Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Nazim Hikmet. Rozhlasová úprava divadelní hry. Úprava A. Babajev. M. Pavlova a R. Fiš. Překlad František Šec. Rozhlasová úprava Jaroslav Janovský. Hudba dr. Oldřich Letfus, řídí autor. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Niechmene Banu, panovnice (Helena Kružíková), Širin, její sestra (Viola Zinková), Ferchad, kreslíř (Ota Otakar Dadák), Bechzad, jeho otec (Stanislav Hejný), vezír (štěpán Zemánek), neznámý (Zlatomír Vacek), chůva (Jarmila Kurandová), Ešref, její syn (Rudolf Jurda), hvězdopravec (Svatoslav Stránský), nejvyšší lékař (František Šolc), hlavní mistr (Rudolf Chromek), muž z Bagdadu (Josef Langmiller), Herold (Rudolf Krátký), žena s dítětem (Jaroslava Drmlová), dívka (Eliška Žaloudková – Ciklová).

Nastudovalo Brno v roce 1955. Premiéra 24. 4. 1955 (Praha I, 20:00 – 22:25 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery.

Lit.: anonym: Legenda o lásce. In Čs. rozhlas a televize 17/1955 (11. 4. 1955), s. 14 (článek). – Cit.: Příběh o velké lásce maliře Ferchada a princezny Širín, který je ústředním motivem básnické hry velkého tureckého básníka a bojovníka za světový mír, Nazima Hikmeta, je prastarý. Vytvořila jej východní lidová fantasie a ztělesnila v něm svou představu o plodném a tvořivém životě a o lásce, která hory přenáší. pověst o hrdinných milencích Ferchadovi a Širin byla dříve již několikrát básnicky zpracována; po prvé před tisíci lety perským básníkem Firdusim, po něm se objevuje u azerbajdžanského básníka Nisamiho a dále v poesii severo indické, afganistanské, uzbekistanské. Je to doklad o věčnosti a síle lidové básnivosti a moudrosti i o hloubce citu a smyslu pro hrdinství odvahy a věrnosti. Ale je to také doklad o věčnosti námětu, opakovaném v literaturách různých věků a národů, vždy nově a po svém o souvislosti umění z pradávna s uměním naší doby. – Jen tak velký básník dneška jako Nazim Hikmet dovedl v „Legendě o lásce“ vytvořit na starý motiv dramatickou báseň, která mluví přesvědčivě k dnešnímu diváku a posluchači, neboť v ní promlouvá sám lid. – V závěru hry odchází malíř Ferchad k Železné hoře, aby ji prokopal a osvobodil z ní pramen čisté, ozdravující vody, která zachrání město před morem. Dokud horu neprokope, nedostane Širín, ač práce potrvá možná dvacet let. Ferchad rozbíjí horu mohutnou palicí již deset let. Lidé přicházejí za ním, aby ho posílili: Lid: Buď zdráv, Ferchade! Slunce vychází. Přišli jsme za tebou, abychom slyšeli, jak duní tvoje rány. Buď zdráv Ferchade! Ferchad: Buďte zdrávi, lidé. Žena: Vzala jsem s sebou půlročního synka, aby tě viděl, aby z něho byl bohatýr jako jsi ty. Ferehad: Já nejsem bohatýr. Ať z tvého synka vyroste lepší člověk než jsem já. Dívka: Pohled mi do očí, Ferchade. Oči, do kterých ty ses podíval, prý dostanou vše, po čem touží. Lid: Ferchade, pohled… slunce ti už vyšlo! Ferchad: Buď zdrávo, slunce! Slunce: Zdráv bud, Ferchade! Perchad: Jsi připravena, moje palice? Palice: Jsem připravena, Ferchade. Čekám na tvoje ruce! Terchad: A ty, vodo za Černou skálou, slyšíš můj hlas? Voda (z dálky): Slyším, Ferchade! Ferchad: I ty jsi připravena, Černá skálo? Černá skála: Jsem připravena, Ferchade. Pojď se mnou zápasit, je čas (jsou slyšet údery palice). Žena: Poslouchej, synku, jak to zní…. poslouchej dobře, synku — Lid: Bij Černou skálu, Ferchade, jen bij. Železná hore, pramen poodkryj, vodu do našich džbánů proudem lij! Jen bij, Ferchade, bij! Závěr hry vyznívá mohutným básnickým podobenstvím, bojovným sbratřením lidu s přírodou, jaké dávno nezaznělo v soudobém dramatu. Po Hikmetově dramatu První den sváteční uslyšíte dramatickou báseň, Legenda o lásce v provedení členů činohry Státního divadla v Brně, v režii Miloše Jareše.

