Rozhovor připravil Radek Štěpánek. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Hovoří a ze své sbírky Typosie čte Vojtěch Kučera.
Připravilo Brno v roce 2021. Premiéra 20. 2. 2021 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 18 min.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Ostré řezy skrz řeč – seznamte se s básníkem Vojtěchem Kučerou. In web ČRo Brno, 22. únor 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Brněnský – a původem třinecký – básník Vojtěch Kučera (1975) vydal v nakladatelství Dobrý důvod sbírku Typosie, a to po deseti letech od sbírky předchozí, která se jmenovala Nehybnost.
Autora a jeho novou knížku uvádí v magazínu Zelný rynk básník a redaktor Hosta Radek Štěpánek:
„Myslím si z pozice stejného čtenáře, jako jste vy všichni, že nehybnost, stejně jako pohyb, ticho, stejně jako hudba, řeč, stejně jako mlčení, jsou pro Vojtěcha Kučeru slova klíčová, zásadní. A pokud mám představovat novou sbírku Typosie, která se v křečích, ostrých řezech skrz řeč a plna zámlk rodila deset let, budu muset samozřejmě leccos naznačit i o sbírkách předchozích. Samomluvách z roku 2000 i sbírce A hudba?, která vyšla o pět let později.
Mezi prvními třemi knihami dodržoval básník pravidelné pětileté rozestupy; i tato pravidelnost a přesnost v načasování jako by pro něj byla na první pohled typická. V jeho básních není nikdy nic navíc, a přesto jako by postupně ještě ubývalo; zatímco především první dvě sbírky nabízely běžnou čtenářskou optikou básně poměrně snadno splavné, jízda Nehybností a především pak právě novou Typosií, to už je jízda dravou řekou plnou peřejí, kde je každé slovo kamenem trčícím z vody, obroušeným až na samou podstatu – i proto v některých pasážích zní slova až tak ne-lidsky, kovově, plechově, kamenně, krystalicky – člověk si musí dávat pozor, kde zabere pádlem a kde se nechá proudem volně unášet. Čtenář si může sám vybírat, kudy se má vydat, o čemž u Typosie svědčí třeba i fakt, že druhá polovina knihy je složena z volných listů, které si může každý libovolně poskládat za sebe. Ta první pak díky použití průklepových papírů jako by naznačovala, že se člověk může odvážit i skrze stránky, někam do hlubin, odkud už ale nemusí být návratu. (…)
