Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

29. 1. 2015

Hlasy – Lubomír Martínek (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 12:50
   

Lubomír Martínek  čte z knihy Muškátový oříšek, která vyšla v Edici Revolver Revue v roce 2012. Sleeve-note Viktor Šlajchrt. Režie a dramaturgie Ivan Arsenjev. Zvuk Jan Hála. Titulní fotografie Irena Vodáková. Design obalu Jakub Suchý.

Nahráno 12. 5. 2014 ve studiu Bystrouška.  Vydalo nakladatelství Triáda v roce 2014 (1 CD; EAN 8594178720041) v edici Hlasy – edice autorského čtení. Ukázka k poslechu na youtube.

Pozn.: Lubomír Martínek patří k nejvýraznějším současným českým spisovatelům. V jeho psaní se prolínají žánry prózy, povídky, eseje či úvahy v jakýsi nepřetržitý literární záznam vyvíjející se zkušenosti. Ústředním a vlastně jediným autorovým tématem je bezdomovectví, exil, vykořenění, nomádství, bloudění a putování, ve stále hlubším záběru pak směřující k otázce, v čem spočívá nezaměnitelnost postavení člověka ve světě a skutečná hodnota lidského života.

Lubomír MARTÍNEK (* 9. května 1954 v Českých Budějovicích), prozaik, esejista a překladatel. Po maturitě na strojní průmyslové škole (1974) získal zaměstnání pomocného dělníka v ČKD Kompresory (1975-1976) a poté jevištního technika (kulisáka) v Divadle Na zábradlí. V roce 1979 emigroval do Francie, kde pracoval mimo jiné jako sociální asistent, konstruktér, řidič, stěhovák, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí či námořník. V Paříži začal spolupracovat s básníkem, dramatikem a výtvarníkem Jiřím Kolářem při vydávání Revue K, jejích zvláštních čísel a Edice Revue K. V letech 1987-1991 L. Martínek knižní Edici K řídil. Po roce 1989 žije L. Martínek převážně v Čechách a v Paříži. Spolupracoval též s nakladatelstvími Prostor a Paseka (v letech 2002-2003 zde řídil edici Poseidon), na Literární akademii v Praze vedl kursy tvůrčího psaní. – Knižně publikoval: Představení (próza, 1986), Linka č. 2 (próza, 1986; 2. vyd. 1992), Tipp-Ex fluid & jiné idiotexty (povídky, 1987), Persona non grata (1988; 2. vyd. 1993), Mys dobré beznaděje (próza, 1994), Nomand“s Land (eseje, 1994), Palimpsest (esej, 1996), Quiproquo (úvahy, glosy, aforismy, 1991; 2. vyd. 1998), Sine loco – sine anno (prózy, 1998, tři původně samostatně vydané prózy /všechny 1990/, kromě titulní dále Palubní nocturnal a Errata), Opilost z hloubky (román, 2000), Mimochodem (eseje, 2000), Mezi polednem a půlnocí (román, 2001), Dlouhá partie biliáru (román v dopisech, 2004), Olej do ohně (povídky, 2007), Mýtus o Lynkeovi (eseje, 2008), Otrava krve („elektronický rozhovor“, spolu s Karlem Halounem, 2009), Muškátový oříšek (cestopisná próza, 2012) a Let želvy (povídky, 2013).

 

Hlasy – Jáchym Topol (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 11:58

Jáchym Topol. Autor čte své překlady z knihy Trnová dívka. Příběhy severoamerických Indiánů. Sleeve-note Stanislav Škoda.  Zvuk Jan Hála. Titulní fotografie Irena Vodáková. Design obalu Jakub Suchý.  Režie a dramaturgie Ivan Arsenjev.

Nahráno 26. 5. 2014 ve studiu Bystrouška. Vydalo nakladatelství Triáda v roce 2014 (1 CD; EAN 8594178720058) v edici Hlasy – edice autorského čtení. Ukázka k poslechu na Youtube.

Pozn.: Jáchym TOPOL (* 4. srpna 1962 v Praze), básník, prozaik, dramatik, autor písňových textů a novinář. – Vydal knihy básní Miluju tě k zbláznění (1991) a V úterý bude válka (1992) a prózy Výlet k nádražní hale (1994), Sestra (1994), Anděl (1995), Noční práce (2001), Kloktat dehet (2005), Zlatá hlava (2005), Supermarket sovětských hrdinů (2007, obsahuje též dramata), Cestou na východ (podle vyprávění Karla Cudlína, 2008) a Chladnou zemí (2009). Knižní rozhovor Tomáše Weisse s J. Topolem vyšel s názvem Nemůžu se zastavit (2000). Uspořádal a přeložil antologii příběhů  severoamerických Indiánů Trnová dívka (1997, 2., přepracované vydání 2008).

Hlasy – Ivo Vodseďálek (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 11:40

Ivo Vodseďálek. Výbor z básní a próz zařazených do pětisvazkového knižního vydání autorova Díla (1992) a souborně nepublikovaných básní z devadesátých let. Sleeve-note Michael Špirit. Zvuk Michal Holubec a Jan Hála. Fotografie Irena Vodáková. Design obalu Jakub Suchý. Režie a dramaturgie Ivan Arsenjev.

Natočeno 26. a 27. 4. 2014 v ulici Františka Vodseďálka ve Vysokém nad Jizerou. Vydalo nakladatelství Triáda v roce 2014 (1CD; EAN 8594178720065) v edici Hlasy – edice autorského čtení.  Ukázka k poslechu na Youtube.

Pozn.: Básnické a prozaické dílo Iva Vodseďálka tvoří ve svém celku mimořádně pozoruhodnou a originální hodnotu české literatury 20. století. Kromě výběru z básní a próz zařazených do pětisvazkového knižního vydání autorova Díla (1992) obsahuje nahrávka také souborně nepublikované básně z devadesátých let.

Ivo VODSEĎÁLEK (* 8. srpna 1931 v Praze), básník, výtvarník. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ječné ulici v Praze (1950) pracoval ve svém rodišti jako stavební dělník a v Ostravě jako montér v Nové huti Klementa Gottwalda. Od roku 1953 byl zaměstnán jako projektant v národním podniku Chemoprojekt. Od roku 1960 připravoval ze soukromé iniciativy obnovu létání volnými plynovými balony v Československu. Roku 1965 založil v rámci Svazarmu Balon-klub Praha, stal se jeho prvním předsedou a vedl stavbu prvního československého poválečného plynového balonu (start v červnu 1968). Dosáhl kvalifikace pilot-instruktor; poté, co mu v roce 1973 bylo zakázáno balony pilotovat, zabýval se tímto sportem alespoň organizačně. Od roku 1988 je v důchodu. V letech 1991-1997 byl majitelem a provozovatelem cestovní a letecké dopravní kanceláře Adyton. – Kromě psaní se I. Vodseďálek věnuje od počátku padesátých let též výtvarné práci, zejména kolážím a keramice. Verše a prózy z přelomu čtyřicátých a padesátých let vydával v soukromé rukopisné edici Půlnoc, kterou v té době redigoval s Egonem Bondym. Také další vlastní literární tvorbu šířil až do konce osmdesátých let pouze strojopisně. Jako literát vystoupil oficiálně na veřejnost až v roce 1990. Pětisvazkové Dílo Ivo Vodseďálka vyšlo, edičně připravené Martinem Machovcem, v nakladatelství Pražská imaginace (Praha 1992. Sv. 1: Zuření. Poezie z let 1949-1953; sv. 2: Snění. Poezie a próza z let 1951-1955; sv. 3: Bloudění. Poezie a próza z let 1962-1968; sv. 4: Probouzení. Poezie z let 1975-1984; sv. 5: Nalézání. Poezie z let 1985-1989), eseje, memoárové črty a povídky z let devadesátých v knize Felixír života (Brno 2000). Jeho jediné známé prozaické texty z let padesátých vyšly pod názvem Dvě prosy. Kalvárie & Kompensace v Edici Revolver Revue (Praha 2004).

Hlasy – Andrej Giňa (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 11:32

Andrej Giňa čte vybrané povídky z knihy „Paťiv. Ještě víme, co je úcta“. Překlad do češtiny Alena Smutná (Dědek), Jana Kramářová (Pouť a Ve vlaku), Karolína Ryvolová (???), Milan Hübschmannová (O Škypárovi) a Denisa Míková (Jak Rom přivedl gádža k rozumu).
Sleeve-note Robert Krumphanzl. Zvuk Jan Hála. Titulní fotografie Irena Vodáková. Design obalu Jakub Suchý. Spolupráce při realizaci Michal Holubec, Martin Růžička a Robert Krumphanzl. Režie a dramaturgie Ivan Arsenjev.

Natočeno 14. a 15. 4. 2014 ve studiu Bystrouška. Vydalo nakladatelství Triáda, Studio Bystrouška a Nadační fond Martina a Martiny Růžičkových v roce 2014 (1 CD; EAN 8594178720010) v edici Hlasy – edice autorského čtení.  Ukázka k poslechu na Youtube.

Pozn.: Autor se kromě tradičního žánru pohádky, který nahrávku uzavírá, představuje pěti humornými příběhy. Ty jsou zasazené do vesnického prostředí na východním Slovensku první poloviny minulého století i do nedávné městské současnosti západních Čech. Za někdy až huronským veselím se v Giňových vyprávěních ukrývá nečekaná vážnost. (anotace)

Andrej GIŇA (* 1. ledna 1936 v Tolčemeši/Šarišských Sokolovcích), spisovatel a hudebník. Nejranější dětství prožil ve východoslovenské obce Tolčemeš, odkud byla jeho rodina spolu s celou zdejší malou komunitou Romů v roce 1942 na základě vládního nařízení vyhnána a poté donucena žít na louce za vesnicí v místě zvaném Pod Hineškou. V roce 1946 se Giňova rodina přestěhovala nejprve do Prahy a zakrátko do Rokycan, kde začal A. Giňa navštěvovat základní školu. Po vyučení tavičem pracoval v letech 1953-1955 v Železárnách Hrádek. Ve stejné době studoval večerní Pedagogickou školu v Plzni, studium však nedokončil, neboť byl odveden na vojnu. Po absolvování vojenské základní služby se stal vojákem z povolání. Zároveň studoval zdravotnickou školu v Hradci Králové a působil jako zdravotník pluku (1957-1961). Poté byl zaměstnán jako dělník ve slévárně a posléze jako řidič. V letech 1969-1973 se aktivně podílel na práci tehdy nakrátko povoleného Svazu Cikánů-Romů, stal se předsedou okresního výboru SCR, členem předsednictva krajského výboru SCR a působil jako stavbyvedoucí v plzeňském výrobním družstvu Névodrom, které vytvářelo pracovní příležitosti pro Romy a současně dotovalo pokladnu SCR. Poté pracoval opět jako řidič, v podniku Potraviny Plzeň, a řidič a topič v rokycanském Buzuluku (Škoda Plzeň). Po roce 1989 se stal předsedou celorepublikového Kulturního svazu občanů romské národnosti, který navazoval především na kulturní aktivity SCR. V devadesátých letech hojně publikoval na stránkách nově vzniklých romských periodik. V době nových možností začal podnikat (prodával suroviny na výrobu romských kuchařských specialit). – Celoživotně se A. Giňa věnuje také hudbě. Od padesátých let hrál v rokycanské cimbálové kapele na kytaru a na basu, v sedmdesátých letech se stal jejím kapelníkem. V roce 1984 založil rompopovou kapelu Rytmus 84, s níž hrál více než dvacet let. – Knižně vydal (v paralelním romsko-českém znění): Bijav / Svatba (tři povídky, 1991), Paťiv. Ještě víme, co je úcta (výbor z povídek, pohádek a publicistiky, 2013).

28. 1. 2015

Rozmarné léto (2013)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 11:03

rozmarné-létoVladislav Vančura. Audiokniha. Úprava a režie Jitka Škápíková.

Natočeno 2013. Vydaly Levné knihy v roce 2013 (1 CD).

Pozn.: Vybrané kapitoly z knihy Vladislava Vančury „Rozmarné léto“. Knihu „Rozmarné léto“ vydal Vančura v roce 1926, kdy literaturu formoval poetismus, kterým byl při psaní velmi ovlivněn. V roce 1942 byl Vladislav Vančura zadržen gestapem, několik týdnů byl vězněn a týrán a 1.6.1942 zastřelen na neblaze proslulé Kobyliské střelnici.

Inferno (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Slovenské — Premek @ 10:53

infernoDan Brown. Úprava a režie zvukové nahrávky Jitka Škápíková.

Čte Dušan Jamrich.

Natočeno 2014. Vydal OneHotBook v roce 2014 (2CD MP3, 19 hod. 40 min.).

Pozn.: Ve svých knihách Dan Brown mistrovsky mísí historii, umění, šifry a symboly. Nejinak tomu je i v jeho nejnovějším thrilleru, který se okamžitě po svém vydání stal světovým bestsellerem a prodejně předčil i předchozí autorovy tituly.

Inferno: nový triler Dana Browna nadväzuje na sériu so symbolistom Robertom Langdonom, ktorého si vo filmových adaptáciách zahral Tom Hanks. V novom príbehu Inferno sa Langdon dostane do srdca Európy, kde sa rozkrúti napínavé dobrodružstvo okolo jedného z najtrvácnejších a najtajomnejších literárnych diel v histórii…

„Čitateľov zavediem na cestu hlboko do mystickej ríše kódov, symbolov a tajných chodieb,“ povedal Dan Brown pre BBC.
Nová kniha Inferno je inšpirovaná Peklom z Danteho Božskej komédie. „Ako študent som sa zaoberal Danteho Peklom, no až pri výskume vo Florencii som si uvedomil ten večný vplyv Danteho diela na moderný svet,“ tvrdí spisovateľ. Aj preto sa veľká časť novej knihy odohráva v uliciach talianskej Florencie.

26. 1. 2015

Jako bychom dnes zemřít měli 1/15 (2015)

Miloš Doležal. Životopisný portrét katolického kněze Josefa Toufara, mučedníka komunistického režimu. Četba na pokračování. Připravila Jana Franková.  Režie Markéta Jahodová.

Účinkují David Matásek a Jana Franková.

Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 12. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18.30 h.) v rámci cyklu Hrdina.cz . Repríza 6. dílu 6. 12. 2015 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha. Repríza 1. dílu 26. 3. 2018 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha; 7. 4. 2022 (ČRo Plus, 23:35 h) v cyklu Radiokniha; 1. dílu 11. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydal Tebenas a Radioservis (?) v roce 2015 (celkem 6 hod. 41 min.; MP3).

Lit.:  Franková, Jana: Krvavé finále života Josefa Toufara. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (článek). – Cit.:   Zasněžená mrazivá Vysočina roku 1949, třetí neděle adventní, půl desátá dopoledne. V malém kostelíku v Číhošti se při kázání sedmačtyřiceti letého kněze Josefa Toufara třikrát zakýval dřevěný oltářní křížek a zůstal zkroucen a vychýlen mimo své těžiště. Pohyb křížku vidělo dvacet přítomných. Kněz neviděl nic, neboť se to stalo za jeho zády. Tajemná událost vzbudila pozornost nejen na Vysočině, do případu se po čase vložila Státní bezpečnost a 28. ledna 1950 unesla Josefa Toufara z fary.

