Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

27. 10. 2009

Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 18:46

František Kadoch. Četbu na pokračování z knihy Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy připravil v Dominik Mačas. Režie Miroslav Buriánek.

Účinkuje Zdeněk Mucha.

Připravil Český rozhlas Plzeň v roce 2009 (10 x 22 min.). Repríza 6. – 10. 7. a 13. – 17. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: Červená, Jaroslava: Četba na pokračování: F. Kadoch: Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy. In web ČRo 3. 9. 2009 (anotace). – Cit.: Už od nepaměti byly české lesy útočištěm pytláků, lapků a pašeráků všeho druhu. Nejinak tomu bylo i na Šumavě, kam nás zavedou vyprávění spisovatele Františka Kadocha. Životní příběhy svérázných šumavských postaviček jsou někdy úsměvné a jindy při nich mrazí. Desetidílnou četbu na pokračování z knihy Pašeráci, pytláci, podloudníci a jiné příběhy ze Šumavy připravil Dominik Mačas. V režii Miroslava Buriánka účinkuje Zdeněk Mucha.

Tri gaštanové kone 1/5 (Tři kaštanoví koně, 2003)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Martin @ 16:14

Margita Figuli. Redakce Peter Holka. Hudební dramaturgie Oldo Fiala. Zvuk Stanislava Ďurišová a Andrej Kubík. Režie Milena Lukáčová.

Čte Ján Gallovič.

Připravil Slovenský rozhlas v roce 2003 (140 min.). Repríza 20.-24. 10. 2014 v cyklu Čítanie na pokračovanie (SRo 3 Rádio Devín).

Pozn.: Čítanie na pokračovanie z lyrizovanej prózy (z r. 1940), ktorú právom zaraďujeme do klenotnice slovenskej literatúry. Tri gaštanové kone – slovenská legenda o láske, ktorá hľadá harmóniu medzi vášňou lásky a realitou života. Témou tohto klasického diela je rozpor i zjednotenie zmyslovej a duchovnej stránky človeka. Kone v ponímaní Margity Figuli hrajú úlohu prírody, prirodzenosti života, sú mierou, podľa ktorej sa rozpoznáva hodnota človeka. Autorka tu totiž naplno rozvinula kľúčové motívy slovenského naturizmu – normy, ktoré určuje príroda, v konflikte s normami, ktoré diktuje civilizácia. Podstatný je potenciál víťazstva dobra nad zlom, a preto sa toto dielo tiež označuje za rozprávku pre dospelých. (anotace)

Filipko 1/4 (Filípek, 2008)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Martin @ 16:02

Tibor Ferko. Redakce Ivana Jachymová. Hudba Alexander Berta. Zvuk Peter Krajčovič. Režie Peter Vilhan.

Účinkuje Peter Himič.

Připravil Slovenský rozhlas v roce 2008 (4 x 27 min.). Repríza 2. – 5. 1. 2018 (SRo 3 Rádio Devín).

S hlavným hrdinom Filipkom sa ocitneme v Košiciach konca 30. a počas 40. rokov minulého storočia, keď politika menila životy obyvateľov tohto mesta. (anotace)

26. 10. 2009

Hostia z hraničného mesta 1/5 (Hosté z hraničního města, 2009)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 12:24

Ladislav Hrubý. Redakčně připravila Nata Hosťovecká. Hudba Marián Čekovský. Zvuk Peter Janák. Režie Vladimír Kivader.

Účinkuje Dušan Cinkota.

Natočeno 2009 (celkem 79 min.).

Pozn.: V knihe Hostia z hraničného mesta autor opisuje príbeh dvoch montážnikov, ktorí sa pokúšajú „prekročiť svoj tieň“ a docestovať zo Žiliny do hraničného mesta (Krásno nad Kysucou).
Zastihne ich pritom celý rad bizarných príhod, erotických epizód i napínavých dobrodružstiev. Alkohol je však silnejší ako túžby a takmer vždy vyhráva…
Po dlhom čase kniha, ktorá má šancu zaujať aj náročnejšieho čitateľa so zmyslom pre dynamiku, ale aj absurditu všedného dňa.

24. 10. 2009

Deník z cesty do Východní Indie 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 19:33

Robert Challe. Z textů francouzského lodního písaře z let 1690 – 1691 vybrala a přeložila Dagmar Steinová. Režie Dimitrij Dudík.

Účinkuje Alfred Strejček.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 27. 9. 2009 (10 x 15min.). Repríza 22. 7. – 2. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Lit.: Steinová, Dagmar: Robert Challe: Deník z cesty do Východní Indie. In web ČRo 3 Vltava, 2. srpen 2019 (článek). – Cit.: Z textů francouzského lodního písaře z let 1690-1691. Alfred Strejček čte zajímavé postřehy nejen o vlastní plavbě a poměrech na lodi, ale i o navštívených zemích, tamní přírodě, obyvatelích a jejich zvycích. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Roku 1721, krátce po smrti pisatele, vyšel knižně a anonymně, jak bylo u Roberta Challa obvyklé, jeho Deník sepsaný na cestě do východní Indie. Ovšem rukopis textu se našel teprve koncem 20. století v Bavorské státní knihovně v Mnichově.

Francouzský spisovatel, cestovatel, kolonialista a obchodník díky svému strýci získal místo lodního písaře na jedné z lodí eskadry, která v únoru 1690 vyplula do východní Indie a do Francie se vrátila v srpnu 1691. Úkolem eskadry o šesti lodích bylo obnovit obchodní styky s Indií, ale také posílit francouzský vliv v Asii i na Antilách, kde neustále docházelo k ozbrojeným střetům s Angličany. Méně veřejně proklamovaným záměrem eskadry bylo pokusit se zajmout – a vyplenit – co nejvíc anglických a holandských lodí. Tomu odpovídalo i složení: na všech lodích byli kromě obvyklé posádky i vojáci s výzbrojí.

Lodní písař neměl na starosti pouze lodní deník, byl odpovědný i za běžné zásobování a plnil i povinnosti notáře. Challe si vedl i osobní deník, který je snad shodný s deníkem určeným strýci. Mimo líčení vlastní plavby a poměrů na lodi je deník plný zajímavých postřehů o navštívených zemích, tamní přírodě, obyvatelích, jejich zvycích, náboženství a podobně.

Panorama vzpomínek 1/4 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Literární pásma — Přemek @ 19:16

1. Milan Uhde: O smutném rytíři. Vzpomínka na profesora Antonína Grunda (1904-1952), významného literárního historika a editora, knihovníka Národního muzea a profesora dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.  (10min.).

2. Arne Novák: Duše Brna. Esej profesora české literatury a rektora Masarykovy univerzity v letech 1938-1939, od jehož úmrtí uplyne letos 70 let.  (15min.).

3. Zdeněk Kožmín: Obrana poezie. Připravila Alena Blažejovská.  (14min.)

4. Na svá studentská léta na brněnské univerzitě vzpomíná jeden z našich nejvýznamnějších sociologů profesor Miloslav Petrusek.  (15min.).

Natočeno 2009. Premiéra 26. 9. 2009 v rámci celodenního cyklu Den Brna na Vltavě (celkem 40 min.).


Dominik 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:35

Eugéne Fromentin. Četba na pokračování z románu francouzského spisovatele. Překlad Eva Formánková. Připravila Ilona Janská. Účinkují Pavel Soukup a František Derfler. Režie Ivan Chrz.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 20. 9. 2009 (30min.).

Lit.: anonym: Dominik. In web ČRo, září 2009 (anotace). – Cit.: Román Dominik francouzského malíře, prozaika a výtvarného kritika Eugena Fromentina (1820-1876) je steskem a nostalgií obestřený příběh mladé lásky, zarámovaný hrdinovou současností. Odehrává se na jihofrancouzském venkově, v okolí Fromentinova rodného města La Rochelle, v melancholické rovinaté krajině u moře, kterou romanopisec umně evokuje v proměnách ročních období s básnickou i malířskou jasnozřivostí zároveň, a v Paříži.

