17. 8. 2005
Prostopravda (1975)
Mikuláš Dačický z Heslova. Připravila Alena Plavcová. Režie Josef Červinka.
V literárně-hudební montáži účinkuje Karel Höger, Luděk Munzar a Věra Galatíková.
Premiéra 24. 12. 1975 (20 min.).
Redakce humoru a satiry
připravovala nejrůznější formy pořadů od satirických vstupů do Rozhlasových novin přes fejetony, sólová i cyklická pásma až po veřejně natáčené programy, estrády, kabarety. Podklady získávali redaktoři jednak v dostupné humoristické literatuře, jednak (a to většinou) vytvářeli humoristické programy sami.
Natáčela se různá satirická pásma (většinou na ploše jedné až dvou hodin), v nichž se určitý morální defekt prezentoval ve výstupech, skečích, scénkách, písních apod. Existoval cyklus nově psaných soudniček, naučně-zábavný cyklus dějin světového humoru a satiry atd.
Inteligentním humorem se vyznačoval oblíbený týdeník pro automobilisty Šťastnou cestu, jehož dlouholetý průvodce Jiří Štuchal byl s brněnským Milanem Mastným také zasvěceným konferenciérem veřejných nahrávek kabaretů a estrád. Ty se uplatňovaly jako zdroj scének, hříček a humorných skečů pro největší akci roku – mnohahodinové silvestrovské večery (například Směr Silvestr, 1960, Cirkus Silvestr, 1961, Jeho Excelence Silvestr, 1962, První pražská pouť ke sv. Silvestru, 1963). To byla každoroční „můra“ této redakce. Vždy už od jara se chystalo další vydání Silvestra a bylo třeba počítat s tím, že celovečerní program, mimořádně pracovně náročný, bude několik týdnů před vysíláním podroben především zkoumavému sluchu kolegia Čs. rozhlasu, přizvaných zástupců sekretariátu ÚV KSČ a tiskového dohledu (HSTD). Namnoze byli autoři donuceni k vypuštění největších prostořekostí či dokonce k přetáčení celých pasáží nevyhovujících momentální politické situaci.
Program let sedmdesátých
O programu sedmdesátých let
Čím rychleji postupovala obměna rozhlasového osazenstva, tím více upadala úroveň vysílání především ve zpravodajství a publicistice. Politická náplň byla naddimenzována a časté opakování ideologických floskulí působilo metodou vymývání mozku. Příliv redaktorů a vedoucích pracovníků z výrobních profesí způsobil, že vysílání připomínalo první polovinu padesátých let, a to včetně obnovy stranicky angažovaných písní a dělnických kantát (viz například skladby P. Nyklese). Příznačné bylo tvůrčí uplatnění stranických funkcionářů a dělnických zástupců v programu a zařazování velkého množství propagandistických příspěvků ze zemí socialistického tábora. Příkladem poklesu úrovně rozhlasového programu působením snaživých, politicky prověřených autorů třetího řádu bylo silvestrovské vysílání roku 1974.
Hlediskům nesmiřitelně zpolitizovaného pohledu podléhaly i redakce připravující tzv. umělecký program. Zřetel na „ideologickou nezávadnost“ byl vedením uplatňován i v období tradičních křesťanských svátků (Vánoce, Velikonoce). Pro ilustraci ocitujme pasáže
z Rámcových směrnic pro tvorbu vánočních, silvestrovských a novoročních programů z roku 1975: „Vánoce považovat za svátky pokoje a míru, odpočinku a regenerace fyzických a duševních sil pracujících. I v tomto období však ukazovat na agresivní síly imperialismu, na nepřátele pokroku a míru. Programy koncipovat ve smyslu prohlubování socialistické výchovy posluchačů, samozřejmě s respektováním specifiky svátečních dnů. K lidovým tradicím přistupovat z třídního hlediska v souladu s hlavními zásadami ideové výchovy občanů socialistického státu. (…) Celkovým vyzněním vysílání prosazovat socialistický charakter
vánočních svátků, soustředit se na tematiku našich pokrokových a revolučních tradic, připravit působivé pořady motivované současnými politickými záměry, socialistickým vlastenectvím a bojem pokrokových sil celého světa. (…) celkové vyznění programu nepřelyrizovat, nenavozovat laciné sentimentální nálady, (…) nezařazovat pořady oživující podvědomí církevního chápání vánoc.