O další měsíc později: zasněžená Praha, 25. února 1950, druhé výročí komunistického puče, po celé republice probíhají slavnostní schůze. Den předtím prezident Gottwald hřímá do mikrofonu: „Soudruzi, cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje… a heslo Republiku si rozvracet nedáme dovedeme provádět!“ Zimní mlžnou krajinou uhání z Valdic do Prahy sanitní vůz, v němž dva příslušníci StB střeží ležícího, nemohoucího pacienta v kritickém stavu. Tvář má oteklou, plnou boulí a s rozpraskanými rty, tělo žlutavě nateklé, poseté tmavě fialovými hematomy. Nemůže chodit.

Josef Toufar, venkovský kněz z Číhoště, dobitý a umírající po bezmála měsíčním brutálním vyšetřování, má být za několik dní k „dispozici“ pro připravované divadlo – vykonstruovaný monstrproces. Chystají se ho lživě obvinit z toho, že sestrojil mechanismus, kterým „rozhýbal oltářní křížek a podvedl tím prostý pracující lid“. Má být „odhalen“ jako podloudný agent Vatikánu a za to jej čeká odsouzení ve veřejném politickém procesu. K tomu však nedošlo, neboť sadistické metody estébáků Máchy, Zikmunda, Němce a Řezníčka i příkazy ministra Čepičky a požadavky prezidenta Gottwalda přivedly Josefa Toufara na pokraj života a smrti. Umírající byl ještě narychlo dovezen do pražského státního sanatoria, kde krátce po operaci zemřel. Jeho mrtvé tělo, přehozené režným pytlem, pak bylo v noci na korbě náklaďáku převezeno z Legerovy ulice na Albertov do Ústavu soudního lékařství a následně zahrabáno do hromadného hrobu v pražských Ďáblicích.

To je pohnuté a krvavé finále života Josefa Toufara, o kterém vypráví kniha rozhlasového redaktora a publicisty Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli (oceněná v anketě Lidových novin jako Kniha roku 2012) a ze které je sestavena patnáctidílná četba na pokračování. Stanice Vltava ji odvysílá v projektu Hrdina.cz a zároveň v čase, kdy si připomeneme šedesát pět let od Toufarovy násilné smrti. Základní pohnutkou k sepsání této knihy byla naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl a co všechno v jeho údělu předcházelo dějství poslednímu. Léta pátrání, shromažďování dokumentů i svědeckých výpovědí tvoří opěrný systém díla. Autor nepojímá obsáhlý životopisný portrét Josefa Toufara jako chladné historické pojednání, nechybí v něm bezprostřednost ani humor, a přece ani o krok neustoupí požadavku na absolutní dokumentární věrnost.

Vzniklý celek je také důkladně vyvedenou kronikou života Vysočiny v první polovině minulého století, krajiny, jež v sobě nese stigmata hrdinů a mučedníků. Ne náhodou prohlásil básník a historik Zbyněk Hejda, že Miloš Doležal Vysočině vrací její paměť.

Lit.: Mlsný Mlok: Zázrak v Číhošti. In web Mlok Cestovatel, 29. 2. 2016 (recenze). – Cit.: O zázraku v Číhošti jsem slyšela kdysi dávno pradávno na hodině náboženství. Bylo to snad poprvé, co byl můj dětský mozeček konfrontován s představou skutečného člověka ze skutečného světa, který byl naprosto neoprávněně obviněn a zabit.

Do té doby kolem mě umírali jenom (a ve většině případů oprávněně) zlé princezny, animované postavičky a samozřejmě také bibličtí hrdinové. Jenomže teď nám paní katechetka vyprávěla o někom, kdo žil ve stejné zemi a ve stejném století jako my a kdo byl kvůli pokřivenému lidskému uvažování falešně obviněn a brutálně umučen.

Netuším, jestli náhodou tohle syrové vyprávění na mé dětské dušičce nemohlo zanechat nějaké trvalé následky. Každopádně se ale postava Josefa Toufara stala tak nějak součástí mé osobní historie a vždy, když se někde v médiích objeví zmínka o tomto případu, vzpomenu si, jak jsem se prostřednictvím zázraku v Číhošti poprvé střetla s krutostí světa.

Když proto nakladatelství Tebenas letos vydalo audio verzi knihy Jako bychom dnes zemřít měli, která se v roce 2012 stala Knihou roku, bylo jasné, že tohle si prostě musím poslechnout.

Nezáleží na tom, že jsem téměř o čtvrt století starší, než když jsem tento příběh slyšela poprvé. I dnes jsem totiž vyprávěním o Josefovi Toufarovi úplně stejně vyděšená jako tehdy před lety.

Publicista Miloš Doležal vystavěl svoji knihu na svědeckých vyprávěních a vzpomínkách pamětníků. Přesto jeho text ale nepůsobí nezáživně a příliš faktograficky. Doležalovi se podařilo zachovat si i navzdory detailnímu popisu proběhlých událostí kouzlo dobře napsané beletrie.

Jeho kniha se nevěnuje pouze číhošťskému zázraku, ale je především podrobnou biografií samotného kněze Josefa Toufara.

Osobně mě z této části knihy asi nejvíc zasáhla informace o tom, že Josef Toufar se k maturitě dostal až ve svých třiceti třech letech a že studoval dvanáct roků na to, aby pouhých deset let působil jako kněz. Myslím, že tento životní osud bychom měli mít na paměti všichni my, kteří máme pocit, že už jsme příliš staří, že nám život utekl mezi prsty a že k nám osud nebyl spravedlivý.

I když zde neustále píši o střetu s krutou realitou a o mučení, nemusí se nikdo, kdo se vyhýbá depresivní literatuře bát, že by pro něj snad kniha Jako bychom dnes zemřít měli nebyla vhodná. Paradoxně téměř tři čtvrtiny knihy jsou krásným a především pozitivním čtením. Osobnost Josefa Toufara dokáže i po letech inspirovat a úryvky z některých jeho kázání dodají ve slabších chvilkách potřebnou sílu. To až poslední část knihy pořádně nažene hrůzu a přinutí ho přemýšlet, zda jsou i dnes mezi námi lidé se stejně ohavnou povahou jako byl například estébák Mácha.

Atmosféru celého textu výborně doplňuje zvuk audioknihy. Především hudba a zvukové efekty prolínající se s mluveným slovem působí vesele tam, kde je z textu cítit radost ze života i lidské dobroty a bezútěšně tam, kde rozum zůstává stát nad lidskou krutostí.

Text střídavě čte David Matásek a Jana Franková. Myslím, že neexistuje žádné pravidlo určující, kterou pasáž bude číst který interpret. Vzpomínky mužských aktérů čte někdy Jana Franková a někdy je tomu zase naopak. Režijním záměrem tak pravděpodobně především bylo nenechat četbu pouze na jednom hlase, který by se posluchači mohl po nějakém čase omrzet a audiokniha by se tak stala obtížněji poslouchatelnou. Myslím, že tento záměr byl úspěšně splněn.

Jediné, čemu v knize nerozumím je samotný zázrak. Pokud se opravdu v Číhošti v roce 1949 stal zázrak, tak je buďto Bůh mnohem krutější než si chceme přiznat anebo má s lidstvem takové záměry, jaké si ani ve snu neumíme představit. Nedokáži si totiž nijak racionálně vysvětlit, proč by Bůh chtěl prostřednictvím pohyblivého oltářního křížku přivést na Josefa Toufara a další zadržené osoby tolik bolesti a zla.

Lit.: Gregor, Lukáš: Osudové znamení kříže. In web Naposlech.cz, 24. 2. 2016 (recenze). – Cit.: V prosinci roku 1949 se v kostele malé obce Číhošť během bohoslužby pátera Josefa Toufara třikrát zakýval oltářní kříž. Ačkoliv on sám tento podivný úkaz neviděl, dvě desítky svědků nedokázalo mlčet. A ačkoliv mohl být pohyb kříže i dobrým znamením, samotného Toufara nepřímo dovedl na smrt…

Na zázraky totiž tehdy nebyla vhodná doba. Komunistická strana už držela stát pevně v rukou a „klerikální svět“ jim z nich stále jaksi unikal. Pro straníky a příslušníky StB neexistovalo jiné nežli velmi racionální řešení číhošťského kříže, a tím vysvětlením byla úmyslná manipulace. Bylo jen třeba, aby se k ní páter Toufar přiznal. Jenže ten nic takového neudělal a k ničemu podobnému se ani přiznat nehodlal.Rozhlasový redaktor, spisovatel a publicista Miloš Doležal se této „kauze“ věnuje takřka dvacet let. Kniha Jako bychom dnes zemřít měli představuje jeden ze stěžejních výsledků jeho pečlivého výzkumu a sbírání deníkových poznámek, korespondence, přepisů ze soudních přelíčení či pitevních a jiných úředních záznamů. V anketě Lidových novin se stala v roce 2012 Knihou roku a dočkala se i zvukového zpracování, které ve své kompletní podobě právě vychází.Pod režijním vedením Markéty Jahodové se načtení koláže dokumentů chopila dvojice Jana Franková a David Matásek. Jejich interpretace umožňuje dobře se zorientovat v obsahu, protože přednes nikam nepospíchá a vhodně klade důraz (a vlastně i částečně emoční procítění) do míst, kde je ho/jich třeba. Momenty, kdy některý z herců přednáší úřední text, jsou zvukově odlišeny – režie zesiluje echo a zabarvuje hlas tak, aby působil jako dobový projev z televize či rozhlasu. Zatímco David Matásek si po celou dobu drží spíše reportážní charakter přednesu, Jana Franková do své interpretace o poznání více vmíchává herectví – někdy je to poněkud na škodu, neboť veskrze popisný způsob Doležalova jazyka (přeci jen jde o literaturu faktu) umocňuje „popisným procítěním“ a jisté pasáže pak hraničí s patosem.

Rozhodně mile překvapí zvuková dramaturgie, která se neopírá jen o již zmíněné rozlišení typů textů, ale – a to především – zapojuje velmi často do čtení hudební podkres, který nám dává prostor si věci více urovnat, s některými se přímo srovnat – a neslouží tedy jen a pouze jako předěl. Hudba má v průběhu více než sedmihodinové nahrávky dostatek prostoru na to, aby se v ní objevilo hned několik různých motivů a dokonce i nástrojů. Zatímco akordeon a různá „nálada“ staccata (může být veselé, stejně jako tvořit předzvěst něčeho hrozivého) funguje výtečně, disharmonické vsuvky mnohdy působí spíše nahodile a prvoplánově (žádná/škaredá melodie = deprese/represe).

Jako bychom dnes zemřít měli svým obsahem splňuje všechna očekávání od textu, který nám má do hloubky představit jeden konkrétní případ – vyšetřování – proces. Doležal utváří mozaiku s poctivostí historika a novináře v jedné osobě a dává nám do rukou/uší materiál, který nahlíží do neveselé doby a zrůdného chování strany, jež – a to je na knize vlastně možná to nejvíce zneklidňující – má dnes podporu přibližně čtvrtiny národa…

Pirate Cinema (Pirátské kino, 2012)

Cory Doctorow. Audiokniha.Obrázek

Čte Bruce Mann.

Vydal Random House Audio v roce 2012 (1 CD MP3, celkem 13:06 hod.)

