Vojtěch Steklač. Seriál pro mládež. Pro rozhlas upravil Jiří Hromádko. Režie Vladimír Gromov.
Osoby a obsazení: vypravěč (Lukáš Hlavica), Aleš (Ondřej Sova), Čenda (Tobiáš Vacek), Bořík (Mikuláš Veselý) a Mirek (Nicholas Spousta).
Připravil ČRo2 pro pořad DOMINO v roce 2006 (10 x 8 min.). Reprízy 2006 v pořadu Domino (ČRo 2 Praha), 21.-25. 2., 2.-6. 4. 2012 a v pořadu Domino (ČRo 2 Praha), 17.-26. 3. 2018 v cyklu Příběhy, fantazie, dobrodružství (ČRo Rádio Junior).
Díly: 1. Jak nám Aleš předváděl triky, 2. Jak jsme lítali, 3. Jak jsme se seznámili s Růženkou, 4. Jak jsme si zvolili vůdce, 5. Jak jsme krmili slona, 6. Jak jsme získali klubovnu a náš vůdce se naštval, 7. Jak jsme dělali podlahu, 8. Jak jsme truhlařili a chystali oslavu, 9. Jak jsme svrhli vůdce, 10. Jak jsme pokřtili klubovnu.
Pozn.: Čtyři správní kluci z Holešovic Čenda, Aleš, Mirek a Bořík spolu zažívají neuvěřitelně veselé i dobrodružné příhody. Často se taky potýkají s nepřízní rodičů a třídní učitelky. Na rozdíl od třídního šprta Bohouška, který je mazánkem dospělých.
Lev Nikolajevič Tolstoj. Překlad Tamara Sýkorová a Vilém Sýkora. Dramatizace Jaroslava Strejčková a Jan Strejček. Hudba Vladimír Truc, studiový orchestr řídí autor. Jiří Bartoš – kytara. Mistr zvuku Jitka Borkovcová. Záznam a střih Alexandra Jeriová. Zvuková spolupráce Artur Šviha. Hudební spolupráce Radislav Nikodém. Asistentka režie Kateřina Hrdinová. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: vypravěč – autor (Luděk Munzar), Pierre Bechuzov (Eduard Cupák), kníže Andrej Bolkonský (Viktor Preiss), komtesa Nataša (Daniela Kolářová), Líza, žena Andrejova (Carmen Mayerová), kníže Bolkonský, Andrejův otec (Čestmír Řanda), kněžna Marie, jeho sestra (Jana Hlaváčová), hrabě Rostov (Zdeněk Martínek), hraběnka (Jiřina Petrovická), Nikolaj, jejich syn (František Němec), kníže Kuragin (Miloš Nedbal), Helena, jeho dcera (Jorga Kotrbová), Anatol, jeho syn (Václav Postránecký), Michail I. Kutuzov (Ota Sklenčka), Napoleon Bonaparte (Vladimír Ráž), maršál Soult (Vladimír Bičík), poručík Dolochov (Milan Mach), madame Schererová (Nelly Gaierová), lékař (Jaromír Spal), sluha Alpatyč (Vladimír Huber), hrabě Rastopčin (Bohumil Švarc), kapitán (Jiří Pick), poručík (Vítězslav Jirsák), důstojník (Vladimír Čech), pobočník / maršál Soult (Vladimír Bičík), ruský zajatec (Oldřich Janovský), sluha (Vladimír Huber), vojáci (Radislav Nikodém, Vítězslav Jirsák a Artur Šviha), francouzské hlasy (Jarmila Baxová a Alain Sliwinski), hlasy (Oldřich Janovský, Radislav Nikodém, Vítězslav Jirsák a Artur Šviha).
Natočeno 1978, premiéra prosinec 1978. 4 díly (65, 59, 66 a 60 min.). Repríza 1. dílu 5. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h); 26. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.); 19. 7. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydal Supraphon v roce 1983 (3 LP, Su 1218 0581-83; analog, stereo). Reedice Radioservis v září 2008 (4 CD), březen 2015 (1 CD MP3).
Lit.: Kamberský, Jakub: Slavná epopej ve velkolepém provedení. In web Naposlech.cz, 27. 4. 2015 (recenze). – Cit.: Zmíníte-li mezi zasvěcenými rozhlasovými tvůrci, či mezi znalci mluveného slova název Vojna a mír, vrátí se vám řada superlativů: propracovaná stereofonní inscenace, dramatizace kvalitně přepsaná pro rozhlas, skvostné herecké obsazení, precizní režie legendárního Jiřího Horčičky.
Vojna a mír byla natočena roku 1978, v témže roce měla i svou rozhlasovou premiéru. O pět let později vyšla na třech LP deskách její mírně prokrácená verze, roku 2008 vydal Radioservis kompletní nahrávku na čtyřech CD. A konečně nyní, v roce 2015, vychází reedice ve formátu mp3 na jednom disku. Abychom si mohli uvědomit, v čem tkví kouzlo čtyřdílné dramatizace, je nutný menší historický exkurz. Československý rozhlas začal se stereofonním zvukem na poli dramatickém experimentovat v polovině šedesátých let. První vlaštovkou byla pohádka Zdeňka Svěráka Krápník a Františka v režii Jana Fuchse, natáčená v Koněpruských jeskyních. Stereofonií byl záhy okouzlen režisér Josef Henke – vzpomeňme například Kafkovu Proměnu. Jiří Horčička si tuto metodu natáčení vyzkoušel koncem 60. let rovněž – šlo o hru Ženich pro Marcelu z pera Ivana Klímy, dochovala se však jen nahrávka v mono zvuku. Horčička dlouho stereofonii nevěřil, nakonec se ale stal jedním z jejích největších průkopníků. Stereo tak zažilo ve druhé polovině sedmdesátých a v letech osmdesátých svou zaslouženou renesanci. Díky Horčičkově obratu se dodnes můžeme těšit z bravurních dramatizací Město malérů (Ellery Queen), Zvonokosy (Gabriel Chevallier), nepřekonatelného Letu do nebezpečí (Hailey, Castle) a nebo právě Tolstého Vojny a mír. Vzhledem k všeobecné známosti této rozsáhlé epopeje není nutné příliš se rozepisovat o ději. Stručně ale lze říci, že Vojna a mír je román plný komorních epizod z vyšších kruhů, příběh intrik, milostných vzplanutí, šťastných ale i méně šťastných lásek, které jsou často citelně až osudově zasaženy válečnými konflikty mezi Francií a Ruskem. Válka zde nemilosrdně ukazuje pomíjivost všech intrik, absolutní nihilismus, který ale zákonitě musí směřovat k vytváření skutečných hodnot a nadějím v lepší a spokojený život v míru a klidu. Dramatizátorům Janu a Jaroslavě Strejčkovým se povedlo zhustit rozsáhlý román do čtyř dílů, trvajících vždy zhruba hodinu. Režiséru Jiřímu Horčičkovi, zvukovému mistru Jitce Borkovcové, hudebnímu skladateli Vladimíru Trucovi a dalším tvůrcům, se zdařilo oživit knižní předlohu v monumentální zvukové plátno. Díky stereozvuku bychom bez nadsázky mohli říct, širokoúhlé plátno. Nemůžeme ve výčtu zapomenout ani na zvukaře a ruchaře Artura Švihu, který zvukovými efekty dodává nahrávce tu správnou atmosféru. Nejpatrnější je to u bitev, kde ostatně velikou roli hraje i Trucova hudba, kombinovaná s úryvky Čajkovského Symfonie 1812.
Největší mistrovství bezesporu prokázal režisér Horčička, který inscenaci udává vždy správné tempo, výtečně pracuje s herci, dostává z nich emoce, ale když je potřeba, dovede je zkrotit až k ryze minimalistickým výkonům. Nejplastičtějším příkladem takového vedení je Viktor Preiss v roli knížete Bolkonského. Při disputacích se svým bujarým a sveřepým otcem (Čestmír Řanda) slyšíme, jak z něj emoce přímo prýští, ve chvílích, kdy se smiřuje s osudem, či se zmítá v bolestech po válečném zranění, jsme svědky absolutního minimalismu. Obdobné výkony předvádějí i další mistři slova: Eduard Cupák (hrabě Bezuchov), Jana Hlaváčová (kněžna Marie), či Vladimír Ráž (Napoleon). V inscenaci nalezneme i pozoruhodné ženské výkony: Jorga Kotrbová představuje Helenu jako smyslnou, vypočítavou mrchu, Nataša Daniely Kolářové je zprvu naivní, křehká bytost, měnící se posléze v ženu, která tvrdě a neochvějně přijímá svůj tragický osud. Funkčním nápadem je tu role vypravěče a jakéhosi našeptávače, tzv. svědomí – této role se skvěle zhostil Luděk Munzar. Z dalších účinkujících můžeme zmínit např. Miloše Nedbala, Václava Postráneckého, či Františka Němce.
Vojna a mír je vskutku velmi emotivní inscenací, kdy má posluchač pocit, že se na chvíli octil ve vybrané společnosti, chvíli zase čelí válečnému konfliktu. Pocit není umocněn pouze hudbou a těžkými výstřely, ale rovněž i koňmi přebíhajícími kolem uší zleva doprava. Stereofonní zvuk této inscenaci dělá opravdu dobrou službu a lze doporučit poslech na kvalitních reproduktorech, či na sluchátkách. Ti, kteří se zatím s kvalitně zpracovanou stereofonní rozhlasovou hrou nesetkali, nechť si pustí Vojnu a mír a nebo, rovněž dostupný, Horčičkův Let do nebezpečí. Snad každému vnímavému posluchači pak musí dojít, jakou nezanedbatelnou roli stereo v rozhlasových dramatizacích hraje.
