Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

23. 8. 2005

Porucha (1994, 2011)

Friedrich Dürrenmatt. Překlad Josef Balvín. Překlad a úprava textů písní Vladimír Merhaut.  Zpívají Josef Klička, Libor Pokorný, Milan Slabihoud, Vladimír Pokorný a Rudolf Straka. Zvukový mistr Marie Podlešáková. Použitá hudba Marek Kopelent, Albin Helge, Vladimír Severa. Dramaturg Oldřich Knitl. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Alfredo Traps (Bořivoj Navrátil), soudce (Josef Kemr), prokurátor (Josef Patočka), obhájce (Martin Růžek), Pilet, kat (Soběslav Sejk), Simona, služebná (Drahomíra Fialková), automechanik (Rudolf Kvíz), Tobiáš (Radan Rusev), hostinský (Vladimír Krška). Dále účinkují Vladimír Krška a Dagmar Jaklová.

Natočeno 1994 (ČRo 3 Vltava, 10:30 – 11:50 h.;  72 min.) v cyklu Hra humoru a napětí. Repríza 24. 6. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydal Radioservis v listopadu 2011 (1 CD; CR0579-2 – EAN 8590236057920).

Lit.: Pražan, Bronislav: Porucha. (sleeve-note) – Cit.: Friedrich Dürrenmatt (1921-1990) se v padesátých letech dvacátého století – to měl svou světovou slávu teprve před sebou – živil psaním detektivek a hlavně rozhlasových her. Nikdy je ovšem nebral na lehkou váhu a později si stěžoval, jak uvádí autor jeho monografie Heinrich Goertz, že jim nebyla věnována dostatečná pozornost a že neprávem zůstávají ve stínu jeho próz a divadelních dramat.

Jaký význam měla v kontextu Dürrenmattovy tvorby rozhlasová hra (z těch nejznámějších jmenujme alespoň Dvojníka, Noční rozhovor nebo Herkula a Augiášův chlév), lze dobře dokumentovat právě na Poruše (Die Panne). Autor ji napsal v roce 1955 a poprvé byla vysílána v lednu 1956 stanicí Bayerischer Rundfunk. K příběhu obchodníka Alfredo Trapse, který se kvůli poruše svého auta stane náhodným účastníkem vybrané večeře čtyř důchodců, znenáhlu se měnící v soudní proces s ním, se autor vrátil ještě třikrát: v roce 1956 jej zpracoval jako povídku (česky vyšla pod názvem Malér), o rok později jako televizní hru a v roce 1979 jako divadelní komedii. I když je zajímavé srovnávat třeba nuance tónu, jímž je Trapsův příběh v odlišných žánrech traktován, a zvláště pak varianty „konců“ tohoto viníka odsouzeného k nejtěžšímu trestu, důvod, proč se Dürrenmatt k příběhu znovu a znovu vracel, bude tkvět spíše v tom, že v něm podal kvintesenci svých nejoblíbenějších motivů a témat: viny, spravedlnosti, trestu… Především v něm ale dokonale rozvinul dvojmotiv nehody-náhody, který je hybatelem i mnoha jiných jeho příběhů, kde přebírá roli, kterou v klasické dramatice plní „osud“.

 

Hra, rozvíjející absurdní situaci až k nejhlubším otázkám morálky a v komediálním rouše odhalující temné stíny pragmatického počínání průměrných občanů, našla v režiséru Josefu Henkem, který byl mistrem v odhalování významových podtextů a skrytých faset postav, kongeniálního interpreta. Jeho cizelérská práce s herci přivedla Bořivoje Navrátila v hlavní roli, stejně jako Josefa Kemra, Josefa Patočku, Martina Růžka a Soběslava Sejka v postavách hledačů a vykonavatelů spravedlnosti k výkonům, jež právem inscenaci zařazují do zlatého fondu Českého rozhlasu.