Nejpůsobivější jsou autobiograficky laděné evokace chvil strávených na venkově, kde autorovu ruku vedla nešťastná láska přerušovaná okamžiky prchavého štěstí: „Dva měsíce strávené s Madeleinou v našem osamělém domě v široké krajině, na břehu moře, v tak krásné roční době, ten skvělý pobyt v mých vzpomínkách zůstává jako neustálé střídání rozkoší a muk, a jimi jsem se očistil. Nebylo ani jediného dne, aby mě nepoznamenalo větší či menší pokušení, ani jediné minuty, aby mi nebušilo srdce, nerozechvěl jsem se, nedoufal a nezoufal láskou. Já, který jsem si ty slavné vzpomínky zachoval v paměti, mohl bych vám dnes říct přesné datum a ukázat i místa, kde se zachovala stopa tolika nepatrných pocitů.“ Pro jemnou citovou analýzu a stylovou propracovanost je Dominik považován za jeden z nejlepších francouzských psychologických románů 19. století. Eugene Fromentin byl nejprve znám jako malíř, krajinář okouzlený barevností africké přírody. Teprve dvě cestopisné knihy (Léto na Sahaře, 1857; Rok v Sahelu, 1859) jej přivedly k literatuře. Vedle výtvarných kritik shrnutých do svazku Staří mistři (1876) napsal Fromentin jediný román, Dominik (1863). Působivě komponovaný příběh nešťastné platonické lásky mladého muže ke starší provdané ženě je v podstatě autobiografický.

Autobiografičnost románu potvrzuje řada svědectví současníků i Fromentinova korespondence (Dopisy z mládí, 1912). Románová usedlost Trembles, to je venkovský dům Fromentinových rodičů poblíž La Rochelle – Saint-Maurice. Městečko Ormesson – to je autorova rodná La Rochelle. A to nejdůležitější – Madeleine byla dcera námořního kapitána, po matce s kreolskou krví, hnědovláska s bělostnou pletí, veselá, oduševnělá žena dosti koketní povahy… Byla o čtyři roky starší než Fromentin. Ve věku sedmnácti let se provdala za staršího muže, který ji nedokázal učinit šťastnou. V nepřítomnosti svého muže přijímala doma nebohého zamilovaného Fromentina, v jehož návštěvách spatřovala vítané zpestření domácí nudy. Zdá se však, že jejich vztah zůstal čistě platonický. Nešťastný Fromentin nakonec odjel studovat do Paříže, odkud se vracel na prázdniny za svou láskou. To trvalo až do r. 1844, kdy žena zemřela ve věku sedmadvaceti let po těžké operaci. Fromentin v šoku z její smrti uvažuje o vstupu do řádu, nakonec se uchýlí do samoty v Meudonu nedaleko Paříže, odkud si dopisuje s přáteli. Oba jsou pochováni v Saint-Maurice nedaleko La Rochelle.

14. 10. 2009

Zamilovaný ďábel 1/6 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:14

Jacques Cazotte. Překlad a rozhlasová úprava Petr Turek. Režie Ivan Chrz.

Čte Ivan Trojan.

Natočeno 2009. Premiéra 1. dílu 16. 10. 2009 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.). Repríza 1. dílu 29. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Turek, Petr: Ó Belzebube můj, já nad vše zbožňuji tě! In web Český rozhlas, 14. 10. 2009 (anotace). – Cit.: Šlechtic Alvaro troufale vyvolá ďábla, ale ten na sebe vezme podobu půvabné nevinné dívky a začne ho svádět – zhruba takový je obsah novely Zamilovaný ďábel. Poprvé vyšla roku 1772 a její autor, francouzský spisovatel, královský úředník a člen dijonské Akademie věd a literatury Jacques Cazotte (1719-1792), je dnes považován za předchůdce francouzské fantastické literatury. Četbu na pokračování ze Zamilovaného ďábla nyní připravil Český rozhlas 3 – Vltava.

Autora novely obdivovali a navazovali na něj nejen francouzští romantici, ale ve 20. století také surrealisté. Cazotte byl za své otevřeně protijakobínské smýšlení popraven za Velké francouzské revoluce, kterou označoval za „dílo ďáblovo“ a „vládu šelmy“.

Málokteré dílo světové literatury se dočkalo tak bohatého ohlasu jako právě Zamilovaný ďábel. Francouzský básník Gérard de Nerval Cazottovi věnoval jednu kapitolu svých studií z roku 1852 Osvícení: „Tato kniha je slavná z mnoha důvodů: vyniká nad ostatními Cazottovými díly půvabem a dokonalostí detailů a všechny je předčí originalitou koncepce.“

Německý prozaik E. T. A. Hoffmann byl Zamilovaným ďáblem okouzlen: „V té době se mi dostala do rukou kniha, která na mě učinila takový dojem, že si jej stále ještě nedokážu vysvětlit. Mluvím o podivuhodné Cazottově knize. Neviděl jsem a neslyšel nic než půvabnou Biondettu; stejně jako Alvaro jsem prodělával slastná muka. Cazottova kniha se mi stala kouzelným zrcadlem, v němž se odrážel můj vlastní osud.“ A argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o Zamilovaném ďáblovi poučeně napsal: „V Biondettě nezůstalo nic z obludného zjevení, jež odpovědělo na Alvarovo zaklínadlo v rozvalinách Portici italským Che vuoi? Maska se stává obličejem; ďábelská svůdnice je svedenou ženou, trpící a žalující, a zůstane jí po celou dobu vyprávění.“

Cazottův Zamilovaný ďábel se stal předlohou nejednoho pozdějšího díla: jak prokázal literární historik Albert Béguin, Friedrich Schiller si z novely vypůjčil některé detaily do své nedokončené povídky Jasnovidec z roku 1787. Část jejího děje se odehrává v Benátkách a na březích Brenty. Hlavní postava – kníže nadšený pro magii – má tajuplného sluhu jménem Biondello, který je nadán rozmanitými vlohami a koná podezřelé aktivity.

Cazotta znali i Charles Nodier, Théophile Gautier a Charles Baudelaire. V závěrečném verši básně Posedlý z roku 1859 cituje Baudelaire zaklínadlo, jež Biondetta nutí vyslovit Alvara: Ó, Belzebube můj, já nad vše zbožňuji tě!“ .

Septembrová spomienka 1/5 (Zářijová vzpomínka, 2009)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 11:38

Ferenc Móra. Překlad Ladislav Meislinger. Redakčně připravila Zuzana Belková. Hudba Katarína Bielčíková. Zvuk Alena Duchoňová a Jozef Dobák. Režie Martin Bendík.

Účinkuje František Kovár.

Připravil Slovenský rozhlas v roce 2009 (5 x 30 min.). Repríza 11.-15. 8. 2014 (SRo 8 Rádio Litera).

Pozn.: Čítanie na pokračovanie z románu maďarského spisovateľa, novinára a muzeologa, významneho predstaviteľa maďarskej prózy 20. storočia (1879-1934).

13. 10. 2009

Hovory s TGM 1/15 (1990, 2026)

Karel Čapek. Tomáš Garrigue Masaryk vzpomíná na své dětství a hovoří o svých občanských a filozofických postojích. Hudební dramaturg Jaroslav Kasl. Natáčecí technik Jitka Křenová. Zvukový mistr Jan Bláha. Režie Marie Texelová.

Čte Otakar Brousek I.

Natočeno 1990. Premiéra 5. dílu 17. 3. 1990 v cyklu 3 x 60, a to stereo (Vltava, 18:00 – 21:00 h.). Repríza 15. – 29. 12. 2025 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydala Radiotéka, únor 2026 (MP3, CR.ES.2026.38). Ukázky k poslechu zde.

Lit.: Kapoun, Jan: Hovory s T. G. Masarykem. In web Karel Čapek, b. d. (anotace). – Cit.: Knihu Hovory s T. G. Masarykem bychom dnes zřejmě zařadily do literatury faktu či spíše do žánru memoárové literatury. Svou převahou faktografického materiálu Hovory s TGM poněkud vybočují z ostatní tvorby Karla Čapka, avšak, jak poznamenal František Buriánek v monografii věnované KČ, přesto se organicky začleňují do kontextu Čapkovy tvorby a do jeho názorového vývoje. Hovory nepochybně nesou charakteristické rysy Čapkovy literární práce, jejich autorství je však na rozdíl od románů, povídek, dramat a publicistické tvorby omezené a podmíněné o tom svědčí i skutečnost, že byly podpisovány nikoli celým Čapkovým jménem, ale pouze šifrou K.Č.

Hovory s TGM mají tři díly a vznikaly v letech 1928 – 1935. Navazuje na ně pak ještě malá knížka Mlčení s T. G. Masarykem (1935), která se stala od roku 1936 jakýmsi volně přidruženým čtvrtým dílem knihy. Karel Čapek se s prezidentem Masarykem osobně seznámil už začátkem 20. let a později se prezident stal návštěvníkem Čapkových pátečníků, klubu intelektuálů, kteří se setkávali k nezávazným debatám ve vile bratří Čapků. Karla Čapka, jehož výrazně zajímal soudobý vývoj filozofie, oslovily politické a filozofické názory prvního prezidenta. Ještě více ho zajímal TGM jako lidská osobnost, kterou chtěl v přijatelné a čtivé formě přiblížit čtenářům. Rozhodnutí Karla Čapka napsat osobitou biografii prezidenta bylo značným překvapením, zvláště pro jeho kritiky, kteří mu vytýkali, že se ve svých prózách a dramatech zabývá spíše problémy a nikoli, jak napsal F. X. Šalda, otázkami lidské duše.

Mezi Čapkem a prezidentem se postupně rozvinulo osobní přátelství: přistupoval k prezidentovi s pokorou a obdivem jako k člověku hlubokému a jednolitému, k člověku přísné etiky a každodenní společenské praxe. Sám Masaryk se nezřídka obracel na Čapka v otázkách věcí kulturních. Je rovněž zajímavé si připomenout, že jakožto hlava státu se Masaryk paradoxně dostal do jakési izolace a nemohl se svobodně vyslovovat, jak byl doposud zvyklý. Stejně jako dnes již v prví republice totiž sílily tlaky a kritické útoky na takzvanou „hradní politiku“, zejména ze strany národní demokracie a potom samozřejmě ze stan jak krajní pravice, tak i krajní levice. Masaryk tedy hledal způsoby, jak jednat a jak zasahovat i do aktuálních politických otázek. Jednou z možností byla interview, jichž prezident rád využíval tyto rozhovory čas od času vedl s Masarykem právě Karel Čapek. Kniha Hovorů, která začala v podobném duchu vznikat, byla nejen vyvrcholením těchto snah, ale i kvalitativně novým počinem, který měl zobrazit TGM takového, jaký byl. Dílo vznikalo postupně na základě rozhovorů Čapka s Masarykem. Čapkovi šlo vedle toho o literární hodnotu, tedy o způsob vyprávění a jasnost stylu. Svůj text posílal prezidentovi, který se o něm radil se svými blízkými a spolupracovník, tj. s dcerou Alicí, se svým tajemníkem V. Škrachem a s důvěrnou přítelkyní paní Sedlmayerovou. Teprve potom dojednával s Čapkem konečné znění. Složitost postupu ostatně dosvědčuje korespondence prezidenta i K. Čapka se svými blízkými.