Pro srovnání uveďme, jak se s těmito požadavky programové redakce vypořádaly. Stanice Praha vysílala v průběhu Štědrého dne 1975 mj. tyto pořady: Listy přátelství a lásky (z korespondence významných osobností české literatury); Mikuláš Dačický z Heslova: Prostopravda – literární montáž; Jan Seidel: Zpěvy vánoční na slova lidové poezie; pohádka Zlatovláska; Posvícení v Hudlicích – premiéra úpravy původně loutkové hry; Milostné dvojzpěvy z oper; Jakub Arbes: Štědrý večer bratří Mánesů; Josef Suk: Serenáda Es dur; Vánoční zamyšlení zasl. umělce Ladislava Stehlíka; Veselé vánoční hody (koledy). Stanice Vltava: Italo Calvino: Vánoční nadílka, povídka; Julius Zeyer: Rokoko, novela; Erbenův Štědrý večer; Vinšujem večer veselý (lidové písně a koledy); J. K. Tyl: Don Juan, arabeska; Hvězdy světového reprodukčního umění; Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční…
V duchu nesmiřitelně třídního pohledu normalizačního vedení byla pochopitelně výrazně potlačena liturgická a křesťanská podstata vánočních svátků, nicméně prostor tu zbyl i na koledy. O rozsah vysílání koled byly sváděny velmi ostré diskuse. Vedení sledovalo přesnou stopáž, po kterou se koledy ve vysílání směly objevit.
Příklad vánočního programu z roku 1975, resp. jeho rozpor s deklarovanou podobou lze zobecnit. Pokud bychom se pokoušeli hodnotit celkovou úroveň vysílání rozhlasu v průběhu nevlídných sedmdesátých let pouze na základě znalosti programových provolání, hodnocení a formulací záměrů tak, jak je nalézáme v četných materiálech rozhlasového vedení všech stupňů, dospělibychom k velmi nevábnému obrazu zmaru, šedi, nezajímavosti a všeprostupující ideologizace programu. Skutečnost však byla složitější, vrstevnatější a barvitější.
Zásluhou řady redaktorů, dramaturgů, režisérů a dalších pracovníků vysílal rozhlas i v této době program, který (jakkoli na ploše ohraničené řadou omezení, tabuizovaných témat, zúženým autorským zázemím a hrozbami sankcí za překročení tohoto prostoru) dokázal posluchačům nabídnout řadu nepominutelných kulturních hodnot.
Jak se máte, Vondrovi?
V polovině sedmdesátých let se začaly projevovat snahy vedení rozhlasu podpořit tvorbu dramatických pořadů, zejména původní rozhlasové hry. V září roku 1974 se v rámci v té době už tradičního Měsíce socialistické kultury vysílala Celostátní přehlídka rozhlasových her spojená se soutěží pro posluchače (17.-29. září 1974). Na okruzích Praha a Bratislava byly postupně vysílány čtyři hry české, čtyři slovenské, z toho vždy po dvou premiérách. Od toho roku se přehlídka rozhlasových her stala pravidelnou součástí podzimního programu českého i slovenského národního okruhu.
Vedení rozhlasu cítilo, že v případě původní tvorby jde o prestižní oblast, která ovšem svoje ideologické úkoly neplní v takové míře, v jaké si to stranické orgány přejí. Akcent na původní tvorbu se zesiloval mj. podporou řady autorských soutěží, v té době však už také dozrál plán odstartovat nekonečný rodinný seriál.
Úvodní díl seriálu Jak se máte, Vondrovi? měl premiéru 25. prosince 1975 v 15.30 na stanici Praha. Úkolem koncipovat základ rodiny, jednotlivé typy, připravit sérii prvních dílů byla pověřena nejzkušenější dramaturgyně redakce rozhlasových her Jaroslava Strejčková.
Pro rozjezd seriálu zvolila J. Strejčková osvědčenou dvojici autorů – spisovatelů Jiřího Marka a Jana Otčenáška. Společně koncipovali úvodní díly, v nichž v podobě uzavřených epizod představili postupně jednotlivé členy rodiny Vondrových a jejich nejbližšího okolí. Seriál získal brzy značný posluchačský ohlas. Spokojenost vyslovilo i rozhlasové vedení, a tak vznikl předpoklad pro to, aby se seriál rozvíjel a větvil dál. Jeho původně zamýšlená „nekonečnost“ pak trvala až do konce osmdesátých let.
Na samém počátku bylo rovněž zvoleno základní herecké obsazení, které zůstalo až do konce existence rodinného seriálu neměnné: čtveřici hlavních postav ztvárňovali Jiřina Švorcová, Slávka Hozová, Karel Urbánek a Marek Eben.
Seriál se časem rozrostl o velké množství postav, které se základní rodinou často souvisely jen velmi volně a umožňovaly otevírat příběhy z nespočetných typů prostředí. Postupně začaly vznikat „miniseriály“, tedy uzavřené celky a odbočky ve vztahu k základní linii.
Především však se postupně rozrůstal i kolektiv autorů, kteří se na přípravě jednotlivých dílů a „vsunutých“ miniseriálů podíleli.
V roce 1977 byla od původní redakce rozhlasových her odčleněna samostatná skupina dramaturgů, která si do záhlaví vetkla název oddělení rozhlasových seriálů. Množné číslo nebylo náhodné – ambicí této redakce bylo vytvářet postupně další samostatné dramatické a komediální seriály. S jistými překážkami se tento úmysl dařilo realizovat.
Vedoucím nově vzniklé redakce se stal dosavadní dramaturg rozhlasových her Vladimír Gromov. Dramaturgy byli někteří dosavadní dramaturgové redakce rozhlasových her (Jaromír Ptáček, Ivan Chrz), dále redaktoři dosud pracující v jiných redakcích (Jarmila Konrádová, Marie Skoumalová), později přibyli další dramaturgové (Jana Weberová, Jan Kolář, Oldřich Knitl, Svatopluk Štefl).
Základní seriál Jak se máte, Vondrovi? psalo postupně velké množství autorů, přičemž někteří se stali pravidelnými přispěvateli, jiní byli autory jen příležitostnými. Seznam autorských jmen by byl dosti obsáhlý, jmenujme jen některá: Josef Nesvadba, Karel Steigerwald, Alex Koenigsmark, Nataša Tanská, Jana Knitlová, Helena Benešová, Viktorie Hradská, Roman Ráž, Marie Šedivá, Zuzana Kočová, Zdeňka Psůtková, Jan Vedral, Ivan Bednář, Petr Markov, Helena Albertová, Jaromír Ptáček, Oldřich Knitl, Lucie Bělohradská, Jan Uhrin, Ivan Kříž,Pavel Kraus…
Do dramaturgické praxe přípravy seriálu se velmi brzy začala promítat už zmíněná praxe tzv. pokrývačství, tedy maskování jmen režimu nepohodlných skutečných autorů. Tato praxe umožnila psát jednotlivé díly seriálu i takovým autorům, kteří by se jinak v rozhlasovém kontextu ocitnout nemohli. (Několik dílů napsal například Pavel Landovský, jehož kryl svým jménem Alex
Koenigsmark – až do okamžiku, kdy sám Koenigsmark upadl v nemilost a začal se také krýt falešným jménem: řadu dílů napsal pak pod jménem Josef Kučera.) Výhradně pod cizími jmény psali Jaroslav Šedivý, Miroslav Stuchl a další.
Jedním z autorů byl také Karel Hvížďala. Napsal nejprve několik dílů pod vlastním jménem, později byl spoluautorem-spolu s Ivanem Bednářem – samostatného seriálu o záchranné službě a osudech posádky jedné sanitky Záchranka. V době, kdy byla odevzdána první verze seriálu, Karel Hvížďala emigroval. Seriál byl dokončen ve spoluautorství Alexe Koenigsmarka a Karla Steigerwalda a uveden pod jmény Karel Steigerwald a Ivan Bednář.
Koncem sedmdesátých let se rozhlasový seriál stal předmětem břitkého zhodnocení. Šlo o rozsáhlou kritickou recenzi, kterou o třiceti dílech seriálu Jak se máte Vondrovi?, o sedmidílném seriálu Záchranka a o dalších sedmadvaceti samostatných rozhlasových hrách napsal v letech 1979-1980 Jan Lopatka. Vzhledem k tomu, že Lopatka (v té době už signatář Charty 77) měl od počátku sedmdesátých let zakázánu veškerou oficiální publikační činnost, vyšla tato studie pouze v samizdatu (edice Expedice).
V průběhu osmdesátých let se příprava seriálů ustálila do tří základních dramaturgických linií. Hlavní procházela celým rokem, bylo to zpravidla 15-20 příběhů, jejichž protagonisty byli členové rodiny Vondrů. Druhou linii tvořily příběhy jiných rodin, popřípadě osob, které se na základní postavy vázaly jen nepřímo, často velmi vzdáleně a které tvořily samostatné, zpravidla několikadílné celky, jež posluchače zaváděly do nejrůznějších prostředí a otevíraly různé tematické okruhy. Třetí linií pak byly seriály samostatné, uzavřené celky, které s Vondrovými nesouvisely vůbec a nebyly vysílány pod „hlavičkou“ Vondrových (například Jan Vedral: Orfeus 38- 45, Viktorie Hradská: Rytíř světlého rozumu, Josef Nesvadba: Ukradené fantazie atd.). Tyto (a některé další) samostatné dramatické seriály patřily k tomu nejlepšímu, co redakce vyprodukovala.
Pan Hlava byl můj nápad (rozhovor s Antonínem Přidalem)
„Posvícení v Hudlicích“ v sokolském loutkovém divadle v Napajedlích, když mi bylo sotva deset . Loutky sice byly velikánské, a přesto mi jejich svět a příběh připadal mile zdrobnělý a snadno ovladatelný. (more…)
Muž, který se proslavil (1962)
Alexandru Mirodan. Překlad Marie Tatarová. Úprava Jaroslav Pour. Režie Alois Kachel.
Osoby a obsazení: Cheryl Sandman, vězeň č. 702 (Zdeněk Ornest), Joe O“Callagham, jeho spoluvězeň (Oldřich Velen), Miss Diana, Cherylova sekretářka (Sonja Sázavská), dozorce (Jaroslav Švehlík), kněz (B. Koukal), Jackson, advokát (Mirko Musil), Harrison, ředitel nakladatelství Books and Books (Otakar Vážanský), Miss Page, jeho sekretářka (M. Hradská), ředitel věznice Sing – Sing (Miroslav Kahoun), Sullivan, ředitel konkurenční věznice Alcatraz (Leopold Franc), Armitageův agent (Bořík Procházka), Miss Pope, reportérka (D. Richtrová).
Nastudovala Ostrava v roce 1962. Premiéra 5. 10. 1962 (Československo II, 19:30 – 20:35 h.). Repríza 24. 1. 1963 (Praha, 22:30 h.); 30. 1. 1965 (Československo 1, 19:00 – 20:05 h).
Mrtví se nevracejí (2003, 2023)
Karel Klostermann. Příběh, v němž hlavní roli hraje tajemství. Dramatizace Šárka Kosková. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturgie Jana Paterová. Zvuk Jiří Furman. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Zvuková spolupráce Michal Rataj. Asistentka režie Dana Reichová. Režie Otakar Kosek.
Osoby a obsazení: Petr (Ivan Trojan), Matěj (Lukáš Hlavica), Blažena (Tereza Bebarová), Tomášků (Milan Kačmarčík), soudce (Stanislav Zindulka), dřevorubci (Otmar Brancúzský, Ivo Kubečka, Jiří Zahajský), hajný (Oldřich Navrátil), četník (Miroslav Masopust) a hlasy (Hana Brothánková, Jiří Litoš, Petr Šplíchal, Ladislav Reich, Josef Plechatý).
Natočeno v roce 2003. Premiéra 26. 2. 2004 (Vltava, 20:00 – 20:35 h., 30min.). Repríza 23. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 11. 9. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 4. 7. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:03 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Vydal Radioservis, březen 2023 na CD Mrtví se nevracejí a další povídky (1 CD MP3, CR.SS.2023.7; EAN 8590236117723; katalogové číslo CR1177-2). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: anonym: Karel Klostermann: Mrtví se nevracejí. In web ČRo 3 Vltava, únor 2017 (článek). – Cit.: Muž, zemřelý údajně v Německu, se jedné noci nečekaně objeví na Šumavě. Vrací se domů ke své ženě, ta ho však již dávno nečeká. Muž kráčí zimní nocí, ale do své chalupy ve Vrbici nikdy nedorazí. Má jeho zmizení na svědomí jeho žena Blažena a jeho bratr Matěj? Byl zavražděn? A kolik dalších životů má být ještě zmařeno? ….. Mrtví se nemají vracet.
Příběh, v němž hlavní roli hraje tajemství, se poprvé ke čtenářům dostal v roce 1915. Karel Klostermann se inspiroval skutečnou událostí – pod skalní stěnou kdesi pod Javorníkem se koncem jedné tuhé zimy našla mrtvola, spíše pozůstatek lidského těla. Soudní komise z Volyně, sestávající z adjunkta, protokolisty a soudního lékaře, zjistila, že tělo ožraly lišky. Při ohledání kostry lékař zjistil, že pravá stehenní kost je zlomená po pádu ze skály a že dotyčný se už z místa dopadu nemohl dostat. Komise případ uzavřela jako nehodu. Ale podezření na jinou příčinu smrti mezi lidmi, kteří lépe znali okolnosti života zemřelého, převládalo.
Lit.: Pokorný, Milan: Karel Klostermann: Mrtví se nevracejí a další povídky. In booklet CD, 2023 (sleeve-note). – Cit.: Těžko odhadovat, jak by Karel Klostermann viděl dnešní Šumavu protkanou sítí cyklistických cest, které vedou kolem zaniklých vesnic, v nichž žili jeho němečtí rodáci. Jeho talent by měl jistě dost podnětů pro stejně nemilosrdný pohled na kraj, v němž se změnilo skoro všechno, jen z lesů stoupá stejně melancholický opar, tu odhalující, co mělo zůstat utajeno, tu skrývající, co se marně dožadovalo pozornosti. Ideální prostředí pro příběhy temné jak šero zdejších pralesů.
Pět takových příběhů ožívá na tomto CD. Mýlil by se ten, kdo by za nimi viděl jen autorovu zjitřenou fantazii. O Klostermannovi je známo, že se často nechával inspirovat skutečnými událostmi, jak je sám zažil nebo jak o nich slyšel vyprávět. Je tomu tak i v případě příběhu muže, kterého všichni pokládají za mrtvého, a náhle se vrátí ke své ženě – která už na něj přestala čekat. Ale jen mrtví se nevracejí, můžeme parafrázovat název povídky, jejíž dramatizace byla v Českém rozhlase natočena přesně před dvaceti lety. Jestliže v tomto případě autor vycházel z příběhu, který se údajně stal, o hodnověrnosti tragédie v Sušici na Velikonoce 1859 nemůže být pochyb. Pod tíhou stovek poutníků, kteří mířili ke kapli Anděla Strážce, se prolomil dřevěný most přes Otavu a zahynulo víc než padesát lidí. Tato tragédie tvoří rámec vyprávění, v němž hraje osudovou roli láska a kletba. Neodvratitelnost osudu provází Klostermannovu tvorbu jako jeden z jejích základních svorníků. Naopak jen zřídka, jako zlatá šupinka v řece Otavě, se v jeho textech zableskne úsměv, tak jako je tomu v závěrečné povídce o muži, kterému zkušenosti z „velkého světa“ přinesou jen trápení.
Je dobře, že máme možnost poznat tohoto stále oblíbeného spisovatele i jako shovívavého pozorovatele lidských slabostí a nedokonalostí. Ale hlavně je dobře, že spolu s ním můžeme objevovat Šumavu, krajinu příběhů naplněných stejně jako ona sama tesknotou a temnou krásou.
Moli (1967, 2022)
Ilja Hurník. Hra o životě plném strachu – o životě molů pod sametovými kladívky klavíru. Improvizace na klavír Ilja Hurník. Zvukový mistr Vladimír Bako. Natáčecí technik Miroslava Čápová. Hudební efekty Radislav Nikodém. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: klavírista (Václav Voska), mol (Zdeněk Martínek), molička (Jiřina Bohdalová), mol Jáchym (Zdeněk Řehoř), dědeček mol (Jaroslav Raušer), prorok (Miloš Nedbal), Bohoušek (člen DRDS) a moli (Inkognito Kvartet).
Natočeno 12. – 15. 4. 1967 (40 min.). Premiéra 25. prosince 1967 (Československo 2, 17:00 – 17:45 h.). Repríza 13. 2. 1968 (Praha, 19:45 – 20:25 h.); 16. 9. 1989 (Praha, 19:15 – 20:00 h.); 5. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 24. 10. 2021 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 9. 4. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, únor 2022 (MP3, CR.ES.2022.104). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Velíšek, Martin – Veber, Petr: Speciální program k úmrtí Ilji Hurníka. In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek). – Cit.: V sobotu se ve věku nedožitých 91 let uzavřel život skladatele a pianisty, ale také spisovatele Ilji Hurníka, nestora tuzemské umělecké scény, který sféru klasické hudby nepřehlédnutelně přesahoval do sféry literární. (…)
Proslul jako interpret i jako autor, a to ve vzácné rovnováze jako mistr tónů i mistr slova, byl pedagogem i popularizátorem hudby. Hudba, kterou psal, byla neoklasicky svižná, nápaditá, se značnou dávkou humoru, také se stopami folklóru. Jeho skladbičky s chutí zpívají dětské sbory, pozornost vzbudil i s operami Oldřich a Boženka a Dáma a lupiči. (…)
Ve výčtu oborů, kterými se profesor Ilja Hurník zapsal do českého kulturního života, zaujímá psaní rozhlasových her specifické místo. Inscenace jeho hry Moli, hry o životě molů plného strachu pod sametovými kladívky klavíru, s Jiřinou Bohdalovou, Václavem Voskou a Milošem Nedbalem v hlavních rolích a v režii Jiřího Horčičky, již stačila vstoupit do rozhlasových dějin. I další tituly například – Lov na pláč, Stradivariana, Hudebně doložený Ezop – si získaly přízeň posluchačů.
Český rozhlas si práce profesora Hurníka velmi vážil a v průběhu let postupně uvedl 20 jeho her. Naposledy to byla tragikomedie Profesor Morus v roce 2010.
„Ilja Hurník dokázal svou skromností, pracovitostí a pílí, že je možné žít krásný a naplněný život do velmi vysokého věku. Jsem rád, že se díky bohatým rozhlasovým archívům budeme i nadále moci setkávat s tvorbou a slovem tohoto moudrého muže,“ uvedl Peter Duhan, generální ředitel Českého rozhlasu.
Lit.: anonym: Ilja Hurník: Moli. In web ČRo 3 Vltava, květen 2016 (anotace). – Cit.: Hra o životě plném strachu – o životě molů pod sametovými kladívky klavíru.
Historie motýlků, které klavíristé zatracují, protože jim žerou plsť z kladívek. Jsou tu všichni, kteří patří do dějin… – praotec Mol, milostný pár či molí prorok. A nade všemi Pán, majitel klavíru.
Výpravu do svébytného světa okřídlených nepřátel nejen klavíristů uskutečnil s textem Ilji Hurníka režisér Jiří Hořčička a herci Václavem Voskou, Zdeňkem Řehořem či Jiřinou Bohdalovou.