Dramaturg Václav Daněk. Režie Josef Melč.
Osoby a obsazení: Jóny (Eduard Cupák), Sona (Taťjana Medvecká), Hana (Jorga Kotrbová), Tom (Václav Postránecký).
Hudební spolupráce: Rudolf Rokl (klavír), Jaroslav Lautner (trubka).
Premiéra 25. 4. 1992.
22. 8. 2005
Muzikanti noci (1992)
Nabídka a poptávka (2004)
Roland Schimmelpfennig. Dialog bez konce. Překlad Jarmila Hrubešová. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Dimitrij Dudík.
Osoby a obsazení: Josef (Josef Somr), Ruby (Veronika Žilková). Dále účinkují Andrea Miltnerová a Christopher Crawford.
Natočeno 2004. Premiéra 12. 10. 2004 (Vltava, 21:30 – 22:33 h.; 59 min.) v cyklu Klub rozhlasové hry. Repríza 4. 10. 2005 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 3. 5. 2007 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer; 25. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:48 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 16. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama k nedožitým 90. narozeninám Josefa Somra.
Nominace na cenu Neviditelný herec: Josef Somr, Veronika Žilková.
Lit.: Melíšková, Veronika: Jak se dělá rozhlas. Pozře nás velký šupinatý drak? In Týdeník Rozhlas 35/2004 (16. 8. 2004), s. 15 (článek).
Mouřenín (2002)
Osoby a obsazení: Limba (Svatopluk Skopal), Vlastimil (Oldřich Vízner), Eva (Zuzana Stivínová), předseda komise (Martin Zahálka), Sýkorová (Dana Syslová), lékař (Roman Hemala).
Natočeno 2002 (43 min.).
Mikrodramata (1993)
Wolfgang Bauer. Intelektuální grotesky. Haydn, Čingischán, Lukrécie, Wagner, Hérostratos, Kleopatra, Freud… Defilé slavných postav v absurdních miniaturách rakouského ironika. Překlad Evžen Turnovský. Hudební improvizace Jan Bouše. Rozhlasová úprava a režie Petr Adler.
Účinkují Daniela Kolářová, Barbora Hrzánová, Jan Novotný, Rudolf Pellar, Jaroslav Kepka Lukáš Hlavica.
Natočeno 1993 (60 min.). Repríza 18. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu Rakouský rok.
Text in Svět a divadlo 2001/5/137.
Lišák Pseudolus (1970)
Titus Maccius Plautus. Klasická antická komedie o sluhovi, který dopomohl ke štěstí svému pánovi. Přeložil Vladimír Šrámek. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jaroslava Strejčková. Hudbu složil Miroslav Ducháč a řídí Karel Vlach. Režie Jiří Roll.
Osoby a obsazení: Simo (František Smolík), Kalifo (Václav Vydra II.), Kalidorus (Josef Zíma), Pseudolus (Jaroslav Kepka), Charinus (Otakar Brousek st.), Balio (Stanislav Neumann), Harpax (Felix le Breux), kuchař (Bořivoj Navrátil), Simia (Soběslav Sejk), otrok (Artur Šviha).
Natočeno 1970. Premiéra 9. 8. 1970 (64min.). Repríza 31. 12. 1977 (Vltava, 19:30 – 20:40 h). 5. 9. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 3. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 27. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).
Pozn.: Klasická antická komedie o sluhovi, který dopomohl ke štěstí svému pánovi. Otrok Pseudolus dokáže svým neodolatelným důvtipem získat pro syna svého pána milovanou milenku a vyrvat ji z chamtivých rukou profesionálního kuplíře Balia. (anotace)
Linka důvěry (1966, 2014?)
Miloslav Stehlík. Scénář Jaroslava Strejčková a Jiří Horčička. Hudební spolupráce Miroslav Kefurt, zpívá Eva Pilarová. Flétna V. Sýkora. Technická spolupráce Zdeněk Škopán, Miroslava Čápová, Radislav Nikodém a Artur Šviha. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Marie (Dana Medřická), Karásek, uhlíř (František Holar), Loubal (Čestmír Řanda), paní s fenkou (Vlasta Jelínková a Jaroslava Drmlová), Farkašová (Růžena Lysenková), Marie Nováková (Jaroslava Adamová), solidní pán (Valtr Taub), Kincl, starý profesor matematiky (Martin Růžek), Květa Karásková, těhotná dívka (Gabriela Vránová), Janička, holčička (Ivana Kučerová), František Jelínek, kluk (Pavel Koukol), Pavel, chlapec s červenýma ušima (Josef Velda), Jana, Mariina dcera (Jana Drbohlavová), šprýmař (Milan Mach), Velichová (Olga Scheinpflugová), slečna z centrály (Věra Budilová), dívčí hlas (Helena Štáchová), ženský hlas (Blanka Bohdanová).
Natočeno 1966. Premiéra 3. 5. 1966 (Praha, 19:45 – 20:45 h.) v rámci Mezinárodní přehlídky rozhlasových her. Reprízy 7. 7. 1967 (Československo I, 9:00 h.); 23. 9. 1992 (Praha, 20:00 h.); 5. 2. 2012 (ČRo 2 Praha), 29. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 44 min.) v cyklu Současná hra a Kánon 100; 26. 12. 2021 (ČRo Rádio Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 2. 8. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 9. 4. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Vydala Radiotéka v roce 2014 (?) (MP3).
Pozn.: Tato hra získala cenu Československého rozhlasu, dále na mezinárodním festivalu Prix Italia v roce 1966. Další verze vznikly v zahraničí v letech 1967, 1969 a 1978.
Pozn.: Úryvek natočen na MC Herci z éteru – Dana Medřická (Ultravox, 1993).
Lit.: anonym: Mezinárodní přehlídka rozhlasových her: Miloslav Stehlík – Linka důvěry. In Československý rohlas, roč. 33, č. 19 (2. – 8. 5. 1966), s. 1 (článek + fotografie).
Lit.: Nešvera, Karel: Ve stínu importu. In Večerní Praha XII/103 (3517), 3. 5. 1966, s. 3 (recenze).
Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře. Praha: Panorama, 1988, s. 60 – 63.
Černý, Tomáš: Balada gramomixérská aneb Dozvuky zvuků mizejících věků. In web ČRo, únor 2012 (anotace reprízy pořadu Fonogramy). – Cit.: (…) Tentokrát se však s režisérem ozvučení pořadů Petrem Šplíchalem budeme zamýšlet, kolik v archivu kolegů gramomixérů (název pochází z dávné praxe mixování zvukových kulis z gramodesek) zůstává zvukových efektů, které se už hodí jen do historických rozhlasových her. A naopak, jak dlouho ještě budou pro posluchače „čitelné“ symboly, do kterých ukryl řadu sdělení kupříkladu režisér Jiří Horčička, když natáčel Stehlíkovu Linku důvěry (Prix Italia 1966). Třináct variací na jedno téma je rytmizováno zvuky evokujícími v posluchačově fantazii noc. Temnou, záhadnou noc, prodchnutou hukotem spícího města, v němž tepou jen „nádraží, nemocnice, tiskárny, bary…“.
A zatímco matka tišící své plačící miminko zůstane po všechny časy jasným symbolem neklidné noci, už méně jednoznačná je supící parní lokomotiva. Ševelení operátorek telefonní centrály rovněž je minulost, nemluvě pak o sice překrásné, ale čím dál méně výmluvné zvukové metafoře „rána“, kdy je slyšet chatrný motor mlékárenského náklaďáčku a cinkot hliníkových band. A co teprve hřmot vytahované rolety malého krámku? Režiséři ozvučení pořadů právě tyhle dozvuky zvuků mizejících věků uchovávají pro budoucnost, aby jejich následovníci mohli rekonstruovat dávné akustické jevy podobně jako to dnes činíme my, když posloucháme ze šelakových desek autentické zvuky parníku na Mississippi nebo hukot válečného bombardéru.
Lit.: anonym: Miloslav Stehlík: Linka důvěry. Třináct nočních zastavení s doktorkou Marií v podání Dany Medřické. In web ČRo 3 Vltava, 2. srpen 2022 (článek) – Cit.: Třináct nočních zastavení na telefonní lince důvěry, kde právě slouží doktorka Marie v jedinečném podání Dany Medřické. Jednu z nejslavnějších a historicky nejúspěšnějších českých rozhlasových inscenací poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.
Původní hra Miloslava Stehlíka v režii Jiřího Horčičky byla v roce 1966 oceněna hlavní cenou na mezinárodní soutěži Prix Italia, poté v překladech obletěla téměř celý svět. Námětem a tvarem vystihla aktuální soudobé trendy rozhlasové tvorby. (…)
Hra svým dramatickým časem obsáhne jednu noc na lince důvěry. Každý volající představuje jiný případ potíží – bezradnosti, uražené ješitnosti, malichernosti, tragikomičnosti či opravdového neštěstí. Volající ztvárnili například Čestmír Řanda, Jaroslava Adamová, Blanka Bohdanová nebo Martin Růžek. Vrcholem pak je rozhovor lékařky a opuštěné staré ženy v podání Olgy Scheinpflugové.
Zajímavá je zvuková kompozice inscenace obsahující kromě reálných zvuků velkoměsta také zpěv Evy Pilarové. (…)
Kudy bloudí Odysseus (1964, 2021)
Karel Tachovský. Ironický apokryf. Scénická hudba Zdeněk Pololáník hraje orchestr Gustava Broma. Zvukový mistr Otakar Tajovský. Natáčecí technik Slávka Murdychová. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: vypravěč (Rudolf Walter), Odysseus (Rudolf Jurda), Antiklos (Zlatomír Vacek), Elpenór (Zdeněk Martínek), Eurylochos (Jaroslav Dufek), Polyfémos (Josef Karlík), náčelník kikónské policie (Oldřich Celerýn), kikónská písařka (Dagmar Pistorová), Nausikaa (Blažena Rýznarová), Kalipsó (Helena Kružíková), Kirké (Libuše Billová), Telemachos (Josef Husník), Penelopa (Jana Ebertová), Antinoos (Arnošt Navrátil) a Lotofágos (Dobroslav Riegl).
Nastudovalo Brno v roce 1964. Premiéra 1. 1. 1965 (Československo 1, 18:50 – 19:30 h). Repríza 14. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka, únor 2021 (MP3; CR.ES.2021.55).
Lit.: -kn- (= Nešvera, Karel): Novoroční premiéry. K. Tachovský: Kudy bloudí Odysseus, M. Rejnuš: Život s hudbou. In Večerní Praha 308 (3001), 31. 12. 1964 (anotace)
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 62. Odysseova neslavná pouť. In Týdeník Rozhlas 4/2014 (článek).
Lit.: Horoščák, Marek: Karel Tachovský: Kudy bloudí Odysseus. Ironický apokryf na Odysseův příběh. In web ČRo 3 Vltava, 14. červen 2020 (článek). – Cit.: (…) Karel Tachovský se na konci padesátých let v literárně-dramatické redakci brněnského studia československého rozhlasu výrazně zasadil o obrodu původní rozhlasové dramatiky – ať už jako dramaturg her Milana Uhdeho, Miloše Rejnuše, Antonína Přidala či Ludvíka Kundery, nebo jako autor vlastních rozhlasových her.
Z jeho původních her si tentokrát připomínáme ironický apokryf na Odysseovské téma, který Tachovský zasadil do dvacátého století. Bájný hrdina je v tomto případě představen jako slaboch, lhář a pochybovač. Autor si pohrává s jednotlivými motivy a postavami z řecké mytologie, aby vytvořil obraz válkou zničené společnosti, ve které nemají velké příběhy své místo. Zůstává jen manipulace, lži, banalita a ironie. Klíčem k Tachovského pojetí jsou slova z úvodu hry:
Však místo Tróje můžeš dosadit kdekteré z mnohých zhanobených měst. A místo našich legendárních jmen dosaď si jména trapně současná. Vždy stejný prach se zvedá nad zemí, vždy stejný dým se táhne troskami, vždy stejný žal a hrobů vrstvení. Jen obzor snad je o stín jasnější… (…)
Královská sonáta (1969)
Ludvík Kundera (Sny Karla Čtvrtého) – Antonín Přidal (Holubí starosti) – Karel Tachovský (Zpověď Václava II.).
Tři listy z české kroniky. Dramaturg Karel Tachovský. Scénická hudba Gustav Křivinka. Malý instrumentální soubor řídí Jiří Hanousek. Malý smíšený sbor řídí Josef Fendík. Technická spolupráce Bohuslav Fiala a Marie Majerová. Mixáž Věra Binková. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: král Václav II. (Ladislav Lakomý), zpovědník (Rudolf Jurda), král Karel IV. (Josef Karlík), král Jiří z Kunštátu a na Poděbradech (Zlatomír Vacek), bratr Paleček (Jiří Tomek), pidimuž (Vilém Lamparter), hrbatec (Josef Štefl).
Nastudovalo Brno 14. 2. 1969 (8:30 – 14:30 h., studio 7). Premiéra 6. 7. 1990 (69 min.). Repríza 24. 8. 1999 (Vltava, 21:30 – 22:41 h.); 16. 12. 2003 (Vltava, 21:31 – 22:45 h.); 15. 11. 2007 (Vltava, 20:00 – 21:20 h.); 30. 9. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Text Sny Karla IV. reprízován samostatně 14. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 13:05 h.; 30 min.) k 700. výročí narození Karla IV.
Text in: Host do domu, č. ?/1968.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Sny Karla Čtvrtého – jedna z vět Královské sonáty. In web Panáček v říši mluveného slova, 15. 8. 2005.
Lit.: Štěrbová, Alena: …je čas rozmetávání kamení a čas shromažďování kamení. In: Scéna, 17/1990, s. 4 (recenze).
Lit.: Hložková, Hana: Královská sonáta. Brno, červen 2013 (článek). – Cit.: Královská sonáta je rozhlasovou hrou o stěžejních vladařských rozhodnutích významných českých panovníků. Ve třech apokryfech inspirovaných epizodami z českých dějin dochází k setkání s Václavem II., Karlem IV. a s Jiřím z Kunštátu a Poděbrad. Autory jednotlivých textů, které spojuje společenský apel překračující historická období, byli významní dramatici, spojení s rozkvětem brněnského rozhlasového studia šedesátých let. Karel Tachovský, Ludvík Kundera a Antonín Přidal napsali své dramatické texty s naléhavým poselstvím, nepokrytě reagujícím na srpnové události roku 1968.
Smrt krále Václava II. z pera Karla Tachovského je dialogem panovníka a zpovědníka, odehrávajícím se na smrtelné posteli. Vladař, který se zasloužil o to, aby jeho země žila v míru, cítí vinu za vše, v čem dle sebe pochybil. Klíčovým momentem hříchu, kvůli němuž se kaje, bylo potrestání Záviše z Falkenštejna. V trýznivých promluvách o zradě a trestu zazní z úst zpovědníka mj. toto: „Je jenom jedna zrada. Když vlastní prospěch převáží nad prospěchem ostatním.“
Monodrama Ludvíka Kundery nazvané Sny Karla IV. popisuje situaci, která nastala poté, co byl vladař úkladně anebo spíš omylem otráven svou druhou manželkou Annou Falckou. Nevěda zda přežije, diktuje písaři životopisné poznámky. Ve chvílích odpočinku sní o tom, jak bude budovat království, jehož poddaným by ukázal cestu „nejen k blahobytu hmotnému, ale i rozkřídlení duchovnímu.“
V Holubích starostech zachycuje Antonín Přidal dilema „krále dvojího lidu“. Jiří z Kunštátu a Poděbrad, zastupující zájmy svých poddaných – kališníků i katolíků, žádal o potvrzení basilejských kompaktát. Papežovo odmítnutí postaví krále do pozice kacíře, a tím je ohrožen pořádek v zemi. Má cenu dál vyjednávat, nebo je čas nechat promluvit zbraně?
Sebereflexe tří panovníků a vyhrocená témata týkající se zrady, duchovních hodnot a odvahy k otevřenému boji, byla příčinou k tomu, že se autoři apokryfů museli s rozhlasovou prací na dlouhá desetiletí rozloučit a snímek mohl mít v éteru premiéru až v roce 1990.
Na inscenaci z roku 1969, která vznikla v brněnském studiu Československého rozhlasu, se podíleli Karel Tachovský (dramaturgie) a Gustav Křivinka (hudba). V režii Olgy Zezulové účinkovali: Věra Kunderová (Hlasatelka); Ladislav Lakomý (Král Václav II.), Rudolf Jurda (Zpovědník); Josef Karlík (Král Karel IV.); Zlatomír Vacek (Král Jiří z Kunštátu a na Poděbradech), Jiří Tomek (Bratr Paleček), Vilém Lamparter (Pidimuž ), Josef Štefl (Hrbatec); Malý instrumentální soubor řídil Jiří Hanousek, Malý smíšený sbor řídil Josef Fendík. Zvukový mistr Bohuslav Fiala.
Johan doktor Faust (1966, 1972)
Josef Štefánek. Podle starých rukopisů loutkářských rodin Maiznerů, Lagronů a Kočků. Scénická hudba Vadim Petrov, studiový orchestr řídí autor. Technická spolupráce Václav Bláha, Karel Havránek, Zdenka Wagnerová, Artur Šviha. Zvuková režie Vladimír Bako. Asistenti režie Vratislav Kuška a Ivan Holeček. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Scénář a režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: doktor Johan Faust (Miloš Nedbal), Mezistafl (Vladimír Šmeral), Vákner (Josef Velda), Pimprdle (Jaroslav Kepka), čert Augrón, kníže perské a soused Koděra (Oldřich Musil), andělé (Libuše Havelková), čert Pik, soused Kuba a Vyvolavač (Milan Mach), obludy zemské, potvory morcké, perské bojovníci a další (celý spolek).
Natočeno 1966. Premiéra 24. 12. 1966 (Praha, 15:25 – 16:25 h.; 51 min.). Repríza leden-únor 1971; 15. 4. 1974 (Vltava, 19:00 h.); 12. 3. 2006 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.); 3. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.) v cyklu Repete; 3. 9. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Další verze názvu: Johann doktor Faust
Pozn.: Vyšlo i na LP v roce 1972 (Panton 01 0308 H).
Lit.: {Nekolný, Bohumil}: Lidovou faustovskou tradici… In Divadelní noviny 10/1966-1967, č. 11, s. 6 (zpráva).
Lit.: -fk-: Za rozhlasovým dramatem. In Tvorba 7/1971, s. 12 (recenze)
Jak jsme si tě vymysleli (2000)
Ludvík Aškenazy.Rozhlasová kompozice textů a mikroher v pěti kapitolách. Z původní české tvorby autora texty vybral, z němčiny přeložil a kompozici pro rozhlas připravil Miroslav Stuchl. Dramaturgie Pavel Minks. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: otec (Aleš Procházka), synáček (Kristýna Květová).
Natočeno 2000 (29 min.). Premiéra 5. 2. 2001.
Lit.: Minks, Pavel: Jak jsme si tě vymysleli. In Týdeník Rozhlas, únor 2001 (anotace).