V prvním dílu, který je důsledně životopisný, vypráví Čapek ústy Masarykovými jeho život od dětských začátků. Čapek zde v souladu se svým beletristickým dílem zvýrazňuje rysy obyčejnosti a lidovosti: slovácké prostředí, v němž Masaryk vyrůstal, jeho sociální původ, vliv rodičů, škol i řemeslných a učednických zážitků. Právě prosté vyprávění v první osobě, které autor zvolil, dodává těmto vzpomínkám živé a osobité zabarvení. Pro Čapka znamenal práce na tomto prvním dílu, který vyšel s podtitulem Věk mladosti v nakladatelství Aventinum v roce 1928, nový neznámý úkol: napsat svěží formou portrét osobnosti. Už první svazek vzbudil velmi příznivý ohlas jak mezi literárními kritiky, tak zejména mezi čtenáři. Navíc knize byla přikládána politická úloha v souvislosti s desetiletým výročím vzniku samostatného státu.

Díl druhý nese podtitul Život a práce a vyšel poprvé roku 1931. Má rovněž životopisný charakter a líčí Masarykovu práci na univerzitách, jeho činnost profesora a jeho zápasy v pražském prostředí, zejména při rukopisném boji, ale i jiných kampaních. Karel Čapek zde zvýrazňuje Masarykovu kritičnost, jeho aktivitu i jeho pevnou víru a naději, tedy rysy morálního charakteru. Jsou zde vylíčeny rovněž Masarykovy odvážné politické aktivity v zahraničí za první světové války.

Ve třetím dílu Hovorů, jehož podtitul zní Myšlení a život (1935), se mění způsob vyprávění v tom smyslu, že do Masarykových úvah o filozofii, náboženství, kulturním boji, politice a národu vystupuje sám Karel Čapek svými otázkami, náměty a případně i námitkami. Kniha se zde tedy svým stylem mění od předcházejících biografických vyprávění do formy jakéhosi dialogu, který se cele soustřeďuje na Masarykovy názory. Čapek se zde pokusil celistvě vyložit prezidentův myšlenkový svět a poskytnout jakousi čítanku, aby nahrazovala četbu Masarykových knih, k nimž se běžný čtenář přece jenom stěží dostával. Výklad přitom obsahuje Masarykův pohled jak na základní filozofická témata (teorie poznání, metafyziky a etiky), tak na náboženství a otázku českého národa.

Ve výše zmíněném dodatečném čtvrtém oddílu prozrazuje Čapek víc o způsobu a postupu, jak tyto Hovory byly psány, jak je Masaryk vlastní rukou doplňoval a novými podrobnostmi zpřesňoval.

Definitivní verze knihy, jak ji známe dnes, je pak ještě doplněna o Čapkovým reportážním popisem Masarykova pohřbu, který vyšel v Lidových novinách a který se počítá k jeho vrcholným publicistickým dílům.

Čapkovy Hovory s TGM mají v kontextu celé české kultury výsadní postavení. I když v době svého vydání byly kritizovány především z řad fašizující se krajní pravice a komunistů, obecně se postupně stala knihou-legendou. Literární kritika k ní přistupovala s vlídností, dokonce i sám Šalda, který se s Čapkem často dostával do sporů ji vysoce ocenil, když napsal, že životopisný portrét je zde kreslen konkrétně, upřímně, nepozérsky, bez literární šablony. Hovory navíc byly časem považovány za jakousi „učebnici demokracie“, k čemuž přispěl zejména politický vývoj po druhé světové válce. Ačkoli Hovory po únoru 1948 nemohly vycházet, nezmizely z paměti lidí, zůstávaly čteny a vyhledávány nejen proto, že jsou nekvalitnějším obrazem prvního českého prezidenta, ale i mistrovským dílem jednoho z největších českých spisovatelů.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress