Josef Richard Vilímek. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Ilona Jánská. Režie Pavel Krejčí.
Účinkují Pavel Soukup, Dagmar Novotná a Pavel Novotný.
Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2000. Premiéra 31. 7. – 2. 8. 2000 (ČRo 2 Praha, 22:02 – 22.32 h.).
Příběhy, které po své návštěvě v pekle vypráví mnich Anastázius. Připravila Vlasta Linková. Režie Pavla Pešatová.
Čte Josef Novák.
Nastudovala Ostrava v roce 1992. Premiéra 2. dílu 14. 10. 1992 (Vltava, 1:10 – 1:25 h.); 4. dílu 4. 11. 1992 (Vltava, 1:30 – 1:45 h.); 5. dílu 11. 11. 1992 (Vltava, 1:20 – 1:35 h.); 6. dílu 18. 11. 1992 (Vltava, 1:20 – 1:35 h.); 7. dílu 25. 11. 1992 (Vltava, 1:40 – 1:55 h.); 8. dílu 2. 12. 1992 (Vltava, 1:30 h.) v cyklu Něžné povídky.
Tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudovalo Brno v roce 1992.
Obsah: 1. Jak manžel našvihal pomlázkou komorné a proč dal pomlázku také své ženě. Premiéra 5. 2. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 2. Kterak šlechtici, dosáhnuvše každý bez vědomí ostatních přízně jisté dámy, milenky královy, objevili její ošemetnost a marně se pokusili o pomstu. Premiéra 12. 2. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 3. Jak slečna Jabmicque, pokrytecká milenka, byla poznána svým milencem a jak se na ní pomstil. Premiéra 19. 2. 1992 (Vltava, 1:20 – 1:35 h.) – 4. O dvou milencích, kteří chytře užívali svého milování, a o jejich šťastném konci. Premiéra 26. 2. 1992 (Vltava, 1:20 – 1:35 h.) v cyklu Něžné povídky.
Roman Cílek. Desetidílná částečně dramatizovaná četba. Upravila Iveta Novotná. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkují Borek Kapitančik, Zdislava Pechová, Aleš Slanina a Petr Kubes.
Nastudovalo Brno v roce 2026. Premiéra 7. – 16. 7. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: V úterý 10. července 1973 teprve dvaadvacetiletá Olga Hepnarová vypůjčeným nákladním autem úmyslně najela do davu lidí čekajících na tramvaj. Bilance: osm mrtvých a mnoho zraněných. Autor předkládá příběh Olgy Hepnarové a jejích obětí a snaží se rozkrýt příčiny a pozadí tohoto nepochopitelného činu. (anotace)
Obsah: Díl první: Nenáviděné období dětství. – Díl druhý: Útočiště jnénem Oleško. – Díl třetí: Útěk do malešického penzionu. – Díl čtvrtý: Činy, nikoliv slova! – Díl pátý: Ten den. – Díl šestý: Love story ve stínu tragédie. – Díl sedmý: Pokusy o proražení tuhé skořápky. – Díl osmý: Spor o duši. – Díl devátý: Převtělení. -Díl desátý: Je po bitvě.
Lit.: Novotná, Iveta: Příběh Olgy Hepnarové a jejích obětí. Roman Cílek: Oprátka za osm mrtvých. In web ČRo Plus, 7. 7. 2026 (článek). – Cit.: Je úterý 10. července 1973. Nic nenasvědčuje tomu, že by tento den měl být něčím jiný. Je po poledni a život na třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové) plyne poklidným tempem. Auta pomalu projíždí, lidé nahlíží do výloh obchodů, přechází silnici a také čekají na frekventované zastávce na tramvaj. Obyčejný den. Když vtom se z kolony projíždějících aut zničehonic vyřítí nákladní automobil a namíří si to přímo do skupiny lidí čekajících na tramvaj. Volant drží Olga Hepnarová.
Dvaadvacetiletá Hepnarová, řidička z povolání, se ihned po činu doznala, že do lidí najela úmyslně. Za automobilem Praga RN s poznávací značkou AD 19-95, který řídila, leží osm mrtvých a mnoho zraněných.
(…) Prý to byla její pomsta společnosti za to, jak se k ní lidé po celý život chovali.
Olga Hepnarová byla za svůj čin odsouzena k trestu smrti. Byla poslední ženou v Československu, na níž byl tento trest vykonán.
