Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Anders Bodelsen. Dánská rozhlasová hra o mladých manželských párech. Překlad František Fröhlich. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Lars (Josef Abrhám), Kirsten (Ivanka Devátá), Henrik (Josef Somr), Zuzana (Karolína Slunéčková), on (Zdeněk Ornest) a ona (Jana Andresíková).

Natočeno 1968 (66 min.). Premiéra 12. 5. 1968 (Československo I, 19:45 – 21:00 h.) v cyklu Přehlídka zahraniční rozhlasové hry. Repríza 27. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:50 h.) v cyklu Severské jaro; 22. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h., 92 min.) v cyklu Hra pro pamětníky k úmrtí Josefa Abrháma.

Pozn.: Studie měšťáckého způsobu života a mentality, demonstrovaná na dvou mladých manželských párech, oslavujících služební povýšení jednoho z této společnosti.

Lit.: Lapková, Pavla: Rozhlas. In Kulturní tvorba 22/1968 (30. 5. 1968), s. 21 (zpráva).

Lit.: kn: Drama jedné oslavy. In Večerní Praha, 12. 5. 1968 (recenze).

Lit.: jw: Perný den. In: Týdeník Rozhlas, 5. 8. 1996, roč. 6, č. 33, s. 10 (Krátce o dánském autorovi A. Bodelsenovi a jeho tvorbě).

Lit.: Venclová, Renata: Anders Bodelsen a jeho Perný den. In web ČRo 3 Vltava, březen 2012 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Reprízou rozhlasové hry Anderse Bodelsena Perný den pokračuje cyklus Severské jaro, který vysíláme v rámci letošního roku zaměřeného na severskou kulturu. Autor v ní podává velmi živý portrét dvou manželských párů, které váže důvěrné přátelství už od dob vysokoškolských studií. Prověrka vzájemných vztahů přijde v okamžiku, kdy je jeden z obou mužů ve firmě nečekaně povýšen.

O tom, že skandinávská rozhlasová tvorba se může opřít o výborné autory původních her psaných pro rádio, není pochyb. Takřka každoročně se na festivalech Prix Italia a Prix Europe objeví zajímavá novinka z norského, dánského nebo švédského rozhlasu. Perný den Anderse Bodelsena ukazuje, že současní autoři mají rozhodně na koho navázat, autorova sonda do všedního života dvou manželských párů z dánské střední třídy z poloviny 60. let vlastně vůbec nezestárla. Titul hry ironicky odkazuje na slavný hit populárních Beatles. Také hrdinové Bodelsenovy rozhlasové hry, Lars, Kirsten, Henrik a Zuzana mají za sebou „perný den“, během kterého byl Henrik ve firmě povýšen na pozici náměstka. Kariérní úspěch oslaví společným večírkem, který se brzy stane příležitostí, porovnat navzájem svoje domnělé životní úspěchy a prohry.

Českou rozhlasovou verzi natočil v překladu Františka Fröhlicha režisér Josef Červinka v roce 1968 a šťastně ho obsadil Ivankou Devátou, Karolinou Slunéčkovou, Josefem Somrem a Josefem Abrahámem. Především posledně dva jmenovaní využívají v civilně pojaté inscenaci výtečnou hereckou souhru, kterou v té době pěstovali v souboru Činoherního klubu v Praze. Reprízou rozhlasové hry Anderse Bodelsena Perný den pokračuje cyklus Severské jaro, který vysíláme v rámci letošního roku zaměřeného na severskou kulturu.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Perný den. In A2, březen 2012 (upoutávka). – Cit.: Hra Anderse Bodelsena Perný den z roku 1968 rozehrává klasickou situaci, kterou každý z nás (alespoň v obrysech) mohl zažít: Lars (Josef Abrhám) a jeho žena Kirsten (Ivanka Devátá) se dozvídají, že jejich společný známý a Larsův nejlepší přítel a kolega v práci Henrik (Josef Somr) získal místo náměstka. Scházejí se tedy na společné oslavě, kde čtveřici doplňuje ještě Henrikova manželka Zuzana (Karolína Slunéčková). Pokud ovšem očekáváte upřímnou přátelskou veselici, mýlíte se. Hra se rozvíjí přesně v intencích komunální či společenské satiry. Proti sobě zde stojí dvě koncepce. Na jedné je sobecká, ale otevřená koncepce Henrika a Zuzany; Henrikův hlavní zájem je kariéra, Zuzaně vyhovuje její pohodlná existence ženy v domácnosti. Na druhé straně jsou Kirsten a Lars, zastánci skromnějšího, rodinného stylu života. Ani oni však nejsou žádní svatoušci – Kirsten vnucuje Zuzaně i Henrikovi svůj životní koncept naprosté závislosti na dětech (mantra „měli byste mít děti“ zazní z jejích úst téměř každých deset minut) a pro Larse je kolegovo povýšení důvodem k stupňující se závisti. Kvalitní konverzační hru v překladu Františka Fröhlicha nastudoval režisér Josef Červinka.