Zpráva o moru v Londýně (1969)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 15:12

Gert Hoffmann. Hra podle výpovědí tamních občanů, kteří na mor hynuli od května do listopadu léta Páně 1665. Překlad Jan Tomek. Zvuk Ivo Fischer a Karel Nedorost. Záznam a střih Anna Halbichová a Jana Fischerová. Zvuková spolupráce Radoslav Nikodém. Dramaturg Karel Gissübel. Režie Jiří Horčička.

Účinkují Jiří Adamíra, František Smolík, Vlasta Jelínková, Libuše Havelková, Rudolf Pellar, Soběslav Sejk, Vladimír Švec, Bedřich Prokoš, Jana Drbohlavová, Karel Beníško, Josef Větrovec, Otomar Korbelář, Julie Charvátová, Miroslav Doležal, Čestmír Řanda, Zdeněk Ornest, Vladimír Leraus, Jaroslava Adamová, Josef Patočka, Josef Vinklář, Jaroslav Kepka, Zdeněk Dítě, Ivo Gübel, Jaroslav Raušer, Jiří Hurta, Jaroslav Cmíral, Milan Mach, Miloš Willig, Vlastimil Fišar, Svatopluk Skládal, František Holar.

Natočeno 1969. Premiéra 27. 4. 1969 (Praha – RPD, 19:03 – 20:32 h.; 73 min.) v cyklu Přehlídka zahraniční rozhlasové hry. Repríza 28. 8. 2007 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 18. 10. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Venclová, Renata: Gert Hofmann: Zpráva o moru v Londýně. Podle výpovědí tamních občanů, kteří na něj hynuli od května do listopadu L. P. 1665. In web ČRo 3 Vltava, 18. říjen 2020 (článek). – Cit.: Jak zranitelná je lidská civilizace, si často neuvědomujeme, dokud nepřijde rána, která nás připraví o dosavadní jistoty… Poslechněte si Hofmannovu Zprávu o moru v Londýně, již na Vltavě uvádíme v rámci Hry pro pamětníky. S výjimkou reprízy v roce 2007 nebyla inscenace po roce 1989 v rozhlasovém éteru ke slyšení, nyní bohužel může působit až nepříjemně aktuálně. (…)

Povědomí o tom, že období bezpečí a prosperity netrvají věčně, měli naši předkové mnohem silnější než my. Smutnou zásluhu na tom jistě měly i morové rány, které v Evropě opakovaně decimovaly populaci až do 18. století. Jednou z významných epidemií černé smrti byl i velký londýnský mor v letech 1665-66, na který zahynulo na 100 000 z tehdejších 450-475 000 obyvatel města. Nákaza se do londýnských ulic rozšířila z doků, kam ji přivezly nizozemské lodě. Přes zimu se nemoc objevovala jen málo, ale s nástupem teplého jara a léta propukla epidemie v plné síle. Král Karel II. se svým dvorem město záhy opustil a to se proměnilo ve smrtící past především pro nejchudší obyvatele.

Mrtvé neměl kdo pohřbívat

Obraz lidského společenství vydaného postupné zkáze zachytil v rozhlasové hře Zpráva o moru v Londýně německý dramatik Gert Hofmann. Buduje ji jako mnohohlasou mozaiku složenou z výpovědí lidí, kteří popisují život ve městě – od prvních zpráv o nemoci, které magistrát zlehčoval, přes přibývající kříže na dveřích domů s nakaženými, až po neprodyšné uzavření města, kde bylo tolik mrtvých, že je neměl kdo pohřbívat. (…)

Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 78. – Ještě živé je vezli na káře. In Týdeník Rozhlas 50/2014 (článek). Dostupné též v nezkrácené verzi na Panáčkovi.

Lit.: Srbová, Olga: Zpráva Jiřího Horčičky o jedné rozhlasové inscenaci. In Divadelní noviny, roč. 12, 1968-69, č. 18, s. 4 (článek).

mor v londyně

Živá mrtvola (1958)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 15:08

Lev Nikolajevič Tolstoj. Překlad Vincenc Červinka. Úprava Vladimír Müller. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Fjodor Vasiljevič Protasov (Josef Chvalina), Jelizaveta Alexandrovna Protasová (Lída Otáhalová), Sáša, její mladší sestra (Eva Klepáčová), Anna Pavlovna, jejich matka (Světla Amortová), Viktor Michajlovič Karenin, carský komoří (Karel Houska), Anna Dmitrijevna Kareninová (Julie Charvátová).

Natočeno 1958 (116 min.).

Žebrácká opera (1984, 2018)

John Gay. Překlad Jiří Josek. Úprava Josef Červinka. Stereoscénář Josef Červinka a Jitka Borkovcová. Hudba Jiří Váchal. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: žebrák (Josef Kemr), herec (Josef Velda), Spitzel (Rudolf Hrušínský I.), Spitzelová (Jaroslava Adamová), Polly (Daniela Kolářová), Katr (Ilja Prachař), Lucy (Jorga Kotrbová), Kord (František Němec), Čmajzl (Václav Postránecký), Harry Matt (Petr Čepek), Diana Hopskoková (Luba Skořepová), Berta Nenechavá (Carmen Mayerová). Dále účinkují Jana Andresíková, Jana Drbohlavová, Eva Jiroušková, Bohumila Dolejšová, Ljuba Krbová, Blanka Lormanová, Jaroslav Cmíral, Otto Lackovič, Michal Pavlata a Jiří Knot.

Natočeno v roce 1984. Premiéra 1. 4. 1985 (Vltava, 22.15-23.55 h.; 98 min.). Repríza 7. 8. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 11. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).

Vydala Radiotéka, únor 2018 (MP3).

Lit.: anonym: John Gay: Žebrácká opera – 7. srpna. In web ČRo 2 Praha, srpen 2011 (anotace). – Cit.: Žebrácká opera, kterou její autor napsal už v roce 1728, nás zavede do samého srdce londýnského podsvětí. Jádrem příběhu je láska dvou žen ke slavnému lupiči.

Příběh pak zalidňuje celá galerie zlodějů, zlodějíčků, překupníků, násilníků a povětrných žen. Gay vytvořil neobyčejně silnou satiru na společenské mravy a politické poměry své doby. Je to v jednom ze svých plánů také hra o přetvářce – postavy tohoto pokleslého polosvěta prezentují svou vulgaritu, citovou otrlost, cynismus formou zdánlivé noblesy a galantnosti. Podobně jako je ve hře Ze života hmyzu hybatelem děje tulák, v Gayově hře má podobnou úlohu žebrák, který říká: „Chtěl jsem ukázat, že hřeší všichni. Ale trestáni jsou jen chudí.“ Žebráka v rozhlasové inscenaci z roku 1984 hraje Josef Kemr. 

Lit.: anonym: John Gay: Žebrácká opera. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2014 (článek). – Cit.: Parodický příběh lásky dvou žen ke slavnému lupiči v jedné z nejslavnějších komedií anglického dramatika Johna Gaye.

Anglický dramatik John Gay (1685-1732) byl ve své době velice uznávaným básníkem, tvůrcem operních libret, například pro Georga Friedricha Händela, a autorem několika her, z nichž nejslavnější je Žebrácká opera.

Příběh jeho hry se odvíjí okolo lásky dvou žen nikoli ke galantnímu hrdinovi, ale ke slavnému lupiči. Dalšími aktéry jsou zloději, prostitutky, překupníci, prodejný správce věznice atd. Gay tu vytvořil duchaplnou parodii a to nejen na strnulé umělecké konvence své doby, na sentimentální romány, pastorální hry a romantické balady, ale i na vyžilou italskou operní manýru.

Hra je však především skvělou satirou na společenské mravy a politické poměry. Všechny postavy totiž dávají své otrlosti, vulgaritě a pochybným zásadám vnější formu galantnosti a noblesy.

Pohled (1994)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 15:01

Miroslav Halás. Psychologický příběh o vztahu dvou starších mužů k ženě. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Vladimír Rusko.

Účinkují Taťjana Medvecká, Josef Vinklář, František Němec, Antonín Molčík, Jaroslav Satoranský, Jaroslav Vlach, Jiří Plachý.

Natočeno 1994.

