Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

4. 11. 2009

Kozel 1/4 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 12:31

Jordan Radičkov. Četba na pokračování z novely bulharského mistra magického realismu. Překlad Hana Reinerová. Připravila Marie Nováková. Režie Dimitrij Dudík.

Účinkuje Kamil Halbich.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 22. 10. 2009 (30min.).

Pozn.: Jordan Radičkov se narodil 24. října roku 1929 v podhůří Staré planiny ve vesnici Kalimanica, která jak sám řekl, byla pro něho tím nejzajímavějším, co v životě poznal. Psát začal pod vlivem bulharských klasiků, brzy se však vydal svým vlastním směrem. Těžiště jeho prozaické tvorby představují drobné povídky a novely s rysy anekdoty, grotesky, alegorie i satiry, tvořivě navazující na fabulační prvky a styl lidových vyprávění. Nově uvedl postavu bulharského venkovana v jeho střetu s modernní civilizací; zabýval se i konfrontací vesnického a městského způsobu života. Neopakovatelnou originalitou se vyznačují také jeho divadelní hry.

Rozbíjí stavbu tradičního dramatu – jinak pojímá místo, prostor a čas, nerozlišuje hlavní a vedlejší postavy, nepřikládá význam posloupnosti dialogů. Jeho dílo je v nejširším slova msyslu básnické, včetně jemného smyslu pro humor. Radičkovovo dílo bylo přeloženo do šestadvaceti jazyků (autorkou většiny překladů do češtiny byla Hana Reinerová), jeho dramata uváděla divadla po celém světě. Kdyby celý svůj tvůrčí život neprožil v rozděleném světě, dožil by se jistě popularity podobně jako ostataní mistři fantaskní prózy, magického realismu, v jeho generaci. Fakt, že se o Bulharsko po dlouhou dobu málokdo zajímal, nijak neumenšuje význam jeho díla i vzoru pro současnou bulharskou prózu, která se už naštěstí těší velkému zájmu evropských nakladatelů i čtenářů. Jordan Radičkov zemřel v lednu roku 2004. Četbou na pokračování z jeho novely Kozel ze sbírky Skalní kresby připomínáme jeho nedožité osmdesátiny. (anotace)

Pohádky brazilských indiánů 1/7 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:33

Mytologické příběhy z brazilského pralesa. Překlad  Pavla Lidmilová. Připravil Petr Turek. Režie Dimitrij Dudík.

Účinkuje Radim Vašinka.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 19. 10. 2009 (7 x15min.). Repríza 1. – 7. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc .

Obsah: 1. O želvě a voru. – 2. Když byla zvířata lidmi. – 3. První oheň. – 4. Proč se Slunce pohybuje pomalu. – 5. Nevěsty hvězdy. -6. Dívka hledá manžela. – 7. Jak Kaná získal pro svůj lid flétnu, která rozdávala radost.

Lit.: Turek, Petr: Pohádky brazilských indiánů. In web ČRo 3 Vltava, 1. červenec 2019 (článek). – Cit.: Radim Vašinka čte mytologické příběhy indiánů z brazilského pralesa, kteří jsou dnes nejméně početnou skupinou brazilského obyvatelstva. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Původní obyvatelé území, které dnes nazýváme Brazílie, brazilští indiáni, jsou dnes nejméně početnou skupinou brazilského obyvatelstva. Přesto to byli právě oni, kdo zanechal nesmazatelnou stopu v historii své země a především v kultuře – jejich slovesné bohatství spočívající v nesmírně pestré pohádkové slovesnosti je hlubokou studnicí moudrosti, paměti i humoru.

Indiánské pohádky dostaly písemnou podobu díky mnichům, cestovatelům a etnografům. Jejich děj postavený na koexistenci reality a mýtična se odehrává v neurčité době a na neurčitém místě, za přítomnosti hrdinů, jejichž jméno je většinou odvozeno z mýtů plných personifikací zvířat, nadpřirozených bytostí a přírodních úkazů.

Nejdůležitějším a nejrozvinutějším zůstává v pohádkách brazilských indiánů motiv původu světa: vznik, utváření světa indiánů. Častým prvkem je tu spojení potopy a hory, faktoru zkázy a následné záchrany života. Důležitou úlohu v těchto vyprávěních hrají pochopitelně zvířata: jaguár, želva, opice, mravenečník, kondor, tapír a mnoho dalších.

3. 11. 2009

Osudy – Ze života ruského malíře v Praze 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 10:15

Pražská malířka Nora Musatová o svém otci Grigoriji Musatovovi. Přeložila a připravila Danuše Kšicová.

Připravilo Brno v roce 2009. Premiéra 12. – 16. 10. 2009  (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x30 min.). Repríza 29. 4. – 3. 5. 2017 (ČRo Plus, 23.33 h.),  programový cyklus Radiokniha.

Lit.: Kšicová, Danuše: Ze života ruského malíře v Praze. In web ČRo 12. října 2009 (anotace). – Cit.:  Český rozhlas 3 – Vltava vysílá od pondělka 12. října v 11:30 v cyklu Osudy pětidílné čtení ze vzpomínek Nory Musatové, nazvané Ze života ruského malíře v Praze. Pražská malířka vypráví o svém otci, Grigoriji Alexejeviči Musatovovi, o jeho dětství a mládí v Rusku, cestě do Československa, o tom, jak se v Německém Brodě seznámil s Janem Zrzavým a později stal členem Umělecké Besedy. Musatová přibližuje život ruské emigrace v Československu a její sbližování s českým výtvarným prostředím. V režii Petra Dufka čte Aranka Lapešová.

Cesty ruských umělců vedly po Říjnové revoluci do různých části Evropy a mnohdy i dál. Např. Ivan Jakovlevič Bilibin se nejdříve zabýval církevním malířstvím v Alexandrii a teprve poté přesídlil do Paříže. Tam se chtěl dostat i mladý výtvarník Grigorij Alexejevič Musatov (29. 1. 1889, Buzuluk – 8. 11. 1941, Praha), synovec symbolistického malíře Viktora Borisova-Musatova (1870, Saratov – 1905 Tarusa), známého tvůrce zasněných krásných kněžen v palácových parcích u vodotrysků. Když se G. Musatov dozvěděl o Masarykově pomoci východoslovanským běžencům z řad inteligence, rozhodl se spolu se ženou, že to nejdříve zkusí v Praze a pak mohou přesídlit do Francie. Jejich osud se však utvářel jinak. Šťastnou souhrou náhod se manželé seznámili hned v prvním roce svého pobytu v Československu na jedné ze štací divadelní společnosti, kde se uchytili, se sestrou českého malíře Jana Zrzavého. Stalo se to r. 1921 v Německém – později Havlíčkově – Brodě. Hráli tam tehdy úspěšně Čechovovu frašku Jubileum. Po představení si publikum obvykle rozebralo herce k přenocování domů. O manželské páry ovšem nikdo moc nestál. Tentokrát měli štěstí. Pozvali je mladí manželé. Muž uměl rusky, protože se jako legionář nedávno vrátil domů z Ruska. „Když vstoupil do domu manželů Kynychových, nemohl se Grigorij Alexejevič vzpamatovat z údivu. Už dávno neviděl tak odvážné a originální práce, jaké byly rozvěšeny po stěnách. Když se zeptal, kdo je jejich autorem, paní Marie zavolala svého bratra Jana Zrzavého. Tak se seznámil Grigorij Musatov s Janem Zrzavým. Jejich přátelství přerušila až Grigorijova smrt,“ píše ve svých vzpomínkách dcera ruského malíře Nora Musatová. Členové rodiny Kynychových se od té doby stali pro Grigorije Musatova a jeho ženu velmi blízcí. Do značné míry jim pomohli začít v cizí zemi nový život.

O tom, jak se Grigorij Musatov dostal do Československa, jak se stal členem Umělecké besedy, jejíchž výstav se hojně zúčastňoval, stejně jako o životě v předválečné a válečné Praze, vypovídají zajímavé vzpomínky pražské malířky Nory Musatové (nar. 1931). Výtvarnice s fenomenální vizuální pamětí, jež dovede po letech zachytit podobu lidí, s nimiž se setkala v dětství nebo v mládí, má i nepopiratelný literární talent. Ve svých rusky i česky psaných vzpomínkách přibližuje život ruské emigrace v Československu, její sbližování s českým výtvarným prostředím i kolorit dávno uplynulých časů, kdy bylo české území křižovatkou několika kultur, kam přicházela i odkud odcházela řada významných osobností, s nimiž měla možnost se sama setkat. V cyklu Osudy čte ze vzpomínek Nory Musatové Aranka Lapešová v režii Petra Dufka. Připravilo brněnské studio Českého rozhlasu.

