Jon Fosse. Adaptace hry současného norského autora. Vzniklo za podpory norského velvyslanectví v Praze. Přeložila Karolína Stehlíková. Hudba Jan Garbarek. Hudební spolupráce Petr Hromádka. Zvuk Josef Daněk. Záznam a střih Marie Stojanová. Dramaturg Marek Horoščák. Režie Jan Antonín Pitínský.
Osoby a obsazení: otec (Miloslav Mejzlík), matka (Ivana Valešová), syn (Luboš Pazderka-Veselý) a soused (Vladimír Doskočil).
Nastudovalo Brno v roce 2004. Premiéra únor 2004 (49 min.). Repríza 9. 2. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 3. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu Severské jaro; 9. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 13. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
Pozn.: rozhlasová verze norské hry o nepodařeném návratu ztraceného syna. Představitelka Matky, Ivana Valešová, získala cenu posluchače za nejlepší ženský herecký výkon v rozhlasové hře.
Lit.: Hložková, Hana: Severské jaro pokračuje hrou Jona Fosseho Syn. In web ČRo 3 Vltava, duben 2012 (článek). – Cit.: Jon Fosse je hned po Ibsenovi nejhranějším norským dramatikem na evropských jevištích. Pro jeho tvorbu je typické téma, jenž nalézá převážně v rodinných vztazích, a forma, prostřednictvím které komponuje hry jako básně. Rozhlasová adaptace dramatu Syn se zabývá problematikou komunikační bariéry uvnitř rodiny, do které se po dlouhých letech odloučení navrátil její „ztracený“ syn.
V původně divadelní hře Syn z roku 1997 rozehrává autor jednoduchou situaci. Pár stárnoucích manželů očekává návrat syna, o němž jejich soused tvrdí, že byl ve vězení. Syn se vrací, soused přichází na návštěvu a mezi čtveřicí vyvstává napětí, které posléze přerůstá v otevřený konflikt s tragickým vyústěním. Hra přináší mrazivou zprávu o osudu čtyř zlomených lidí, křehký příběh o neúspěšných „pokusech o život“, o nenaplněných touhách a citech. Tolik z definice dramaturga, na jehož popud byla v roce 2003 natočena její česká rozhlasová verze.
Norský spisovatel Jon Fosse (*1959) patří v současné době k nejhranějším evropským dramatikům. Studoval sociologii, filozofii a literární vědu v Bergenu. V mládí byl rockovým kytaristou a novinářem na volné noze. Debutoval v roce 1983 románem Červeně, černě a od té doby napsal na třicet knih. Věnuje se románu, povídce, krátké próze, lyrice, dramatu, esejistice i dětské literatuře. Obdržel několik literárních cen a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V roce 2005 byl ve své rodné zemi vyznamenán řádem Svatého Olava. Za dvojromán Melancholie I a II. Jako dramatik debutoval Fosse roku 1994 hrou A nikdy se nerozejdeme, kterou napsal v rámci Bergenského projektu pro Národní scénu v Bergenu. Následovaly hry Jméno, Někdo přijde, Dítě, Syn, Matka a dítě, Noc zpívá své písně, Kytarista, Podzimní sen, Zima, Variace na smrt, Dívka na pohovce aj.
Témata svých her nachází Fosse převážně v rodinných vztazích. Pro jeho texty je charakteristický úzký okruh jednajících osob nazývaných většinou pouze křestními jmény, osobními zájmeny nebo dokonce jen rodinným označením. Fosseho zajímá především problém komunikace uvnitř rodiny. Jeho postavy spolu neustále hovoří, mnohdy však jde jen o prázdná klišé. Jejich repliky se navíc míjejí a často se zdá, že na sebe vzájemně nereagují. Fosseho základní výrazovou formou je lyrika, která se promítá i do jeho dramat. Jeho hry jsou komponovány jako básně. Příznačný je pro ně volný verš vyznačující se absencí jakékoli interpunkce. Strukturálně připomínají Fosseho texty také hudební skladbu. Charakteristickým rysem je tu opakování replik nebo celých částí textu, které vytváří rezonanční efekt podobně jako repetice v písni. (Výše citovaný blok o tvorbě Jona Fosseho pochází z pera překladatelky Karolíny Stehlíkové, která se autorovou tvorbou zabývá dlouhodobě.)
Inscenace režiséra Jana Antonína Pitínského je charakteristická přízračnou atmosférou norského venkova, v níž nachází prostor čtveřice zdánlivě introvertních postav v interpretaci Ivany Valešové (Matka), Miloslava Mejzlíka (Otec), Luboše Veselého (Syn) a Vladimíra Doskočila. Hru přeložila Karolína Stehlíková, dramaturgii měl Marek Horoščák, hudební spolupráce se ujal Petr Hromádka. Inscenace byla natočena v roce 2003 v brněnském studiu Českého rozhlasu za podpory Norského velvyslanectví v Praze. (…)
Karel Šiktanc. Pohádka. Hudba Zbyněk Matějů, řídí Jan Chalupecký. Dramaturg Eva Košlerová. Zvukové efekty Petr Šplíchal. Asistentka režie Hana Dudová. Režie Karel Weinlich.