Frašky (1996)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:59

Muza Pavlovová. Rozhlasová adaptace tří satirických frašek. Překlad a úprava Ludmila Dušková. Dramaturg Pavel Minks. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Jiří Ornest, Ladislav Mrkvička, Karel Pospíšil, Stella Zázvorková, Vlastimil Brodský, Josef Somr, Milan Slabihoud, Oldřich Panovský, Jan Vlasák a Hana Matoušková.

Natočeno 1996 (42 min.). Repríza 20. 9. 1996 (Praha, 10:30 h.) v cyklu Hra humoru a napětí.

Modrý anděl (1990, 2020)

Milan Uhde. Monodrama. Režie Lída Engelová.

Účinkuje Alena Vránová.

Natočeno 1990. Premiéra 28. 3. 1990 (Praha).

Vydala Radiotéka, květen 2020 (MP3).

Pozn.: Monolog ženy – udavačky, která svůj osud chápe jako situaci anděla spravedlnosti, držícího v rukou osud světa. (anotace)

Text in: Západ. Časopis pro Čechy a Slováky 2/1982 (4. roč.), s. 20-24.

Lit.: MIK: Pro každého z nás. In Tvorba 15/1990 (11. 4. 1990), s. 23 (recenze).

MIK - Pro každého z nás. In Tvorba 15-1990 (11. 4. 1990), s. 23 (recenze) 01MIK - Pro každého z nás. In Tvorba 15-1990 (11. 4. 1990), s. 23 (recenze) 02

Lorenzaccio (1960)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:55

Alfred de Musset. Drama – historická freska z renesanční Florencie. Aby získal důvěru tyrana, podílí se Lorenzo na jeho zločinech. Historická freska z renesanční Florencie a manifest francouzského romantismu.  Hudební improvizace Miroslav Kefurt a Zdeněk Pitter.  Překlad Karel Kraus. Dramaturg Josef Hlavnička. Úprava a režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: Alessandro de Medici (Bohuš Záhorský), Lorenzo de Medici (Jaromír Spal), Cosimo de Medici (Václav Švorc), kardinál Cibo (Vladimír Leraus), Sire Maurizio (Karel Houska), kardinál Valori (Oldřich Lukeš), Giuliano Salviati (Oldřich Šmalcl), Filip Strozzi (Karel Pavlík), Petr, jeho syn (Soběslav Sejk), Tomáš, jeho syn (Vladimír Brabec), Leon, převor (Josef Patočka), Robert Corsini (Viktor Očásek), Pallo Rucelai (Karel Beníško), Acciaiuoli / Acciavoli (Jiří Hurta), Francesco Pazzi (Martin Raus), Vetori (Antonín Kandert), Giomo (Rudolf Široký), Maffio (Josef Chvalina), 1. dvorní dáma (Lída Otáhalová), 2. dvorní dáma (Milena Horutová), důstojník (Rudolf Pellar), kupec (Josef Beyvl), zlatník (Vladimír Hlavatý), 1. měšťan /vyhnanec/ (Richard Záhorský), 2. měšťan (Antonín Zíb), 1. mnich (František Kovářík), 2. mnich (Josef Fryč), Maria Soderini (matka Lorenzacciova) (Marie Vášová), Kateřina (Viola Zinková), Luisa (Ivanka Devátá).

Natočeno 1960. Premiéra 11. 12. 1960 (Praha II, 15:25 h.; 117 min.). Repríza 29. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 30. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Hra se proslavila nejvyšším počtem účinkujících herců (60).

Lit.: anonym: Alfred de Musset – Světové kulturní výročí. In Čs. rozhlas a televize 50/1960 (29. 11. 1960), s. 4 (článek).
Alfred de Musset - Světové kulturní výročí. In Čs. rozhlas a televize 50-1960 (29. 11. 1960), s. 4 (článek)

Lit.: anonym: Chalupa, Dalibor: Zamyšlení nad dopisy posluchačů rozhlasových her. In Čs. rozhlas a televize 5/1961 (24. 1. 1961), s. 2 (článek).
Chalupa, Dalibor - Zamyšlení nad dopisy posluchačů rozhlasových her. In Čs. rozhlas a televize 5-1961 (24. 1. 1961), s. 2 (článek)