Lit.: Blažejovská, Alena: Nora Musatová: Ze života ruského malíře v Praze. In web ČRo Plus, 4. 5. 2017 (článek). – Cit.:  Cesty ruských umělců vedly po Říjnové revoluci do různých částí Evropy a mnohdy i dál. Například Ivan Jakovlevič Bilibin se nejdříve zabýval církevním malířstvím v Alexandrii a teprve poté přesídlil do Paříže. Tam se chtěl dostat i mladý výtvarník Grigorij Alexejevič Musatov (29. 1. 1889, Buzuluk – 8. 11. 1941, Praha).

Byl synovcem symbolistického malíře Viktora Borisova-Musatova, známého tvůrce zasněných krásných kněžen v palácových parcích u vodotrysků. Když se Grigorij Musatov dozvěděl o Masarykově pomoci východoslovanským běžencům z řad inteligence, rozhodl se spolu se ženou, že to nejdříve zkusí v Praze, a pak mohou přesídlit do Francie.

V Radioknize čte ze vzpomínek Nory Musatové Aranka Lapešová v režii Petra Dufka. Pro rozhlas v roce 2009 připravila a z ruštiny přeložila brněnská rusistka a překladatelka Danuše Kšicová, která zemřela 31. ledna 2017.

Jejich osud se však utvářel jinak. Šťastnou souhrou náhod se manželé hned v prvním roce svého pobytu v Československu na jedné ze štací divadelní společnosti, kde se uchytili, seznámili se sestrou českého malíře Jana Zrzavého. Stalo se to roku 1921 v Německém – později Havlíčkově – Brodě. Hráli tam tehdy úspěšně Čechovovu frašku Jubileum.

Po představení si publikum obvykle rozebralo herce k přenocování domů. O manželské páry ovšem nikdo moc nestál. Tentokrát měli štěstí. Pozvali je mladí manželé. Muž uměl rusky, protože se jako legionář nedávno vrátil domů z Ruska.

„Když vstoupil do domu manželů Kynychových, nemohl se Grigorij Alexejevič vzpamatovat z údivu. Už dávno neviděl tak odvážné a originální práce, jaké byly rozvěšeny po stěnách. Když se zeptal, kdo je jejich autorem, paní Marie zavolala svého bratra Jana Zrzavého. Tak se seznámil Grigorij Musatov s Janem Zrzavým. Jejich přátelství přerušila až Grigorijova smrt,“ píše ve svých vzpomínkách dcera ruského malíře Nora Musatová.

Členové rodiny Kynychových se od té doby stali pro Grigorije Musatova a jeho ženu velmi blízcí. Do značné míry jim pomohli začít v cizí zemi nový život.

O tom, jak se Grigorij Musatov dostal do Československa, jak se stal členem Umělecké besedy, jejíchž výstav se hojně zúčastňoval, stejně jako o životě v předválečné a válečné Praze, vypovídají zajímavé vzpomínky pražské malířky Nory Musatové (nar. 1931).

Výtvarnice s fenomenální vizuální pamětí, jež dovede po letech zachytit podobu lidí, s nimiž se setkala v dětství nebo v mládí, má i nepopiratelný literární talent. Ve svých rusky i česky psaných vzpomínkách přibližuje život ruské emigrace v Československu, její sbližování s českým výtvarným prostředím i kolorit dávno uplynulých časů, kdy bylo české území křižovatkou několika kultur, kam přicházela i odkud odcházela řada významných osobností, s nimiž měla možnost se sama setkat.

