Eva Límanová. Listování dosud nevydaným deníkem. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Lucie Trmíková.
Natočeno 2011. Premiéra 6. – 12. 6. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 7 x 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 18. – 24. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Lit.: anonym: Eva Límanová: Rok pod Horou Boha štěstí (7 částí). In web ČRo 3 Vltava, červen 2011 (článek). – Cit.: Rok pod Horou Boha štěstí vznikl původně jako soubor dopisů, které spisovatelka, herečka Eva Límanová psala své přítelkyni, Jaroslavě Blažkové do Kanady v době, kdy se synem a manželem pobývali v Japonsku. Japanolog Antonín Líman zde rok přednášel na pozvání Hirošimské univerzity. Rukopis je jakousi konzervou života na japonské vesnici, která dnes už neexistuje, protože se stala součástí tzv.Velké Hirošimy se vším, co k městu patří.
Před několika lety přijeli Eva Límanová se synem a s mužem do Japonska, kde japanolog Antonín Líman na pozvání Hirošimské university rok přednášel. Ubytovali se v malé vesničce Midorii, vzdálené pouhých 10 km od epicentra výbuchu atomové bomby na konci Druhé světové války. Rukopis Rok pod horou Boha štěstí je sbírkou dopisů, které Eva Límanová psala do Kanady své přítelkyni, slovenské spisovatelce Jaroslavě Blažkové. Ta dopisy pečlivě schovávala a posléze povzbuzovala jejich autorku, aby je zpracovala do knižní podoby.
Autorka -bývalá redaktorka Hlasu Ameriky, spisovatelka a herečka Eva Límanová (rozená Passerová) studovala na gymnáziu v Martině, odkud byla z kádrových důvodů vyloučena. Později pracovala jako pomocná dělnice, ošetřovatelka a laborantka. Zároveň se věnovala psaní, které ji přivedlo k filmu, kde vytvořila klíčové role ve dvou stěžejních dílech české kinematografie: nastávající maminku v Jirešově debutu Křik a plavovlásku Lenku ve Vávrově adaptaci Hrubínovy novely Zlatá reneta.
Přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum a vydala knihu povídek Holka k smíchu. Roku 1967 emigrovala do kanadského Toronta kde pokračovala v literární činnosti, publikovala v českých zahraničních časopisech, podílela se na vydávání literárně – kulturního časopisu Západ a pro Multilingual televizi produkovala a moderovala československé vysílání. V roce 1984 se odstěhovala do Washingtonu kde pracovala 15 let jako redaktorka rozhlasové stanice Hlas Ameriky a vysílala pod svým rodným jménem Eva Passerová.
Amos Oz. Četba na pokračování z pamětí izraelského spisovatele. Překlad Michael Žantovský. Připravil Viktor Bezdíček. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Jiří Hanák.
Natočeno 2011. Premiéra prvního dílu 6. 6. 2011. Repríza 14.-23. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h) v cyklu Izraelský týden.
Obsah: 1. Dědeček a babička Klausnerovi. – 2. Dědeček a babička Musmanovi. – 3. Má dávná vzpomínka. – 4. Paní učitelka Zelda. – 5. Židovský národ žije! – 6. Válka. – 7. Vyhnání z ráje. – 8. Kibuc. – 9. Otec. – 10. Maminka.
Lit.: Bezdíček, Viktor: Příběh o lásce a tmě. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: Příběh o lásce a tmě je dosud nejosobnější dílo izraelského spisovatele Amose Oze, v němž spojil vylíčení pohnuté historie vlastní rodiny s dramatickou ságou dějin sionistického hnutí a vzniku židovského státu a svědeckou výpovědí o přelomových okamžicích jeho bouřlivého vývoje. A zároveň je to příběh dvanáctiletého chlapce nuceného vyrovnat se s osudovou ranou v podobě matčiny sebevraždy a posléze opouštějícího domov, aby v prostředí kibucu nastoupil svízelnou cestu samostatného života a uměleckého zrání.