Její příběh skládá v Radioknize spisovatel Roman Cílek a doplňuje ho o životy jejích obětí. Na základě rozhovorů a dalších autentických materiálů se snaží rozkrýt příčiny a pozadí jejího nepochopitelného činu.
„Je to přecevším tragický příběh, v němž všichni aktéři prohráli. I ti nevinní: mrtví, smrtelně zranění a zdravotně postižení při tragédii na tehdejší třídě Obránců míru. I ta vinná: ona sama. I její rodina. I tehdejší společenské klima, sešněrované dusivými pouty normalizace,“ píše Cílek a dodává:
„Také si troufale myslím, že v téhle při nezvítězila ani psychiatrie jako věda o nemocné lidské duši a justice jako nástroj osvícené spravedlnosti. Příběh Olgy Hepnarové není návodem k opakování, ale je čímsi zcela opačným: naléhavým, skoro až prosebným varováním před cestou, která nikam nevede.“
Jiří Březina. Povídka. Dramaturgie Martina Toušková. Zvukový mistr Michal Kolář. Režie Jakub Čermák.
Čte Lenka Šestáková.
Nastudovaly České Budějovice v roce 2026. Premiéra 1. dílu 29. 6. 2026 (ČRo České Budějovice) v cyklu Letní čtení.
Lit.: Toušková, Martina: Jiří Březina: V kopřivách. Vraždu mladé ženy na Novohradsku vyšetřuje zasloužilý kriminalista Standa Medek. In web MujRozhlas, 29. 6. 2026 (anotace). – Cit.: Třicátnice Jana tuší, že muž, se kterým čeká dítě, před ní něco skrývá. O něco starší Radka se zase bojí, že její čerstvě dospělý syn zřejmě provedl něco, co nejde vzít zpět. Na maloměstě, kde si lidé vidí až do talíře, ale přitom před sebou mají tajnosti, se rozjíždí vyšetřování, které odhalí i roky zamlčovaná fakta.
Daniel Flasza. Četba na pokračování. Opravdový příběh o kilech kokainu, českém vězení a jedné nápravě. Připravila Adéla Vondráková. Zvuk Jonáš Pelikán, Jitka Špálová. Zvukový design Jonáš Pelikán. Hudba DirtyDeeen. Vizuál Alžběta Dvořáková.
Čte Michal Holán.
Natočeno 2026. Webová premiéra všech dílů 29. 6. 2026 (ČRo Rádio Wave) v cyklu Audioknihy Radia Wave.
Lit.: Sladká, Michaela: Daniel Flasza: Muklové a Šlajsny. Opravdový příběh o kilech kokainu, vězení a jedné nápravě. In web ČRo Radio Wave, 29. 6. 2026 (článek). – Cit.: (…) „Jsem Dan, bývalý dealer. Pokud jste si mezi léty 2010 až 2020 dali někde v Praze dobrou čáru kokainu, nejspíš to byl ten, co jsem přivezl z Holandska. Kvůli tomu mě zabásli a stal jsem se muklem.“ Muklové a Šlajsny, to je šílený svět, ve kterém Daniel Flasza prožil pár let a napsal o tom knihu. Audioknihu poslouchejte do 23. srpna. Původní dílo bylo zkráceno. Pořad není vhodný pro děti.
„V base jsem do desítek sešitů rukou sepsal svou dealersko-feťáckou kariéru prolnutou se skutečnými zážitky z vězení,“ říká Flasza. Mukl je zkratka pro Muže Určeného K Likvidaci, je to synonymum vězně. Šlajsna je jedno z mnoha slov pro lajnu nebo čáru drogy.
Daniel Flasza je bývalý drogový dealer, který během svého dvouletého pobytu ve vězení napsal autobiografickou knihu Muklové a Šlajsny. Následně ji sám vydal a dostal za ni cenu Nejkrásnější kniha roku 2023. V roce 2025 vydal knihu Stripáče a hampejzy. (…)
Pravdivý příběh ostravského cestovatele Jiřího Tomčíka, který vypráví o dramatických věcech s humorem a ironií. Po požití neznámé bobuloviny nastal kolaps organismu a boj o holý život. Co udělají cestovatelé uprostřed divoké přírody? Vydají se do Lusaky. Text pro rozhlas upravila Eva Lenartová. Zvuk Marek Hoblík. Režie Tomáš Soldán.
Účinkuje Dušan Urban.
Nastudovala Ostrava v roce 2025. Premiéra 1. dílu 17. 8. 2025 (ČRo Ostrava, 15:04 h.) v cyklu Rozhlasové listování. Repríza 1. dílu 1. 7. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Lit.: Lenartová, Eva: Když udělá dobrodruh chybu… Jiří Tomčík: Jak jsem nezemřel v Africe. In web ČRo Plus, 1. 7. 2026 (článek). – Cit.: (…) Když se ostravský cestovatel Jiří Tomčík připravoval na expedici do Konga a Zambie, udělal to pečlivě. Nebyl žádný začátečník, měl s sebou tři zkušené parťáky a nehodlal tam přece zůstat, natož umřít. „Říká se, že Afrika je kolébkou lidstva. Ale může se stát rovněž předčasným hrobem,“ začíná své vyprávění o tom, jak přece jen na cestě po Africe nezemřel. Bylo to ale jen dílem mnoha šťastných náhod a rozhodně to bylo napínavé. (…)
Hned na začátku Tomčíkovy expedice se totiž stalo něco, co skupině čtyř cestovatelů obrátilo život doslova na ruby. A to na nečekaně dlouhou dobu.
Co Tomčík zažil a co poutavě přibližuje ve své knize, to nikdo určitě zažít nechce. Přesto o chvílích, kdy mu bez nadsázky stojí za zády smrt s kosou, píše svižně a s humorem. Že v Africe skutečně nezemřel, je nakonec dílem především souběhu několika dobrých náhod.
Lit.: Lenartová, Eva: Jiří Tomčík: Jak jsem nezemřel v Africe. Zápisky z džungle i z nemocnice. In web ČRo Ostrava, 22. 9. 2025 (článek). – Cit.: S poetickou nadsázkou se říká, že Afrika je kolébkou lidstva. Tento příměr opravdu podporuje drtivá většina v současné době známých paleontologických výzkumů a archeologických vykopávek. Je však třeba konstatovat, že Afrika je nejenom kolébkou lidstva, ale může se stát rovněž předčasným hrobem některých jeho reprezentantů. (…)
Tato slova otevírají první část šestidílné četby z knihy ostravského cestovatele, který na přibližně sto padesáti stranách popisuje výpravu za krásami přírody Konga a Zambie. Čtyři poutníci mají vše pečlivě připraveno, nejsou to ostatně žádní začátečníci a dobře vědí, že kdo je připraven, není překvapen. Jenomže hned na začátku celého expedičního putování se stane něco, co všem změní plány a Jiřímu Tomčíkovi obrátí život doslova naruby. A to na nečekaně dlouhou dobu.
Že vypravěč opravdu v Africe nezemřel, ba co víc stále se s radostí toulá blízkými i hodně vzdálenými končinami, je opravdu především dílem pouhé náhody. Respektive souběhu několika dobrých náhod. I tak je pravděpodobné, že jeho anděl strážný měl v té době hodně opelichaná křídla, jak se musel ze všech sil snažit.
Co autor zažil, to určitě zažít nechcete. Ale jedno se popřít nedá – velmi dobře se ten neuvěřitelný boj o záchranu zdraví a života čte. Jiří Tomčík totiž o chvílích, kdy mu bez nadsázky za zády stojí smrt s kosou, píše se svižným humorem a ironií, kterou ve vztahu k sobě samému vskutku nešetří. To vše ve velmi exotických afrických kulisách, jež v závěru střídá pro mnohé neméně exotická Ostrava.
Šestidílná četba nabízí dobře napsaný dramatický příběh vedoucí od drobné chyby nadšeného cestovatele, přes neuvěřitelnou africkou anabázi boje o holý život, až po téměř lazarovský příběh návratu do života. Co víc si v letních vedrech přát.
Giambattista Basile. Četba na pokračování. Překlad Jan Brechensbauer. Výběr a úprava Věra Pražáková. Režie Pavla Pešatová.
Čte a recituje Alena Palaczyková, Alena Tománková, Eva Režnarová, Anna Cónová, Marie Logojdová, Alexandra Gasnárková, Jana Lukešová a Zora Rozsypalová.
Nastudovala Ostrava v roce 1992.
Obsah: 1. Zakletý princ. Premiéra 3. 6. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 2. (Neznámý titul). Premiéra 10. 6. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 3. O bleše. Premiéra 17. 6. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 4. Myrta. Premiéra 24. 6. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 5. Potrestaná pýcha. Premiéra 10. 7. 1992 (Vltava, 1:20 h.) – 6. O Rákosince. Premiéra 17. 7. 1992 (Vltava, 1:25 h.) – 7. O Penuontovi. Premiéra 24. 7. 1992 (Vltava, 1:15 h.) – 8. O podařeném kmotru. Premiéra 31. 7. 1992 (Vltava, 1:20 h.) – 9. Tři zvířata. Premiéra 7. 8. 1992 (Vltava, 1:10 h.) – 10. Pohádka o Gagliusovi a jeho kočce. Premiéra 14. 8. 1992 (Vltava, 1:25 h.) – 11. Měsíce. Premiéra 21. 8. 1992 (Vltava, 1:10 h.) – 12. Tři citrusy. Premiéra 28. 8. 1992 (Vltava, 1:15 h.) v cyklu Něžné příběhy.
Margaret Atwoodová. Ameriku ovládne teokracie. Rostoucí neplodnost společnosti řeší tím, že z plodných žen udělá služebnice násilně nucené k početí a rození dětí. Z překladu Veroniky Láskové připravila Petra Hynčíková. Účinkuje Barbora Goldmannová. Režie Radim Nejedlý.
Natočeno 2026. Premiéra 28. 6. 2026 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou.
Jan Pezda. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravil Viktor Bezdíček. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Jakub Doubrava.
Čte Ondřej Jiráček.
Natočeno 2026. Premiéra 1. dílu 21. 6. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah:
Díl první: Turista – vůdčí fosilie modernity. Naplňuje turismus nějakou skrytou psychologickou lidskou potřebu, řekněme touhu po poznání nebo po úniku z všednosti? Patrně nikoli. Turismus je v historii lidstva poměrně novým vynálezem a vštípila nám ho kultura. Kniha si všímá tohoto fenoménu zejména ve stadiu zrodu, tedy v období od konce 17. století, a je založena na bohatství písemných pramenů, především autentických zápisků turistů, korespondence, deníků, popřípadě cestopisných knih.
Díl druhý: Zčasovění světa – zrod turismu. Na zrodu nového, lineárního pojetí času nazývaného též Pokrok se na sklonku 18. století podílela jak francouzská revoluce, tak tehdejší výbuch knižní revoluce. Vědecky ho o něco později uchopila evoluce, která na piedestal postavila nejen člověka jako takového, ale především Evropana – bílého muže. Cestovatel v době Pokroku objevuje souběžnou existenci různých časů na různých místech planety a turismus dostane do vínku základní rozpor: místa nerozvinutá zaslouží obdiv pro svou čistotu, ovšem civilizace je zároveň obdivuhodným majákem Pokroku.
Díl třetí: Cesty do minulosti – 1. útěk do přírody. Hory jsou jednou ze scenérií, které reprezentují rousseauovský „chrám Přírody“. V Čechách si zvláštní místo mezi novodobými turisty dobývají Krkonoše. Putují sem za údolími, kamenitými řečišti a skalami, ale také za vodopády. Ani příliš nezáleží na tom, že jsou umělé, vybudované právě kvůli zírajícímu zraku turistů. Krkonoše jsou kolbiště národů – Čechů a Němců. Obě národnosti si je přivlastňují a zároveň všichni propadají novému turistickému trendu – náročnému výšlapu pro výšlap sám.
Díl čtvrtý: Cesty do minulosti – 1. útěk do přírody, pokračování. Během 19. století se jednou ze zaslíbených cílů turismu stávají Alpy. Měšťané do nich míří, aby ozdravili své nervy pocuchané městskými stresory. Čas se postupně dělí na pracovní a odpočinkový, s tímto rozlišením vzniká fenomén letního pobytu a tato měšťanská odvozenina od šlechtického životního stylu právě v Alpách zdomácňuje. Emoce spojené s turismem nabývají na pestrosti. Vedle terapeutického prožívání krajiny se ve vzpomínkách z druhé poloviny 19. století setkáváme i s adrenalinovým zdoláváním nebezpečí.
Díl pátý: Cesty do minulosti – 2. Pomníky času i národních dějin. Kolem roku 1800 se mezi turistickými motivy zjevují ruiny hradů. Jsou to ozvuky oblíbené četby gotických románů. O něco později hledají turisté místa spjatá s národní identitou – Angličané Constable Country, Dánové Jutsko, Němci Rýn. Slované hledají v německém moři zaniklé mytické slovanské kraje – z nich především mys Arkona na ostrově Rujána. Cesta slovanského turisty sem je především cestou časem do dávné minulosti, která ovšem se skutečnou historií nemá nic společného.
Díl šestý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních. O lázních říká Giacomo Casanova: „Koupele jsou většinou jen záminkou. Přijíždí se tu jen za obchodem, za intrikami, za hazardem, za sexem, a možná i někoho špehovat.“ Pobyt v jadranské Opatiji či belgickém Ostende je otázkou společenského statusu. Na konci 19. století jezdí ale Čech hlavně do Bašky na ostrově Krk. Předpokládá se, že slaná voda má ozdravné účinky, a tak se na plážích setkáváme se speciálními koupacími vozy, v nichž mají turisté pro svůj relax veškeré soukromí.
Díl sedmý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních, část druhá. V 19. století lázeňská pravidla ještě chrání měšťanskou mravopočestnost. Na jeho sklonku se však rozvolňují. Objevují se první smíšené pláže, ženy ve vodě odkládají korzet, lázeňští hosté tráví na plážích stále více času a rodí se figurka čumila. Na pláži turisté zahálejí, nechávají se fotografovat, nakupují suvenýry, sbírají lastury, staví hrady z písku. Ještě v první polovině 19. století panuje kult alabastrově bílé pokožky, ovšem o půlstoletí později je vztah k ní zcela opačný.
Díl osmý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních, část třetí. Kromě léčivého potenciálu mají lázně v 19. století i pochybnou pověst spojenou s erotikou a sexem. Korespondence, deníky i cestopisy ji potvrzují. Blízkost těl jiného pohlaví svádí k voyerismu, dámy si stěžují na obtížné žertování lázeňských šviháků. Vzrušivý účinek příboje je prý schopen přispět i k léčbě neplodnosti. Prameny však hovoří spíš o potěše mužů než o radosti žen. Jedním z pozorovatelů této hříšnosti je v tomto díle i Franz Kafka.
Díl devátý: Cesty do budoucnosti – industrializovaný turista. Turismus je i jednou z hybných sil technologického vzestupu. Od poloviny 19. století se rozvoj železnice a turismu vzájemně posilují. Cestování vlakem se pojí s obavami, zároveň ale povznáší. Turista pozorující ubíhající krajinu je něco jako návštěvník divadla či kinematografu a cestování je prý tak rychlé, že ho železnice přivádí až k úpadku, jak soudí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Metro v moderní metropoli zas Franzi Kafkovi připomíná potrubí, jímž lidé proudí jako voda.
Díl desátý: Cesty do budoucnosti – západní metropole. V posledním dílu radioknihy se zastavíme ve Vídni. Ta ve druhé polovině 19. století sice jeví snahu o modernizaci, za západními metropolemi však přece jen zaostává a působí jako vzpomínka na zašlou slávu upadající monarchie. Zatímco Paříž nebo New York jsou futuristickou zprávou o budoucnosti, do Vídně se stále jezdí za minulostí. Dnes ale žijeme v éře postturismu, zasíťováni na Instagramu či TikToku, a jako turistům lapeným globálním overturismem nám všechna místa splývají „v jednu soutvarou kaluž“.
Lit.: Bezdíček, Viktor: Kdy vyrazili Češi poprvé do Chorvatska a kdy do hor? Jan Pezda: Zrod moderního turismu. In web ČRo Plus, 21. 6. 2026 (článek). – Cit.: Kdy si Češi oblíbili hrady a místa spjatá s národní identitou? Proč máme potřebu cestovat? A opravdu chceme poznávat svět mimo domov? Historik Jan Pezda vysvětluje, jak se v 18. století zrodil turismus, jakými proměnami prošel a co se přes veškerý technologický a společenský pokrok vůbec nezměnilo.
Turismus je v lidských dějinách poměrně novým vynálezem, v plné síle nastupuje až v 19. století jako produkt moderní epochy. Cestováním si turista potvrzuje představu o civilizačním pokroku, ať už míří do rozvinutých západních metropolí, nebo – v jeho očích – do zaostalých koutů planety.
Jak ukazuje kniha Slunce, voda, vzduch, turismus není nic samozřejmého. Obdiv k horám či moři, vzrušení, hledání odpočinku nebo nebezpečí, přesvědčení o léčivých účincích lázeňské vody, tomu všemu nás naučila kultura.
Jedním z příkladů, u něhož se historik Pezda pozastavuje, jsou Krkonoše. Ty se staly kolbištěm národů, Čechů a Němců. Oba národy si v minulosti Krkonoše přivlastnily a autor popisuje to, jak propadly novému trendu, náročnému výšlapu pro výšlap sám. (…)
Powered by WordPress