2. 11. 2009

Lokis 1/4 (1993)

Filed under: Četba na pokračování — rickie @ 15:12

Prosper Mérimée. Čtyřdílná četba na pokračování novely z roku 1869. Přeložil a pro rozhlas upravil Václav Cibula. Připravil Milan Křivohlavý. Hudba Petr Mandel. Úvodní slovo Zdeněk Dolanský. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: profesor Wittenbach – vypravěč (Bořivoj Navrátil), hrabě Szémiot (Jiří Schwarz), slečna Ivinská (Marta Vančurová), stará žena (Jaroslava Adamová), doktor (Jiří Ornest), Miloš Rozhoň.

Natočil Český rozhlas v roce 1993 (díly 22 – 30 min., celkem 1:51 hod.).  Reprízy 30. 11. 2002 (ČRo 3 Vltava), 2. – 7. 10. 2007 (ČRo 5 České Budějovice), 18. – 21. 1. 2011 (ČRo 2 Praha),  23. – 26. 4. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Lit.: anonym: Prosper Mérimée: Lokis. In web ČRo Plus, 25. duben 2020 (článek). – Cit.: Hororový příběh o litevských běsech. (…) Pouhopouhé vyřčení slova „lokis“ je prý předzvěstí strašlivého neštěstí a obvykle s sebou přináší smrt. To vše ale netuší profesor Wittenbach, když se vydá na Litvu za studiem starých textů psaných ve žmuďštině.

Seznamuje se zde s hrabětem Michalem Szemiotem, který má knihovnu plnou vzácných svazků a bohaté znalosti místních tradic a folkloru. Jak může tragický osud Szemiotovy matky ovlivnit budoucnost tohoto mladého muže, který se chystá oženit? Co vlastně znamená slovo lokis? (…)

Ohnivé hradby 1/3 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:06

Jáchym Topol. Četba na pokračování na motivy prózy Chladnou zemí. Rozhlasová úprava Kateřina Rathouská. Režie Aleš Vrzák.

Čte Igor Bareš.

Natočeno 2009 (3x cca 27 min.).

Pozn.: Četba na pokračování byla natočena v roce 2009 jako součást česko-německého projektu Radio D-CZ.

Pozn.: Připravena je nová trojdílná četba na pokračování s názvem Ohnivé hradby. Jejím autorem je spisovatel Jáchym Topol, který ji vytvořil na motivy své nejnovější prózy Chladnou zemí. V první části apokalypticky laděného textu se nejprve ocitáme mezi hradbami Terezína. Hlavní hrdina zde společně s dalšími, především strýcem Lebem, buduje Koménium – komunu, jejímž cílem je zachovat koncentrační tábor celý, bez sebemenší změny. Město však končí v plamenech a protagonista textu uniká do Běloruska. Zde se Topol dotýká otázky, jak představovat hrůzy minulosti v současnosti. Na jedné straně vykresluje masové hroby a válečná zvěrstva, na straně druhé nechává své běloruské hrdiny, aby je prezentovali podle svých představ tím nejautentičtějším, zároveň však nejodpornějším způsobem. (anotace)

1. 11. 2009

Zmizel 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 21:46

Petra Soukupová. Četba na pokračování. Příběh invalidního chlapce, jemuž se ztratil bratr. Z autorčina novelistického triptychu Zmizet vybral a připravil Tomáš Sedláček. Režie Radim Nejedlý.

Účinkuje Michal Bumbálek.

Připravilo Brno v roce 2009. Premiéra prvního dílu  11. 10. 2009. Repríza 1. dílu 17. 2. 2022 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Obsah: Část 1. (26:43) – Část 2. (25:33) – Část 3. (26:34) – Část 4. (26:45) – Část 5. (24:30).

Vlk a beránek 1/15 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 20:35

James Wyllie. Četba na pokračování. Rozdílné životy bratrů Göringových za nacistického režimu. Pro rozhlas připravil Karel Polanský. Překlad Josef Orel. Dramaturg Pavel Kácha. Režie Jaroslav Kodeš.

Účinkují Zdeňka Sajfertová a Jan Přeučil.

Natočeno 2009. Premiéra prvního dílu 7. 10. 2009 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.; 25min.).

Pozn.: Skutečný příběh druhého muže Hitlerovy Velkoněmecké říše Hermanna Göringa a jeho bratra Alberta. I když mezi oběma muži bylo silné bratrské pouto, jejich postoj k válečnému konfliktu a k nacismu se absolutně lišil.

