Maria Riva. Strhující životní příběh slavné herečky a zpěvačky očima její dcery. Překlad Zuzana Mayerová. Připravila Blanka Tůnová. Režie Jakub Doubrava.
Účinkují Jana Stryková, Vilma Cibulková, Ivan Řezáč a Ester Valtrová.
Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2019. Premiéra 1. dílu 18. 2. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).
Vydal Ikar a Radioservis, květen 2019 (1 CD MP3; CR1022-2, EAN 8590236102224).
Lit.: Tůnová, Blanka: SERIÁL. Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová. In web ČRo 2 Praha, 19. únor 2019 (článek). – Cit.: Strhující životní příběh slavné herečky a zpěvačky (Vilma Cibulková) očima její dcery (Jana Stryková). Ve 21dílné četbě zazní i ukázky z jejich dopisů a osobních deníků.
Celý život a uměleckou kariéru Marlene Dietrichové budete mít před sebou jako na dlani. Od hvězdných začátků až do smutného osamělého konce. V četbě zazní ukázky z jejích osobních deníků a dopisů. Velmi cenné je ale i osobní svědectví autorky, Dietrichové dcery, Marie Rivy.
Bez předsudků vypráví o matčině soukromí, o bouřlivých vztazích s jejími přáteli a milenci, například s režisérem Josephem von Sternbergem, hercem Jeanem Gabinem, spisovatelem Erichem Maria Remarquem a mnoha dalšími. Nevyhýbá se ani líčení odvrácené tváře jejího hvězdného života a jeho dopadu na život rodiny.
Lit.: Machalická, Jana: Těžký život s filmovou hvězdou. Dcera Marlene Dietrichové měla s matkou kříž. In web Lidovky.cz, 28. 7. 2019 (recenze). – Cit.: Dcera Marlene Dietrichové Maria Riva vydala už počátkem 90. let knihu o své matce, nakladatelství Ikar ji u nás vydalo před časem už podruhé a nedávno také vznikla i audiokniha s Vilmou Cibulkovou coby Marlene a Janou Strykovou v roli její dcery.
Kniha je možná víc popisem Mariina složitého života po boku matky, která patřila k nejslavnějším hollywoodským hvězdám, než skutečnou biografií, která by poctivě zvažovala klady a zápory a pokusila se proniknout k duši vybraného subjektu. Být dcerou této ženy muselo být jistě velmi frustrující, byl to těžký úděl, už jako dítě pendlovala mezi rodiči, jejichž manželství zůstávalo jen na papíře. Byla skutečně dcerou královny, sobecké, rozmarné, systematicky budující svou kariéru a pověst femme fatale. Nepochybně svou dceru zneužívala k vytvoření své image – podle potřeby.
Přiznám se, že text jsem přeskakovala, brzy mě totiž proud Marleniných nectností, který Maria Riva chrlí, přestal bavit. Podle své dcery byla chladná mrcha, prakticky frigidní žena kosící bez špetky citu partnery obého pohlaví. Na druhé straně byla ke svým blízkým majetnická a chovala se jako manipulátorka. Její krása prý byla zčásti jen výsledkem různých pomůcek a podobně. Nu a ani to, co natočila, za mnoho nestálo a snad mohla být dobrá herečka, pokud by zůstala v Berlíně. Zkrátka dceřina celoživotní hořkost a žárlivost na slavnou matku se knihou nepřehlédnutelně vine, ostatně její vlastní herecká kariéra byla zvlášť ve srovnání s matkou zanedbatelná.
Jenže pak přišlo zmíněné rozhlasové nastudování a z dramatizace knihy se najednou vyloupl plastický duel matky a dcery, v němž dcera těžce hledá své místo na slunci a matka je i přes svou slávu osamělá, nespokojená se životem, chytající se iluzí do posledního dechu a usilovně předvádějící světu jen tu Marlene, jakou chtěl mít. A to je především zásluha Vilmy Cibulkové, která Marlene vtiskla přirozenou vášnivost a rozlet. Dokázala vystihnout její psychickou nevyrovnanost, megalomanské sklony stejně jako důvtip a ironii.
A modeluje ji i jako ženu s jasnými názory. I když se Maria snaží, aby matčin zásadový postoj vůči německým nacistům vyzněl spíš jako momentální kapric, některé věci úplně popřít nemůže a Marlene tu i tak vychází jako odvážná osoba, snažící se pomáhat lidem v nouzi. Za války i po ní. Už jen vylíčení toho, jak se dokázala postarat o staré rodiče svého muže, kteří se po válce dostali do odsunu, svědčí o její energii a schopnosti měnit běh věcí. I když dcera neopomene barvitě popsat, jak tchyní a tchánem pohrdala. Ale na rozdíl od ostatních se o ně postarala. A tak dále a tak podobně.
Jana Stryková jako Maria se snaží být věcná, chce působit jako protipól své matky citlivě a skromně. Ovšem také nekompromisně, tak jak jí to role předpisuje. Jenže sympatie posluchače se stále víc překlápějí na stranu nedůsledné, trochu i bláznivé, sžíravě jedovaté, nadřazené, ale naprosto jedinečné filmové hvězdy. Nakonec jí promineme, že byla panovačná a měla potřebu rozhodovat o svých blízkých, protože jen ona věděla, co je pro ně dobré. A to platilo i pro její dceru, kterou milovala. Ovšem způsobem, jaký přináležel k filmové hvězdě Marlene.
Maria Riva si mohla odpustit všechny ty intimní detaily spojené s chorobami stárnoucí matky – od žilní nedostatečnosti, která jen zázrakem neskončila amputací proslulých nohou, až po krvácení při rakovině dělohy, jež si podle ní Marlene vyléčila, aniž by o tom věděla. O popisu postele, z níž herečka třináct let nevstala, nemluvě. Autorka si v tom docela libuje a je to nemilosrdné o to víc, že Marlene své soukromí úzkostlivě střežila. Ovšem dnes, kdy se všichni tak rádi přehrabují ve špinavém prádle druhých a i sami se zříkají soukromí, je takové psaní vítáno s nadšenými výkřiky o strhující upřímnosti. Zpověď Marie Rivy je víc než cokoliv jiného zprávou o složitém vztahu dvou žen, z nichž jedna měla být matkou a druhá dcerou, ale ani jedna své roli nedostála. To, čemu dala dcera průchod, ale sotva může přinést úlevu.
Vladimír Dzuro. Četba na pokračování. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Vít Vencl.
Josef Jařab. Vzpomínky emeritního rektora Univerzity Palackého v Olomouci. Hudba Emil Viklický. Zvukový mistr Zdeněk Slavotínek. Režie Michal Bureš.