Vše, o čem píše jeden z nejvýznamnějších izraelských prozaiků Amos Oz, bývá podáno s nesmírným citem pro paradox, snad proto, že je Blízký východ a Izrael zvlášť paradoxů plný. Už samu situaci Židů v Palestině pojmenovává Oz paradoxem. „Židi, táhněte do Palestiny!“ psalo se na zdech velkého světa, a když se Židi do Palestiny vrátili, tentýž svět křičel: „Židi, zmizte z Palestiny!“ Přesto i proto zároveň vznikl v roce 1948 Stát Izrael a v Ozových vzpomínkách na dětství nazvaných Příběh o lásce a tmě představuje tato chvíle jeden z nejvypjatějších momentů.
Oz v knize bezpochyby vytvořil své doposud nejlepší a také nejosobnější dílo, v němž spojil vylíčení pohnuté historie vlastní rodiny s dramatickou ságou dějin sionistického hnutí a vzniku židovského státu a svědeckou výpovědí o přelomových okamžicích jeho bouřlivého vývoje.
Ze skutečných lidí vytváří autor postavy téměř románové, jejichž povaha a jednání fungují jako typy, obrazy a metafory, často právě paradoxní a jemně humorné. Dominantní babičku Šlomit zahubí strach z mikrobů a po její smrti děda ožívá, stává se opět básníkem a milovníkem žen. Jednoho pradědečka ještě jako dítě kvůli vojně rodina ožení, a když se novomanžel své ženy dožaduje, musí učený rabín dle litery Zákona dát svatební noci „požehnání“.
Ovšem nahlas se s Amosem Ozem nezasmějete často, mnohem více je tu smíchu niterného, židovského. Tragické a dojemné epizody moderní historie židovského národa, nezapomenutelné zachycení okamžiku vzniku izraelského státu, ale zároveň i příběh dvanáctiletého chlapce nuceného vyrovnat se s osudovou ranou v podobě matčiny sebevraždy a posléze opouštějícího domov, aby v prostředí kibucu nastoupil svízelnou cestu samostatného života, to vše činí z Ozova vyprávění jedinečný dokument o životě uprostřed dramatu utvářejících se dějin.
Arthur Schnitzler.Četba na pokračování. Překlad František Vavřín. Připravila Eva Lenartová. Zvuková spolupráce Hana Plecháčková. Režie Tomáš Jirman.
Čte Stanislav Šárský.
Připravila Ostrava v roce 2011. Premiéra prvního dílu 31. 5. 2011 (30 min.).
Lit.: Lenartová, Eva: Schnitzler: Casanovův návrat do vlasti. In web ČRo, květen 2011 (článek). – Cit.: Novelu Casanovův návrat do vlasti napsal Artur Schnitzler v roce 1918 a do češtiny ji v roce 1924 přeložil František Vavřín. Příběh legendárního svůdníka, který několik dní před svým očekávaným návratem do Benátek stráví na statku dávného přítele, se odehrává ve zvláštní atmosféře plynulého téměř nerytmizovaného, nepřerušovaného vyprávění. Schnitzlerův hrdina, kdysi inteligentní milovník jásavého života a neodolatelný svůdník, je nyní melancholikem, jehož žilami protékají poslední záchvěvy erotických hnutí. (more…)
Stanislav Zindulka. Pro rozhlas připravila Jana Pithartová. Zvuk Jiří Václavíček. Hudební spolupráce Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.
Účinkují Stanislav Zindulka a Ludmila Mecerodová.
Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2011. Premiéra 30. 5. – 3. 6. 2011 (ČRo 2 Praha, 5 x 25 min.).
Lit: Pithartová, Jana: Nalaďte si. Putování za divadelní vůní. Jana Pithartová o pětidílné četbě z memoárů herce Stanislava Zindulky. In Týdeník Rozhlas 22/2011, s. 10-11 (článek).
Lit.: Hubička, Jiří: Herecká cesta Stanislava Zindulky. In web ČRo 30. 5. 2011 (anotace). – Cit.: „Moje životní krédo je, že je lepší se utahat než zrezivět. V ansámblu Činoherního klubu jsem bohatě nejstarší. Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít. Ale ještě ne…“
Těmito slovy začíná svoje vzpomínání herec, o kterém se tradičně říká, že mu byly svěřovány malé role. Už dávno to není pravda. Možná je to tím, že většinu svého tvůrčího života strávil v oblastních divadlech. Do Prahy (do zmíněného Činoherního kluku) přišel až ve svých 57 letech. Dodnes v něm patří k dominantním hereckým osobnostem. Za svou roli ve filmu Babí léto dostal Českého lva. Jeho zatím poslední výrazná filmová role je zaznamenána v Havlově filmu „Odcházení“.
Jaroslava Grúberová. Příběhy z císařské Číny, bájné Indie, hornatého Tibetu, Koreje a ostrovního Japonska. Dramaturgie Beáta Panáková. Zpívají Jana Lieskovská, Ján Gallovič. Zvuková spolupráce Viliam Chovanec. Hudební spolupráce Roman Žiaran. Režie Viktor Lukáč.
Čte Dušan Jamrich.
Připravil Slovenský rozhlas pro Rozhlas a televíziu Slovenska 2010-2011 (27 x 15 min.). Premiéra říjen 2010 – květen 2011 (SRo 3 Rádio Devín).
Obsah: 1. Ten, čo nad ním poletujú motýle (premiéra 31. 10. 2010); 2. Ten, čo máva veľkým maľovaným vejárom (premiéra 7. 11. 2010); 3. Ten, čo zvoláva poslucháčov pomocou bubienka (premiéra 14. 11. 2010); 4. Ten, čo sem prišiel na koni s krásnou hrivou (premiéra 21. 11. 2010); 5. Ten, čo má plnú kapsu svadobných koláčikov (premiéra 28. 11. 2010);
6. Ten, čo sa opiera o pastiersku palicu (premiéra 5. 12. 2010); 7. Ten, čo hrá na cudzokrajnú citaru, ozdobenú vyrezávanými drakmi (premiéra 12. 12. 2010); 8. Ten, čo sa pri pagode opiera o kamennú sochu draka (premiéra 19. 12. 2010); 9. Ten, čo sa v rukách pohráva so žiarivou perlou (premiéra 26. 12. 2010); 10. Ten, čo sa opiera o železnú barlu (premiéra 2. 1. 2011); 11. Ten, čo má v jednej ruke medovú hrušku a v druhej ružovolícu broskyňu (premiéra 9. 1. 2011); 12. Ten, čo má v rukách starodávne zrkadlo (premiéra 16. 1. 2011); 13. Ten, čo má strieborný zvonček s krásnym hlasom (premiéra 23. 1. 2011); 14. Ten, čo z konvičky polieva kŕdlik kuriatok, aby mu z nich rýchlo vyrástli sliepky (premiéra 30. 1. 2011); 15. Ten, čo mu pri nohách sedí snehobiely psík (premiéra 6. 2. 2011); 16. Ten, čo kŕmi mrkvou bieleho ušiačika (premiéra 13. 2. 2011); 17. Ten, čo má v bambusovej klietke sivočernú straku (premiéra 20. 2. 2011); 18. Ten, čo drží červený luk a tulec plný bielych šípov (premiéra 27. 2. 2011); 19. Ten, čo sem prišiel na volskom záprahu (premiéra 6. 3. 2011); 20. Ten, čo má šišatú čiapku a šaty s pestrými strapcami (premiéra 13. 3. 2011); 21. Ten, čo mu na pleci sedí malá zlatosrstá opica (premiéra 20. 3. 2011); 22. Ten, čo má prsty zamazané od tušu a v škatuľke má štetce z jazvečej srsti (premiéra 27. 3. 2011); 23. Ten, čo drží prútený košík s liečivými bylinkami (premiéra 3. 4. 2011); 24. Ten, čo sa opiera o pútnickú palicu (premiéra 10. 4. 2011); 25. Ten, čo si kúpil drevenú sošku vysokého muža s fúzami a bradou (premiéra 17. 4. 2011); 26. Ten, čo má veľký kôš a v ňom skrúteného bieleho hada (premiéra 24. 4. 2011); 27. Ten, čo má na hlave čierny sudcovský klobúk (premiéra 1. 5. 2011).
Grigorij Kanovič. Čtrnáctidílná četba na pokračování. Odehrává se v židovské komunitě v Litvě v druhé polovině 19. století. Překlad Jana Mertinová. Připravila Jana Mertinová. Dramaturgie Dagmar Oravová.
Lit.: Oravová, Dagmar: Kůzle za dva groše. In Týdeník Rozhlas 25/2002 (17. 6. 2002), s. 16 (článek).
Lit.: Oravová, Dagmar: Kůzle za dva groše. In web ČRo, červen 2002 (článek + rozhovor s překladatelkou). – Cit.: Starý kameník Efrajim žije sám – postupně pochoval tři ženy a jeho čtyři děti se rozprchly po světě. Jednoho dne se mu donese zpráva, že ve Vilniusu došlo k pokusu o atentát na gubernátora a že pachatelem je jeho prostřední syn Hirš. Osmdesátiletý otec Efrajim spolu se dvěma přáteli se vydává na dalekou cestu do litevské metropole… Vilnius byl ještě tenkrát, na začátku 20. století, nazývám litevským Jeruzalémem. Židé nacházeli na Litvě útočiště už od středověku a během staletí zde vytvořili svébytnou enklávu. Snad nejšťastnějším obdobím byla pro židovské obyvatelstvo Litvy druhá polovina 19. století, kdy se zde zakládaly židovské školy, vznikaly židovské obce a městečka.
Pak se i na Litvě začala situace zhoršovat. A právě k tomuto poslednímu relativně šťastnému období se ve svém díle opakovaně vrací Grigorij Kanovič. Narodil se roku 1929 v malém litevském městečku, válku prožil s rodiči v emigraci v Kazachstánu. Po návratu vystudoval filologii na Univerzitě ve Vilniusu, později se stal úspěšným autorem divadelních her a filmových scénářů. Postupem času přešel k próze, za své dílo byl oceněn Litevskou národní cenou. Řada jeho románů tvoří volný cyklus; patří sem i Kůzle za dva groše (1989) a Pane, smiluj se nad námi (1991), vybrané kapitoly z nichž uslyšíte v naší četbě na pokračování. Od roku 1993 žije Grigorij Kanovič v Izraeli, jeho zatím posledním dílem je román Židovský park – vyšel rusky v Izraeli a v New Yorku a byl oceněn jako nejlepší rusky psaný román roku 1997. K nám uvádí dílo Grigorije Kanoviče překladatelka Jana Mertinová, která rovněž připravila čtrnáctidílnou Četbu na pokračování.
ROZHOVOR S PŘEKLADATELKOU JANOU MERTINOVOU Dagmar Oravová
Grigorij Kanovič není u nás spisovatelem zcela neznámým; v češtině před časem vyšly dvě jeho knihy: Slzy a modlitby bláznů (1987) a Nevejdou otroci do ráje (1992). Obě přeložila z ruštiny Jana Mertinová, stejně jako nedávno vydaný román Kůzle za dva groše, z něhož pro ČRo 3 – Vltava připravila i čtrnáctidílnou četbu na pokračování. Před jejím uvedením do vysílání jsme překladatelce položili několik otázek.
Kanovič je židovského původu, narodil se v Litvě, jeho knihy jsi překládala z ruštiny. K jaké národnosti se hlásí?
Od doby, kdy mu u nás vyšly dvě předchozí knihy, se změnila spousta věcí v jeho osobním životě i v kontextu jeho tvorby. Před deseti lety jsme o něm mluvili jako o menšinovém litevském židovském autorovi píšícím rusky, dnes ho spíš řadíme mezi menšinové izraelské autory. Narodil se roku 1929 v malém židovském městečku v Litvě, válečná léta prožil v evakuaci v Kazachstánu, podstatnou část života strávil ve Vilniusu, ale během 90. let se přestěhoval do Izraele a stal se izraelským občanem.
Kdy a kde se odehrává děj románu Kůzle za dva groše?
V zapadlém městečku na břehu Němenu dožívá své dny starý kameník Efrajim; žije sám – postupně pochoval tři ženy a jeho čtyři děti se rozprchly po světě. Jednoho dne se mu donese zpráva, že v litevské metropoli došlo k pokusu o atentát na gubernátora a že pachatelem je jeho prostřední syn Hirš. Píše se rok 1904, na Litvě vládne ruský car, vykonavatelem jeho vůle je velitel četnictva. Osmdesátiletý otec Efrajim se dvěma přáteli se vydává na dalekou cestu do Vilna, „litevského Jeruzaléma?, kde žije i jeho nejstarší syn Šachna, který zaujímá vlivné postavení a mohl by snad bratrovi pomoci. Pro tři starce je však putování obtížné a jeho cíl nejistý…
Litva byla na počátku 20. století, kdy se děj knihy odehrává, součástí Ruska. Jde o historický román?
Litva byla po staletí územíém, kudy procházelo rozhraní jazykových, náboženských a národních zájmů – právě zde se stýkaly hranice Polska, Ruska a Německa. Sami Litevci, kteří dlouho žili pod nadvládou velmocí, museli svádět těžký boj o svou identitu a samostatnost. Židé nacházeli na Litvě útočiště už od 14. století a vytvořili zde svébytnou enklávu s vlastní kulturou a vzdělaností. Pohnuté osudy země však zasahovaly i do jejich životů – za carské vlády byli občany „třetí kategorie? a kromě toho museli neustále čelit antisemitským náladám, šovinismu, pogromům. To byla však pouhá předzvěst toho, co následovalo. Řádění fašistů a kolaborantů přežilo pouhých devět procent z předválečného počtu židovských občanů Litvy, mnozí z nich se pak ještě stali obětí antisemitských čistek za Stalinovy éry. Do Kanovičova románu se historie otiskuje jen nepřímo, ačkoli bezprostředně ovlivňuje osudy postav. Protože v nich autor křísí k životu zaniklý svět svého dětství, stávají se „velké? dějiny pozadím pro „malé? lidské příběhy.
Jaké jazyky Kanovič ovládá? Píše i jinak než rusky?
Nedávno odpověděl v interview na stejný dotaz jednoho novináře takto: „Čtu obstojně německy, polsky, s obtížemi ivrit, bez obtíží jidiš, rusky a litevsky.? Dramata a filmové scénáře psal v minulosti litevsky, ale romány píše zásadně rusky – je zajímavé, že ten poslední mu v ruštině vyšel i v New Yorku. České překlady svých knih ovšem také velmi pečlivě pročítá a komentuje.
Jak se v Kanovičových knihách projevuje, že ruština není autorovou mateřštinou?
Podobně jako u jiných spisovatelů, kteří si svůj literární jazyk „zvolili? zpravidla pod tlakem vnějších okolností. Tyto autory spojuje neobyčejná úcta k novým možnostem, které jim „přijatý? jazyk skýtá. Například i Vladimír Nabokov napájel svou nevšedně vybroušenou angličtinu z pramene ruského jazykového prostředí, v němž se narodil. Ruština Grigorije Kanoviče se slévá dokonce z několika zdrojů – tu z ní zavane moudrost hebrejských svatých knih, tu z ní vyšlehne chasidská vyprávěnka či vtip, některé metafory připomenou zemitost litevského folklóru, jindy se do řeči postav vloudí třeba polská kletba. V určitých pasážích románu próza nepozorovaně přechází v rytmizovanou řeč, která unese i jistý patos a básnickou nadsázku. Kanovičův jazyk působí na první pohled velmi čistě a jednoduše – pro překladatele je to ovšem tvrdý oříšek k rozlousknutí.
Co tě na Kanovičových knihách tak přitahuje, že se k jejich překládání stále vracíš? Vím, že jenom Kůzle jsi překládala několik let?
Nejenže se vracím k jejich překládání, snažím se také o to, aby ty překlady nakonec vyšly! Pokud se nepletu, za posledních deset let u nás nebylo vydáno žádné dílo jiného současného litevského prozaika? Ale zpátky k otázce. Všechny Kanovičovy romány tvoří jakýsi volný seriál, postavy se v něm vynořují a zase vytrácejí, v dalších knihách se opět vracejí, omleté a obroušené časem a mnohdy jako vyměněné. Mám ráda jejich příběhy, protože nejsou jen černé nebo bílé a dokazují, že moc a sláva silných je stejně vrtkavá a iluzorní jako bezmocnost těch zdánlivě slabých. K těm i oněm cítí autor hlubokou účast, neboť každému je vyměřen jen krátký úsek lidské cesty, na němž může zanechat svou stopu. Zachování vlastní důstojnosti a zároveň snaha o pochopení jiných, to je téma, které mi právě teď a právě tady připadá velmi aktuální.
Vladimír Havrilla. Četba na pokračování z knihy slovenského sochaře, malíře, počítačového grafika, filmaře a spisovatele. Redaktor Egon Tomajko. Hudba Ĺubomír Šamo. Zvuk Iveta Janáková. Režie Ján Medveď.
Obsah: 1. Tango, pieseň srdca; Stodolárová poviedka – 2. Young archaeologist; U Niagarských vodopádov; Slabá omietka – 3. Time cutter (?); Sklenník – 4. Plást; Učiteľka; Pergamen – 5. Čínske dievča; Deň a noc.
Lit.: Šaráková, Lucia: Týždeň s kinofestivalom. Téma týždňa. In web SRo 8 Rádio Litera, 4. 9. 2024 (článek). – Cit.: V tomto týždni sme si pre vás pripravili hneď niekoľko tém. Ako partner MFF Cinematik Piešťany budeme v našom programe reflektovať film, poetiku zmyslového vnímania – a to najmä toho vizuálneho, a začítame sa aj do literatúry Rumunska. (…)
Vladimíra Havrillu poznajú znalci ako výtvarníka a filmára. Súčasťou jeho rozmanitých aktivít je však od 60-tych rokov aj literárna tvorba. Jeho naivne milé, pútavé a originálne Filmové poviedky sa dostali dokonca do finálovej desiatky Ceny Anasoft litera 2008. Nenechajte si ich ujsť v našom vysielaní. V réžii Jána Medveďa číta Milo Kráľ. (…)
Anton Lauček. Redaktor Roman Brat. Hudba Eleonóra Vančíková-Kapasná. Zvuk Marek Petrík. Režie Vladimír Rusko.
Účinkuje Karol Machata.
Natočeno 1997 (5 x 30 min.).
Pozn.: Čítanie na pokračovanie z prózy slovenského spisovateľa a vysokoškolského pedagóga o krvavých udalostiach v Černovej, pri ktorej po zásahu úradnej moci 27. októbra 1907 zahynulo 14 dedinčanov a desiatky zranených niesli trvalé následky streľby z pušiek.
Pavel Landovský a Helena Albertová. Portrét osobitého českého herce, který si vždy dokázal jít za svým přesvědčením, jakkoli mu to vyneslo mnoho životních problémů. Pro rozhlas připravila Jana Klusáková. Zvukový mistr Tomáš Gsöllhofer. Hudební spolupráce Hana Brothánková. Režie Vlado Rusko.
Lit.: Tamchyna, Robert: Od 23. května vysíláme Četbu na pokračování „Lanďák“. In web ČRo, květen 2011 (článek). – Cit.: Vzpomínky herce Pavla Landovského, které sepsal spolu se svou ženou Helenou Albertovou, jsou stejně svérázným svědectvím o životě a herectví této nepřehlédnutelné osobnosti českého divadla, jako je svérázný on sám.
Jsou psány s ohromnou uvolněností, herec zdánlivě bez hlubší koncepce skáče z jednoho tématu do druhého, používá jazyk a výrazivo, které má hodně daleko ke spisovné češtině, ale bez těchto prostředků by jeho memoáry postrádaly autenticitu a přesvědčivost. (more…)
James Graham Ballard. Četba na pokračování z filozofické science fiction anglického autora. Z vlastního překladu připravil Josef Rauvolf. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkují Pavel Soukup a Pavel Batěk.
Natočeno 2011. Premiéra prvního dílu 23. 5. 2011 (30 min.).
Lit.: anonym: Hello, Ameriko. In web ČRo, květen 2011 (článek). – Cit.: Britský prozaik J.G.Ballard často píše sice o budoucnosti, ovšem tak, jako by se děla v současnosti. Jeho román Hello, Ameriko se sice odehrává někdy kolem roku 2110, kdy svět byl postižen energetickou krizí, nafta došla a celá Amerika je pokryta neobydlenou pouští. Právě do té se ovšem vydává výprava, hledající zdroj tajemného radiokativního záření . Autor svůj velice čtivý a vzrušující román zaplnil provokujícími situacemi, úvahami i postavami, čerpajícími jak z pop kultury, tak z temných hlubin nevědomí. (more…)