Dramatizovaná četba. Ellery Queen. Překlad Dalibor Plichta. Hudební spolupráce Vít Clar. Dramatizace a režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Ellery Queen/Ellery Smith (Eduard Cupák), zástupce realitní kanceláře (Oldřich Musil), pan Wright (Bohumil Pastorek), paní Wrightová (Jiřina Petrovická), Patricie Wrightová (Daniela Kolářová), Lola Wrightová (Jana Hlaváčová), Nora Wrightová-Hateová (Eva Hudečková), Jim Hate (Viktor Preiss), Cart Bradford (Miroslav Moravec), soudce Martin (Miloš Nedbal), Alberta Malaskasová, služebná u Wrightových (Jaroslava Drmlová), ženy z ulice (Ludmila Stambolieva a Luba Skořepová), Vladimír Čech, Karel Fořt, Stanislav Bruder, Vítězslav Jirsák, Milan Mach, Zdeněk Kutil, Antonín Hardt, Miloš Willig.
Natočeno v roce 1977. Premiéra 2. dílu 14. 1. 1978 (Vltava, 19:55 – 20:25 h.) v rámci pořadu 3×60, a to stereo.
Vydal Radioservis v roce 2008 v edici Zlatý fond Českého rozhlasu (1 CD mp3, CR0805-2, 393 min.).
Pozn.: V detektivním příběhu Město malérů přijíždí spisovatel Ellery Queen do malého amerického městečka, aby zde našel námět ke své nové detektivce. Ubytuje se pod smyšleným jménem v Domě malérů. Zpočátku se zdá, že hrozivá přezdívka, kterou toto obydlí získalo, už ztratila své opodstatnění. Postupem času však Ellery Queen zjišťuje, že si do Domu malérů přece jen našel cestu zločin. (anotace)
Obsah CD (2008): 1. Spisovatel Ellery Queen a Město malérů, 2. Pan Smith a první kapitola románu, 3. Záhadné dopisy a malér na obzoru, 4. Dědictví, intriky a vražda, 5. Nový rok a čtyři důvody pro zločin, 6. Ellery Queen a další stránky detektivky, 7. Předčasný rozsudek smrti a obhajoba lásky, 8. Soudní proces a spisovatelovy dedukce, 9. Svědectví Ellery Smitha a pokus o záchranu Jima, 10. Malér v soudní síni a nešťastné svátky, 11. Uprchlík a důležitý rozhovor, 12. Krutý námět a konec příběhu z Města malérů.
Lit.: Horčička, Jiří: Milý Ellery Smithe. In Rozhlas 3/1978 (2. 1. 1978), s. 4 (článek).
Lit. Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou. Když město zešílí. In Týdeník Rozhlas, listopad 2016.
Lit.: Pavlovský, Petr: Historka o domě a městě malérů. In Týdeník Rozhlas 49/2008, s. 24 (anotace).
Bertolt Brecht. Četba na pokračování ze satirického románu. Překlad Jaroslav Zaorálek. Připravila Kateřina Coufalová. Hudební improvizace Josef Pech. Režie Jiří Horčička.
Účinkují Růžena Merunková, Luděk Munzar a Bohumil Bezouška.
Lit.: anonym: Četba na pokračování z Třígrošového románu Bertolta Brechta. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2011 (článek + ukázka). – Cit.: Osmnáctidílná (!) četba na pokračování ze satirického románu německého dramatika, režiséra, lyrika a prozaika B. Brechta Třígrošový román zněla českým éterem od své premiéry v r. 1976 pouze jednou: v r. 1986. Repríza rozsáhlého pořadu v rámci projektu Rok německého jazyka je tedy nyní příležitostí vrátit se po dlouhých létech k významnému dílu německé prózy v rozhlasovém nastudování režiséra Jiřího Horčičky.
Geneze tohoto Brechtova díla je dlouhá: nejprve vznikla v roce 1928 jako adaptace Žebrácké opery Johna Gaye (1728) divadelní hra Třígrošová opera (s hudbou Kurta Weilla, české překlady nesou názvy Šestáková opera a Krejcarová opera), její prozaická verze Dreigroschenroman (Třígrošový román, česky i jako Krejcarový román) je z roku 1934 a dosáhla světového úspěchu.
Drsný obraz světa londýnské spodiny se stal součástí moderní mytologie. V příběhu umístěném do Anglie počátku 20. stol. stojí proti sobě dva gangy londýnské čtvrti Soho: Peachumův gang se skrývá za firmou Přítel žebráků, Macheathův gang vede muž s přízviskem Mackie the Knife. Situace je komplikována příbuzenským vztahem: Mackie se oženil s Peachumovou dcerou Polly. Svatby se účastnil i Mackieho přítel, šéf londýnské policie Tygr-Brown, který je tajným členem gangu. Peachum se se sňatkem nehodlá smířit a rozhodne se zetě udat (šlo o to, že Polly byla zdrojem takových příjmů, že to otci nyní chybí…). Mackie musí uprchnout a předá Polly vedení „podniku“. Po různých intrikách, v nichž je zapojena i Jenny, jedna z Mackieho milenek, je nakonec Mackie zatčen. Zatímco všichni, kdo se na jeho uvěznění podíleli, demonstrují svůj žal nad jeho brzkou smrtí, zachrání Mackieho před šibenicí „deus ex machina“, posel přinášející zprávu o tom, že královna ve svůj korunovační den poroučí, aby byl osvobozen.
Verše z antologie dosud neprávem opomíjených, zapomenutých a opovrhovaných básníků. Připravili Ivan Wernisch a Dimitrij Dudík, který má také režii. Účinkují Ivan Wernisch, Arnošt Goldflam, Jiřina Jirásková, Dana Syslová a Radim Vašinka.
Premiéra 1. dílu 5. 6. 2006 (Vltava, 13:30-13:40 h.; 1 díl cca 10min.). Premiéra 40. dílu 2. 2. 2007 (dtto).
Jednotlivé díly: 1. Emanuel Jindřich Popera. – 2. Adolf Racek. –
3. František Soldan. –
4. Vladimír Houdek. –
5. Karel Červinka. –
6. Luisa Ziková. –
7. Louis Křikava. –
8. Louis Arleth. –
9. Anatol Rubín. –
10. Ferdinand Tomek, Karel Pippich. –
11. Růžena Čechová. –
12. Xaver Menhard-Litoměřický, Bohumil Forman. –
13. Václav Vajs, Elvíra Stárová. –
14. Oskar Dorner, K. Sokor, Vavřinec Geer. –
15.František Horečka, Josef Aul. –
16. Václav Fryček. –
17. básník-anonym; autor, který se podepisoval šifrou Fr.P. –
18. Jaroslav Vltavský, Karel Nejč. –
19. František Herman. –
20. Josef Pospíšil. –
21. Bohumil Havlasa. –
22. Augustin Nevšímal, Václav Kalbáč. –
23. Adolf Veselý, Jaroslav Vyplel, Václav Najbrt. –
24. Jindra Vondra-Vozderský, Bedřich Albrecht, Marcel Hudec, Karel Bedrna, František Bulánek-Dlouhán. –
25. Jan Hlavsa, Jaromír Václav Šmejkal. –
26. Josef Holý. –
27. V. Jednota, Jan Kletzl, V. P. Šťovíček, Vilém Vzdor, Hanuš Frimer, Bohuš Novák. –
28. Karel Babánek. –
29. Kamil Berdych. –
30. Anna Augustina, Viktor Reda, Pavel Forman, František Podhraský. –
31. Antonín Bebr. –
32. Jaroslav Petrbok. –
33. Jaroslav Kvapil. –
34. Boža Adalgesa Kvapilová, Božena Viková Kunětická, Sidonia de Cara, František Springer. –
35. Rudolf Karel hrabě Chotek, Sigismund baron Uttenrodt ze Scharfenbergu, Arnošt Czech z Czechenherzů, Jan Rejsa z Kolkovic. –
36. Jan Václav Mrkvička, Antonín Věnceslav Truhelkovský, Karel Šípek. –
37. František Kaván, František Pečinka. –
38. Antonín Pikhart, František Šimon, Karel Tůma, Julián Hlaváč. –
39. Josef Kálal, Karel Teichmann. –
40. Marie Votrubová-Haunerová, Tereza Dubrovská, Vlasta Ebenhochová.
Lit.: Karfík, Vladimír: Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl. In: Týdeník Rozhlas, 7/2007 (kritika). Cit.:
Dlouhé měsíce jsem po poledni na Vltavě sledoval cyklus veršů, jejichž výběr byl založený na „vyňatých slovech a motivech v české a světové poezii“ a přitom nepřestával obdivovat invenci a rozhled autorů tohoto pořadu. Možná jeho půvab spočíval v zázračně prostém principu: vytčené slovo či zvolený motiv totiž určovaly a také usnadňovaly výběr básní. Zároveň na ustáleném principu pak stála jednotící kompozice jednotlivých pořadů – mohly se v nich setkávat celé zástupy básníků rozdílných dob, nejrůznějších škol, poetik a také jazyků. V každém pokračování pak něco nového, každý pořad jako nový – a zdá se, že možností téměř nekonečných.
