlavní postavy – ona jediná je ve hře slyšet, byť jsou přítomny, leč neslyšeny ještě postavy partnerské dvojice bydlící v navštíveném bytě – vyplývá, že se ocitáme ve světě spoutaném totalitním režimem, který obdařil jen některé vyvolené absolutním výkonem práva, či lépe bezpráví. Obyčejní lidé jsou tu vystaveni šikaně, žádostem o úplatky, obtěžování a brutálnímu nátlaku, který nemůže skončit dobře.
Uhdeho textu si všiml pražský šéfrežisér Jiří Horčička a okamžitě projevil zájem hru inscenovat s Rudolfem Hrušínským. Uhde pochopitelně souhlasil; bylo však nutno nějakou dobu počkat, protože oslovený herec byl velice vytížen a neměl na natáčení volný termín. Autor se už obával, že režisér obsadí jiného herce, ten však věděl, že s nikým jiným natáčet nechce. A dobře udělal: Rudolf Hrušínský tu podává životní výkon, jeho výběrčí je žoviální, laxní, potrhle zamilovaný, devótně vstřícný, ale také zupácky arogantní, demagogicky žvanivý a nakonec také smrtelně zuřivý. Tyto polohy střídá herec s takovou rychlostí a plynulostí, že šokovanému posluchači nezbývá než nechat se jím vést přes absurdní zátočiny Uhdeho textu.
Horčičkovu inscenaci odmítl vysílat ředitel Karel Hoffmann (později neblaze proslulý zablokováním rozhlasového vysílání v srpnu 1968) a teprve po interních tahanicích došlo na premiéru s tím, že žádné reprízy už být nesměly. Okupace Československa “bratrskými” vojsky to už jen potvrdila a obnovená premiéra se mohla konat až 14. července 1990.
Jinak k Uhdeho hře přistoupila Iva Kotrlá: v brněnském ineditním Hostu (1986-1987) vyšel její článek, v němž ji vysvětlovala skrze křesťanskou symboliku. Povšimla si, že Uhdeho hlavní postava prosloví během svého monologu “magických 3 333 slov a posluchač má před sebou portrét ďábla moderního dvacátého století”. Na tento výklad upozorňuje ve své recenzi (Scéna, 19/1990) výtečná Alena Štěrbová, která zmiňuje také zvýšenou kumulaci biblických jmen, kterými výběrčí své oběti postupně oslovuje. Zároveň však tento výklad zpochybňuje a upozorňuje na zásadnější prvek; hra ji šokovala “koncentrací demagogie, bezohlednosti, lži, sprostoty, podlosti, násilí. (…) Geneze absurdní moci je složitá a v různých fázích vývoje může být i zcela nenápadná nebo dokonce zdánlivě mít pozitivní charakter. V každém z nás je zárodek výběrčího a pro jeho obhajobu máme desítky argumentů (…). Získání moci nese vždy s sebou jednak ztrátu osobní svobody, jednak si nese v sobě zárodek násilí.”
Výběrčí se okamžitě objevil také v německém rozhlase pod názvem Gassman (1967, režie Heinz-Wilhelm Schwarz). Hlavní a jedinou postavu hrál Helmut Qualtinger, jenž ji opatřil německým dialektem. V roce 2002 vzniklo také slovenské nastudování (Vyberač, režie Robert Horňák) s Jozefem Vajdou. Experimentálně se hry chopil také Roman Štětina, který několik replik Uhdeho hry použil v minutové hře Výběrčí u zpovědi (dalším účinkujícím je otec Eberhard v podání Františka Němce ze hry Felixe Mitterera Zpověď). Nám ale vltavská dramaturgie v cyklu Kánon 100 nabídne původní inscenaci s nezaměnitelným Rudolfem Hrušínským.
„Přišli dva, chovali se arogantně a já jsem byl přesvědčený, že jsou to estébáci. Z toho vznikla myšlenka, že jsou to výběrčí, kteří vybírají nejen peníze za plyn a elektřinu, ale také lidi vhodné do vězení a koncentráku,“ přiblížil obsah své hry. Podotkl, že ke vzniku dobré hry potřebuje konkrétní zážitek. „Když ho nemám, vznikají špatné věci,“ dodal. Role výběrčího se ujal Rudolf Hrušínský a možná i díky jeho výkonu se hra stala nejúspěšnější rozhlasovou hrou Milana Uhdeho. Záhy po premiéře nicméně skončila v trezoru, kde byla až do své obnovené premiéry v roce 1990. (…)
Prosper Mérimée (Merimée). Dramatizovaná četba na pokračování ze stejnojmenné povídky s doprovodem hudby Georgese Bizeta. Překlad Josef Čermák. Připravil a režii má Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Autor (Eduard Cupák), Carmen (Růžena Merunková), Don José (František Němec), další postavy (Viktor Preiss).
Nejen Makového mužíčka Františka Nepila, ale stejně tak třeba i loupežníka Rumcajse (v důstojném nástupnictví po Karlu Högerovi), a mnohé další postavičky pohádkového světa dnes důvěrně známe dík Eduardu Cupákovi (10.3. 1932 – 23.6.1996). (more…)
Karel Čapek. Dvoudílná dramatizace Čapkova antiutopistického románu o hrozbách nekontrolovaného pokroku, fanatismu a lidském svědomí. Dramatizace Jan Pišta. Hudební improvizace Jiří Strohner. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Vypravěč (Vladimír Brabec), ing. Rudolf Marek, vynálezce (Rudolf Hrušínský), G. H. Bondy, průmyslník (Jiří Adamíra), Elen Machátová, jeho snoubenka (Gabriela Vránová), Msgre Linda, světící biskup (Petr Haničinec), Dr. Hubka (Ilja Racek), Rosenthal, člen správní rady záv. MEAS (Jiří Holý), Machát, člen správní rady záv. MEAS (Zdeněk Řehoř), Koťátko, centrální ředitel (Jan Přeučil), Kuzenda, strojník (Vlastimil Brodský), Brych, zámečník (Jaroslav Moučka), Pepouš ze Štěchovic (Jiří Lábus), Maruška ze Štěchovic (Lenka Termerová), Pan Hudec (Bohumil Bezouška), pekař (Ladislav Šimek), hajný (Steva Maršálek), Hruška, četník (Jan Skopeček), 2. četník (Jiří Smutný), Jan Binder, hostinský (Ferdinand Krůta), žena hostinského (Antonie Hegerlíková) a další.
Robert Merle. Vynikající zpracování politicky tendenčního románu. Dramatizace a dramaturgie Jaroslava Strejčková. Hudební koláž Radislav Nikodém. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: komentátor (Luděk Munzar), profesor Henri Sevilla (Karel Höger), Adams (Čestmír Řanda), pan Lorrimer (Josef Patočka), pan C (Zdeněk Kryzánek), informátor (Karel Urbánek), Arlette Lafeuillová (Jana Andresíková), Bob Manning (Eduard Žemla), Michael Gilchrist (Karel Hlušička), Petr (František Vicena), Susy (Růžena Merunková), Ivan (Radislav Nikodém), Bessi (Jiřina Inka Šecová), první novinář (Jiří Pick), druhý novinář (Svatopluk Skládal), třetí novinář (Jan Teplý), paní Jamesová (Marie Vášová), Daisy (Anna Halbichová), pan Goldstein, agent (Josef Větrovec), řečník (Vladimír Huber), kamelot (Miloš Rozhoň), ženský hlas (Drahomíra Fialková), hlasatelé (Jaroslav Konšál, Fridolín Buncel), syntetické hlasy / hlasy delfínů (Ivan Holeček, Zdeněk Škopán, V. Záloha, Artur Šviha), hlášení Anna Švejnohová).
