Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Alfred de Musset. Drama – historická freska z renesanční Florencie. Aby získal důvěru tyrana, podílí se Lorenzo na jeho zločinech. Historická freska z renesanční Florencie a manifest francouzského romantismu.  Hudební improvizace Miroslav Kefurt a Zdeněk Pitter.  Překlad Karel Kraus. Dramaturg Josef Hlavnička. Úprava a režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: Alessandro de Medici (Bohuš Záhorský), Lorenzo de Medici (Jaromír Spal), Cosimo de Medici (Václav Švorc), kardinál Cibo (Vladimír Leraus), Sire Maurizio (Karel Houska), kardinál Valori (Oldřich Lukeš), Giuliano Salviati (Oldřich Šmalcl), Filip Strozzi (Karel Pavlík), Petr, jeho syn (Soběslav Sejk), Tomáš, jeho syn (Vladimír Brabec), Leon, převor (Josef Patočka), Robert Corsini (Viktor Očásek), Pallo Rucelai (Karel Beníško), Acciaiuoli / Acciavoli (Jiří Hurta), Francesco Pazzi (Martin Raus), Vetori (Antonín Kandert), Giomo (Rudolf Široký), Maffio (Josef Chvalina), 1. dvorní dáma (Lída Otáhalová), 2. dvorní dáma (Milena Horutová), důstojník (Rudolf Pellar), kupec (Josef Beyvl), zlatník (Vladimír Hlavatý), 1. měšťan /vyhnanec/ (Richard Záhorský), 2. měšťan (Antonín Zíb), 1. mnich (František Kovářík), 2. mnich (Josef Fryč), Maria Soderini (matka Lorenzacciova) (Marie Vášová), Kateřina (Viola Zinková), Luisa (Ivanka Devátá).

Natočeno 1960. Premiéra 11. 12. 1960 (Praha II, 15:25 h.; 117 min.). Repríza 29. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 30. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Pozn.: Hra se proslavila nejvyšším počtem účinkujících herců (60).

Lit.: anonym: Alfred de Musset – Světové kulturní výročí. In Čs. rozhlas a televize 50/1960 (29. 11. 1960), s. 4 (článek).

Lit.: anonym: Chalupa, Dalibor: Zamyšlení nad dopisy posluchačů rozhlasových her. In Čs. rozhlas a televize 5/1961 (24. 1. 1961), s. 2 (článek).

Lit.: anonym: Alfred de Musset: Lorenzaccio. In web ČRo 3 Vltava, 29. duben 2017 (článek). – Cit.:  Lorenzo de Medici se rozhodne zbavit Florencii tyrana. Aby získal jeho důvěru, podílí se na jeho krutostech, organizuje pro něj večírky, dělá mu důvěrníka a kuplíře. Z Lorenza se stává Lorenzaccio. Nasazená maska se zadírá do kůže. Prostředky se mění v cíl a ten skutečný se ztrácí v nedohlednu. Ani jeho dosažení nepřináší úlevu.

Lorenzaccio (hanlivá přezdívka hlavního hrdiny) má v dramatickém díle Alfreda Musseta výjimečné postavení. I když v době vzniku, v roce 1834, tomu nic nenasvědčovalo. Kritiky byly vlažné a divadelního uvedení se autor za svého života nedočkal. Adaptaci jeho bratra Paula, kterou připravovalo divadlo Odéon v roce 1863, zakázala cenzura druhého císařství. Teprve v roce 1896 hru v další úpravě nasadila do repertoáru svého divadla Sarah Bernhardtová a zahrála si i titulní roli. (Plakát k tomuto představení vytvořil Alfons Mucha.) To výrazně ovlivnilo inscenační praxi i chápání této postavy. Dokonce ještě v roce 1927, když Comédie-Française nastudovala původní verzi, hrála hlavní roli žena. A tak by se dalo říct, že hru skutečně objevila až inscenace Jeana Vilara v Théâtre national populaire s Gérardem Filipem.

Lorenzaccio je romantické drama se vším všudy: vnitřním svárem hlavního hrdiny, apoteózou svobody i tragickým vyústěním. I v této hře, jejíž námět pochází od George Sandové, v historické fresce z renesanční Florencie ovlivněné občanskými problémy druhého císařství roku 1834, je to především velmi osobní zpověď dítěte svého věku.