Hans Christian Branner. Dánská rozhlasová hra.
Účinkují Einar Juhl, Gerhard Jessen, Egill Rostrup a Hjalmar Bendtsen.
Natočeno 1932.
Pozn.: Tre mænd – en indflydelsesrig redaktør, en fremtrædende filmskaber og en forlægger – mødes på en café. I en stemning præget af sentimentalitet deler de refleksioner over deres liv og karrierer, hvor en fælles vemodig tone omkring deres succes træder frem. Gennem deres fortællinger gentages tanken om kvinden som den skjulte drivkraft bag alt. (anotace)
Arthur Miller. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Hans Christian Branner. Rozhlasová úprava Ryszard Taedling. Režie Johannes Marott.
Účinkují Frits Helmuth, Hans-Henrik Krause, Else Højgaard, Ghita Nørby, Helle Hertz, Avi Sagild, Erik Paaske a Henning Palner.
Natočeno 1977.
Pozn.: En mands tilbageblik på sine ægteskaber, hvor han synes at have svigtet, i McCarthy-ismens tid i USA, hvor han også politisk er under anklage. Det sidste ægteskab er Millers version af samlivet med Marilyn Monroe. (anotace)
Hans Christian Branner. Dánská rozhlasová hra. Režie Inge Hvid Møller.
Účinkují Henning Moritzen, Mogens Wieth, Gunnar Lauring, Lily Weiding, Berthe Qvistgaard, Randi Michelsen, Kjeld Jacobsen, Svend Johansen, Buster Larsen, Henry Nielsen, Holger Perfort, Lise Ringheim, Bjørn Spiro. Zpívá Poul Olsens Kvintet a Gustav Winckler.
Natočeno 1956.
Pozn.: Tre menneskepar i forskellige livsaldre mødes på restaurant ‘Fønix’. I løbet af en aften og en nat hvirvles de ind i kærlighedens tragiske runddans, indtil morgenen kommer med sin resignation og sit spæde håb. (anotace)
Hans Christian Branner. Dánská rozhlasová hra.
Účinkují Egill Rostrup, Carlo Wieth, Christen Møller, Katy Valentin, Holger Gabrielsen, Willy Bille, Aage Gade, Valdemar Møller, Karen Poulsen, Marie Garland, Eyvind Johan Svendsen a Else Skouboe.
Natočeno 1933.
Pozn.: “Eftermæle” udspiller sig omkring en begravelse i en provinsby, hvor en velhavende konsuls hustru er død. Handlingen begynder med en begravelsesmiddag, hvor den nærmeste kreds deler deres første overfladiske indtryk af den afdødes liv og død. Efterfølgende uddybes disse indtryk gennem en række dialoger mellem mennesker, der stod den afdøde nær. Hendes huslæge diskuterer hendes sygdom og død med sin kone, en bror og søster reflekterer over hendes ægteskab, og en billedhugger fortæller sin model om hendes ungdom. Samtalerne kredser om tragedien og dens betydning for de efterladte, og i en afgørende samtale mellem enkemanden og husbestyrerinden når fortællingen sin dramatiske afslutning. Dialogerne afslører de efterladtes forhold til den afdøde og deres egne liv, men handlingen er statisk og centreret om den allerede fuldbyrdede tragedie. Tildelt hørespilkonkurrencens anden præmie.
1931 bliver der udskrevet en hørespilskonkurrence, hvor der indsendes 1396 originale manuskripter. 32 af dem bliver opført i løbet af årtiet, bl.a. H.C. Branners ”Eftermæle” der bliver startskuddet på hans karriere.(anotace)
Janusz Osęka. Rozhlasová hra. Překlad Jaroslav Simonides. Reži Dagmar Jakubovská.
Účinkují Stanislav Šárský, Jana Postlerová, Blanka Meierová, Jindřich Dvořák, Václav Antoš a Milan Sova.
Nastudovala Ostrava v roce 1979.
Lit.: pm: Janusz Osęka: Dva tisíce za minutu. In Rozhlas 36/1979 (27. 8. 1979), s. 4 (článek). – Cit.: Svou tvorbou se Janusz Osęka (nar. 1925) řadí k nejvýznamnějtím představitelům současné polské satiry. Rada let jeho působení je spjata s humoristickým časopisem Szpilki. Pracoval však také jako umělecký ředitel satirických kabaretů a divadel. Do satirické tvorby vnášel spolu s proslulejším autorem Slawomirem Mrožkem nové a umělecky náročnější akcenty. Jeho tvorbu představuji především malé formy -— mikropovídky, monology, scénky a skeče. Děj jeho rozhlasové hry Dva tisíce za minutu je situován do nového bytu na sídlišti, kam se právě nastěhovala dvojice mladých manželů, a líčí téměř neuvěřitelnou příhodu, kterou tato dvojice prožije. Vedle řady komických situací, překvapivých zvratů a silného akcentu na zábavnost nese hra i výrazné satirické ostří, které je zaměřeno na některé nešvary současnosti, odkrývané a groteskní nadsázkou. (…)
Horst Matthies. Rozhlasová hra. Překlad Vladimír Mcrhaut. Režie Fritz Ernst Fechner j. h.
Osoby a obsazení: Rikki (Hana Maciuchová), Petr (Petr Štěpánek), plukovník Krüger (Miloš Nedbal), podplukovník Kloss (Josef Somr), náčelník štábu (Stanislav
Fišer), poddůstojník Bauerschäfer (Miroslav Masopust), poručík (Jiří Klem), tetička (Jana Andresíková), starý Krüger (Jaroslav Moučka), velitel vozu (Michal Pavlata), kapitán (Jan Bartoš) a další.
Natočeno 1979. Premiéra 6. 9. 1979 (Vltava, 11:30 – 12:30 h.).
Horst Matthies. Rozhlasová hra. Překlad Vladimír Merhaut. Režie Barbara Plensatová j. h. (NDR).
Osoby a obsazení: vypravěč (Zdeněk Buchvaldek), Ronni Fellner (Martin Štěpánek), Regina (Jaroslava Obermaierová), Herbert Hebestreit (František Hanus), Buřinka (Jiří Hanák), Barbara (Lenka Termerová), Frieder (Michal Pavlata), Atze (Jaroslav Kepka), Wodka (Karel Heřmánek), Hans (Ladislav Potměšil), Inge (Jana Andresíková), Wahlbeck (Jiří Plachý), Lutz Finke (Ladislav Trojan), Helmut Bauer (Antonín Hardt).
Natočeno 1979. Premiéra 7. 10. 1979 (Praha, 19:15 – 20:20 h.).
Lit.: anonym: Vlci v táboře. In Rozhlas 40/1979 (24. 9. 1979), s. 4 (článek). – Cit.: Rozhlas NDR věnuje již delší dobu velkou pozornost uvádění her, jejichž náměty se bezprostředně dotýkají problémů člověka ve vztahu k práci a pracovnímu kolektivu. Němečtí spisovatelé dosáhli v této oblasti až obdivuhodné rutiny a dokázali vnést do repertoáru zajímavé prvky; jindy je však rutina zavedla až k chladné konstrukci příběhu a postav. V minulém roce upoutal pozornost posluchačů i kritiky NDR autor Horst Matthies, jehož rozhlasová hra Plukovníka ve snu viděti získala výroční cenu za nejúspěšnější dramatické dílo (cena posluchačů) a hra Vlci v táboře cenu rozhlasové kritiky. Obě byly prvními pokusy autora v oblasti rozhlasové dramatiky, takže jeho úspěch byl překvapením.
Horst Matthies se ve svých hrách vymanil z téměř ustálených pravidel, určujících zobrazování kladného hrdiny. Hledá a nachází osobitý tvůrčí postup, který mu umožňuje nekonvenčně a přesvědčivě ztvárnit dramatickou postavu i kompozici příběhu. Netvoří postavy veskrze kladné či záporné, všichni lidé, kteří se v Matthiesově dramatickém příběhu setkávají, jsou zřetelně poznamenáni svým dřívějším životem, svými prožitky a zkušenostmi a procházejí určitým vývojem; mají své slabosti, charakterové nedostatky i klady a autor důsledně dbá, aby jejich jednání působilo přirozeně a pravdivě. Vyhýbá se však popisnému líčení. Obě Matthiesovy hry (Plukovníka ve snu viděti jsme vysílali v tomto roce) působí neokázalou, záměrně překrývanou poezií především emotivně.
Hra Vlci v táboře zachycuje prostředí stavby plynovodu Orenburg. Každý, kdo tu pracuje, prochází tvrdou školou, prověřující morální kvality. Skupina lidí, která dočasně žije v drsném ovzduší stavby, daleko od svých rodin a domovů, se nemůže vyhnout jiskření problémů a konfliktů, které nejsou jiné, než bývaly doma — zde však jsou ostřejší, hlubší i čistší, ať je tu láska, žárlivost, touha po dítěti, či nepořádky při plnění plánu avztah k práci. Horst Matthies zachycuje útržkovité dialogy, ze kterých pozvolna skládá zdánlivě velmi syrový obraz života v provizorním táboře stavbařů; sugestivním textem vyprávěče dodává však obrazu další, velice jemný tón, který hru myšlenkově zceluje a dovršuje. Matthiesovu hru, kterou vysíláme u příležitosti státního svátku NDR, nastudovala v Praze režisérka berlínského rozhlasu Barbara Plensatová.
Svatopluk Štefl. Dokumentární hra. Životní příběh vynikajícího československého plastického chirurga. Hudební a zvukové efekty Josef Plechatý. Dramaturgyně Miloslava Háková. Režie Jan Lorman.
Účinkují Petr Pelzer, Antonín Hardt, Ivan Richter, Jana Viščaková, Adolf Filip a Miroslav Moravec.
Natočeno 1988. Premiéra 31. 8. 1988 (Vltava, 13:00 h.). Repríza 11. 12. 1989 (Vltava, 13:00 h.).
Lit.: Štefl, Svatopluk: Setkání na konci cesty. In Rozhlas 36/1988 (22. 8. 1988), s. 4 (článek). – Cit.: Psát o své vlastní hře je natolik nevděčný úkol, že mi vlastně nezbývá, než ho nějakým přijatelným způsobem obejít. Proto se omlouvám všem, kteří očekávají více či méně popisnou pozvánku k poslechu s naznačeným syžetem a umně odmaskovanou ideou, aby bylo už v předsíni zřejmé, co že tím vlastně básník chtěl říci…
Nikomu nevnucuji svůj názor, ale podotýkám, že nevěřím na autorské hledání tématu dříve rozšířenou cestou: »Jeď do Východoslovenských železáren, pobuď tam tři týdny a vydoluj autentický příběh ze živou slévačů«. Praxe konečně nejednou potvrdila, že byť touto cestou spatřilo světlo světa mnohé »umělecké« dílo, bylo obtížné rozeznat, které bylo horší a které pouze špatné. Kdykoliv jsem měl pocit, že je tu něco, k čemu člověk cítí potřebu vyslovit se, zasáhla náhoda. Ačkoliv nejsem fatalista, myslím si, že právě náhoda je nejlepším režisérem našeho života. Takže vlastně přiznávám, že dokumentární hra, jejíž titul je totožný s titulem tohoto článku, je z lékařského prostředí. Koneckonců — každý máme své komplexy a nesplněná přání. Jako ranč postpubertální jedinec jsem chtěl být novinářem, lékařem a vrcholovým sportovcem. Bohužel jsem se mohl stát pouze jedním z nich a tak si vyrovnávám své komplexy i tím, že mezi osutními se rád pohybuji, nechávám se fascinovat jejich prostředím a rád o nich píši.
Zmínil jsem se, že na počátku byla náhoda. Přesně před deseti lety mě zavedla do jedné provinční nemocnice jako oběť dnes už zcela banální operace. A když jsem bloumal po chodbách a čekal, až mne propustí domů, všiml jsem si, že se tu děje cosi výjimečného. Protagonisty byli dva lidé — osmadvacetiletý mladý muž, který vlastně umíral a padesátiletý lékař, který jako jediný v republice byl ochoten podstoupit takřka neuvěřitelný experiment. Seznámil jsem se s oběma a sledoval příběh až do konce. Jméno pacienta není důležité a z etických pohnutek ho také neuvádíme, i když vše ostatní souhlasí. Jméno lékaře je v odborných kruzích známé — je jím MUDr. Karel Dlabal, v současné době přednosta Ústavu plastické a rekonstrukční chirurgie ve Vysokém nad Jizerou, podle mne i mnohých odborníků stále ještě nedoceněný plastický chirurg světového formátu. Seznámili jsme se na pozadí ojedinělého případu. Několikrát jsem byl přítomen jeho operačním výkonům, povídali jsme si o jeho životě, naplněných a nenaplněných ambicích, o tom, co předcházelo těžkému rozhodnutí riskovat prestiž seriózního odborníka ve zdánlivě beznadějném případu, o odvaze i nepochopeni a spoustě byrokracie, která stála napříč cesty všemu, co se jen trochu vymykalo tak oblíbenému průměru.
Už před lety jsem se o tomto skromném a na první pohled nenápadném lékaři rozhodl napsat dokumentární hru. Za deset let jsme se setkali šestkrát nebo sedmkrát, což — uznejte — není mnoho. Přesto mě setkání s MUDr. Karlem Dlabalem dost podstatně ovlivnilo. Na motivy událostí, které sc odehrály v jeho ordinacích, jsem napsal úplně první rozhlasovou hru. O pár let později filmový scénář, absolventskou práci na umělecké škole. A teď se k jeho osobě vracím potřetí. Není to »pouze« medailón vynikajícího odborníka, není to snad ani příběh o umíráni, jak se zděšeně vyjádřil jeden známý po přečtení první verze této dokumentární hry. Jde o autentický výsek ze živou tří lidí — autora, lékaře a člověka na konci cesty.
František Švantner. Rozhlasová adaptace stejnojmenné povídky. Dramaturgie Gabika Alexová. Zvukový mistr Stanislav Kaclík. Dramatizace a režie Laco Kerata.
Účinkují Peter Rúfus, Jakub Rybárik a Mirka Frankovská.
Natočeno 2025. Premiéra 7. 11. 2025 (SRo 3 Rádio Devín, 21:00 h.) v cyklu Naša zabudnutá klasika.
Lit.: anonym: Rozhlasová hra | Laco Kerata/František Švantner: Stretnutie. In web SRo 3 Rádio Devín, 5. 11. 2025 (článek) – Cit.: Adaptácia poviedky o tajomnom stretnutí dvoch neznámych mužov v hlbokom lese. Jeden sa práve vracia z väzenia, kde si odpykával trest kvôli vražde sa druhému sa a bez výzvy spovedá z toho aké podivné a kruté veci zažil so ženou, ktorú mal rád, kvôli ktorým, podľa neho nevinne, ho súd uznal vinným. Druhý muž sa cíti byť v ohrození, uvedomujúc si svoju bezmocnosť voči možnému nebezpečenstvu. (…)
George Bernard Shaw. Válečný příběh ze středověku. Přeložil Frank Tetauer. Režie Miloslav Jareš. Hudba Miloslav Ponc.
Osoby a obsazení: Edvard III., král anglický (Jiří Suk), Filippa z Hainault, jeho choť (Světla Svozilová), Černý princ (Václav Voska), Jan z Gauntu (Josef Kachyňa), Eustache de st. Pierre, primátor města Calais (Vojta Plachý-Tůma), Pierre de Rošti, zvaný Držka (Miloš Nedbal), dvorní dáma (Štěpánka Holečková), 1. měšťan calaiský (Ladislav Levora), 2. měšťan calaiský (Karel Černý), 3. měšťan calaiský (Maxmilián Smejkal), 4. měšťan calaiský (Ludvík Lutna), Walter Manny (Jindřich Trousil), Nordhampton (Vítězslav Bartoš), Arundel (Jaroslav Mareš), vojín (Antonín Jedlička).
Natočeno 1945. Premiéra 21. 9. 1945 (Praha II, 20:10 h.). Repríza 11. 11. 1945 (Praha II, 16:20 – 17:00 h.).
Alternativní verze názvu: Měšťané calaiští
Powered by WordPress