Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Po létech úmorné žurnalistické dřiny měl pocit, že konečně začíná znova: „Před Johankou: stát se velkým spisovatelem = zlomit politickou účelovost v psaní a myšlení, vydat se na otevřené moře“. S hotovým dílem však zažil zklamání: O román neprojevilo zájem žádné z nakladatelství a sám jeho knižní podobu nikdy nespatřil (Toronto 1980, Praha 1991).

Do Janina příběhu člověka, jenž přežil svou dobu, vložil Ferdinand Peroutka mnoho ze své osobní situace; také on přežil svou dobu slávy a přízně, také on se musel vyrovnávat s faktem, že ideály první republiky, jimž oddaně sloužil a za něž vytrvale bojoval, ztratily do 60. let minulého století hodně ze svého lesku. Proto jedna z klíčových linií románu spočívá v postupném sbližování zprvu suverénního autora, s chutí manipulujícího s osudem své Johanky, s Johankou samotnou. Oba se nakonec mění v dva póly jednoho lidského osudu.

Právě tuto linii s výhodou využil Antonín Přidal ve své třetí dramatizaci díla Antonína Peroutky – po scénickém Oblaku a valčíku a televizním Valčíku na přivítanou vznikla jeho rozhlasová dramatizace Pozdějšího života Panny – a v brněnském studiu ČRo se ujal i režie snímku. Na pozadí barevných historických dějů stoleté války mezi Anglií a Francií vedou svou při Johanka Kateřiny Holánové, pro niž byla tato role rozhlasovým debutem, a mefistofelský Autor zkušeného Františka Derflera, jenž nejprve zbaví Johanku jejích Hlasů a nechá ji unést z rouenské hranice kapitánem La Hirem (R. Fiala), prochází s ní světem mocných (M. Bumbálek jako Král, L. Lakomý jako arcibiskup Regnault či J.Vyorálek jako velitel Dunios), poskytuje jí zázemí v domě manželů Boucherových (J.Kuneš a I. Valešová), vžene ji do zbytečné bitvy u Poitiers, atd. Vysoké tempo s hudbou Miloše Štědroně tvoří koridor Johančiny pouti k poznání, že v nových podmínkách o její oběť už nikdo, ani samotný anglický nepřítel nestojí.

Vlastní dramatizaci Peroutkova románu vtiskl režisér svou úctu ke slovu a jeho významu při jasném vědomí, že veškerému barevnému koloritu Stoleté války navzdory je podstata románu i dramatizace v otázkách navýsost současných. Postava Autora to v jednom z dialogů s Johankou říká otevřeně: „Proč nepsat zas jednou, po dlouhé době, o velkých lidech? Dnes, kdy není v kurzu oběť? Ale když se tím podrobně zabýváš, přijdou pochybnosti, zda velcí lidé jsou. Dá mnoho námahy udržet člověka ve výši. Stále se naklání.“

Rozhlasová dramatizace románu Ferdinanda Peroutky Pozdější život Panny tedy nabízí posluchačský zážitek nejen těm, kdo mají rádi lesklé a napínavé historické příběhy, ale i těm, kdo hledají a nalézají kulisami dějů další významy.

Lit.: Němec, Ivan:  REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY. Obět a hrdinství na obtíž. In Týdeník Rozhlas 45/2005 (31. 10. 2005) (recenze). – Cit.:Z dochované korespondence je patrné, že nápadem literárně zpracovat život Johanky z Arku se Ferdinand Peroutka obíral již v letech svého věznění v nacistických koncentrácích. Svůj román Pozdější život panny však napsal až někdy na počátku 60. let a jeho vydání se nedožil (vyšel poprvé až 1980 v Torontu a pak až 1991 v Praze). Nebudu asi daleko od pravdy, řeknu-li, že jde o dílo, které v běžném čtenářském povědomí zřejmě nepatří mezi nejznámější. O to větší je zásluha Antonína Přidala, který se rozhodl Peroutkův rozsáhlý román, jenž myšlenkově ani formálně není nikterak jednoduchý, zdramatizovat a upravit jako stejnojmennou rozhlasovou hru. Pozdější život panny nastudoval Antonín Přidal v brněnském studiu a hra měla svou premiéru 15. října na stanici ČRo 3 – Vltava.

Překladatel, básník a dramatik Antonín Přidal se s dílem Ferdinanda Peroutky setkal již několikrát, takže mohl využít také důvěrnou znalost širší autorovy tvorby. Nemalá tvůrčí zkušenost dramatika zároveň pomáhá Antonínu Přidalovi k tomu, že dokáže zpracovat román do dramatické podoby takovým způsobem, že se z mnohých situací a výpovědí stanou krutě aktuální obrazy současnosti. Přitom však nedopustí, aby se devadesátiminutová rozhlasová hra zúžila pouze na lineárně ubíhající sled explicitně vyložených scén, ale naopak ctí a vynalézavě dotváří původní výstavbu předlohy.

Románová Johanka Ferdinanda Peroutky neskončí na hranici, ale romanopisec ji v poslední chvíli zachrání a vrátí ji zpět mezi vojáky, nechá ji žít, aby mohla znovu, s niterným přesvědčením o své pravdě, vstupovat do bojů s nepřítelem okupujícím Francii, aby se mohla prát s lhostejností, nízkostí, nezodpovědností a nezájmem svého panovníka i mocipánů, kteří ho obklopují. Její velký boj je o to zoufalejší, oč je osamělejší. Jana totiž přestala slyšet Hlasy, které jí napovídaly a vedly, které vzbuzovaly respekt jejího okolí. Již není svatou Janou, ale pouhou statečnou obyčejnou ženou, v níž však dál zůstává dychtivá touha po spravedlnosti. Svou aktivní snahou po konkrétním boji, svým opravdovým zaujetím pro věc komplikuje Johanka život panovníkovi a jeho spoluvládcům, ale bez Hlasů zůstává opuštěná, vydána všemi a všemu všanc. Kompoziční zajímavostí Peroutkova románu je postava spisovatele, jenž vstupuje do vypravěčského toku děje, zcizovacím způsobem ho přerušuje, někdy ho sebeironicky komentuje a nechávaje nahlédnout do romanopiseckého řemesla, dává najevo svou autorskou všemohoucnost, která mu dovoluje manipulovat s osudy románových postav. Před závěrem románu se postava spisovatele pouští s Johankou do dialogu, z něhož již zcela nezakrytě vystupuje do popředí autorův subjekt. Z jejich moudré, leč smutné rozpravy je patrné, jak se víra v ideály okolního světa postupně rozplývá.

Postavu spisovatele, jemuž Peroutka dal v románě jméno AB, Antonín Přidal dovedně a vynalézavě zužitkoval. V jeho dramatizaci zastává tato postava zvaná Autor ještě další funkce. Do jisté míry supluje řeč autorskou, pomáhá v dramatu přenášet děj z místa na místo, je jakýmsi „komentátorem“ i ironickým glosátorem, a připomíná tak některé vypravěčské postupy epického dramatu, kdy se určitá figura stává hybatelem děje, jenž dokáže nahlédnout i do nitra postav a vydat o tom svědectví. Někdy se zdá, že svou dramatizaci připravoval autor s vědomím, že bude také jejím režisérem. Jeho rozhlasová inscenace se nese ve značném tempu, které je zdrojem stálého napětí. Jednotlivé scény se k sobě těsně váží, někdy se vzájemně prolnou a jejich základním tónem zůstává vzrušená zaujatost veškerého jednání, kterou podporuje také výborná hudba Miloše Štědroně. Režijní práce Antonína Přidala se však opírá především o promyšlené obsazení a práci s jednotlivými herci.

Kateřina Holánová, pro niž byla Johanka z Arku rozhlasovým debutem, prokázala, že její bohatě tvarované postavy, které vytvořila na scéně brněnské činohry ND, nejsou jen dílem talentu, ale také cílevědomé práce. Její Jana je ve své naléhavosti a dychtivosti po boji velmi věrohodná, dokáže být rozhodná a nenávistná, aniž by se z ní vytratila dívčí citovost, je upřímně zoufalá, když se dozví, že francouzský král přijímá honosné dary od anglického panovníka v době, kdy se na půlce Francie roztahují angličtí okupanti. Přesné interpretační odstíny našel pro postavu Autora František Derfler, v jehož promluvách slyšíme polohy, jejichž výraz je vždy dobře čitelný a sahá od jemné ironie přes elegantně laděný rozumový odstup až k plně vážným tónům pochopení. V dalších postavách jsme slyšeli řadu zkušených herců, z nichž připomínám např. Ladislava Lakomého, Jaroslava Kuneše, Viktora Skálu, Zuzanu Slavíkovou, Ivanu Valešovou a další.

V jedné nevelké sekvenci si režisér trpce pohrál s černým humorem. Johanka se vrátila z kruté bitvy, která přinesla stovky mrtvých. Nejvyšší vládci tuto skutečnost „mediálně“ komentují. Plytkým publicistickým a nic neříkajícím jazykem sdělí veřejnosti, že se vlastně nic nestalo a že to ani nestojí za řeč. Člověk se při tom neubrání pomyšlení, že od neradostných úvah Ferdinanda Peroutky o světě a společnosti, v němž ani oběť, ani lidská velikost nejsou módní, uplynuly již desítky let. A jaká je jejich hodnota dnes, uvažujeme.

Rozhlasovou hrou Pozdější život panny se s námi Antonín Přidal rozdělil o dárek, který si připravil ke svým sedmdesátým narozeninám. Díky za něj.