Tahle oblíbená básnická zastavení s vybranými slovy a motivy uvolnila už podruhé místo čtyřicetidílnému Wernischovu následníku, pořadu, který je tak jiný, jak je to jenom možné. A dalo by se říci, že na rozdíl od oněch „vyňatých slov“ i poněkud výlučný, protože je utvářen výhradně z básní autorů z druhé poloviny předminulého a necelé první poloviny minulého století, kteří jsou „zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní“, a přitom působí neuvěřitelně přívětivě a přitažlivě.
Ostatně, ve Wernischově rozhlasovém cyklu nejsme na úplně neznámé půdě, nezapomněli jsme na dlouhý cyklus veršů „zapomenutých“ básníků, který Ivan Wernisch otiskoval v průběhu devadesátých let v Literárních novinách. S napětím jsme očekávali, jestli se podaří vydat onu rozsáhlou knihu s půvabným názvem, zvoleným podle jedné z otištěných básní Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Zázrakem se to v Petrovu podařilo, a přesto jsem dnes tím malým rozhlasovým výběrem ze zapomenutých či pozapomenutých pokaždé překvapen a okouzlen. V čem to jenom může být? Mnozí básníci mohou být zapomenuti či opomíjeni právem, ale můžeme opomíjet, či docela zapomínat všechno, co napsali? Třeba pár povedených veršů? Podle toho, co nám v jejich zapomenutém díle dokáže nalézt a připomenout básník Ivan Wernisch, vidíme, že by to bylo k naší škodě.
Je zvláštní úchvat, který pociťujeme při těch krátkých zastaveních nad uplynulým časem, jenom v těch znovuobjevovaných básních? Vždyť bychom hravě mohli nalézt verše lepší. Nebo je to v zapomenutých jménech autorů? Vždyť většinu z nich posluchači už ani neznají. A Ivan Wernisch, skoupý na slovo, o nich mnoho nepoví, sdělí jenom ty údaje nejzákladnější a všechno ostatní ponechá na verších samých. A snad i proto působí pořady tak zvláštně: za neznámými verši, neznámými jmény se poodkrývá o to větší tajemství – literárního úsilí i lidských osudů.
Ale ono nejde jenom o nalézání neznámého, vždyť vlastně neznámé je každé dílo, jež autor se rozhodne poprvé zveřejnit, a lačná literární veřejnost na novinky čeká. Ale kdo čeká na věci, které upadly v zapomenutí, právem, neprávem? Je vůbec naše paměť spravedlivá? Nevrství se každý nový zážitek na sebe, a to, co se ocitá vespod, ztrácí nejenom novost, ale zapadá prachem, a my se ocitáme ve světě bez cenných hodnot, a také bez paměti?
Wernischova umanutost v pátrání v dávno opuštěných nalezištích poezie vůbec není sběratelské podivínství, je v něm především pokora před každým jenom trochu úspěšným pokusem o zachycení krásy: sám velký básník se tu domlouvá s každým, kdo se o poezii kdy pokoušel, lhostejno, že se mu to podařilo třeba jenom v jedné básni, v jediném textu. Každého zrnka je přece škoda.
Příklad takového přístupu má, myslím, obecnější platnost: konzumujeme pořád nové a ještě raději novější, zhusta pod nepřiznaným diktátem reklamy, aniž hledáme, co je opravdové a trvalé. Pokud něco trvalého mezi módním zbožím náhodou najdeme, nepodržíme si je, ale naopak velmi rychle odkládáme do zapomnění. Nehledě k tomu, že jsme pyšní a přezíraví, příliš nás přitahují a vzrušují neúspěchy jiných. Skutečný tvůrce dokáže mít radost, když u jiného narazí třeba na jediný dotek s krásou.
Pavel Hejcman. Rozhlasová úprava příběhu francouzské špionky Gabriely Deslys alias Mata Hari z Horní Moštěnice u Přerova. Dramatizace Jan Sulovský. Hudba Robert Mahr. Text písně Jakub Vítek. Na klavír hraje Richard Mlynář. Režie Michal Bureš.
Osoby a obsazení: Gabriela Deslys (Evellyn Pacoláková). Dále účinkují Josef Pejchal, Vladimír Hrabal, Miroslav Hruška, Josef Bartoň, František Řehák a další.
Nastudovala Olomouc. Premiéra prvního dílu 29. 5. 2006 (Praha, 22:05 – 22:35 h.). Repríza 1. 7. – 27. 7. 2018 (ČRo Olomouc, 18:05 hod.) v cyklu Počteníčko.
Obsah: 1. Návrh – 2. Útěk – 3. Válka – 4. Návrat – 5. Zrada.
Lit.: Sulovský, Jan: Hejcmanovo Královské fandango je příběhem Maty Hari z Horní Moštěnice. In web ČRo Olomouc, 29. červen 2018 (článek). – Cit.: Fandango je španělský lidový párový tanec provozovaný za doprovodu kytary a kastanět. Královské fandango, to je román klasika české dobrodružné literatury Pavla Hejcmana.
Příběh slavné tanečnice a zpěvačky Gabriely Deslys, francouzské vyzvědačky, ve skutečnosti rodačky z Horní Moštěnice na Přerovsku Hedviky Navrátilové, znal autor románu Pavel Hejcman od historika profesora V. V. Štecha. Ten se s ním seznámil prostřednictvím svého otce, který byl ředitelem divadla ve Slaném a Hedviku osobně znal.
Po zpravodajské stránce byla velmi významnou agentkou, rozhodně větší než Mata Hari.Pavel Hejcman
„Dnes bychom řekli, že to byla hvězda evropského i světového showbyznysu,“ tvrdí Hejcman. „Byla to těžká doba před začátkem první světové války. Ona vystupovala ve Francii a aby získala státní občanství, stala se francouzskou špiónkou. Po zpravodajské stránce byla velmi významnou agentkou, rozhodně větší než Mata Hari, protože Matu Hari odsoudili k smrti a popravili, kdežto Hedviku Navrátilovou k smrti odsoudili, ale nepopravili, protože jim utekla. Francii prokázala mimořádné zpravodajské služby. Byla milenkou portugalského krále a tím se dostávala do nejvyšších kruhů. Získávala informace, které přímo ovlivňovaly výsledky první světové války,“ popisuje autor románu.
Rozhlasová podoba románu Pavla Hejcmana Královské fandango vznikla na jaře roku 2006 v olomouckém studiu Českého rozhlasu. Na pětidílném dramatickém seriálu se autorsky podílel dramaturg Jan Sulovský a režisér Michal Bureš, který se ujal realizace projektu. Hudbu složil Robert Mahr. V hlavní roli Gabriely Deslys uslyšíme Evellyn Pacolákovou.
Poslouchejte pětidílnou četbu z knihy Královské fandango v Počteníčku Českého rozhlasu Olomouc každou neděli od 1. do 27. července vždy od 18:05 hodin.
Pozn.: Nejslavnější špionka všech dob, oslnivá exotická tanečnice vystupující jen spoře oděná, milenka řady mocných, femme fatale“ první světové války. Tak vešla Mata Hari do historie. Stalo se tak přesto, že prý byla umělkyní nevalnou a žádné zpravodajské službě nedodala jedinou cennou informaci.
Někdy se stěží odlišuje pravda o Matě Hari od smyšlenek. Zavinila to i sama tanečnice tím, že bez rozpaků „upravovala“ svou minulost. Tvrdila například, že pochází z Indie, kde od malička tančila při chrámových pobožnostech – již tehdy téměř nahá. Skutečnost však byla trochu jiná.
Jmenovala se Margaretha Gertruda Zelleová a narodila se v Leeuwardenu v Nizozemsku 7. srpna 1876. Vystudovala učitelský institut v Leidenu a v devatenácti letech se provdala za kapitána v nizozemské koloniální armádě, který byl asi o dvě desítky let starší. V letech 1897 až 1902 s ním žila na Jávě a Sumatře, kde vystupovala jako tanečnice a porodila mu syna a dceru. Manželství se však brzy rozpadlo a po smrti syna Margaretha svého muže opustila a zamířila do Paříže.
Zpočátku stála nejčastěji modelem malířům třetího řádu, později získala místo cvičitelky v jezdecké škole. Pravý zlom v její kariéře však znamenalo taneční vystoupení před vybranou pařížskou společností v roce 1905. Pod jménem Mata Hari, což je údajně malajský výraz pro slunce (doslova „oko dne“), představila – spoře oděna – improvizaci, kterou nazývala indickým tancem. „Ozářena pouze světlem svící předvedla Mata Hari v orientálním kostýmu exotický tanec, v jehož závěru se její nahé tělo ponořilo do stínu,“ napsal tehdy přihlížející žurnalista.
Mata HariNáhle jí ležela celá Paříž – zejména její mužská část – u nohou a její věhlas se rychle šířil. Brzy vystupovala po celé Evropě, a to nejen ve varieté, ale – což prý činila mnohem raději – i v soukromí příslušníků vysoké společnosti.
Přitahovala zejména svým uhrančivým fluidem a snadno navazovala vztahy se zahraničními politiky, důstojníky i dalšími vlivnými muži. Její vstřícná povaha jí pak zajišťovala desítky bohatých milenců. A jak se snědá a vysoká kráska, která měla pověst nejlépe placené kurtizány Evropy, dostala ke špionáži?
O ženu, která měla více než přátelské vztahy s mocnými tehdejšího světa, se samozřejmě zajímaly tajné služby. Německý spisovatel Curt Riess v knize „Procesy, které změnily svět“ uvádí, že se Mata Hari „vyučila“ špionkou již v roce 1907 v Lörrachu (Bádensko), kde byla takzvaná špionážní akademie. Skutečné okolnosti její špionáže však zůstávají dodnes nejasné.
Snad spolupracovala s německou i francouzskou rozvědkou, ale té první žádný užitek zřejmě nepřinesla a druhá jí nedůvěřovala. Francouzi brzy pojali podezření, že je slavná tanečnice dvojitou agentkou. Sledovali ji a 13. února 1917 v Paříži zatkli.
Proces se konal s vyloučením veřejnosti a Mata Hari byla 25. července 1917 odsouzena za špionáž ve prospěch Německa k trestu smrti přesto, že během soudního jednání nebyl předložen jediný konkrétní důkaz její viny a sama tanečnice přiznala předání jen jedné neaktuální informace důstojníkovi německé výzvědné služby.
Řada jejích bývalých milenců ve významných funkcích pro ni žádala milost, ale v době těžkých ztrát a porážek francouzské armády to bylo nemožné. Ráno 15. října 1917 byla předvedena před popravčí četu. Odmítla pásku přes oči. „Ne, děkuji, mohu se dívat v tvář své smrti,“ uvedla. (anotace)
Karel Poláček. Humoristický román. Dramatizace a režie Jiří Horčička. Připravil Jan Kuneš. Úvodní slovo Josef Laufer. Hudební doprovod Alois Palouček – celesta, Rudolf Kubánek – klavír a Vilém Prokop Mlejnek – kontrabas. Úprava pro gramofonové desky, sleeve-note ing. Josef Cincibus. Střih Jiří Očenášek.
Osoby a obsazení: Karel Höger (vyprávěč), Rudolf Deyl ml. (Eman Habásko st.), Jaroslav Mareš (Eman Habásko ml.), Oldřich Musil (Richard Načeradec), Artuš Kalous (policejní úředník, muž na hřišti), Josef Vošalík (pan Sádlo), Lubomír Lipský (vrchní číšník), Karel Kastner (Ignác), Světla Amortová (paní Načeradcová), Ilona Hodačová (paní Šefelínová), Alena Kreuzmannová (Alenka), Jaroslava Vacková (vdova Ouholíčková), František Kreuzmann (pan Šefelín), Otýlie Beníšková (tetička Majzlíková) a Josef Fryč.
Natočeno v Československém rozhlase v roce 1954 (27, 28, 27, 28, 30, 37, 30, 26, 28, 33 a 49 min.). Premiéra prvního dílu 24. 6. 1954, 6. dilu 22. 7. 1954 (Praha I, 21:30 h.). Repríza 8. dílu 23. 2. 1957 (Praha I – Praha III, 20:00 – 20:30 h.); 8. dílu 25. 2. 1961 (Praha I – Praha III, 20:00 – 20:30 h.). Repríza 18. 6. – 2. 7. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydal Supraphon pro Gramofonový klub v roce 1965 (4 LP, 16 ot./min., XM 60018-21). Reedice Supraphonline, 9. 4. 2014. Ukázka k poslechu zde.
Lit.: anonym: Hlasy o Mužích v offsidu. In Rozhlas 30/1954 (12. 7. 1954), s. 5 (ohlasy).
Lit.: Cincibus, Josef: Muži v offsidu (sleeve-note). – Cit.: Muži v offsidu jsou v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let. Karel Čapek
Obr. cit.: Československý rozhlas : neviditelné herectví. Praha: Čs. rozhlas, 1982, s. 115 (fot. Helena Márová).
Zdá se, že sportovní tematika a sociologický fakt sportu vůbec na naší literaturu mnoho nepůsobil. Heroická doba české kopané, za niž lze považovat zvláště periodu po první světové válce (1919-30), zanechala stopy jen v povídce Jiřího Haussmanna Dánové v Praze, a patrně, ale už jen jako fantastický odraz, i v Bassově Klapzubově jedenáctce. Je třeba dodat, že obě zmíněné práce mají zřejmě humoristický charakter, což by konečně bylo v pořádku, neboť sport, a tedy i fotbal, je převážně zábava. Celkem není žádná škoda, že vliv sportu se neprosadil natolik, aby se podílel na vzniku vážnějších literárních útvarů, než je povídka „pro kluky velké i malé“, jak se uvádí v dovětku ke Klapzubově jedenáctce. Nakonec je sporné, zda tato Bassova práce nezaslouží spíše označení „pohádka“, už proto, že se v ní mluví o senzačně dobré kopané a že v ní vystupuje král (byť anglický) a pronáší výroky téměř programové, třeba: „Pročpak se například namísto vydržování ohromných armád nevypěstuje v každém národě dokonalé fotbalové mužstvo? Kdyby došlo ke sporu, jejž by se nepodařilo odklidit smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů z každé strany a ti by spornou otázku rozhodli.“ (Překlad Vincenc Maceška, kožišník v Londýně.) Citát je průkazný a jen zdůrazňuje podezření, že jde asi opravdu o pohádku, byť stále aktuální.
Karel Poláček, zpozorovav tvůrčí mezeru, kterou sportovní referáty nemohly překlenout, a uvědomiv si závažnost takového nedostatku, napsal s plnou vážností román ze života klubových přívrženců. Zachytil v něm tehdejší slávu fotbalových mužstev a rozepsal se o jejich obdivovatelích, jimž se přezdívalo zčeštěným anglickým slovem fanouškové či fandové (původní anglické slovo prý znamená „legrační“). Karlu Poláčkovi se však podařilo – a i to byl jeho úmysl – zapsat kus sportovní historie oné šťastné doby, kdy u nás bylo tolik znamenitých fotbalových mužstev, že prvenství nebylo nikdy zcela zaslouženým měřítkem.
Zůstala-li trvale v povědomí jména A.C. Sparta, S.K. Slavia a S. K. Viktoria Žižkov, autor Mužů v offsidu oživuje vzpomínky i na další, neméně slavné kluby, tak AFK Union Žižkov, Čechii Karlín, AFK Bohemians, Meteor Vinohrady, ČAFC či krátce Čafku, což však ani zdaleka není úplný výčet -tehdy se prostě hrála kopaná tak dobře, že většina klubových celků mohla klidně aspirovat na titul mistrů. Hlavní zásluha o tak bohatý výběr hráčů a vynikající míčovou techniku náležela „hadráku“ a pražským „pláckům“, na kterých kluci hráli kopanou obvykle bosi, ale zato denně až do večera. Návštěvy na hřištích vzrůstaly, úspěchy v zápasech s cizími mužstvy přitahovaly stále větší množství diváků a masová účast znamenala i velikou popularitu kopané a jejích hráčů. Sociologicky nejsou tedy věci nijak složité. Lidé se od nepaměti, už od dob antických i staří Egypťané, se zálibou dívali na závody a hry, přičemž někdy šlo o život. Karel Poláček všechna tato fotbalová fakta zaregistroval a v zájmu pravdy se přidržel i barvitého nářečí tehdejších sportovních referátů a jejich svérázných obratů. Prokázal tak zajisté velkou službu historii, která mívá sklon k suchosti a ukájí se nejraději láskou k dějům ověřeným. Neboť jak by naložil historik se suchým číselným výsledkem, kdyby se nedočetl, že „chybné rozhodnutí soudcovo se v řadách sportovně uvědomělé veřejnosti setkalo s rozhořčením“? K jakým nesprávným závěrům by mohl být sveden, kdyby v Mužích v offsidu nenašel, že „dnešní mládež nemá bojovného ducha a nedovede se vzepnout k výkonům“ -, a že „co se dneska vidí, to není fotbal. Bejvávaly doby, kdy se před námi třásla Evropa, a dneska jsme s celým uměním v troubě …“, tak pravil pan Emanuel Habásko starší k svému synu, jenž odvětil: “Takový vzpomínky patří historii. Dneska se hraje vědecký fotbal …“
Karel Poláček nemohl vědět, ani předpokládat, jak dlouho se s takovými řečmi může vydržet: v debatách se tak ale mluví dodnes a nic se na obsahun ezměnilo, jen sláva jmen trochu vybledla – na nejstarší se už zapomíná a počíná se legendarizace mladších. Muži v offsidu rozhodně přispívají k osvěžení paměti starých pamětníků, a to právě byl úmysl jejich autora, který knihu psal jen proto, aby … „každý mohl doplnit citelnou mezeru ve svém vzdělání“.
Karel Poláček (narozen 1892, roku 1944 zavražděn v Osvětimi), autor rozsáhlého literárního díla, byl vybaven všemi vzácnými vlastnostmi humoristů. V jeho úsměvu je plno zájmu a porozumění. Nikdy se nediví, co ti „jeho“ lidé všechno vyvádějí, nesměje se jim, ale směje se s nimi. Karel Čapek o něm říká: „Když líčí život fotbalového fanouška, můžete si být jisti, že vyčerpá všechny náležitosti stavu fotbalového, jeho typy, případnosti a terminologii a obřady a zvyky a mudrosloví: že je to tak říkajíc národopisná studie lidu fotbalového.“
Muži v offsidu byli už zfilmováni a nyní se ve formě živého zdramatizovaného vyprávění dostávají i na gramofonové desky. Jednotlivé postavy a postavičky příběhů jsou totiž tak neklidné a pohyblivé, že ochotně opouštějí tištěné stránky a vstupují mezi nás, jako by mezi námi vždy byly. A proto je také všechny na deskách najdete a uslyšíte.
Vojtěch Steklač. Seriál pro mládež. Pro rozhlas upravil Jiří Hromádko. Režie Vladimír Gromov.
