Michal Viewegh. Osmidílný rozhlasový seriál o jedné podivné rodince, natočený podle Mistrova stejnojmenného humoristického románu.
Pro rozhlas upravili Jan Sulovský a Michal Bureš. Hudbu složil Tomáš Hanzlík. Hudební spolupráce Tomáš Hanzlík a Antonín Schindler. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Slavotínek a Zdeněk Prchlík. Asistent režie Michal Bureš. Režie Jaromír Ostrý.
Osoby a obsazení :
Já, tedy ne já, on (Filip Čapka), Renáta, jeho sestra (Evellyn Pacoláková), táta (Josef Bartoň), máma (Vlasta Hartlová), telefonistky Jindřiška a Ivana (Jindřiška Zornová a Ivana Záhumecká), doktor Radim Uzel (Doktor Radim Uzel), Viktor (Pavel Doucek), paní z fotoateliéru (Marcela Opletalová), M (Miroslav Hruška), Cindy (Naděžda Chroboková), knihkupec Fišer (Vladimír Hrabal), Gábina (Marta Svobodová), pan inženýr (Antonín Bezrouk), servírka (Hana Vindrálková), Jana Nováková a mnozí další.
Nastudoval ČRo Olomouc v listopadu 1998, premiéra 7. dílu 22. 12. 1998 (ČRo2 – Praha), repríza ČRo Olomouc. (díly 21 – 29 min., celkem 3:24 hod.)
______________________________
Osmidílná dramatizace humoristického románu našeho národního buditele, vyprávějící příběh vojáka z povolání, jeho dcery Renáty (včetně jejích několika partnerů partnerů), jeho syna, jejich mámy a několika dalších stejně podivuhodných postav. To vše zarámováno začátkem „Sametových“ 90. let 20. století v Československu.
______________________________
Slovo autora literární předlohy :
„Když byla moje dcera ještě malá, sliboval jsem si občas, že pro ni jednou, někdy napíšu nějakou pohádkovou knížku. Každý rok jsem to ale z nejrůznějších důvodů odkládal a vždycky jsem pak začal psát něco úplně jiného, jaksi ambicióznějšího – jako by na knihách pro dospělé záleželo víc! Nakonec jsem tu šanci definitivně promeškal: dneska je mé dceři skoro patnáct a pohádky pochopitelně už dávno nečte.
Když jsem však loni v Americe začal psát tenhle román, pochopil jsem, že na to dávné předsevzetí přece jen dojde. Od dcery mě tehdy dva dlouhé měsíce dělil celý Atlantský oceán a já si každý den víc a víc uvědomoval, že tuhle knihu konečně píšu především pro ni. Není to ovšem ona původně zamýšlená knížka pohádková, a dokonce se při jejím čtení může někdy zdát, že to pro tak mladou holku není kniha úplně vhodná. Vím o tom. Musel jsem se ale při jejím psaní řídit tím, co mi moje babička opakovala pokaždé, kdykoli jsem se chystal koupit dceři něco na sebe: „Kup jí to aspoň o dvě čísla větší, rozumíš? Letos jí to sice bude trochu plandat, ale to máš buřt, hlavně když jí to napřesrok nebude malý…“
