Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Karel Čapek. Scénář Vladimír Procházka. Dramaturg Dalibor Chalupa. Hudba Miroslav Ponc. Divadelní režie František Salzer, rozhlasová režie Jiří Roll. Sleevenote Josef Hlavnička.

Osoby a obsazení: Maršál (Zdeněk Štěpánek), dvorní rada profesor Sigelius (Bedřich Karen), Dr. Galén (František Smolík), baron Krieg (Jan Pivec), mladý Krieg (Miroslav Doležal), Maršálova dcera (Alena Jančaříková), ministr propagandy (Vladimír Leraus), novináři (Karel Pech a Luděk Munzar), otec (Bohuš Hradil), matka (Božena Půlpánová), dcera (Lída Plachá), syn (Jaroslav Mareš), malomocní (Emil Bolek, Theodor Strejcius, Miloš Nesvadba), asistenti kliniky (Josef Gruss, Václav Švorc), vrchní sestra (Ela Poznerová), pobočník (Jan Přeučil).  Dále účinkují Vladimír Kudla, Benjamin Smola, František Jásek, Jaroslav Heřman a Artur Šviha.

Natočeno 8.-18. 4. 1958. Premiéra 29. 6. 1958 (145 min.)  v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 9. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 28. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 13:35 – 16:00 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky; 8. 5. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).

Vydal Radioservis (MC: CR 0208-4-802 – 2MC) v roce 2007. Stránky Radioservisu udávaly jako rok vzniku nahrávky 1957. Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).

Pozn. z roku 2017: Svět stojí na pokraji války, když se objeví smrtelná nemoc, na kterou lidstvo nezná lék. Předposlední hra Karla Čapka, od jejíž premiéry letos uplyne 80 let. Ze Zlatého fondu Českého rozhlasu. Vynikající rozhlasová nahrávka z roku 1958, která převzala obsazení ze soudobého nastudování v Národním divadle v Praze. (anotace)

Lit.: Ptáček, Jaromír (ed.): Nedělní divadelní večery. Cyklus slavných činoher a oper 1957-1958. Praha: Československý rozhlas, 189 s.

Lit.: Tomáš, Jiří: K druhé polovině rozhlasového cyklu. Vrcholy Zlatého fondu. In Rudé právo, 14. 9. 1977, s. 5 (článek).

Lit.: Čípek, Martin: Portrétista panstva. In Facebook, 16. 3. 2016 (herecký portrét). – Cit.: (…) Když hrál Karen dvorního radu Sigelia v Bílé nemoci, dal Čapkově představě podobu tak jedinečnou, že se mu podařilo víc, než samotnému autorovi. Jeho Sigelius, dodnes živý a působivý ve filmové (1937) i rozhlasové (1958) podobě, nenapadal totiž pouze a především zfašizovanou vědu, neusvědčoval jen kariéristy a politické tlachaly obdařené funkcemi, ale obracel diváka i proti polobohům z lékařských klinik a nemocnic, kteří s fašismem neměli nic společného. Anebo Karenovi církevní hodnostáři, intrikující, plní zla a nenávisti, jako byli papežský legát Trasimondo v Penězokazcích (1945), Petr Angeli v Janu Husovi (1945 a 1953) nebo remešský arcibiskup v Shawově Svaté Janě (1956). (…)

Franz Kafka. Přeložil Zbyněk Sekal. Hudba Marek Kopelent. Hudbu řídí Zbyněk Vostřák. Stereoscénář Josef Henke a Zdeněk Škopán. Mistr zvuku Zdeněk Škopán. Technička Anna Suchánková. Dramaturg Karel Gissübel.  Záznam a střih Anna Suchánková. Asistent režie Vratislav Kuška. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: vypravěč (Jiří Adamíra), Řehoř Samsa, obchodní cestující (Petr Haničinec), Samsa, otec (Miloš Nedbal), jeho žena (Libuše Havelková), Markétka, jeho dcera (Klára Jerneková), pan prokurista (František Filipovský), podnájemníci (Jiří Lír, Milan Friedl, Karel Beníško), posluhovačka (Lída Roubíková), služka Anna (Karolína Slunéčková).

Natočeno 1967. Předpremiéra 13. 8. 1967 (Československo II, 18:00 h.; mono, 74 min.) a 25. 12. 1967 (Československo II, 15:30 – 17:00 h.; stereo). Repríza 2. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama k 100. výročí úmrtí Franze Kafky.

Vydal Radioservis, září 2013 (1 CD, CRo665-2; 74 min., stereo).

Pozn.: Existuje mono- i stereonahrávka.

Lit.: Henke, Josef: Proměna Franze Kafky stereofonně. In Československý rozhlas, roč.  XXXIV, 53/1967 (25. – 31. 12. 1967), s. 8 (článek). – Cit.: “ (…) Touha vůbec nějak realizovat Kafkovu Proměnu mě pronásledovala víc než tři roky. S nápadem přišel Petr Haničinec, když jsme spolu natáčeli pro gramozávody. Ale vědomí, že vizuální složka ať už jevištního nebo třeba televizního zpracování by omezilo představivost a tím i spolupráci diváka, nás stále odrazovalo. Monofonní rozhlasová inscenace by zase mohla být bez popisných spojovacích pasáží nepřehledná. A tak teprve rozhodnutí uvítané naší dramaturgií, totiž realizovat Proměnu jako dramatickou stereoinscenaci, se nám zdálo být východiskem. Stereofonní zpracování může dát pocit reálného prostředí i prostoru, zachová naprostou přehlednost a ještě nechá dostatek příležitosti posluchačově fantazii. (….) Stereofonní dramatická inscenace bude vždy už v principu popisnější, než podobná nahrávka monofonní, protože posluchači je vnuceno vnímání, které bych nazval akusticko-vizuální. Posluchač sleduje pohyb postavy v prostoru, má přesně prostorově vymezeno prostředí, v němž se postava pohybuje. (…) Při realizaci stereofonní Proměny jsem úmyslně použil i zvuků, které v monofonních nahrávkách bývají značkou popisných režií: rozbíjení nádobí, otevírání dveří, na několika místech i kroky. Metaforickou rovinu inscenace – např. představu Řehoře jako brouka – vytváří ovšem hudba.

Látka sama vyprovokovala i některé nové, v oblasti stereo her pravděpodobně dosud nepoužívané postupy: např. kombinaci staticky po celém zvukovém obraze rozmístěné stereo-hudby a monofonní hudby, která se po zvukovém obraze pohybuje bodobě (když vytváří pohyb brouka).“

Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, s. 83-86.

Škopán, Zdeněk: Rozhlasová hra očima zvukového technika. In: Hudba a zvuk, 1/1968, s. 8-9.

Henke, Josef: Kafkova Proměna v rozhlase. In: Hudba a zvuk, 2/1968, s. 38-41.

Štěrbová, Alena: Kafka – Henke – Proměna. In Scéna 10/1990, s. 4 (recenze).

Lit.: Mališová, Markéta: Proměna (text bookletu, 2013). – Cit.: Když se Gregor (Řehoř) Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. To není začátek pohádky ani sci-fi románu, ale slavné povídky Franze Kafky Proměna. Probudit se tíhou myšlenek, kdy přesně víme, co nás čeká, je tupý úder. Každodennost povinností, práce, kterou musíme, ale nechceme, i když bez ní nemůžeme žít. Vstát, odejít, dělat přesně to a přesně tam, za tolik a pro toho. Nechci. Ale mám své drahé a ti mě potřebují, potřebují mé peníze a já se pro ně obětuji. Rád, či nerad, musím. Jsem dobře vychován a nechci je zklamat a vím, co se má, a také já potřebuji jejich lásku. Ale už nemůžu. Nikam nejdu. Nikdy. Chci jen psát. Radši zavřu oči a nevstanu, anebo se změním v brouka. Takhle si asi představuji, co přimělo Franze Kafku k napsání povídky Proměna. Ale co ho k tomu vedlo opravdu?

V roce 1907 začíná po studiích pracovat v pojišťovně Assicurazioni Generali. Člověk tak přehání práci v úřadě a je až příliš unaven, aby si pěkně užil prázdniny. Ale všechna ta práce ještě nedává nárok na lásku ostatních lidí, spíš naopak je sám, úplně cizí a leda jen předmět zvědavosti…, píše Kafka ten rok v povídce Svatební přípravy na venkově. Na svatbu tehdy posílá jen oblečené tělo, vlastní já zůstává v posteli proměněné v brouka. Za pět let se Kafka seznamuje s osudovou láskou Felice Bauerovou. Úspěšný rok. Začíná psát jako smyslu zbavený román Amerika, za noc napíše povídku Ortel, vychází mu první kniha Rozjímání a v prosinci napíše povídku Proměna. Člověk v celé své celistvosti proměněn v brouka. Tady už tělo od duše neodděluje, avšak duše zůstává lidská. To není fér. Rodinu uvrhne do extrémní situace. Nikdo neví, jak se chovat. Mají strach, odpor, ale zároveň ho milují a litují. Svého syna a bratra. A tady začíná Kafkova hra. Svár jeho vnitřního a vnějšího světa – vždyť já chci pro vás to nejlepší, ale nezmůžu nic. Jsem jenom brouk. Mám vás rád a nikoho nekritizuji, jen pozoruji a popisuji. Zvenčí však vypadáte zrůdně a já, ohyzdný brouk, se pro vás obětuji a umírám. A kdo vlastně umřel? Zmatená rodina dělá jakoby nic. Úleva a odcizení.

….s odklízením té věci si nemusíte dělat starosti… dcera jako první vstala a protáhla své mladé tělo.

Život se vrací do svého řádu, smyslu a trvalosti. Hodnot, které Kafka ctil. Ačkoliv povídku psal jako humornou, řadí se k německému literárnímu expresionismu, ale i surrealismu, který se rozvinul až po Kafkově smrti. Proměna vyšla začátkem prosince 1915 u Kurta Wolffa v Lipsku. Spisovatel psal nakladateli, že hmyz sám nemůže být na žádné kresbě. Jen to ne, prosím jen to ne! (Poznámka redakce: Tak jako Max Brod nectil přání Kafky vše nepublikované spálit, i my nařízení o ilustraci Proměny nesplníme a brouka na přebalu ponecháme). Franz Kafka jako vždy dává svým prizmatickým pohledem na jednotlivosti příběhům vyšší řád. A je na nás, je-li tento příběh i náš. (Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky)

Hnilička, Přemysl: Pohyb brouka po rozhlasovém prostoru. In Týdeník Rozhlas ??/2013 (recenze CD). – Cit.:  „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil ze svých nepokojných snů…“ – Těmito slovy začíná nejslavnější Kafkova povídka a také pozoruhodná rozhlasová inscenace Josefa Henkeho Proměna. Nastudoval ji v roce 1967 a stala se jednou z nejvýraznějších stereofonních inscenací v našem rozhlase.

Příběh je čtenářům tohoto týdeníku zajisté znám: malý nenápadný úředníček, vnitřně snad nespokojený se svým monotónním životem, leč pokorně jej žijící, se jednoho rána probudí v podobě obrovského brouka. Hůře než on sám si na jeho „proměnu“ zvyká jeho rodina – i ta však nakonec najde řešení, byť se Řehoři Samsovi nebude líbit…

Byť se v tomto článku budeme zeširoka věnovat především její technické stránce, herecké výkony hlavních představitelů rozhodně nezaostávají za režijně důmyslnou koncepcí. V první řadě je to Petr Haničinec v postavě Řehoře Samsy. Dalo by se dokonce hovořit o dvojroli – zpodobňuje totiž jak samotného skutečného Samsu, proměněného v ohyzdného brouka, tak jeho – výrazově naprosto odlišný – vnitřní hlas, který neztratil nic z lidského chápání a vnímání. Až teatrální vážností se vyznačuje Otec v podání Miloše Nedbala, princip prosté, ničím neodbytné mateřské lásky zase Libuše Havelková. Dívčí nevinnost, kterou postupně nahradí až nestvůrný pragmatismus, přesvědčivě zpodobňuje Klára Jerneková.

Příběh, postavený v rozhlasovém scénáři na vypravěči, Řehoři Samsovi a jeho vnitřním hlase, přímo volal po stereofonním zpracování. Zvukový scénář byl rozdělen do několika samostatných prostor, které se ve výsledném tvaru vzájemně prostupovaly. Posluchač tak zároveň a přehledně poslouchal nezúčastněného Vypravěče (Jiří Adamíra), zoufalého, živočišně se projevujícího Řehoře i jeho vnitřní hlas – i přes sebe hovořící členy jeho rodiny a pana prokuristu (František Filipovský). V monofonní nahrávce musel takový chumel hlasů nutně působit nepřehledně.

Pro týdeník Československý rozhlas napsal o Proměně sám Josef Henke: „Touha vůbec nějak realizovat Kafkovu Proměnu mě pronásledovala víc než tři roky. S nápadem přišel Petr Haničinec, když jsme spolu natáčeli pro gramozávody. Ale vědomí, že vizuální složka ať už jevištního nebo třeba televizního zpracování by omezilo představivost a tím i spolupráci diváka, nás stále odrazovalo. Monofonní rozhlasová inscenace by zase mohla být bez popisných spojovacích pasáží nepřehledná. A tak teprve rozhodnutí uvítané naší dramaturgií, totiž realizovat Proměnu jako dramatickou stereoinscenaci, se nám zdálo být východiskem. Stereofonní zpracování může dát pocit reálného prostředí i prostoru, zachová naprostou přehlednost a ještě nechá dostatek příležitosti posluchačově fantazii. (….) Stereofonní dramatická inscenace bude vždy už v principu popisnější, než podobná nahrávka monofonní, protože posluchači je vnuceno vnímání, které bych nazval akusticko-vizuální. Posluchač sleduje pohyb postavy v prostoru, má přesně prostorově vymezeno prostředí, v němž se postava pohybuje. (…) Při realizaci stereofonní Proměny jsem úmyslně použil i zvuků, které v monofonních nahrávkách bývají značkou popisných režií: rozbíjení nádobí, otevírání dveří, na několika místech i kroky. Metaforickou rovinu inscenace – např. představu Řehoře jako brouka – vytváří ovšem hudba. Látka sama vyprovokovala i některé nové, v oblasti stereo her pravděpodobně dosud nepoužívané postupy: např. kombinaci staticky po celém zvukovém obraze rozmístěné stereo-hudby a monofonní hudby, která se po zvukovém obraze pohybuje bodobě (když vytváří pohyb brouka).“

Vytvoření představy prostoru bytu rodiny Samsovy si vyžádalo vysoce náročné technické řešení, za které Josef Henke děkoval především mistru zvuku Zdeňku Škopánovi a hudebnímu skladateli Marku Kopelentovi, kteří s tímto režisérem pracovali pravidelně – a Kopelentova zneklidňující hudba se tak stala Henkeho „poznávací značkou“.

Henkeho kompozičně náročná inscenace byla poslána do soutěže Prix Italia jako jediná stereofonní hra. V monofonní verzi byla předpremiérově uvedena již v srpnu 1967, stereofonní inscenace měla premiéru na první svátek vánoční téhož roku. Jak bylo psáno v dobovém rozhlasovém týdeníku, „v monoverzi se uplatňuje větší soustředěnost děje a možnost intenzívnějšího niterného prožitku posluchačova, (…) ve stereu je celá hra přehlednější, názornější a v dobrém slova smyslu i efektnější“.

Dnes už pro nás stereo jistě není něčím tak pozoruhodným jako v Československu roku 1967. Přesto je nutno obdivovat přesnou režijní kompozici, kterou Henke pro Kafkovu Proměnu připravil. A je jen dobře, že se jí dostalo technicky přesvědčivého vydání na nosičích Radioservisu.

Lit.: M. P.:  Uvedení Kafkovy Proměny na ČRo Vltava. In web ČRo Ombudsman, 5. 12. 2018 (ohlas + odpověď /mylná/ ombudsmana). – Cit.: Vážený pane Pokorný, Vltava letos hned dvakrát odvysílala Kafkovu Proměnu v režii Josefa Henkeho. Někdy v lednu a teď. Přemysl Rut ještě zdůraznil, že jde o stereofonní kompozici. A
samozřejmě: šlo to monofonně. Stejně jako v lednu. Tak buď je to technická chyba, nebo si ze mně někdo dělá srandu. Nebo je nějaké třetí vysvětlení. Já jsem to stereofonně slyšel a v 90. letech jsem si to nahrál na magnetofonovou kazetu. Ale proč teď mono? To bych fakt rád věděl.

S pozdravem

M. P.

Vážený pane,

děkuji Vám za upozornění. Na jeho základě jsem požádal dramaturgii Vltavy o prošetření. Závěr je následující: Vaše kritika byla oprávněná, jedná se o technickou chybu. Snímek byl špatně přetočen z archivu. Fonotéka tento záznam opravila, takže jeho příští uvedení již bude opravdu stereofonní. Za tuto chybu se dramaturgie Vltavy omlouvá.

Přeji Vám příjemný advent.

S pozdravem

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu

Georges Simenon.
Komisař Maigret řeší další kriminální případ. Překlad a dramatizace Jaroslava Strejčková. Zvukový mistr Libuše Podlešáková. Natáčecí technik Marcela Váňová. Asistent režie Eva Žižková. Hudební spolupráce Mojmír David. Dramaturg Vlastimil Brtěk. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: komisař Jules Maigret (Ota Sklenčka), paní Maigretová (Jana Dítětová), paní Doncuerová (Růžena Lysenková), Lucas (Jaromír Spal), Torrence (Ladislav Trojan), Godefroy (Oldřich Janovský), prodavač (Václav Bouška), taxikář (Jaroslav Cmíral), Paul Martin (Ladislav Mrkvička), paní Martinová (Carmen Mayerová), Colette (DRDS).

Natočeno 22. 10. 1979 (14:15 – 18:30 h.) – 7. 11. 1979 (9:00 – 13:00 h.). Premiéra 24. 12. 1979 (Praha, 20:45-21:37 h.). Repríza 18. 12. 2002 (Praha, 20:06 – 20:56 h.; 49 min.); 25. 12. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).

Vydal Radioservis v roce 2015 na 4CD 4x komisař Maigret (CR0765-2, EAN 8590236076525).

Lit.: anonym: Georges Simenon: Maigretovy Vánoce. In web ČRo 2 Praha, 25. prosinec 2021  (článek). – Cit.: Komisař Jules Maigret řeší případ, který zpočátku vypadá jako vánoční zázrak. Legendární dramatizace z roku 1978 s Otou Sklenčkou v hlavní roli detektiva z nábřeží Zlatníků. (..)

Z poklidu Vánoc vyruší komisaře Maigreta návštěva žen ze sousedství. Do pokoje mále holčičky v noci vnikl muž převlečený za Pére Noëla a u krbu udělal díru do podlahy. I když holčičce neublížil, a dokonce jí věnoval panenku, komisař se obává, že za tím může být zločin. (…)

Lit.: Macháček, Tomáš: Když Maigret neznamená Hrušínský. In web Naposlech.cz, 25. 11. 2015 (recenze 4 CD 4x komisař Maigret počtvrté). – Cit.: Existuje u nás v rámci detektivních rozhlasových her silnější pouto mezi postavou a jejím interpretem, než vzniklo mezi komisařem Maigretem a Rudolfem Hrušínským? Říká se, že nikdo není nenahraditelný. Ale v případě hereckých osobností, které určitému literárnímu hrdinovi vtisknou osobitou a nezaměnitelnou, třebas jen pomyslnou rozhlasovou tvář, by mnozí o tomto tvrzení pochybovali. Když se v polovině devadesátých let chystala pokračování Maigretovského cyklu, vznikla nelehká situace. Po dvaceti letech a čtrnácti rozhlasových hrách, ve kterých utkvěla českému posluchači představa Maigreta jako Rudolfa Hrušínského, nastala chvíle, kdy bylo nutné najít za zemřelého herce náhradu. Ukázalo se, že dva režiséři zvolili dva přístupy a také dva odlišné interprety. (…)

Čtveřici detektivek uzavírají sváteční Maigretovy Vánoce, které jsou ze všech nahrávek tohoto dílu kompletu nejstarší. A zde se podle mne podařilo to, co chybí nejnovějším dvěma dramatizacím, totiž zachovat atmosféru, která je s Maigretovkami spjata. I když jsem si na hlas Oty Sklenčky zvykal delší čas, při opakovaném poslechu musím uznat, že roli Maigreta ztvárnil přesvědčivě. Stárnoucí přísný policista sice postrádá Hrušínského hlasové žonglérství v přecházení z polohy do polohy, vyvážit to však dokáže spád příběhu, zajímavá zápletka a výkony dalších herců. I přes to záhadou zůstávají důvody, které vedly Josefa Červinku k neobsazení Rudolfa Hrušínského, který si jinak komisaře zahrál jak v předešlé sérii z roku 1977, tak v navazujících příbězích z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
 
Porovnávat čtyři nahrávky obsažené v kompletu 4x komisař Maigret počtvrté s původními příběhy nejspíš není fér, jen těžko se tomu ale lze ubránit. Zatímco Maigretovy Vánoce ještě vycházejí z původního pojetí a odpovídají, i díky době vzniku, zvukově specifické atmosféře původních maigretovek, nejnovější příběhy se od minulosti snaží zřejmě záměrně odvrátit. Netypicky pojatý Případ Saint-Fiacre se zdařile vydává svou vlastní cestou – rozdílné prostředí, absence ostatních známých postav i fakt, že Maigret je zde na velkém prostoru i vypravěčem, mu v tom napomáhá. Maigret a případ Cecilie i Maigret a přízrak přes nesporně zajímavé zápletky a dobré zdramatizování v celkovém vyznění pro někoho trochu zaostávají a postrádají tempo. Co se týče samotných představitelů titulní role, lze s povděkem konstatovat, že ani jeden z nich tradici nepošlapal. Všichni odvedli profesionální práci, přesto si možná ne všichni, u posluchačů navyklých na projev Rudolfa Hrušínského, získají stejnou oblibu.

Navazovat úspěchy starší verze je vždy těžké. Zatímco britská televize ITV se pouští do natáčení minisérie s kontroverzním Rowanem Atkinsonem, Český rozhlas sáhl ve své době po osvědčeném Josefu Somrovi a Josefu Vinklářovi. Maigrety v jejich podání stojí za to slyšet. A je jedno, zda kvůli srovnání s Rudolfem Hrušínským, promyšleným zápletkám či jen pro vychutnání si bohatého hereckého obsazení, zahrnujícího mimo jiné Otakara Brouska, Ladislava Freje, Jana Vlasáka, Simonu Postlerovou, Věru Kubánkovou nebo Oldřicha Vlacha. Přijměte proto pozvání na poslední návštěvu v kanceláři kriminální policie na Zlatnickém nábřeží u Julese Maigreta v závěrečném kompletu 4x Komisař Maigret počtvrté. Na shledanou u pana komisaře!

Sir Arthur Conan Doyle. Překlad Vladimír Henzl. Dramatizace Tomáš Cach. Hudba Miroslav Kořínek, řídí Mario Klemens. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Sherlock Holmes (Oldřich Kaiser), doktor Watson (Jiří Lábus), Gregson (Tomáš Töpfer), Lestrade (Jiří Samek), Jefferson Hope (Petr Pelzer), Rance (Jan Schmid), stařena (Jana Synková) a Drebber (Petr Pospíchal).

Natočeno v roce 1989 (60 min). Repríza 25. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Léto s Sherlockem; 31. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Repete – k datu Brexitu se starým dobrým Sherlockem; 13. 7. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h) v cyklu Vražedné léto a Hra na sobotu; 2. 7. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 26. 12. 2025 (ČRo Pohoda, 16:00 h.) v cyklu Velká vánoční hra; 25. 4. 2026 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Vydala Radiotéka v roce 2015 (MP3).

Lit.: anonym: Arthur Conan Doyle: Studie v šarlatové. In web ČRo 2 Praha, 25. 6. 2017 (anotace). – Cit.: Jak se dvou hlavních rolí zhostili Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem? Detektivní záhada Sherlocka Holmese a dr. Watsona s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem.

Byl to úplně první román A. C. Doyla, ve kterém spojil detektiva Sherlocka Holmese s doktorem Watsonem. Při pátrání po pachateli série vražd, jejichž motiv sahá daleko do minulosti, se Holmes a Watson musejí vydat na dalekou cestu, až do Spojených států amerických.

Georges Simenon. Komisař Maigret se po letech vrací do své rodné obce, aby tu vyšetřil záhadnou smrt hraběnky.
Překlad Kamila Schránilová. Dramatizace Jaroslava Strejčková. Scénická hudba Petr Mandel, hraje autor. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Zvukový mistr Miloš Kot. Natáčecí technik Lenka Vintrová. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: komisař Jules Maigret (Josef Vinklář), hrabě Maurice de Saint-Fiacre (Michal Dlouhý), Marie Tatinová, hospodská (Věra Kubánková), Gautier, správce zámeckého hospodářství (Antonín Hardt), Emil Gautier, jeho syn (Jiří Langmajer), Jean Métayer (Otakar Brousek ml.), farář (Jiří Holý), sekretářův advokát (František Němec), lékař (Jan Maršálek), metér v tiskárně (Luděk Nešleha), ministrant Ernest (Tomáš Staněk), jeho matka (Jana Drbohlavová), kostelník (Václav Kotva), recepční (Miloš Rozhoň).

Natočeno 20. 3. (14:00 – 18:00 h., studio R31), 25. 3. (dtto), 27. 3. (dtto), 1. 4. (dtto) a 2. 4. 1995 (dtto).

Premiéra 10. 11. 1995 (Vltava, 20:00 – 21:25 h.; 70 min.). Repríza 28. 11. 2013 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Vydal Radioservis v roce 2015 na 4CD 4x komisař Maigret (CR0765-2, EAN     8590236076525).

Lit.: Macháček, Tomáš: Když Maigret neznamená Hrušínský. In web Naposlech.cz, 25. 11. 2015 (recenze 4 CD 4x komisař Maigret počtvrté). – Cit.: Existuje u nás v rámci detektivních rozhlasových her silnější pouto mezi postavou a jejím interpretem, než vzniklo mezi komisařem Maigretem a Rudolfem Hrušínským? Říká se, že nikdo není nenahraditelný. Ale v případě hereckých osobností, které určitému literárnímu hrdinovi vtisknou osobitou a nezaměnitelnou, třebas jen pomyslnou rozhlasovou tvář, by mnozí o tomto tvrzení pochybovali. Když se v polovině devadesátých let chystala pokračování Maigretovského cyklu, vznikla nelehká situace. Po dvaceti letech a čtrnácti rozhlasových hrách, ve kterých utkvěla českému posluchači představa Maigreta jako Rudolfa Hrušínského, nastala chvíle, kdy bylo nutné najít za zemřelého herce náhradu. Ukázalo se, že dva režiséři zvolili dva přístupy a také dva odlišné interprety.

Nejprve pod režijním vedením Karla Weinlicha padla v roce 1995 volba na Josefa Vinkláře pro hru Případ Saint-Fiacre, zatímco o čtyři roky později vsadil režisér Ivan Chrz na Josefa Somra, se kterým natočil hned dvojici příběhů. Nešlo však o první příležitost, kdy se v roli Maigreta představil jiný herec, než Rudolf Hrušínský. Z dochovaných nahrávek vyplývá, že se do dobráckého komisaře převtělil přinejmenším ještě jeden herec. Tím byl v roce 1979, tedy jen dva roky po vzniku prvních Hrušínského maigretovek, Ota Sklenčka ve hře Maigretovy Vánoce. Aby vydavatelství Radioservis dokončilo započaté dílo, rozhodlo se vydat i tuto různorodou čtveřici rozhlasových her, kterou přiřadilo po bok dříve vydaných třech kompletů s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.

Ani v předchozích dílech maigretovské série nebylo cílem uspořádat příběhy chronologicky dle roku vzniku. Nepřekvapí proto, že v pořadí první dramatizací posledního souboru je namísto nejstaršího vánočního dílu Weinlichův Případ Saint-Fiacre. Josef Vinklář se v něm coby zádumčivý komisař vrací do své rodné vesnice, kde se kromě zločinu musí vypořádat i s vlastním rozčarováním nad tím, jak se zde vše od dob jeho dětství změnilo. I přesto, že komisař celému dějství spíše přihlíží, než že by do něj zasahoval, vznikla zde plocha, ve které se mohl herec formátu Josefa Vinkláře skvěle uplatnit. Mimo něj se zde výrazněji představili Michal Dlouhý jako mladý hrabě, nebo v roli žoviálního advokáta František Němec. (…)

Porovnávat čtyři nahrávky obsažené v kompletu 4x komisař Maigret počtvrté s původními příběhy nejspíš není fér, jen těžko se tomu ale lze ubránit. Zatímco Maigretovy Vánoce ještě vycházejí z původního pojetí a odpovídají, i díky době vzniku, zvukově specifické atmosféře původních maigretovek, nejnovější příběhy se od minulosti snaží zřejmě záměrně odvrátit. Netypicky pojatý Případ Saint-Fiacre se zdařile vydává svou vlastní cestou – rozdílné prostředí, absence ostatních známých postav i fakt, že Maigret je zde na velkém prostoru i vypravěčem, mu v tom napomáhá. Maigret a případ Cecilie i Maigret a přízrak přes nesporně zajímavé zápletky a dobré zdramatizování v celkovém vyznění pro někoho trochu zaostávají a postrádají tempo. Co se týče samotných představitelů titulní role, lze s povděkem konstatovat, že ani jeden z nich tradici nepošlapal. Všichni odvedli profesionální práci, přesto si možná ne všichni, u posluchačů navyklých na projev Rudolfa Hrušínského, získají stejnou oblibu.

Navazovat úspěchy starší verze je vždy těžké. Zatímco britská televize ITV se pouští do natáčení minisérie s kontroverzním Rowanem Atkinsonem, Český rozhlas sáhl ve své době po osvědčeném Josefu Somrovi a Josefu Vinklářovi. Maigrety v jejich podání stojí za to slyšet. A je jedno, zda kvůli srovnání s Rudolfem Hrušínským, promyšleným zápletkám či jen pro vychutnání si bohatého hereckého obsazení, zahrnujícího mimo jiné Otakara Brouska, Ladislava Freje, Jana Vlasáka, Simonu Postlerovou, Věru Kubánkovou nebo Oldřicha Vlacha. Přijměte proto pozvání na poslední návštěvu v kanceláři kriminální policie na Zlatnickém nábřeží u Julese Maigreta v závěrečném kompletu 4x Komisař Maigret počtvrté. Na shledanou u pana komisaře!