Heinrich Böll. „Rozhlasová skladba“. Adaptace prózy o účtování s válečnou minulostí. Zvuková spolupráce Jiří Binek. Překlad a režie Josef Červinka.
Osoby a obsazení: Chrantox (Karel Höger), nosič (Bohuš Záhorský), Anna (Jaroslava Adamová), řidič (Karel Fořt), hlas Bruna (Luděk Munzar).
Natočeno 1962. Premiéra 21. 4. 1962 (Praha, 20:30 h.; 50 min.). Repríza 17. 9. 1962 (Československo I, 19:00 – 20:01 h.); 4. 10. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Hörspiel; 31. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydal Jazz Music a Radioservis, září 2016 (1 CD, JM011-2, EAN 8594168769081).
Ref.: Divadelní noviny, roč. 6, č. 24 (12. 6. 1962).
Pozn.: Stejný text byl natočen v roce 1993. Pravděpodobně se tehdy mělo za to, že se nahrávka z šedesátých let nedochovala.
Lit.: H. H.: Několik slov k nové hře Heinricha Bölla. In Čs. rozhlas a televize 10/1962 (27. 2. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: Není náhodou, že právě Heinrich Böll se stal u nás v několika málo uplynulých letech nejznámějším ze současných západoněmeckých spisovatelů. Stal se jím právem. Z řady těch, kteří se před lety v západním Německu spojili v tak zvanou „Skupinu 47“, ačkoli se názorově značně liší, je Böll po všech stránkách autorem nejlepším. K nejvýraznějším charakteristickým rysům jeho tvorby patří dva velké klady: hluboká psychologická pravdivost všech jeho postav a dar umělecké zkratky, která bez zbytečných slov, zdlouhavých popisů a autorského komentáře umožňuje autorovi zaujmout čtenáře i posluchače od první věty.
Jako mládí všech jeho generačních druhů, byla i Böllova chlapecká a jinošská léta poznamenána ohromným stínem hákového kříže a jeho vstup do života znamenal prakticky vstup do válečného pekla, v němž všechny ideály a naděje rozplývaly ve zmatku bezvýchodnosti a v pocitu osudové marnosti. A tato krutá životní zkušenost zanechala v něm jako ve všech ostatních nesmazatelné stopy. Narozdíl od jiných svých západoněmeckých současníků dokázal se však Böll vymanit z oné bezvýchod nosti bludného kruhu beznaděje dokázal i v poválečné skutečnosti západního Německa, kde dodnes žije, najít sílu k víře člověka a jeho lepší budoucnost. Nejjasněji vystoupí tento rozdíl, srovnáme-li jeho tvorbu s dílem u nás také již známého druhého nejlepšího spisovatele této generace, zemřelého Wolfganga Borcherta. A to je také důvod, proč Böllovy knihy — ať už povídky, romány nebo hry – vycházejí převážně v Německé demokratické republice a v lidových demokraciích. Myšlenkově a ideově je Heinrich Böll daleko příbuznější nejlepším současným spisovatelům NDR než svým západoněmeckým generačním druhům.
Z dosud u nás neznámé rozhlasové tvorby Heinricha Bölla uvádíme hru „Hodina v rodném městě“. Je to psychologická črta muže, který se po dlouholetém pobytu v cizině nečekaně vrátí do svého rodného města a na každém kroku se tam setkává se stopami války, kterou až dosud poznal jen jako nezúčastněný divák z nepřesných zpráv. Hru uslyšíte v překladu a nastudování Josefa Červinky s Karlem Högrem, Bohušem Záhorským a Jaroslavou Adamovou v hlavních úlohách.
Lit.: Ratajová-Svobodová, Z.: Böllova rozhlasová hra. In Křesťanská revue 7/1962 (25. 9. 1962), s. 223-224 (recenze).
Lit.: Kamberský, Jakub: Hodina, v níž je vše. In web Naposlech, 3. 11. 2016 (recenze CD). – Cit.: Když se počátkem tohoto roku na audioknižním trhu objevil kompaktní disk s nahrávkou výtečné inscenace Sedm svědků, šlo v pravdě o svátek všech příznivců rozhlasové dramatiky 60. let. Tuto neprávem pozapomínanou inscenaci Jiřího Horčičky v pečlivé úpravě vydal JAZZ Music ve spolupráci s Radioservisem. Nyní ve stejné kooperaci vychází další, tak trochu zapadlý titul Hodina v rodném městě německého autora Heinricha Bölla.