Plautus. Rozhlasová úprava antické komedie. Překlad dr. Vladimír Šrámek. Rozhlasová úprava Milada Čapková. Hudba dr. Oldřich Letfus. Režie Jiří Roll.

Osoby a obsazení: Prigopolinices (Otto Hradecký), Palestrio (Zdeněk Kutil), Periplektomenus (Adolf Šmíd), Sceledrus (Karel Šebesta), Filokomasium (Dagmar Neumannoyá), Pleusikles (Karel Hlušička), Lukris (František Kokejlú, Akroteleucium (Zdeňka Šebestová), Milfidippa (Drahomíra Fialková), Kario (Jiří Lír) a všichni členové Krajského oblastního divadla v Českých Budějovicích.

Nastudovaly České Budějovice v roce 1955. Premiéra 19. 4. 1955 (Praha II, 21:00 – 22.25 h.).

Alternativní název: Chlubný vojín

Josef Kajetán Tyl. Rozhlasová úprava nastudování Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze. Rozhlasová úprava Jiří Bauer. Hudba Jiří Kapr, řídí autor. Divadelní režie Karel Palouš. Rozhlasové provedení řídí Ludvík Pompe.

Osoby a obsazení: Vojtěch Sýkora, pražský sládek (Karel Máj), Adolf, jeho syn (Rudolf Křivánek), Jelínek, sladovnický mistr (Svatopluk Majer), Veronika, chůva (Vlasta Jelínková), Apolenka (Věra Kubánková), pan Jahoda, truhlářský fabrikant (Jaroslav Radimecký), baron Želnický a pan Lahůdka, hejskové (Emil Kadeřávek a Bohumil Šeda), Podhajský, zametač ulic (Vladimír Huber), Filip, jeho syn (František Doubrava), paní Votrubová, zelenářka (Dagmar Rybínová), vdova Havrdová (Marie Mikotová), harfenice (Marie Zunová), vypravěč (Otomar Korbelář). Dále účinkují Jana Dítětová, Eliška Svobodová, Marcela Sloupová, František Smetana, Vladimír Rataj a Jaroslava Dvořáková.

Natočeno 1955. Premiéra 15. 5. 1955 (Praha I, 20:00 – 22:00 h.).

Lit.: anonym: Tylův Pražský flamendr (K premiéře 15. května ve 20.00 hod. na Praze I.). In Čs. rozhlas a televize 20/1955 (2. 5. 1955), s. 14 (článek). – Cit.: Každé uvedení nově nastudované hry z bohatého odkazu našeho národního klasika Josefa Kajetána Tyla setkává se u našich posluchačů vždy s nadšeným ohlasem. Tylovy hry, zejména historická dramata a národní báchorky a jejich hrdinové, v nichž se projevují ty nejkrásnější rysy našeho národního charakteru, naplňuji nás city vlastenecké a národní hrdosti a posilují víru ve vítězství pravdy, spravedlnosti a pokroku. Jednou z ústředních otázek celé Tylovy dramatické tvorby je však i sociální otázka. Tyl, plně prožívající dobu, kdy v naší zemi dochází k prvním velkým dělnickým stávkám a bouřím, stojí celým svým horoucím srdcem na straně vykořisťovaných a snaží se ve svých hrách ze současného života věrně zobrazit dobu, v níž se začínají vyhrocovat třídní protiklady tehdejší společnosti. Jednou z velmi raných her tohoto údobí Tylovy tvorby, z her, napsaných ještě před rokem sedmačtyřicátým, je i hra, Pražský flamendr. Její premiéra byla v prosinci r. 1846 v tehdejším Stavovském divadle a při premiérovém uvedení v ní J. K. Tyl vytvořil také hlavní roli nezdárného měšťanského synka Adolfa, který z rozmařilosti a touhy vyrovnat se hýřilským šlechtickým synkům, zapře i vlastního otce. Základem dramatického konfliktu této hry je protiklad bohatství a bídy, protiklad vztahů zbohatlých měšťanských vrstev a mravně, citově i myšlenkově vysoko nad nimi stojících vztahů chudých a dělných postav z lidu. A právě tyto postavy, jakou je třeba truhlářský učedník Filip, nebo chudá schovanka Apolenka, jsou zanícenými mluvčími Týlova horoucího vlastenectví a demokratismu. A právě tyto postavy jsou i před obrazem skutečných lidových hrdinů, nositelů společenského pokroku a boje za osvobození člověka od všeho útlaku, s nimiž se tak rádi a tak často setkáváme v Tylových hrách pozdějších.

František Hečko. Rozhlasová dramatizace Ivan Urban. Hudba Karel Harry Macourek, řídí autor. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Petr Púplava (František Kovařík), Katka Púplavová (Jaroslava Vacková), Můčina (František Hanus), Ondro Ončo (František Holar), Chlistoň (Bedřich Bobek), Martin Šechnár (Oldřich Lukeš), Zuza Šechnárová (Antonie Hegerlíková), Pavo Šechnár, jejich syn (Jiří Vala), Juraj Mikula (Vladimír Řepa), Štefan Záholec (Vladimír Hlavatý), Hana Tapajová (Jiřina Švorcová), Terezie Chrchútová (Marie Nademlejnská), Dora, její dcera (Vlasta Chramostová), Krútková, učitelka (Julie Charvátová), správce na pile (František Kreuzman), účetní na pile (Karel Houska), Vevericová, úřednice na pile (Lída Otáhalová) a další. Vypravěč: Josef Červinka.

Natočeno 1955. Premiéra 1. dílu 6. 5. 1955; 2. dílu 20. 5. 1955 (Praha II, 20:00 – 21:30 h.).

Lit.: anonym: „Dřevěná dědina“ v rozhlase. In Čs. rozhlas a televize 21/1955 (10. 5. 1955), s. 11 (článek). – Cit.: V předvečer slavného osvobození naší vlasti Sovětskou armádou 6. května t. r., uvedl Čs. rozhlas v programech svého vysílání první část dramatisace románu laureáta státní ceny Františka Hečko, „Dřevěná dědina““. Dílo slovenského spisovatele, poctěné státní cenou prvního stupně za rok 1952, znají sta a sta čtenářů knihy, posluchačů rozhlasu z četby na pokračování, i návštěvníků kin z filmového zpracování. A přes to se rozhlas, právě v květnových dnech letošního roku, vrací k této široké románové kronice, aby v rozhlasové dramatisaci znovu ožil krásný a pravdivý příběh o lidech a osudech jedné středoslovenské dědiny před deseti lety. Hečkův román, příkladný v bohatém a strhujícím vylíčení tolika odlišných charakterů, svérázných postav, odvážný a průbojný v řešení palčivých problémů malé dědiny, zobrazil tak skutečný život slovenské vesnice v obrovském zápase o vybudování socialismu v naší vlasti. Kronikářský charakter mistrovsky líčených dějů, epická šíře látky už předem určovaly žánr dramatisace, i to, že vysíláme dramatickou kroniku, „Dřevěná dědina“ ve dvou, logicky uzavřených částech. První zobrazuje život vesničky Stodoliště v posledních dnech nacistické okupace, činnost revolučního národního výboru v čele s překrásnou postavou starce Púplavy, od osvobození Slovenska Rudou armádou až do dnů, kdy po ostrých sporech vesnické chudiny s bohatými sedláky dochází v dědině k založení organisace komunistické strany. A tady začíná nová kapitola druhé části dramatisace románu, která v ostrých konfliktech a zostřujícím se třídním boji na vesnici sleduje příběhy osob, osudy mladého Pava Šechnára, jeho nešťastného manželství, jímavý příběh Hany Mapajové, Ondra Chlistoně a dalších známých postav ro mánu, až do dnů slavného únorového vítězství. Druhou část hry „Dřevěná dědina“, kterou zdramatisoval Ivan Urban a nastudoval režisér Jiří Horčička, uslyšíte v pátek 20. května ve 20.00 hodin opět na Praze II. (…)