Albert odsuzoval nacistický režim a k Hitlerovi cítil odpor od prvního okamžiku. Zachránil stovky, možná tisíce lidí z celé Evropy od perzekuce. Na dotaz, proč poskytl všemožnou pomoc židům a dalším obětem nacismu, odpověděl, že se naprosto nezajímal o politiku, že nenáviděl jakýkoli útisk a tyranii a že udělal to málo, co bylo v jeho silách, aby odčinil zlo a krutost svého bratra a ostatních vůdců nacistického režimu. Nic z toho by však nebylo bývalo možné bez Hermanna. Bratr Albertovi mnohokrát zachránil život, nikdy se nesnažil překazit jeho samaritánské aktivity a jen ho napomínal, aby bral ohled na jeho postavení. (anotace)

29. 10. 2009

Krvavý duben 1/10 (2009)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 19:43

Ismail Kadare. Četba na pokračování. Překlad Veronika Sysalová. Připravila Marina Feltlová. Režie Marek Pivovar.

Čte Anna Cónová.

Připravila Ostrava v roce 2009. Premiéra prvního dílu 1. 10. 2009  (30min.).

Povolání textařka 1/5 (2011)

Filed under: Četba na pokračování — Martin @ 12:30

Jiřina Fikejzová. Četba na pokračování. Střípky ze života ženy, jejíž písňové texty patří k tomu nejlepšímu, co v české pop-music vzniklo. Pro rozhlas připravila Zuzana Vojtíšková. Hudební spolupráce Pavla Schönová. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Valérie Zawadská a Jolana Nováková.

Natočeno 2011. Premiéra 14. 11. – 18. 11. 2011 (5 x 25 min.).

Lit.: anonym: Jiřina Fikejzová: Povolání textařka – 15. listopadu. In web ČRo, listopad 2011 (článek). – Cit.: Jiřina Fikejzová vstoupila do povědomí veřejnosti původně jako sportovkyně a teprve později jako autorka celé řady písňových textů. Z mnohých se staly evergreeny a ozývají se dodnes: Kde ty kytky jsou, Za rok se vrátím, To mám tak ráda, Malý vůz, Máma, Dlouhá bílá noc, Markétka, Dominiku.

„Když byla má vnučka Klára ještě malinká Klárinka, řekla jednou znenadání: „Já mám dvě babičky. Jedna chodí do práce a ta druhá se maluje a kouří.“ Vida, jak to bezelstné dítě vidělo moje povolání, zvané svobodné. Dnes je jí krásných osmnáct, studuje na výtvarce, směje se tomu, co řekla, ale vůbec si to nepamatuje. Já však ano, neboť už tenkrát mě napadlo, jestli stejný pohled nemají i někteří velcí, do očí mi to neřeknou. Dodnes, když z nasládlého, falešného lichocení vycítím závist, že si lehce vydělávám na dobré živobytí, říkám, že mi k tomu stačí tužka a papír.“ Těmito řádky začíná kniha zachycující střípky ze života ženy, jejímž osudem se stalo povolání textařky.

Vzpomínky, příznačně nazvané „Povolání textařka“, zachycují především různé lidské příběhy, úsměvné historky, názory, postřehy a zamyšlení. Pětidílná Četba na pokračování v podání Valérie Zawadské nás zavede nejen mezi osobnosti pop-music, ale také do předválečných Sudet, do tvrdých 50. let, i do úplného soukromí Jiřiny Fikejzové.

28. 10. 2009

Snivé príbehy 1/5 (Snivé příběhy, 2001)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Martin @ 9:46

Margita Figuli. Redakce a úvodní slovo Pavol Hudík. Hudební dramaturgie Eleonóra Vančíková-Kapasná. Zvuk Peter Pištek, Alena Duchoňová a Tatiana Horváthová. Režie Milena Lukáčová.

Účinkují Anna Javorková (1-2), Vladimír Minarovič (1-2), Lucia Vráblicová (3-5).

Připravil Slovenský rozhlas v roce 2001 (5 x 30 min.).

Části: 1.-2. Rebeka, 3. Extázia, 4. Tri noci a tri sny, Vibrácia krvi, 5. V sprievode vtáka, List od otca.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress