Nevím, jak až posloucháte nové české rozhlasové inscenace, ale já osobně už se nestačím divit. Jakoby se vývoj vydal vpřed, jenže jakoby tak nějak směrem vzad. (more…)
17. 8. 2005
Modrý kříž (1994, 2022)
Gilbert Keith Chesterton. Detektivka. Přeložil Jan Čulík. Dramatizace Josef Bouček. Natáčecí technik Markéta Košťáková. Asistent režie Eva Texelová. Zvukový mistr Jiří Fuhrman. Hudební spolupráce Pavla Schönová. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jan Berger.
Účinkují Miloš Hlavica, Petr Pelzer, Miroslav Moravec, Vlastimil Brodský, Martin Zahálka, Ivan Gübel, Miloš Rozhoň, Jiří Hromada a Růžena Merunková.
Natočeno v roce 1994. Premiéra 29. 7. 1994 (Praha, 10.18 – 10.58 h.; 36 min.). Repríza 22. 11. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:39 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydala Radiotéka, prosinec 2022 (MP3, CR.ES.2022.617). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Další z cyklu detektivních povídek londýnského žurnalisty a spisovatele (1874-1936), autora řady filosofických prací, románů a povídek. Detektivní povídky, v nichž vystupuje jako detektiv katolický kněz Otec Brown, jsou napsané tak, že nechtějí jen vzrušit a pobavit, ale v osobě Otce Browna přinášejí i filosofický podtext. (anotace)
Mlsání (1997)
Mel Calman. Rozhlasová komedie z produkce BBC. Schůzka mileneckého páru v cukrárně je přerušována dialogy konzumovaných zákusků. Překlad a dramaturgie Jiří Hubička. Improvizace na syntetizér Dalibor Gondík. Zvuk Roman Špála. Záznam a střih Daniela Sochorová. Zvuková spolupráce Michal Rataj. Režie Milan Schejbal.
Osoby a obsazení: George (Zdeněk Žák), Alice (Taťjana Medvecká), servírka (Kateřina Lojdová), věneček (Kamila Špráchalová), rumová koule (Stanislav Lehký), marokánek (Václav Vydra III.), štrůdl (Oto Ševčík) a banánek + mandlový řez (Filip Blažek).
Natočeno v roce 1997. Premiéra 31. 12. 1997 (ČRo 2 Praha, 10:30 – 11:10 h.; 35 min). Repríza 9. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Britský rok.
Lit.: -hu-: Mlsání. In: Týdeník Rozhlas 52/1997.
Lit.: anonym: Mel Calman: Mlsání. In web ČRo 3 Vltava, 9. prosinec 2010 (článek). – Cit.: Věříte tomu, že i obyčejné zákusky spolu mohou mluvit jako lidé ? A že mají podobné city a vztahy jako ti, kdo se nad nimi scházejí v příjemných cukrárnách?
Pokud se o tom chcete přesvědčit, nalaďte si ve čtvrtek 9. prosince Český rozhlas 3 – Vltava ve 20.00 hodin a poslouchejte hru Mela Calmana z produkce BBC nazvanou Mlsání. Populární herci se vám představí ve velmi nezvyklých rolích: Kamila Špráchalová jako Věneček, Stanislav Lehký jako Rumová koule, Václav Vydra jako Marokánek a Otto Ševčík jako Štrúdl. Hru z roku 1997 vysíláme jako další titul podzimní přehlídky britských rozhlasových her v rámci Britského roku.
Rozhlasovou komedii Mlsání napsal britský satirik Mel Calman.Jeho nápaditou tvorbu i smysl pro humor už měli posluchači možnost ocenit při poslechu her Srdeční slabost, Uši a Velký román.
Mel Calman (1931-1994) měl po rodičích rusko-židovské kořeny. Po studiích začal od roku 1956 jako karikaturista publikovat ve známém satirickém magazínu Punch. Postupně spolupracoval s nejznámějšími britskými deníky jako Daily Express, The Sunday Telegraph, The Observer, The Sunday Times a The Times. Mezi čtenáři si získal stálou popularitu svou charakteristickou postavičkou „človíčka“ (little man), který v krátkých obrázkových seriálech reflektoval a prožíval jejich vlastní úzkosti a radosti. Calman později tyto seriály publikoval i knižně, celkem vyšlo 20 svazků. Jeho styl byl charakterizován jako černý a ironický humor té nejlepší židovské tradice, přirovnáván byl k Jamesi Thurberovi, S. J. Perelmanovi a Woody Allenovi.
Mistr velterové váhy (1987)
Ring Lardner. Příběh z prostředí profesionálního boxu. Přeložil Martin Hilský. Dramatizace Miloš Petana. Scénická hudba Petr Kodl, řídí Jiří Váchal. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Ivan Holeček.
Osoby a obsazení: Midge Kelly (Pavel Rímský), Connie (Jiří Práger). matka (Naděžda Vicenová), Hammond (Vladimír Ráž), Grace (Zuzana Bydžovská), Adams (Rudolf Hrušínský I.), Tommy Haley (Ladislav Mrkvička), Dan Haley (František Husák), Hersch (Miroslav Nohýnek), reportér (Karel Malina), Gardner (Pavel Pípal), Tracyho manažer (Miloš Vávra), Hap Colins (Jiří Schwarz). Dále účinkují Vladimír Čech a další.
Natočeno v roce 1987. Premiéra (?) 29. 6. 1988 (Praha, 19:15 h.; 53 min.) v cyklu Hra pro mládež. Repríza 8. 7. 1989 (Vltava, 11:40 – 12:33 h.); 23. 4. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 26. 9. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Mír (1937)
Aristofanes. Starořecká komedie. Rozhlasová úprava Theo Fleischmann. Překlad a úprava dr. Karla Milcová. Hudba dr. Karel Reiner. Režie Emil František Burian. Úvod k inscenaci četla Lola Skrbková.
Osoby a obsazení: Trygaios (Zdeněk Podlipný), dvě dcery (Marie Burešová a Jiřina Stránská), dva otroci (Bohuš Machník, Emil Bolek), Hermes (Miloš Liška), bohyně války (Lola Skrbková), čtyři mužské hlasy (Václav Vaňátko, Vainar, Kühmund, Kozák), dva ženské hlasy (Sylva Havránková, Helena Honzíková), tři zbrojaři (Miloš Liška, Emil Bolek, Bohuš Machník).
Premiéra – po dvou odkladech (nemoc a úmrtí TGM) – 15. 11. 1937 (Radiojournal Praha, 20:50 – 21:30 h.), záznam na blatnerfonu se nedochoval.
Lit.: Mázerová, Romana: E. F. Burian a rozhlas 1928 – 1938. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 1995.
Havel, M., Národní osvobození, 17. 11. 1937 (recenze).
Lit.: Svět mluví, roč. 6, čís. 15/16 (recenze). – Cit.: „Režisér nenechal jediného nápadu (…) bez využití, často až provokativně ostrého, ale vždy pádného a vhodného. Každá postava (…) byla typisována a přinášela svůj humorný a skladebný přínos. Na počátku podal Burian skvělou komedii, ale přece jen s omezením, aby se potom tím důrazněji mohl rozezpívat svěžím lyrismem míru (…). Je vzorem zralého, živého a silného slova. Vše, co jsme zatím slyšeli v podzimní sezoně, bylo nudné, chudé a bezbarvé ve srovnání s tímto oživeným Aristofanem.“
Lit.: anonym: Starořecká politická komedie. K provedení Aristofanovy komedie Mír v rozhlase Prahy. In Radiojournal 35/1937 (28. 8. 1937), s. 7 – 8 (článek). – Cit.: Není to jediná kniha o dějinách dramatu a divadla, v níž se při pojednání o vzniku a vývoji komedie dočtete, že ve staré Řecku zastupoval tento útvar dramatický do značné míry to, co dnešnímu člověku dávají noviny. Komedie měla za úkol zachycovat! aktuálnosti, zabývati se nejzávažnějši sensací doby a zaujmouti stanovisko. Jestliže tragedie líčila především děje heroické, citujíc na scénu postavy bájeslovné a mající svou myšlenkou ethickou věčnou platnost, komedie naproti tomu byla záležitosti dne či doby úzce vymezené; jestliže tragedie dávala poučení pro celý život, komedie dávala divákovi názor na tu kterou událost, na poměry politické či společenské své doby. Jako tragedií, tak soutěžilo se i komedií, a vítězila-li tam sila myšlenky, zde vyhrávalo se útočností vtipu, břitkostí, pádnými ranami satiry.
Starořecká komedie měla tři proslulé básníky: Kratina, Aristofana a Eupolida a pokud prostředního se týče, „měl sílu Kratinovu, aniž dostihl však jeho břitkosti a půvab Eupolida, jenž ho však překonal uhlazeností.“ Nicméně; Aristofanes jediný zůstal živý a vybojoval si několika ze svých dél trvalé místo v divadelním repertoáru: především těmi, jejichž tendence se nepřežila. Máme-li na zřeteli dramaturgii doby nejbližší, tedy nejvíce proslula Aristofanova „Lysistrata“ s motivem stávky manželek, které tím, že odpírají svým mužům soužití, donutí je ke skončení války. Doba současná dává však před „Lysistratou“ přednost hrám orientovaným politicky, jež ožívají novou aktualitou. Nezapomínejme, že svůj vtip a satiru brousil si Aristofanes na Kleonovi a že tento Kleon byl diktátorem, který utiskoval demokratické Athéňany. Aristofanes šel proti němu s demagogickou satirou a ta byla diktována vášnivou láskou dramatikovou k lidu, který byl mu udržovatelem národní síly a zárukou zdárného národního vývoje. Má tedy satira Aristofanova spolu s notou sociální i silný prvek národní a demokratický a dokud ten je podkladem, má Aristofanes pevnou půdu pod nohama a je ve svém projevu nejsilnější: tím okamžikem, kdy nebezpečí, jež z diktátorství Kleonova hrozilo athénskému lidu, pominulo, Aristofanes upadá.
Život Aristofanův je rámován daty 446—385 př. Kr. a ačkoliv jeho hry, pokud se dochovaly, svědčí o životě bouřlivém, nevíme o něm takřka nic. Nebylo mu ještě dvacet let, když vstoupil do řady dramatiků a získal si rázem slávy. Snad po ní netoužil anebo měl důvod jiný: nerad podpisoval své hry a dával je přečasto hráti, uváděje jako autora Filonida či Kallistrata, na sklonku života pak schovával se za jméno svého syna Arota. Jak řečeno, bližší údaje o životě Aristofanově chybí: vytušíme však jasně z jeho her, že byl exponovanou osobou ve veřejném životě, nejen uměleckém, nýbrž i politickém a že byl jedním z duchovních vůdců své doby a měl zajisté přízeň lidu. Nemíti ji, sotva by si byl mohl dovoliti táhnouti ve svých hrách proti představitelům vlády, která přec byla — ať spravedlivá či nespravedlivá — z vůle lidu. Není pochyby, že Aristofanes vykonal velké dílo svou politickou satirou, ale zároveň není sporu, že mohl je dovršiti, kdyby si byl počínal taktičtěji: právě jeho dravost, nevyhýbající se otevřenému osobnímu napadání charakteru až fanatického, vedla k značnému omezení svobody slova na scéně a zdržela tak vývoj komického básnictví.
Tvorba Aristofanova bývá rozdělována do tří kategorii. Prvá obsahuje pět her a to „Acharnské“, „Jezdce“, „Oblaka“, „Vosy“ a ,,Mir“; jsou to vesměs komedie rázu politického, satiry, naplněné prudkými invektivami. V kategorii druhé, kde najdeme „Ptáky“, „Lysistratu“, ,,Ženy o Thesmoforiích“ a „Žáby“, shledáváme se s notou politickou jen řídce a právě tak zde mizí již útočný tón: v této době, kdy válka peloponeská chýlila se ke konci, Athéňanům nepříznivému, mizí s jeviště veřejného života Kleon. To vše je příčinou zdrženlivosti básníkovy a jeho obratu od kritiky osob ke studování obecné mentality a povahy lidu.
Politický akcent není charakteristickým ani pro kategorii třetí, do níž řadíme „Ženský sněm“ a ,,Bohatství“: zde jeví se už průkazně úpadek básníkův, hlásící se nejednou již v údobí předchozím. Zatím co dříve Aristofanes dovedl říci přesně své a to s takovým důrazem, že musil střhnouti na svou stranu, nyní — snad tu hrály roli i ušněrované poměry — dává přednost fantasii, která před někdejším názorovým usměrňováním dává přednost zábavě, značně již bezzubé.
Je zvláštní, že právě ona poslední známá hra Aristofanova mívala největší oblibu. Po letech však alegorickou komedii o bohatství vystřídala v přízni jednak „Lysistrata“, jednak ,,Jezdci“, posléze pak ožila komedie .,Mír“, třebaže přísná věda literární nestaví tuto hru, hranou r. 421 př. K., nijak do popředí tvorby básníkovy. Naopak, nazývá ji chabou, a tato výtka míří na závěr, který vskutku je neúměrný tomu, co předchází. Nicméně je pochopitelná přízeň, které se hra těší u divadelních dramaturgů dnešní doby: dnešní doba dává hře obzvláštní aktualitu, jednak svým demokratickým akcentem, jednak řadou narážek, jimž v současnosti nechybí pikantnost. Nazývá-li se ,,Mír“, je zřejmo, že nezaujímá kladné stanovisko k válce a válka je pozadím této komedie, v niž jde o osvobozeni bohyně Míru, uvězněné bohem války v jeskyni. Tím, kdo se vydá do boje za osvobození uvězněné, je prostý vinař a tento agitátor sežene dělný lid a vykoná, co si předsevzal. Sklidí dík i nevděk: dik od prostého lidu a rolníků, zlobu od výrobců zbraní.
Z toho, co letmo naznačeno, je zřejmo, v čem tkvi aktualita Aristofanovy komedie, která v přítomné době byla nejednou zpracována nově a vyostřena její tendence. Zlákala i belgického rozhlasového dramatika Theo Fleischmana: na rozdíl však od jiných adaptátorů sluší Fleischmanovi přiznati, že svou úpravu podnikal se zřetelem k Aristofanovi a nikoliv se snahou po aktuální sensačnosti. Oprostil básníkovo dílo od všeho zastaralého, pročistil je a dal mu ostřejší profil i spádné tempo. Není to adaptace násilná, která by si libovala v anachronismech a imputovala dílu nějakou extremní tendenci: básník zůstává nedotčen. Idea jeho komedie je tak silná, že nepotřebuje nějaké podpory, má stále svou platnost, má stejnou důsažnost dnes jako v době války peloponeské.
Právě pro tu taktnost, s niž Fleischman hru zpracoval dal jí československý rozhlas přednost před úpravami jinými, křiklavě tendenčními. K provedení byl pozván soubor D 38, režii povede E. F. Burian, scénickou hudbu opatří K. Reiner. Vysílání ,,Míru“ — 2. září t. r. — bude zajisté závažnou uměleckou událostí rozhlasu.
Minetti – Portrét umělce jako starého muže (2002)
Thomas Bernhard. Rozhlasová verze divadelní hry rakouského dramatika. Přeložil Josef Balvín. Rozhlasová úprava a režie Josef Henke. Dramaturg Pavel Minks.
Osoby a obsazení: Minetti, herec + hlas (Otomar Krejča), dáma (Antonie Hegerlíková), dívka (Anna Suchánková), hotelový vrátný (Soběslav Sejk), hotelový sluha (Miroslav Masopust), muž se psí maskou (Jiří Klem), lilipután + maškara + harmonika (Petr Šplíchal), opilec + maškara (Josef Plechatý), starý kulhající muž (Josef Henke), maškara + dívčin přítel (Viktor Dvořák), maškary (Dana Verzichová, David Švehlík, Aleš Pospíšil, Jaroslav Slánský, Jana Stryková, Vladimír Senič a Jiří Litoš) a hlášení (Světlana Lavičková).
Natočeno 2002. Premiéra 21. 5. 2002 (Vltava 21:30 – 22:37 h.; 67 min). Repríza 11. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 23. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) ke 100. výročí narození O. Krejči v cyklu Večerní drama.