Jan Cimický. Příběh mladého psychiatra z cyklu Příběhy z lékařské brašny. Dramatizace Šárka Kosková. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: dr. Dvořák (David Novotný), primář Machovec (Ilja Racek), sestra Vorlová (Jana Drbohlavová), dr. Stach (Josef Vinklář), dr. Kolářová (Valérie Zawadská), Sýkora (Jiří Ornest), sestra Ryplová (Zdeňka Sajfertová), Maříková (Simona Stašová), Mařík (Milan Stehlík), dr. Bednářová (Růžena Merunková), dcera (Jorga Kotrbová), Veselý (Ivan Řezáč), žena v telefonu (Eliška Kasanová), Horáček (René Přibil), revizor (Antonín Molčík), cestující muž (Oldřich Vlach), cestující žena (Jitka Smutná) a další.

Natočeno 2001. Premiéra 25. 11. 2001  (Vltava, 10:30 – 11:45 h.; 34 min.) v cyklu Příběhy z lékařské brašny 5/6.

Vladimír Zajíc. Historická hra. Hudba Michal Rataj. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Otakar Kosek.

Osoby a obsazení: Kunhuta (Věra Režnarová), Eliška Přemyslovna (Věra Slunéčková), Viola Těšínská (Adéla Kačerová), Alžběta Uherská (Vilma Cibulková), Mikuláš Opavský (Miroslav Etzler), Petr z Aspeltu (Ladislav Frej), Josek (Jan Vágner) a Eliška Rejčka (Magdaléna Borová).

Natočeno 2004. Premiéra 28. 9. 2004 (57 min.). Repríza 5. 7. 2012 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Pozn.: Text hry získal v roce 2002 spolu s texty Záhady zahrad, Černý Kříž a Čestná stráž prémii ve vyzývací autorské soutěži Českého rozhlasu. Lit. Cena Českého rozhlasu za rok 2002. In web ČRo 2. 12. 2002.

Lit.: Pekárek, Hynek: Od nešpor do primy – hra, ve které se hledá vrah Václava III. In web ČRo 3 Vltava, 5. červenec 2012 (článek). – Cit.: Hra Od nešpor do primy, kterou vysíláme na Vltavě 5. července 2012 od 20.00, získala cenu v anonymní soutěži o nejlepší původní rozhlasovou hru. Odehrává se v roce 1310 v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Na jeden večer se sejde několik důležitých příslušníků vysoké šlechty a pokusí se odhalit, kdo je zodpovědný za vraždu krále Václava III.

Taková je výchozí situace hry Vladimíra Zajíce Od nešpor do primy, která si odnesla ocenění poroty posledního ročníku anonymní soutěže o nejlepší původní rozhlasovou hru. Porota ocenila zejména poutavé autorské podání historického námětu. Historii úkladné vraždy Přemyslovce Václava III rozplétají postavy hry před posluchačem jako napínavý detektivní příběh. Autorovi se podařilo i zajímavě postihnout soukromé vztahy příslušníků vysoké, světské i církevní šlechty, kteří byli aktivními aktéry českých dějin 14. století.

Autor Vladimír Zajíc, dramaturg, nyní ve svobodném povolání spojil své profesionální aktivity převážně s východočeským regionem. Působil jako dramaturg loutkových divadel Drak a Radost. Spolupracuje s Českým rozhlasem v Olomouci a v Praze. Je autorem úspěšné rozhlasové hry o svatém Vojtěchovi. Pravidelně publikuje v tisku a vydal knihu historických příběhů Paměti starého krkavce od Bílé věže.

Friedrich Dürrenmatt. Původní rozhlasová hra inspirovaná Platonovými Dialogy. Překlad a odborná spolupráce Bohumil Černík. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Ludvík Pompe.

Osoby a obsazení: muž (Radovan Lukavský), ten druhý (Miloš Nedbal).

Natočeno 1964 (41 min.). Repríza 7. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) k 5. výročí úmrtí R. Lukavského; 22. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 17. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 28. 8. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Úryvek v pořadu Benefice pro Radovana Lukavského (1995).

Lit.: Luptáková, Věra: Rozhlasová hra: Friedrich Dürrenmatt: Noční rozhovor. In web ČRo 8. 8. 2007 (anotace). – Cit.: Dürrenmattova rozhlasová hra Noční rozhovor byla inspirovaná Platónovými Dialogy. Spisovatel, který se v blíže nespecifikovaném totalitním režimu odvážně vyslovoval za principy humanity a svobody, je vládou odsouzen k tajné popravě. Ve strhujícím dialogu spisovatele s jeho katem se postupně odhalí základní hodnota lidského života, hodnota ryze duchovní a proto nezničitelná. Hru, v níž uslyšíme Radovana Lukavského a Miloše Nedbala, vysíláme ve 20:05 hodin.
Lit.: Němec, Ivan:  Kruté pravdy Dürrenmattova světa. In Týdeník Rozhlas 14/2013 (recenze). – Cit.: Myslím, že nemálo posluchačů, kteří si 7. března pustili na Vltavě reprízu bezmála padesát let staré rozhlasové inscenace hry Noční rozhovor (premiéra 1964, přeložil Bohumil Černík), si položilo následující otázku. Jak je možné, že se onen krutý svět většiny dramat Friedricha Dürrenmatta, svět nenávisti, podvodů a vražd, svět, v němž se na příkaz mocných zabíjejí obhájci spravedlnosti a svobody, takřka nezměnil? Modelovým hrám švýcarského dramatika se podařilo prokousat železnou oponou na přelomu padesátých a šedesátých let a poté, co se rozletěly českými jevišti, udivovaly nejen svou neobvyklou dramatickou stavbou, ale především odvahou, s níž obnažovaly srážku člověka se svinstvem společnosti. Svou tvůrčí nebojácnost pak Dürrenmatt stvrdil i osobní statečností, když odsoudil srpnovou okupaci Československa 1968 a podpořil Chartu 77. Otázku, zda je svět vůbec změnitelný, klade autor s neskrývanou skepsí ve většině svých dramat. Odpověď na ni nepřináší ani Noční rozhovor, jehož konflikt se rozvíjí ve filozofickém dialogu, občas přecházejícím do monologických úvah; vývoj fabule je v tomto dramatu minimální a druhořadý.
Do bytu spisovatele vstoupí muž, z něhož se zakrátko vyklube profesionální kat, jenž byl státními mocipány vyslán, aby zabil autora píšícího knihy, které „se čtou všude, kde jsou zakázané.“ V rozhovoru, který se mezi oběma muži rozvine, se postupně rodí nejen obraz spisovatele, bojujícího za svobodu a spravedlnost donkichotskými zbraněmi ducha, ale své nitro obnaží i mistr popravčí, jenž se těžko smiřuje s tím, že místo poctivého povolání kata má konat i práci opovrhovaného vraha. V myšlenkově obdivuhodně propracované diskusi, odrážející dobu, v níž „se musí bojovat i za samozřejmost,“ se však především vyjevuje moc mocných, kteří si uvědomují, jak nebezpeční mohou být i nenápadní vzdělanci volající po volnosti. „Když zabíjím, zabíjejí ti, co vládnou, a já za ně nesu hanbu,“ hájí se kat, který navíc trpí tím, že má zahubit člověka tajně; ze své padesátileté zkušenosti přece ví, že umírá-li se pro pravdu, pak má odsouzenec právo na publikum. Spisovatelův krátký výkřik, jímž se pokusí upozornit na chystanou vraždu, nenachází v hluchém okolním světě odezvu. Pouze ve chvíli, kdy se rozhodne ukončit svůj protest proti smrti, blýskne to v dramatu jedinkrát nadějí, když hrdina pronese, že „nic z toho, co jsme dělali, není ztracené.“
Zkušený režisér Ludvík Pompe se soustředil především na dokonalé rozkrytí textu. Jeho váhu odvážně zesiloval významovými pauzami, které navzdory své neobvyklé délce neztratily dramatičnost a napětí. V propracovaném výkonu Radovana Lukavského byl výjimečně slyšet i náběh k patosu, který však byl dán postavě Muže (spisovatele) již autorovým textem. V postavě nazvané „a ten druhý“ vytvořil Miloš Nedbal bohatě tvarovanou figuru kata, který je mírný, litující, chápající, přemýšlivý, a přesto poslušně zabíjející.
Při poslechu padesát let staré inscenace Dürrenmattovy hry se člověk nevyhne neveselé myšlence, že chmurně cynický obraz tehdejšího světa zůstává až krutě aktuální i dnes.