Jde o dramatizaci z roku 1962, v níž pod režijním dohledem precizního překladatele, příležitostného herce a režiséra Josefa Červinky excelují Karel Höger, Bohuš Záhorský, Jaroslava Adamová a další. Sám režisér Červinka je i autorem českého překladu a jeho hlas zazní v úvodu a závěru nahrávky.Ocitáme se dvanáct let po válce, v roce 1957, kdy muž, dnes si říkající Chrantox (Karel Höger), je nucen neplánovaně přestupovat na vlakové zastávce v jeho rodném městě. Navazuje kontakt s nosičem zavazadel (Bohuš Záhorský), který se stává, rovněž neplánovaným, svědkem Chrantoxova vyprávění pohnutého příběhu, účtováním s válkou, ale i s předválečnou dobou, ve které vyrůstal. Město opustil před 26 lety, neplánoval návrat, nejradši by vše zapomněl, leč vzpomínky jsou palčivě nemilosrdné, stejně jako byla nemilosrdná válka k členům mnoha rodin, tu Chrantoxovu nevyjímaje.Text je vlastně nejen obžalobou války, ale i pokryteckého chování vyšší třídy, ve které hlavní postava vyrůstala. Nečekejte ale poplatně konvenční agitku, spíše palčivé svědectví z nelehkých dob, podpořené přesvědčivými výkony herců v obou hlavních rolích.Karel Höger opět promýšlí každičké slovo, každá věta má svůj význam. Cynické opovržení a ironii střídá nefalšované dojetí, vztek se záhy mění v absolutní věcnost, přes vnitřní bolest dochází ke smířlivosti. Všechny zmíněné polohy slyšíme, ale zároveň cítíme. Záhorského nosič je naprostým protipólem: klidný bodrý muž, s tendencemi otcovsky moralizovat. Zprvu jen pozorovatel, posléze zcela chápající svědek. Z nahrávky je patrné, že duo Höger-Záhorský na sebe zcela slyší – vskutku šťastná volba režisérova. Za zmínku stojí i výkon Jaroslavy Adamové, jejíž Anna je plná smutku, zároveň však i rezignace. Ve zcela epizodní roličce se představuje tehdy mladičký Luděk Munzar, který i na tak malé ploše, jakou mu úloha padlého mladíka poskytovala, dokázal vyjádřit vzdor, přecházející v úplnou beznaděj a vykořeněnost.
Josef Červinka byl režisérem, který hlavní důraz kladl na vyřčené slovo. Kromě dokreslujících zvukových efektů (jízda vlaku, auta, kroky na hřbitově, cinknutí sklenice…) nic dalšího neuslyšíte. Žádná hudba, jen slova a zvuky v pozadí. Přesto je texty vystaven přehledně, v každém prostředí a situaci se hravě orientujeme. Díky silné výpovědi textu tak hudba v padesát minut dlouhé inscenaci vůbec neschází.
Závěrem drobná perlička: traduje se, že na počátku let 90. byla inscenace Hodiny v rodném městě považována za nenávratně ztracenou, lépe řečeno smazanou v době normalizace. Snad i proto Josef Červinka text nastudoval znovu, tentokrát s Pavlem Soukupem a Josefem Kemrem v hlavních rolích. Byť obsadil mistry svého oboru, inscenace působí neživotně a prázdně, navíc postup, který fungoval v 60. letech, jen těžko mohl fungovat o třicet let později. Pro poslech dobových nahrávek to samozřejmě neplatí – přeci jen poslech je vždy nazírán optikou doby vzniku, přestože je posluchač nepamětník.
Kéž si čerstvě vydaná inscenace najde své posluchače, kéž se dočkáme dalších skvostů ze zlatých šedesátých. Co třeba hra Bilance téhož autora a téhož režiséra, nahrávka s excelentními Olgou Scheinpflugovou a Františkem Smolíkem?
Lit.: Venclová, Renata: Heinrich Böll: Hodina v rodném městě. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Po roce 45 se do popředí zájmu mnoha národních literatur dostalo prožité trauma války a následky, které přinesla. Mnoho autorů také mohlo čerpat z vlastních zkušeností ze zákopů, zajetí, věznění v koncentračních táborech nebo (v případě německých literátů) také z vynuceného exilu.
Snad nejvýrazněji jsou příběhy a prožitky druhé světové války přítomny v německé poválečné literatuře. Spisovatelé velmi silně cítili potřebu přispět k morální očistě svého národa, který válečný konflikt zapříčinil, a po roce 45 se musel vyrovnat s porážkou a pocitem viny. S tímto zaměřením také vznikla v roce 1947 literární skupina Gruppe 47, s níž na kratší nebo delší dobu spojilo svou literární tvorbu mnoho významných německých spisovatelů. K nejznámějším patřili zakladatel Gruppe 47 Hans Werner Richter, Siegfried Lenz, Günter Grass, Martin Walser, Peter Weiss, Erich Maria Remarque a v neposlední řadě také Heinrich Böll,nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1972.
Stejně jako v četných prózách i v rozhlasové hře Hodina v rodném městě se Heinrich Böll vrací ke svému ústřednímu tématu a sice k účtování s válečnou minulostí své vlasti. Sám druhou světovou válku prožil na frontě ve službách wehrmachtu a od roku 1945 v zajetí. Hlavní hrdina se náhodou ocitá ve městě, kde prožil mládí a odkud odešel v sedmnácti letech. Nyní se proti své vůli ve vzpomínkách vrací k lidem a událostem oné doby.
V roce 1962 hru ve vlastním překladu režíroval Josef Červinka s herci Karlem Högerem, Bohumilem Záhorským, Jaroslavou Adamovou, Luďkem Munzarem a Karlem Fořtem. Český rozhlas 3 – Vltava vysílá Böllovu hru v rámci cyklu německy psaných rozhlasových her Hörspiel.