Pozn.: Silvestrovský večer v hotelové hale v Ostende. Oslavy konce roku začínají, lidé se baví. Jen starý herec čeká na domluvenou schůzku s ředitelem tamního divadla, aby mohl naposledy vystoupit v roli krále Leara. Otomar Krejča jako Minetti v rozhlasové verzi slavné rakouské divadelní hry. (anotace)
Minks, Pavel: Otomar Krejča jako Minetti. In Týdeník Rozhlas 21/2002, 13. 5. 2002 (anotace). – Cit.: Málokterý evropský autor způsobil v posledních třiceti letech tolik rozruchu jako rakouský dramatik, prozaik a básník Thomas Bernhard (1931-1989), jehož tvorba se i u nás setkává se stále větším zájmem. Jedním z jeho nejpozoruhodnějších titulů je hra Minetti – Portrét umělce jako starého muže. Bernhard ji napsal (v roce 1976) pro vynikajícího herce Minettiho a pojmenoval ji po něm. Hra však není pouze o Minettim, je o každém herci a každém umělci, který jde navzdory nejrůznějším tlakům za svou osobitou představou umění.
O Bernhardovi se říká, že se dotýká bolavých míst ve svědomí národa, že pranýřuje každé pokrytectví a „zbahněnost“ a vysmívá se i germánskému titanismu. V této hře jde ještě hlouběji a sahá až na samotné „dno“ lidské existence. Hlavní postavou hry je starý herec, který byl už před lety vypuzen z divadla, protože jako šéf činohry zatvrzele odmítal vyhovět požadavkům běžného vkusu a touhám po uvádění „neškodného“ klasického repertoáru. Jako vrchol umění uznává jedině Shakespearova Krále Leara, kterého řadu let v ústraní a o samotě zkouší den co den. Snaží se dospět k dokonalosti, která by diváka burcovala z jeho poklidu. A jak se zdá, konečně dostal šanci, že se svým Learem předstoupí před obecenstvo.
Děj se odehrává v Ostende, kam Minetti právě přijel. Je silvestrovský večer a rozbíhají se karnevalové oslavy poslední noci roku. Lidé v maskách spěchají za svými zábavami a starý herec s kufrem – ukrývajícím masku, kterou pro roli Leara navrhl James Ensor – se objevuje v hotelové hale a čeká na divadelního ředitele, aby po dlouholeté izolaci přijal nabídku hrát znovu na jevišti Leara. Minutu po minutě marného čekání narůstá i jeho úzkost a jeho vzrušené promluvy se mění z poloh niterných zpovědí a litanií zavrženého umělce ve vášnivou obžalobu společnosti, která své umělce zabíjí. „Blouznící genius“ totiž promlouvá i z bolesti nad světem, který „chce být baven, ale měl by být zneklidňován, zděšen a vyděšen“.
Posluchači Vltavy se mohou těšit na rozhlasové nastudování hry v překladu Josefa Balvína, v režii Josefa Henkeho s Otomarem Krejčou v titulní roli herce Minettiho. Obsazení hlavní role je o to zajímavější, že Otomar Krejča se s tímto titulem nesetkal poprvé. Ovšem nikoli jako herec, ale jako režisér divadelní inscenace, která měla premiéru ve Stavovském divadle v listopadu loňského roku, kdy právě dozrál k životnímu jubileu osmdesáti let.
Michal Strogov aneb Carův kurýr (1988, 2014)
Jules Verne. Dramatizace Ondřej Neff. Hudbu složil Ladislav Tůma. Dramaturg Ivan Hejna. Zvuk Jiří Turman. Režie Ivan Holeček.
Osoby a obsazení: Michal Strogov (Petr Čepek), Naďa (Lenka Termerová), Ogarev (František Husák), Sangarra (Libuše Geprtová), Harry Blount (Karel Heřmánek), Alcide Jolivet (Ladislav Mrkvička), Marfa Strogovová (Viola Zinková), car (Rudolf Hrušínský I.), Velkokníže (Karel Hábl), úředník u cara (Jan Přeučil), úředník u velkoknížete (Ladislav Trojan), generál Kisov (Vladimír Čech), hospodský (Vladimír Krška). Dále účinkují Jiří Hálek, Zdeněk Švingr.
Natočeno 1988. Repríza 1. 4. 1989 (Praha, 13:30 – 14:30 h.; 60 min.); 28. 1. 2012 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 19. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Léto s Vernem.
Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).
Pozn.: Michail Strogov aneb Carův kurýr je považován za jeden z nejlepších románů Julese Verna. S odvážným kurýrem projedete napříč Ruskem, zažijete nájezdy divokých Tatarů a po napínavém souboji si vydechnete v náruči krasavice Nadi. (anotace)
Lit.: Ledvinková, Václava: Sobotní hra 28. 1. a nedělní pohádka 29. 1. 2012. In web ČRo 2 Praha, leden 2012 (anotace). – Cit.: V sobotu ve 13.00 pravidelně vysíláme napínavé rozhlasové hry se spoustou známých herců a v neděli, taky ve 13.00, si můžeš poslechnout nejrůznější pohádková vyprávění na stanici Český rozhlas 2 – Praha. Zde se dozvíš aktuální víkendový program.
Sobotní hra 28. 1. Michal Strogov aneb carův kurýr
Napětí, nečekané zvraty, lest, podvod, zrada, to vše najdeme v příběhu zpracovaném podle románu Julese Verna Michal Strogov aneb carův kurýr. Příběh odehrávající se na ruské Sibiři doprovodí svým originálním humorem dva spolu neustále soupeřící reportéři pan Harry Blount z anglického The Daily Telegraph v podání Karla Heřmánka a Alcide Jolivet z francouzského listu le Matin v podání Ladislava Mrkvičky.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Cesta za rozhlasovou verneovkou. In Týdeník Rozhlas, červen – červenec 2016 (článek). Také na Panáčkovi. – Cit.: (…) Ve hře Michal Strogov aneb Carův kurýr řešil pro změnu jiný problém: „… V knize jde o to, že carova kurýra oslepí a on putuje slepý. Jak to chcete vyjádřit v rozhlasové hře? Opřel jsem se o dvě vedlejší figury novinářů, kteří více méně cestu Michala Strogova sledují a v podstatě jejich očima je drama slepého kurýra viděno,“ napsal později Neff. Strogova hrál Petr Čepek, obě inscenace realizoval Jiří Horčička. (…)
Micura nežere (1991)
Daniela Fischerová. Rozhlasová minihra. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Anna (Hana Maciuchová), Roby (Michal Pavlata), doktor (Milan Neděla), dcera (Klára Tichá).
Premiéra 25. 12. 1991 (Vltava, 20:50 h.; uvedeno s hrami Král omylů a Dívka se zázračnou pamětí pod souhrnným názvem Tři mikrohry, později také Tři rozhlasová mikrodramata). Repríza 6. 1. 2019 v rámci cyklu Repete (ČRo 3 Vltava, 16:00 h).
Merlinův odkaz 1/2 (2001)
Michal Lázňovský. Rozhlasová hra. Hudba Petr Mandel. Režie Jiří Horčička.
Účinkují Josef Somr, Ivan Řezáč, Jana Paulová, Jiří Plachý, Filip Blažek, Martin Zahálka, Pavel Rímský, Jiří Schwarz, Svatopluk Skopal, Věra Hučínová, Taťjana Medvecká, Alois Švehlík, Miluše Šplechtová, Antonín Molčík, Jindřich Hinke, Jindřich Hinke, Tomáš Racek, Stanislav Zindulka a Michal Novotný.
Natočeno v roce 2001. Premiéra 1. dílu 12. 5. 2001 (ČRo 2 Praha, 13:05 h.). Repríza 2. dílu 12. 1. 2008 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 1. dílu 16. 2. 2013 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 1. dílu 23. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 1. a 2. dílu 6. 11. 2021 (ČRo Rádio Junior, 10:00 a 14:00 h.); 1. a 2. dílu 15. 10. 2022 (ČRo Rádio Junior, 10:00 h.; 14:00 h.) k úmrtí Josefa Somra.
Obsah: 1.díl – Zrození rytíře. – 2.díl – Dobrodružství rytíře Lancelota. (57 + 57 min.)
Lit.: anonym: Merlinův odkaz. In Týdeník Rozhlas 19/2001 (duben 2001) (článek). – Cit.: Na počátku byl Merlin, kouzelník, dědic starých evropských předkřesťanských kultur, zvláště keltských. Pověsti hovořily o jeho nadpřirozených schopnostech a kouscích, ale nejvíce se soustředily na vyprávění o tom, jak Merlin stál u zrodu krále Artuše, kterého pak dovedl k meči Excaliburu, na královský trůn a k vytvoření společenství rytířů kulatého stolu. K tomuto stolu pak přicházeli další a další rytíři, kteří vykonali mnoho hrdinských skutků. Jednoho dne se zde objevil i hrdina neznámého původu. Jeho barvou byla bílá a získal si jméno Lancelot z Jezera. Přinesl s sebou novou dobu: stal se ztělesněním ideálu rytíře bez bázně a hany a vzorem rytířských ctností. Dámou jeho srdce byla královna Guinevra. I u Lancelotovy kolébky stál Merlin, i když nepřímo, a to díky Paní z Jezera, víle Vivianě, kterou stárnoucí kouzelník tolik miloval, že se pro ni vzdal své svobody. Ale i když zmizel ze světa lidí, protože jeho čas se naplnil, zůstává Merlin mezi námi prostřednictvím svého odkazu.
Lit.: anonym: Sobotní hra: Merlinův odkaz – 2. část: Dobrodružství rytíře Lancelota – 12.1. In web ČRo 2 Praha, leden 2008 (anotace). – Cit.: V dvoudílném romanticko-dobrodružném příběhu Merlinův odkaz budeme sledovat cesty a slavné skutky královského syna Lancelota, jednoho z rytířů Artušova kulatého stolu. Průvodcem tajemné výpravy do dob rytířských klání bude Merlin, čaroděj a legendární ochránce nejen krále Artuše, ale i všech hrdinných rytířů jeho skupiny. (…)
Lit.: Ledvinková, Václava: Merlinův odkaz (1/2): Zrození rytíře Lancelota – 16. února. In web ČRo 2 Praha, únor 2013 (anotace). – Cit.: Ve dvoudílném romanticko-dobrodružném příběhu Merlinův odkaz budeme sledovat cesty a slavné skutky královského syna Lancelota, jednoho z rytířů Artušova kulatého stolu.
Průvodcem tajemné výpravy do dob rytířských klání se stane Merlin, čaroděj a legendární ochránce nejen krále Artuše, ale i všech hrdinných rytířů jeho skupiny. Hra je volným pokračováním v lednu uvedené středověké legendy o slavném britském králi a jeho statečných rytířích. (..)
Matyáš Sandorf (1991)
Jules Verne. Rozhlasová hra pro mládež na motivy stejnojmenného románu. Dramatizace Zdeněk Kovář. Hudba Ladislav Tůma. Dramaturg Ivan Hubač. Asistentka režie Jana Knapová. Zvuková koláž Radislav Nikodém a Artur Šviha. Záznam a střih Věra Fuchsová. Zvuk Jiří Furman. Režie Ivan Holeček.
Osoby a obsazení: Matyáš Sandorf (Alois Švehlík), Sarkány (Jan Přeučil), Silas Toronthal (Miroslav Moravec), guvernér (Vladimír Ráž), Montec (Vladimír Dlouhý), Štěpán Bathory (František Němec), Ladislav Zathmar (Jan Vlasák), Pescade (Ladislav Mrkvička), Matifou (Miloš Vávra), Sava (Miroslava Pleštilová), notář Carlo Alberti (Radoslav Brzobohatý), Zirone (Jiří Schwarz), Carpena (Zdeněk Mahdal), Ondřej Ferreto (Jiří Klem). Dále účinkují Simona Vrbická, Ladislav Brothánek, Karel Hábl, Aleš Procházka, Miroslav Krejča, Viktor Vrabec, Pavel Pípal, Otto Lackovič, Artur Šviha, Ivan Holeček ml. a Tomáš Jančařík.
Natočeno v roce 1991 (60 min.). Reprízy 13. 8. 2005 (ČRo 2 Praha), 21. 10. 2006 (ČRo 2 Praha), 9. 5. 2009 (ČRo 2 Praha), 4. 2. 2014 (ČRo Rádio Junior), 7. 4. 2017 (ČRo Rádio Junior), 30. 6. 2018 (ČRo Rádio Junior); 29. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Léto s Vernem; 15. 7. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 2. 4. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k úmrtí Aloise Švehlíka.