Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(zkrácená verze článku in Týdeník Rozhlas 27/2012)

Na počátku byl originální, unikátní projekt. V současnosti můžeme sledovat jeho pozvolnou likvidaci a roztrpčenost na stranách tvůrců i jejich odpůrců. Oč jde?

V minulém roce začali manželé Vilém a Lenka Faltýnkovi pracovat na projektu Rozeznění, který vycházel z Faltýnkova rozsáhlého mapování orální historie ve vztahu k tragickému osudu vesnice Lidice. Vilém Faltýnek vyzpovídal pro projekt Post Bellum většinu žijících pamětníků a zmapoval tak velmi záslužně pomalu odcházející paměť místa, které bylo vypáleno a srovnáno se zemí, jehož jméno mělo být vymazáno z mapy malého protektorátu a také celého světa.

Osud lidických obyvatel byl nesmírně tragický a v českých dějinách nemáme v živé paměti doklad takové nelidské brutality. To bych rád předsadil, neboť lze očekávat, že budu obviněn ze zlehčování smrti lidických občanů a velké bolesti přeživších matek a dětí. Nic z toho nechci. Chci jen upozornit na to, jak snad lze zničit jakkoliv dobrou myšlenku, a to z víceméně malicherných a zástupných důvodů.

Manželé Faltýnkovi se rozhodli pro Památník Lidice vypracovat jakési „audiodrama“, rozsáhlé auditivní dílo, které by se ve speciálně upravených mobilních telefonech interaktivně zapínalo podle místa, na němž návštěvník Lidic zrovna stojí. Na místě bývalých statků by tak najednou mohl slyšet fiktivní rozhovory původních obyvatel a uvědomit si, že Lidice nejsou jen pár písmeny z dějepisu, ale že to byla vesnice, žijící i před tragédií svými radostmi a starostmi. (more…)

Jakub Kamberský

Rád bych se s vámi podělil o několik dojmů z jedné, tak trochu netradiční divadelní události. Divadelní soubor JACK (Jednotný amatérský club kumštýřů) totiž letos v březnu nastudoval představení Tulák po hvězdách, inspirované stejnojmennou knihou Jacka Londona. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by nešlo o divadlo výhradně určené zrakově postiženým spoluobčanů. Coby sám nevidomý, navíc ještě ke všemu kritik, bych se k celému projektu vyjádřil.

I díky tomu, že už jsem se v prostředí umělecké kritiky tak trochu zapsal ve známost,  mne v prosinci loňského roku oslovil jeden z herců souboru Jack s tím, že připravují představení pro slepé a že na mne dostal tip od divadelního sdružení Depresivní děti touží po penězích. (Dodatečně jim za to tímto děkuji.)

Původně jsem měl být účasten jedné ze zkoušek a stát se tak trochu poradcem. Shodou okolností, v den domluveného setkání nás mnohé paralyzovala zpráva o úmrtí dramatika, exprezidenta václava Havla. V rámci piety a silného rozrušení a zármutku jsem se ze zkoušky omluvil. Následně jsem byl pozván na generální předpremiéru 3. března. Do koncepce jsem tedy „nekecal“, nijak nezasáhl a jsem za to rád. Vše tak zůstalo v rukou těch pomyslně zdravých, tedy vidomých. O to víc je fascinující a potěšující, jak celý projekt pojali. (more…)

Jan Vedral

Rozvíjet kritické myšlení či drilovat technologické stereotypy – pedagogický problém (a vliv vysílání ČRo na jeho řešení)

Referát na semináři Sdružení rozhlasových tvůrců na Prix Bohemia Poděbrady 13. 10. 2011, na němž zazněl i příspěvek Aleny Blažejovské „Nemuset, ale  moci“.

Referát byl přednesen spatra na základě tezí, které jsou zde podrobněji rozpracovány. Jednotlivé kapitolky byly „titulkovány“ podobně, jako v tomto textu. Informace o referátu (a titulcích) vyvolaly dodatečně nesouhlasnou reakci nepřítomného šéfredaktora Čro 2 – Praha. Na jeho žádost je úvaha o nezpůsobilosti kreativních pedagogů vychovávat „dokonalé řemeslníky“ dodatečně opatřena titulkem Život je pes.

1.      We Dont Need no edukation

Učitel, který, jako moje maličkost, už tři desetiletí učí (také) kreativní obory na vysokých školách, a současně je zaměstnán v rozhlase, je svým způsobem komickou postavou. Na vlastní oči je svědkem onoho rozporu mezi „teorií a praxí“, tedy mezi tím, k čemu jsou studenti – v rovině vzdělanostní, kreativní, estetické a také etické – ve škole vedeni, a požadavky zaměstnavatele. (I když slovo požadavky není právě výstižné, vhodnější by – v případě instituce jakou je ČRo –  bylo mluvit o „specifickém klimatu pracoviště“.)

Učitel je samozřejmě potěšený, když potkává na rozhlasových chodbách své bývalé studenty a sleduje, oč ve své kreativní práci usilují a zda a jak se jim to daří.

Je však zděšen, když vidí, nač narážejí. Řečeno stručně a tudíž nepřesně: absolventi, kteří jsou nezatíženi způsoby myšlení a paestetikou normalizace, kteří jsou díky otevřené Evropě často jazykově kompetentní a cítí se být identifikováni (jsou „doma“) nejen v tom našem „dolíčku mezi pohraničními horami“, ale opravdu v Evropě, jsou vystaveni tlaku, aby „metamorfovali“ v tzv. „rozhlasáky“. Nemyslím tím tlakem nezbytné požadavky zaměstnavatele, který samozřejmě chce, aby se nováček naučil pracovat v týmu, respektoval hierarchii organizace, ovládnul standardizované pracovní postupy. Myslím tím nevyslovený, ale citelný požadavek větší proměny, požadavek změny paradigmatu, mířící k takovému přebudování hodnotového systému, který se často dotýká až samotné integrity kreativní osobnosti. (more…)

doc. PhDr. Alena Blažejovská

Předneseno na semináři na téma „Vyrůstá nám nová generace rozhlasáků?“, pořádaném Sdružením pro rozhlasovou tvorbu ve spolupráci s Českým rozhlasem v rámci Prix Bohemia Radio 2011 v Poděbradech 13. října 2011.

„Rozhlas má zajisté mnoho přátel a sotva se najde někdo, kdo by chěl popírati jeho dobré vlastnosti a možnosti. Všecky dosud uspořádané ankety přinesly v tom smyslu četné doklady o mínění, skoro vesměs sympatickém, uměleckých i vědeckých pracovníků,“ píše v roce 1940 František Kožík v knize Rozhlasové umění a pokračuje: „Pokud jde však o rozhlasové umění samotné, narážíme u těch, kteří by se měli státi jeho tvůrci, na jakýsi chlad. Za tímto chladem se viditelně skrývá nejistota, o níž je už těžko říci, zda je zaviněna naivitou, zlou vůlí, či opravdu jen neinformovaností.“

Nepřestává mě překvapovat, že v této dávné publikaci najdu vždy přiléhavý citát k jakémukoli rozhlasovému tématu či problému. Jako by od Kožíkových dob nebyl o rozhlase napsán podobně komplexní (a přitom stručný), lyricky (a přitom emfaticky) formulovaný text. Je to vlastně učebnice, přinášející podněty a rady pro tvůrce i posluchače rozhlasu. Používáme ji se studenty dodnes, přestože nás od jejího vydání dělí 70 let. Během nich se tehdy ještě relativně nové, prosazující se rozhlasové médium postupně dostalo do situace, kdy se pokouší obstát v konkurenčním prostředí, kde na sebe čím dál křiklavějšími způsoby obracejí pozornost audiovizuální média a sociální sítě. Mluvím o tom proto, abych citovanou pasáž parafrázovala formou otázky: Narážíme dnes u těch, kteří by se měli stát tvůrci rozhlasového umění, na chlad? A pokud ano, čím je to zaviněno?

(more…)

Přemysl Hnilička

Recenze na CD „Jméno růže“ (Radioservis, 2011)

Je listopad Léta Páně 1327. Do italského opatství přijíždí františkán a bývalý inkvizitor Vilém z Baskervillu a jeho žák, mladý benediktinský mnich Adson z Melku. Bratr Vilém zde má připravit půdu pro závažné teologické jednání františkánů s delegací avignonského papeže Jana XXII. Jeho deduktivní mozek však zaujme záhadná smrt Adelma z Otranta. Zdejší iluminátor však nebude posledním mrtvým toho dlouhého listopadového týdne – a série podivných vražd nebude to hlavní, co zaměstná bystrou mysl františkánovu…

Nastudovat pro rozhlas mnohovrstevnatý postmoderní text italského spisovatele, filosofa a medievalisty Umberta Eca chtělo zajisté hodně odvahy. Román Jméno růže rozhodně není snadný pro jakýkoliv výklad – není ani čistou detektivkou, ani teologickou či filosofickou disputací, nelze jej prohlásit ani za čistokrevnou hororovou četbu. Má zkrátka od každého něco – a dramaturgický výklad musí nutně některou z rovin ošidit.

Rozhlasový dramaturg Hynek Pekárek ve spolupráci s dramatizátorem Michalem Lázňovským dokázali v roce 2002 téměř nemožné – na ploše devíti čtyřicetiminutových dílů postihli vše podstatné a nechali svým hrdinům prostor i pro delší rozhovory, které nesouvisely přímo s dějem. Zůstává tu tedy dost místa pro mnohé zjevné i skryté souvislosti, kterými Eco svůj román vybavil, včetně základního spisovatelova literárního žertu: vždyť Vilém z Baskervillu není nikdo jiný než duševní bratr Sherlocka Holmese a Adso zase méně chápavý Watson (ne nadarmo jej Vilém oslovuje „Adsone“)… (more…)

Od počátku roku 2010 nabízí Český rozhlas na svých webových stránkách rozhlasové hry, četby na pokračování a literární pásma, tedy alespoň ta díla, „která nejsou zatížena autorskými právy třetích stran“. K poslechu (nikoli ke stažení) jsou díla „vyvěšena“ po dobu jednoho týdne, a tak mj. nejsou posluchači vázáni na pevně stanovenou dobu vysílání. Přejeme příjemný poslech.

ČRo 3 Vltava nabízí streamy (tj. pouze k poslechu) odvysílaných rozhlasových her a čtení na pokračování. Pro potřeby studentů středních škol je již od roku 2009 k dispozici stránka Čtenářský deník, z níž lze díla také stahovat ve formátu mp3. Rozhlasové memoáry významných a zajímavých českých i světových osobností nabízí stránka pořadu Osudy.

ČRo 2 Praha odvysílané tituly poskytuje jako streamy (tj. pouze k poslechu) na stránkách Nedělní pohádka (tradiční nedělní pořad pro děti), Hry pro děti a jejich rodiče (sobotní hry pro mládež), Hajaja (večerníčky pro nejmenší posluchače rozhlasu), Četba na pokračování a Rozhlasová hra (nedělní rozhlasová hra).

ČRo Leonardo uvádí na svých stránkách ke stažení ve formátu mp3 vědeckofantastické povídky, které vysílá v rámci pořadu Nula-jednička.

Rovněž doporučujeme Vaším uším webové stránky Klenoty (ukázky různých literárních děl, záznamy hlasů herců, různých osobností ap.), Archivní klenoty a vůbec celý Archiv ČRo.

Z rozhlasových dokumentů vybíráme např. cyklus regionálních stanic ČRo Životopisy, cyklus městských legend Černá sanitka (cyklus byl již uzavřen), investigativní dokumenty z cyklu Stopy, fakta, svědectví …, cyklus pořadů o středověku Dvory a rezidence ve středověku, rozhovory ČRo Leonardo se zajímavými hosty Vstupte!, cyklus komentovaných ukázek Politická literatura na českých pultech a především Toulky českou minulostí.