Pozn.: Trent McCauley is sixteen, brilliant, and obsessed with one thing: making movies on his computer by sampling and reassembling footage he downloads from the net. In the near-future Britain where Trent is growing up, this is more illegal than ever; if you’re caught three times, your entire household is cut off from the Internet for a year, with no appeal. Trent is sure this won’t happen to him; he’s too clever. Except it does, and it nearly destroys his family—his father’s living, his mother’s health, and his kid sister’s studies all depend on Internet access. Shamed and shattered, Trent runs away to London where he learns how to stay alive on the streets. This drops him straight into the city’s always-rambunctious street scene, a demimonde of artists and activists who are fighting a new bill that will criminalize digital copying even more harmless than Trent’s, making millions of people felons at a stroke. The government is in the grip of a few wealthy media conglomerates. But the powers that be haven’t entirely reckoned with the power of a movie to change people’s minds….

Pirate Cinema is a novel by Cory Doctorow. It was released in October 2012. The novel is set in a dystopian near-future Britain where the government is effectively controlled by media corporations. The main character, Trent McCauley, has had his internet access cut for reassembling downloaded films on his computer and, living rough on the streets of London, is trying to fight the introduction of a new draconian copyright law. Pirate Cinema won the 2013 Prometheus Award. (anotace)

Život na nitích (2014)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 10:31

Helena Štáchová. Autobiografie.Helena Štáchová Život na nitích

Čte autorka.

Natočeno 2014. Vydal OneHotBook  v roce 2014 (1 CD mp3: AK039 – EAN 8594169480398; délka: 15 hod. 58 min.).

Pozn.: Ojedinělá rozsáhlá autobiografie prolínající se s deníkem probíhající těžké nemoci Heleny Štáchové – ředitelky a hlavní protagonistky Divadla Spejbla a Hurvínka. Kniha zachycuje začátky její divadelní, rozhlasové i dabingové kariéry, příchod do Divadla S+H, ale seznámí čtenáře i se všemi jejími životními mezníky – životem po boku Miloše Kirschnera, narozením dětí, vážnou dopravní nehodou, těžkou nemocí a smrtí manžela, nekončícími soudy ohledně ochranné známky Spejbla a Hurvínka… Vzpomínky čtenáře zavedou do různých koutů světa a jsou doplněny i mnohými humornými historkami. Četby své autobiografie se autorka coby ostřílená hlasová herečka i dabérka zhostila sama.

„Osud zcela pozměnil zamýšlenou podobu knihy. Od deníčku, který zachycoval můj boj s nemocí, jsem utíkala ke vzpomínkám na idylickou dobu dětství, na mé lásky, cestování, divadelní kariéru, rodinu a přátele. Jsou to vzpomínky veselé, nostalgické i tragické. Zkrátka takové, jaké mi život nabídl.“
Helena Štáchová

Helena Štáchová (*1944), scenáristka, režisérka a loutkoherečka se již v mládí se začala zajímat o divadlo a herectví, po maturitě nastoupila jako elévka do Divadla Spejbla a Hurvínka. O rok později začala studovat DAMU. Po absolvování fakulty se v roce 1966 stala členkou divadla. V roce 1967 převzala od Boženy Welekové interpretaci jedné z hlavních postav divadla – Máničky, která vznikla už v roce 1930. Ve spolupráci s M. Kirschnerem začala i s cizojazyčnými texty (rusky, italsky, německy, anglicky, španělsky, francouzsky, japonsky a čínsky). V roce 1971 dostává na starost paní Kateřinu Hovorkovou čili Mániččinu bábinku, která je další hlavní postavou divadla a byla vytvořena M. Kirschnerem. Kromě divadla působí i v rozhlase, dabingu, televizi (Lisa z kresleného seriálu Simpsonovi). Je i autorkou mnoha scénářů a divadelních her pro rozhlas, divadlo a televizi, velmi často své hry také režíruje. V roce 1996 byla jmenována do funkce ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka.

19. 1. 2015

Třikrát Adam Dalgliesh (1987)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 13:09

Phyllis Dorothy Jamesová. Detektivní příběhy Případ pro psychiatra, Z příčin nikoli přirozených, Povolání pro ženu nevhodné.

Načetla Heda Čechová.

Načteno pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana v roce 1987 (21 MC, Z753, 2 CD mp3, MP753, 84, stop, 29:36:21).

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress