Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Vítězslav Nezval. Hudba Luboš Fišer, na klavír hraje autor. Technická spolupráce ing. Jiří Svoboda a Jiří Brušák. Realizace desky Jiří Šrámek. Ediční poznámky Jiří Kutina. Scénář a režie Věra Kovaříčková.

Recituje Jan Tříska.

Natočeno 14. a 17. 4. 1971 (studio Divadla hudby, Praha). Vydal Supraphon v roce 1971 (1 LP; Supraphon 1 18 0926). Reedice AudioStory, 1997 (1 MC, AY 0098, 47 min.).

Pozn.: Milostný román v sonetech, který vznikl koncem třicátých let XX. století jako autorův odraz magické reality villonské baladiky. Byla to v letech 1936 – 1938 literární senzace a dlouhé dohadování znalců i široké obce milovníků poezie, když postupně s anonymitou autora vycházely básnické tituly 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, o rok později 100 sonetů zachránkyni a s dalším ročním odstupem 70 básní se stínem věčného studenta Roberta Davida. I když mnozí poznávali podle stylu a vyspělosti tvaru rukopis Vítězslava Nezvala, on sám se přiznal k autorství až v padesátých letech, když bylo vydáno jeho souborné dílo.

Poezie „Roberta Davida“ vyvolala velký ohlas, obdivný i kritický, někde až zatracující. Dnes po šedesáti letech zůstává současnému čtenáři asi nejbližší 100 sonetů zachránkyni. Milostná poezie totiž nejsnáze překonává bariéru generací. V Nezvalových živelně tryskajících sonetech je příběh lásky stále opojivý díky zpěvnosti umocněné dokonalým zvládnutím náročné formy.

Sonety našly cestu do programu Lyry Pragensis velmi brzy po zahájení její činnosti díky ucelenosti, vyhovující navíc délce celovečerního pořadu. Režisérka Věra Kovaříčková při své citlivosti pro poezii měla velmi šťastnou ruku při volbě interpreta, když oslovila Jana Třísku. Umělec dal sonetům to, co bylo u Nezvala trvalým zdrojem, totiž rozdychtěnost milostné touhy, opojení smyslové i citové. Využil dokonale zpěvnosti veršů až k omamující závrati. Krátce řečeno, Jan Tříska tu dokumentuje recitátorský přístup zcela osobitý. Jeho pojetí se stalo významným uměleckým činem a pro další generace otvírá branku do zahrady Nezvalovy poezie v té části jeho tvorby, v níž voní trvalé květy.
(Jiří Kutina)