Lit.: anonym: Alfred de Musset: Lorenzaccio. In web ČRo 3 Vltava, 29. duben 2017 (článek). – Cit.:  Lorenzo de Medici se rozhodne zbavit Florencii tyrana. Aby získal jeho důvěru, podílí se na jeho krutostech, organizuje pro něj večírky, dělá mu důvěrníka a kuplíře. Z Lorenza se stává Lorenzaccio. Nasazená maska se zadírá do kůže. Prostředky se mění v cíl a ten skutečný se ztrácí v nedohlednu. Ani jeho dosažení nepřináší úlevu.

Lorenzaccio (hanlivá přezdívka hlavního hrdiny) má v dramatickém díle Alfreda Musseta výjimečné postavení. I když v době vzniku, v roce 1834, tomu nic nenasvědčovalo. Kritiky byly vlažné a divadelního uvedení se autor za svého života nedočkal. Adaptaci jeho bratra Paula, kterou připravovalo divadlo Odéon v roce 1863, zakázala cenzura druhého císařství. Teprve v roce 1896 hru v další úpravě nasadila do repertoáru svého divadla Sarah Bernhardtová a zahrála si i titulní roli. (Plakát k tomuto představení vytvořil Alfons Mucha.) To výrazně ovlivnilo inscenační praxi i chápání této postavy. Dokonce ještě v roce 1927, když Comédie-Française nastudovala původní verzi, hrála hlavní roli žena. A tak by se dalo říct, že hru skutečně objevila až inscenace Jeana Vilara v Théâtre national populaire s Gérardem Filipem.

Lorenzaccio je romantické drama se vším všudy: vnitřním svárem hlavního hrdiny, apoteózou svobody i tragickým vyústěním. I v této hře, jejíž námět pochází od George Sandové, v historické fresce z renesanční Florencie ovlivněné občanskými problémy druhého císařství roku 1834, je to především velmi osobní zpověď dítěte svého věku.

Turandot (1965)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:53

Carlo Gozzi. Klasická pohádková tragikomedie. Přeložil Jindřich Pokorný a Pavel Kopta. Rozhlasová úprava Drahomíra Čeporanová. Hudba Vadim Petrov. Orchestr řídil Jiří Váchal. Zvuková mixáž Libuše Hromková. Hudební snímky Jiří Zobač. Magnetofonový záznam a střih Marcela Váňová. Asistentka režie Mirka Hajská. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Ludvík Pompe.

Osoby a obsazení: Altoum, čínský císař (Josef Patočka), Turandot, jeho dcera (Blanka Bohdanová), Adelma, tatarská princezna, nyní Turandotina služka (Marta Kučírková), Zelima, Turandotina služka (Hana Houbová), Kalaf, syn astracánského krále Timura (Jaromír Spal), Barak, jeho druh (Vladimír Hlavatý), Ismael, druh samarkandského prince (Zdeněk Ornest), Pantalone, ministr (Milan Mach), Tartaglia, kancléř (Vladimír Krška), Brighella, velitel stráží (Jiří Hurta) a Harlekýn, dvorní šašek (Jiří Adamíra).

Natočeno v roce 1965. Premiéra 25. 12. 1965 (Československo I, 18:10 h.; 62 min., mono). Repríza 28. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště; 31. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.) v cyklu Ad libitum; 14. 12. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 12. 12. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Pekárek, Hynek: Carlo Gozzi: Turandot. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2014 (článek). – Cit.:  Klasická pohádková tragikomedie. Příběh o kruté princezně Turandot, která dávala popravovat své nápadníky pokud neuhodli její těžké hádanky. V hlavních rolích uslyšíte Blanku Bohdanovou nebo Jiřího Adamíru.

Tuto zápletku dnes všichni znáte i díky opernímu zpracování Giacoma Pucciniho. Turandot však pro evropské divadlo objevil Carlo Gozzi, italský dramatik, všestranně vzdělaný šlechtic ze starobylého rodu. Ve ve svých dílech navazoval na tradici masek lidového divadla tzv. commedia dell’ arte.