Lit.: anonym: Friedrich Dürrenmatt: Noční rozhovor. In web ČRo 3 Vltava, březen 2013 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Rozhlasová hra švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta je volně inspirována Platonovými Dialogy. Hlavní postavou je autor, který v blíže nespecifikovaném totalitním režimu odvážně hájil principy humanity a svobody a který je vládou odsouzen k tajné popravě. Ve strhujícím rozhovoru spisovatele s katem, se postupně odhalí základní hodnoty lidského života; hodnoty ryze duchovní, a proto nezničitelné.

Tato inscenace je připomínkou neopakovatelného mistrovství Radovana Lukavského, od jehož smrti uplyne 10. března 5 let.

Lit.: anonym: Friedrich Dürrenmatt: Noční rozhovor. In web ČRo 2 Praha, květen 2016 (anotace + ukázka k poslechu). – Cit.: Dialog spisovatele s jeho vlastním katem. Natočeno v roce 1964.

Spisovatel se v blíže nespecifikovaném totalitním režimu odvážně vyslovoval za principy humanity a svobody. Vláda ho proto odsoudí k tajné popravě.  Ve strhujícím dialogu spisovatele s jeho katem se postupně odhalí základní hodnota lidského života, hodnota ryze duchovní, a proto nezničitelná. Dürrenmattova mistrná hra se volně inspiruje Platonovými Dialogy.

Jiří Vilímek. Rozhlasová hra. Dramaturg Josef Hlavnička. Asistentka režie Mirka Hajská. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Já (Vlastimil Brodský), starý pán (Josef Kemr), slečna Mája (Zdenka Hadrbolcová), sestřenice Albína (Stella Zázvorková), pan Poštolka (Ivo Gübel), holič Eman (Jiří Lír), táta (Josef Beyvl), Franta Jabůrek (Bořivoj Navrátil), Alena (Helena Štáchová), šéf (Josef Červinka), slovenská hlasatelka (Oxana Kačalubová), vrchní (Pavel Kvasnička), muž (Artuš Kalous), dětské role (Tomáš Töpfer, Ivan Herold a Petr Bohdanecký, členové DRDS). Dále účinkují členové činoherního sboru dle prezenční listiny, zpívají členové Pěveckého sboru Československého rozhlasu, dir. Jan Krupka, sólo zpěv dr. Zdeněk Topinka.

Natočeno 1966. Premiéra 26. 12. 1966 (Praha – RPD, 17:30 – 18:30 h.; 54 min.). Repríza 6. 7. 1989 (Vltava, 20:00 – 20:55 h.) v cyklu Hra náročného posluchače; 26. 6. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 6. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu Současná hra; 29. 9. 2019 (ČRo 2 Praha, 20:00 hodin); 17. 4. 2022 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 19. 6. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli k 100. výročí narození Josefa Kemra.

Pozn.: Roli Franty Jabůrka mohl hrát i Petr Kostka (podle údajů ve vysílací plachtě k premiéře hry.).

Hra byla nastudována také v německém a finském rozhlase.

Lit.: Hubička, Jiří: Jiří Vilímek: Nic lidského mi není cizí – 26. června. In web ČRo 2 Praha, červen 2011 (anotace). – Cit.:  Rozhlasová veselohra „Nic lidského mi není cizí“ Jiřího Vilímka, natočená v roce 1966 režisérem Josefem Červinkou, patří k nejúspěšnějším dílům původní rozhlasové komediografie.

Necitliví a nudící se kancelářští úředníci si vymyslí vtípek na adresu svého staršího důvěřivého kolegy. Nevinná legrácka však proti všemu očekávání zásadně zasáhne do života starého pána, kterého skvěle ztvárnil Josef Kemr. (….)

Adolf Hoffmeister. Veselohra z repertoáru Osvobozeného divadla o tom, jak je pro mladého muže těžké získat obrovské dědictví, pokud je podmínkou svatba. Rozhlasová úprava Jaromír Ptáček. Scénická hudba Jaromír Dlouhý, hraje Taneční orchestr Gustava Broma. Zvukový mistr Otakar Tajovský. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miroslav Nejezchleb.

Osoby a obsazení: Harry White (Rudolf Krátký), Anny Back (Miriam Hynková), notář (Jiří Brož), John Mac Denby (Zlatomír Vacek), číšník (Jiří Letenský), kamelot (Jaroslav Kuneš), lékař (Pavel Kunert), sestra (Libuše Billová), pán (Arnošt Navrátil), Hester (Zora Bílková), Nelly (Jana Kuršová), Fanny (Marie Durnová), Mary (Libuše Přichystalová), Pola Ona (Helena Trýbová), stařec (Karel Fajt), představená (Jana Ebertová), pastor (Ladislav Suchánek), Voiceband (Olga Hegerová, Eva Hradilová, Jana Hlaváčková, Libuše Vaněčková, Jiří Olijnyk, Jan Heger, Jaroslav Tuček, Marcel Halouzka). 

Natočeno 1966 (53 min). Premiéra 14. 6. 1966 (Československo I). Repríza 29. 1. 2006 (ČRo 2 Praha, 20.30 h); 5. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 8. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky k 100. výročí založení Osvobozeného divadla.

Pozn.: V roce 1970 vznikla v brněnském televizním studiu inscenace podle Hoffmeisterovy Nevěsty Růženko, spíte sama? (scénář a režie Dušan Klein, v hlavní úloze Jiří Hrzán).

Lit.: Nešvera, Karel: Ve stínu importu. In Večerní Praha XII/138 (3552), 13. 6. 1966, s. 3 (článek).

 

Lit.: Hložková, Hana:  Adolf Hoffmeister: Nevěsta. In web ČRo 3 Vltava, říjen – listopad 2016 (článek). – Cit.:  Americká veselohra ve třech jednáních, jak avantgardní drama Nevěsta nazval její autor Adolf Hoffmeister, pojednává o jedné kuriózní podmínce k získání miliardového dědictví. V malém baru hlučného velkoměsta sedí mladík, který má sotva na šálek kávy. Krátce předtím, než se z novin dozví o úmrtí svého movitého strýce, potká krásnou dívku z Texasu, do které se zamiluje. Mohlo by se zdát, že naplnit poslední vůli strýce bude snadné, ale naivní dívka má právě sjednanou schůzku za účelem sňatku.

Než se Harry White rozhodne projevit své city, Anny Black mu mizí ve společnosti muže na inzerát. Hned nato obdrží smutnou i potěšující zprávu zároveň, a sice že ho zesnulý strýc v závěti učinil univerzálním dědicem. Aby získal pohádkový majetek, musí se do 24 hodin oženit s pannou, což se zdá prakticky nemožné. Desetimiliardové dědictví však k Harrymu záhy přiláká protřelého obchodníka a spekulanta Johna Mac Denbyho, který – s vidinou tučné provize – slíbí, že mu nevěstu najde. Jaké je ale jeho zděšení, když zjistí, že „ženy nadobro porazily panenství“ a jediná panna, kterou je možné pojmout za choť je figurína z výlohy. Za patřičnou úplatu notáře i kněze je ale možné, aby se s ní Harry oženil. Co má Harry dělat? Oženit se, nebo čekat, jestli se náhodou neobjeví Anny?

„Svět a reklamy otáčej se hvězdami, frkačky aut, lomoz provoz jazz band velkoměsta,“ tak zní citace z dadaistické komedie výtvarníka, literáta, publicisty a karikaturisty Adolfa Hoffmeistera (1902 – 1973). Hra, zesměšňující obchodní manýry, kterými jsou ovládány mezilidské vztahy, byla poprvé uvedena 25. května 1927 v Osvobozeném divadle v režii Jindřicha Honzla. Patří k několika českým avantgardním dramatickým experimentům, ve kterých se důsledně pracuje s hravostí jazykovou i situační, ale také s voicebandovými pasážemi, pohybovými vstupy aj., jimiž Osvobozené divadlo manifestovalo svou koncepci poetismu.

Rozhlasová inscenace ze šedesátých let 20. století zachycuje s lehkostí a vtipem dadaistický humor i revuální strukturu dramatu, aniž by text používala k pouhé historické „rekonstrukci“ určité divadelní poetiky. Herecká stylizace, vyžadující odpsychologizovaný projev, jakož i zcizující prvky – v podobě rytmizace pomocí voicebandu, ale i písňových vstupů, činí z inscenace i pro současného posluchače svižné a zábavné dílo, jehož smyslem bylo také zaznamenání divadelní tvorby, prezentující českou meziválečnou avantgardu.

Lit.: Ptáček, Jaromír (?): Adolf Hoffmeister: Nevěsta. Dadaistická komedie zesměšňující obchodní manýry. In web ČRo 3 Vltava, 8. 2. 2026 (článek). – Cit.: Americká veselohra ve třech jednáních, jak komedii Nevěsta Adolf Hoffmeister označil, líčí příběh chudičkého mladíka Harryho Whitea. Setkáváme se s ním v okamžiku, kdy se v kavárně zamiluje do krásné dívky z Texasu Anny Black. Vzápětí se dozvídá, že jeho strýc miliardář skonal a v závěti ho učinil univerzálním dědicem. Inscenaci uvádíme při příležitosti stého výročí oficiálního zahájení provozu Osvobozeného divadla (…).

Děj komedie se zákonitě zkomplikuje – Anny Black si má brát někoho jiného a podmínkou získání pohádkového majetku je, že se Harry White musí do 24 hodin oženit. A to s pannou.

Desetimiliardové dědictví záhy získá velkou pozornost. Přiláká také protřelého obchodníka a spekulanta Johna Mac Denbyho, který – s vidinou tučné provize – slíbí, že Harrymu nevěstu najde. Ke své hrůze zjistí, že „ženy nadobro porazily panenství“ a jediná panna, kterou je možné pojmout za choť je figurína z výlohy. Za patřičnou úplatu notáře i kněze je ale možné, aby se s ní Harry oženil. Co má Harry dělat? Oženit se, nebo čekat, jestli se náhodou neobjeví Anny?

Osvobozené divadlo máme spojené především s trojicí Voskovec, Werich a Ježek. Pro moderní české divadlo je ale stejně důležité i období, které této etapě předcházelo. Právě před sto lety, 8. února 1926, začalo Osvobozené divadlo jako sekce S. M. K. Devětsilu oficiálně působit a to v sále Na Slupi obnovenou premiérou Moliérovy hry Georges Dandin. Hra Adolfa Hoffmeistera Nevěsta byla v Osvobozeném divadle uvedena 25. května 1927 v režii Jindřicha Honzla.

Komedie Nevěsta patří k několika českým avantgardním dramatickým experimentům, které svobodně a hravě pracuji s jazykem i situacemi. Jsou zde také voicebandovské pasáže a taneční vstupy, jimiž Osvobozené divadlo manifestovalo svou koncepci poetismu.

Rozhlasová inscenace ze šedesátých let 20. století zachycuje s lehkostí a vtipem dadaistický humor i revuální strukturu komedie, aniž by text používala k pouhé historické „rekonstrukci“ určité divadelní poetiky. Herecká stylizace pracuje se zkratkou a nepřipouští psychologizaci. Najdeme zde také řadu „scizujících“ prvků. I rozhlasová inscenace pracuje s rytmizací pomocí voicebandu a písňových vstupů.

Adolf Hoffmeister (1902–1973) byl český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, kreslíř, scénograf, karikaturista, překladatel, diplomat, právník, politik, vysokoškolský profesor a cestovatel. Byl zakládajícím členem Devětsilu, předsedou Svazu československých výtvarných umělců, členem AICA, zastupoval Československo v UNESCO, PEN klubu a mnoha dalších mezinárodních organizacích. I na domácí scéně zastával řadu organizačních a politických funkcí.

Jako příklad šíře jeho činností můžeme uvést výčet Hoffmeisterových aktivit v roce, ve kterém byla hra Nevěsta poprvé uvedena. Toho roku měl ve výstavní síni Odeonu svou první samostatnou výstavu. V dubnu u něj bydlel básník Vladimir Majakovskij. Jeho básně byly součástí voice-bandového programu v divadle Dada Jiřího Frejky, který připravil E. F. Burian.

Spolu s Nezvalem byl pražským hostitelem francouzského básníka Philippe Soupaulta a vydavatele Léona Pierre-Quinta. Jeho balet Park na hudbu Jaroslava Ježka nastudovala v Umělecké besedě Miroslava Holzbachová. V tomto roce začala dlouholetá spolupráce Hoffmeistera s Voskovcem, Werichem a Ježkem, pro které připravoval programy a plakáty a kreslil četné karikatury i objekty do inscenací.

Známá je například stylizovaná a několikrát aktualizovaná mapa Evropy.  SVU Mánes uspořádal velkou výstavu Hoffmeisterových kresebných portrétů a přijal ho jako řádného člena. Nakladatelství Aventinum, pro které připravil reklamní kampaň k otevření prodejní galerie Aventinská mansarda, vydalo jeho knihu fejetonů ilustrovanou kresbami. Ilustroval také knihy G. K. Chestertona.