Gozzi byl vytrvalým kritikem divadelní reformy Carla Goldoniho. Ten naopak postavil svoji poetiku na kritice lidové komedie a usiloval o měšťanské drama založené na charakterech a postavách. Ty se svým charakterem a myšlením měli podobat jeho současníkům.

Komedie nebo pohádka?

Gozzi naopak ve svých hrách živelnou komiku s oblibou mísil s pohádkovými příběhy a umisťoval je do bájných a fantazijních dějišť. I jeho nejznámější hra Turandot je pohádkou, k níž ho inspirovala starodávná čínská předloha.

Dnešní divadelníky i diváky baví Carlo Gozzi nejen brilantní komikou, ale rádi se od něho nechávají odpoutat ze světa všednosti do nekonečné říše tajemství a fantazie.

Geniální padělatel (1992)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:50

Vladimír Mikeš. Rozhlasová hra o životních osudech dvou nizozemských malířů. Hudba Zdeněk Šikola. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Han Antonius van Meegeren, padělatel Vermeerových obrazů (Josef Vinklář), Jan Vermeer van Delft (Jiří Ornest), Catharina, Vermeerova žena (Daniela Kolářová), Jola, Meegerenova žena (Jaroslava Adamová), Jacob, Meegerenův syn z prvního manželství (Ivan Trojan), Bredel (Pavel Rímský), van Stendel (Jaromír Meduna), Gatten (Jaroslav Someš), Lustig (Bronislav Poloczek), Wijngaarden (Bohumil Švarc), soudce (Miroslav Moravec), žalobce (František Němec), obhájce (Karel Pospíšil) a vyvolávač (Miloš Rozhoň).

Natočeno 1992 (83 min.). Premiéra 3. 10. 1992 (Vltava, 21:00 h.). Repríza 3. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Léto rozhlasových legend; 27. 8. 2022 (ČRO 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Pekárek Hynek: Zapněte si rádio! In Týdeník Květy 40/1992 (1. 10. 1992), s. 38 (anotace).

Pekárek Hynek - Zapněte si rádio! In Týdeník Květy 40-1992 (1. 10. 1992), s. 38 (recenze)Lit.: Vojtíšková, Zuzana: Geniální padělatel. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (článek). – Cit.:  Největší aféra v historii výtvarného umění. Odhalení padělků obrazů mistra nizozemského malířství Jana Vermeera van Delft. V roli geniálního falzifikátora Josef Vinklář.

Henricus Antonius van Meegeren se do dějin výtvarného umění zapsal jako génius falzifikátorů. Už jako malíř ale nikdy netrpěl nouzí o klienty. Byl obratným portrétistou i krajinářem a v měšťanských kruzích platil za módního malíře.  Odborná kritika však měla pro jeho styl jen slova opovržení. Van Meegeren se nakonec rozhodl svůj talent prokázat kuriózním způsobem. Padělal díla jednoho z holandských mistrů Jana Vermeera van Delfta. 

Než však začal malovat jako Vermeer, několik let studoval jeho styl. Experimentoval se složením barev i stářím malířského plátna. K dokonalému zmatení kritiky a znalců mělo přispět i to, že nepadělal již existující Vermeerovy obrazy, ale volil nové náměty.  V roce 1937 namaloval obraz Učedníci v Emauzích. Kunsthistoriky byl jednohlasně prohlášen za nově objevené, a dokonce nejkrásnější Vermeerovo dílo. 

Po válce byl malíř postaven před soud za kolaboraci s nacisty a rozkrádání holandského kulturního dědictví. Protože mu hrozil vysoký trest, raději se přiznal k padělatelství.  Nikdo mu nevěřil. Zvláště kunsthistorici jeho prohlášení zpochybňovali. Teprve když pod jejich dohledem namaloval ve vězení dalšího Vermeera a k tomu načrtl skicu starého obrazu, který byl později odkryt pod rentgenem pod vrchní vrstvou jednoho z jeho padělků, uznal soud, že mluvil pravdu. 

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress