(informuje rickie)
V roce 2006 založilo v Německu několik příznivců mluveného slova a rozhlasové hry především netlabel Mindcrusher Studios, který si dal za cíl pozvednout německou rozhlasovou hru. Toto sdružení dalo dohromady producenty, autory, herce a další spolupracovníky z nekomerční sféry tvorby rozhlasových her.
Od té doby vytvořili kolem dvaceti rozhlasových her, které všechny najdete na jejich stránkách volně ke stažení.
Michał Hernes
Článek byl otištěn v časopisu Fantastyka a byl publikován 27. 7. 2009
W przeszłości potrafiły mieć ogromną siłę oddziaływania, ale od kilku lat odchodzą do lamusa. Mowa o słuchowiskach radiowych, zwłaszcza tych z gatunku SF, wśród których można znaleźć wiele prawdziwych perełek.
Wiadomo, że słuchowiska mają wiele ograniczeń, więc ich twórcy robią wszystko, żeby je zatuszować i skupić się na budowaniu dowcipów bądź napięcia za pomocą dialogów czy drobnych detali. Ostatnio popularne są tzw. audiobooki, czyli książki czytane przez lektora, ale od kiedy pierwszy raz usłyszałem jakieś słuchowisko, niechętnie wracam do audiobooków – mówi Paco, proszący o anonimowość człowiek, który umożliwił wielu ludziom ściąganie słuchowisk z Internetu. Występujący w nich aktorzy mówią z niesamowitą ekspresją, słychać też efekty dźwiękowe, zaś narrator, jeśli występuje, nie zanudza słuchaczy przydługimi opisami – opowiada, dodając przy tym, że nagranie tego wszystkiego nie jest wcale takie łatwe. Trudno streścić całą powieść, gdy ma się na to trzydzieści minut. Nie zmienia to faktu, że czasem brak obrazu jest sporym atutem, co widać na przykład w „Zegarku” Jerzego Szaniawskiego. Poza tym dźwięki niesamowite pobudzają naszą wyobraźnię i są niejako istotą tej sztuki.
Widać to zwłaszcza w sytuacji, kiedy brano na warsztat opowiadanie albo powieść z gatunku SF. Warto odnotować, że najlepszym słuchowiskiem wszech czasów Teatrzyku Zielone Oko wybrany został „Jad Mantezji” według prozy Janusza Zajdla, który dostał najwięcej głosów na Forum Archiwum Listy Przebojów radiowej Trójki. Mnożące się w „Jadzie…” zagadki sprawiają, że osoby, które nie znają pierwowzoru, czeka pod koniec wielka niespodzianka.
Z drugiej strony za niespodziankę nie należy uznać opinii, że do przełożenia na język słuchowiska wręcz stworzone wydaje się być opowiadanie „Czy pan istnieje, mister Johns?” Stanisława Lema. Wcielający się w Johnsa Tadeusz Fijewski mówi swoją rolę doprawdy rewelacyjnie i zasługuje na olbrzymie owacje. Rola dała mu niesamowite pole do popisu, szczególnie jeśli chodzi o intonacje głosu. Psujący się Johns brzmi po prostu mistrzowsko. Świetnie wypadli także Tadeusz Olsza w roli adwokata i Andrzej Łapicki jako sędzia. Słuchowisko, wyreżyserowane przez Marię Komorowską, bije na głowę „Przekładańca” w reżyserii Andrzeja Wajdy. Na jego tle blado wypada również „Diabeł w kieliszku” według Asimova, który rozczarowuje, choć wydaje się, że w samym pomyśle tkwi ogromny potencjał komediowy. Rzecz opowiada o intrydze, dzięki której nieśmiała abstynentka zamienia się w rozrywkową alkoholiczkę. O wiele ciekawiej prezentuje się „Kłamca”, którego można wysłuchać w wersji anglojęzycznej. W tym opowiadaniu Asimov zaprezentował pełnię swoich możliwości i nie została ona zmarnowana.
(more…)
Michal Bureš
Do konce 19. století nás zavádí děj příběhu, odehrávajícího se nedaleko Loun v malé vesnici, jejíž klid vyruší stavba železniční tratě. S ní přijdou do kraje noví lidé a opuštěnost, která pro něj byla do té doby příznačná, je ta tam. Do žlutě zářící vechtrovny za vsí, v místě, kde trať protíná císařskou silnici, se jednoho deštivého dubna se svou rodinou usadil vojenský veterán František Douša. Strážní domek číslo 47 se měl stát jejich novým domovem.
Český novinář a spisovatel Josef Kopta (1894 – 1962), rodák z Libochovic u Roudnice nad Labem, bankovní úředník, později tajemník Památníku odboje a redaktor Národního osvobození a Lidových novin, se začal naplno psaní věnovat až po druhé světové válce. Příběh Františka Douši, který vtělil do románu Hlídač č. 47, patří k těm nejpůsobivějším a psychologicky nejpropracovanějším. Koptův jazyk je obrazný, se silnou vnitřní melodií a s důrazem na detailní zachycení skutečnosti, z níž jako řeka vědomí vytéká zpětná reflexe ústící ve zobecňující závěr. Pro vyvážení kompozice pracuje Kopta rovněž s fenoménem „kolektivního vědomí“, kdy veřejnost hodnotí, kárá, intrikuje, do záhuby přivádí. (more…)
Nepravidelným cyklem Skvosty archívu chceme navázat na starší články, jakými byly např. ty o hrách Ludvíka Kundery (např. o Večeru všech dnů), inscenacích případů komisaře Maigreta či o hře Karla Copa Hodiny (autorem úvahy byl Jakub Kamberský).V cyklu již vyšel článek o hře Všichni, kdož padají. Máte-li sami nějaký článek či úvahu, pošlete nám ji a my ji zveřejníme.
Mgr. Přemysl Hnilička
Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila; jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.
Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.
Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury. (more…)
Citujeme z článku Lidových novin „V rádiu se nikdy přesně neví, kde člověk právě je, jaká pravidla hry platí“ (in Lidovky, 16. 11. 2009)
PRAHA – Během tohoto týdne proběhne v galerii tranzitdisplay výstava s doprovodným programem a prezentací rozhlasových her na téma historie a současnost rozhlasového umění v Čechách a v Německu. Dnes se v 18.00 uskuteční vernisáž audio výstavy.
Rádio vytváří veřejný prostor, ale své posluchače zastihuje v soukromí – doma, v autě, ve sluchátkách přehrávačů. Tato paradoxní situace dává příležitost ke kreativitě: Protože se v rádiu nikdy přesně neví, kde člověk právě je a jaká pravidla hry zrovna platí, je třeba se připravit na všechno. Hlasy a věci se na vás vyřítí, než zjistíte, jestli to všechno má něco společného s uměním – nebo s čím vlastně? (more…)
Jakub Kamberský
student kulturologie FF UK
Milí příznivci Panáčka a zejména kvalitních rozhlasových literárních pořadů: Přinášíme vám exkluzivně zatím stručné informace o premiérách literárně-dramatických pořadech, připravovaných stanicí Vltava k letošním vánočním svátkům. Spolu s dramaturgyní Jarmilou Konrádovou věříme, že se alespoň na chvíli zastavíte v každodenním shonu a najdete si čas vyposlechnout nějaký pořad z nabízeného přehledu.
Vánoční premiéry na Vltavě
Rozhlasové hry
24.12. – 14.00
A. C. Doyle: Modrá karbunkule
Dramatizace povídky, která se odehrává ve vánočním Londýně. V rolích Sherlocka Holmese a doktora Watsona opět Viktor Preiss a Otakar Brousek. Režie Hana Kofránková. Dramatizace a dramaturgie Hynek Pekárek.
(Prolog k holmesovské řadě, kterou v rámci Britského roku bude ČRo 3 Vltava vysílat od ledna vždy ve čtvrtek ve 20.00. Do 4. února reprízy starších dílů, od 11. února pak nové díly v dramatizaci Hynka Pekárka.)
25.12. – 20.00 h.
Maurice Maeterlinck: Velice modrý pták
Rozhlasová úprava a režie Vladimír Morávek. (more…)
Jakub Kamberský
Student FFUK, katedra kulturologie (26 let)
V novinách a časopisech máme možnost se v těchto dnech dočíst o všemožných událostech, připomínající 20. výročí sametové revoluce. V této souvislosti se ponejvíce mluví o petici Několik vět coby spouštěči listopadových demonstrací.
Už se ale zapomíná na skutečnost, že určité pokusy o narušení režimu podnikal tehdejší Československý rozhlas (resp. někteří jeho pracovníci) v 80. letech formou nejúčinnější, tedy uměleckou.
Vzniklo několik odvážných dramatických pokusů, jimiž se autoři snažili nahlas, či v jinotajích, ale zcela bez bázně upozorňovat na různá úskalí doby. Ať už se jednalo o byrokratičnost, shon, který měl a má za následek nabourávání mezilidských vztahů nebo (a to především)o nebezpečí loajality k moci, tedy zaprodání se v rámci kariéry, úspěchu, pohodlí.
Takové rozhlasové hry zařadil Český rozhlas 3 – Vltava od úterý 20. září v rámci programové řady Klub rozhlasové hry (vysíláno vždy ve 21:30 hod.) v rámci nového cyklu Český podzim.
Jelikož o projektu neinformovala žádná média, ba dokonce ani Týdeník Rozhlas, pokusil bych se – byť trochu opožděně – věc napravit. (more…)
Rádi uveřejňujeme článek Lucie Němečkové z Divadla Viola, který upozorňuje na spolupráci Českého rozhlasu s touto scénou…
Společný projekt Českého rozhlasu 3 – Vltava a Divadla Viola, jehož podstatou je uvedení nového titulu nejprve formou rozhlasové hry a poté v jevištní verzi ve Viole.
Již v první polovině devadesátých let zde rozhlasová režisérka, Hana Kofránková uvedla původně rozhlasový pořad – Konec Casanovy z tvorby Mariny Cvetajevové. Projekt nabyl soustavnější spolupráce v roce 2004 inscenací Adresát neznámý. Premiéra rozhlasové verze na stanici Český rozhlas 3 – Vltava se konala 29. 4., divadelní verze měla premiéru 3. 5. v Divadle Viola.
„Viola cílevědomě pěstuje kulturu mluveného slova stejně jako Vltava a většina umělců, kteří v ní vystupují, pracují i pro tuto stanici,“ vysvětlila Miluše Viklická motivaci projektu Rozhlasová hra na jevišti, jenž každoročně na scénu Violy přivede jednu z nově natočených rozhlasových inscenací. (more…)
Již mnoho let doufali fanoušci rozhlasových her, že se znovu odvysílá hra Miloše Rejnuše Ovidiův návrat, kterou v Brně natočili v roce 1963. Konečně je tu dílčí vítězství; původní inscenaci sice neuslyšíme, ale brněnská dramaturgyně Hana Hložková tuto hru přepracovala a doporučila k novému nastudování v režii J. A. Pitínského. Rádi jsme vyhověli její žádosti a zveřejňujeme propagační text k inscenaci, která bude mít premiéru 26. 9. 2009 na Vltavě:
Přestože byl historik a bohemista Miloš Rejnuš nepřehlédnutelnou osobností české rozhlasové hry padesátých a šedesátých let 20. století, jeho tvorba je dnes bohužel známa jen v okruhu zasvěcených posluchačů nebo generačních souputníků. Rejnušův život tragicky skončil ve věku 32 let a jeho dramatické texty zůstaly spjaty pouze s dobou, ve které vznikaly, přestože mnohé z nich mají dodnes univerzální tématický „rozměr“. Jedním z takových textů je právě Ovidiův návrat, zachycující konkrétní životní situaci kdysi vysoce ctěného, nyní vyhnaného římského básníka Publia Ovidia Naso. Téměř po půlstoletí od první realizace proto vznikl v brněnském studiu Českého rozhlasu remake Ovidiova návratu, který je možné vnímat také jako poctu „zapomenutému“ autorovi a dílu s pozoruhodně trefným přesahem do současnosti. (more…)
Podpora původní tvorby
Literární a dramatický program Čs. rozhlasu se v poválečném období vyznačoval snahou navázat na slibný rozvoj slovesné tvorby, zejména na výboje, jež se ve třicátých letech odvíjely v pražském, ale především v brněnském rozhlasovém studiu. Společenský zlom, který se odehrál v únoru 1948, však dolehl svými ideologickými limity i na rozhlasovou literárně-dramatickou tvorbu.
V roce 1950 byla v pražském rozhlase ustavena centrální dramaturgie, která měla rozhodující slovo v přípravě dramatických pořadů i v krajských studiích. Brnu, které mělo za sebou slavnou etapu významných výbojů, zejména ovšem v předválečných letech, byla svěřena péče o hry pro děti a mládež.
Po jistou dobu shledáváme v rozhlasovém programu i v tvůrčích záměrech ještě do jisté míry liberálnější rysy, které jakousi setrvačností přetrvávaly z předchozího období. Ještě na počátku roku 1949 deklarovalo rozhlasové vedení snahu obeslat dvěma pořady (jedním hudebně- -literárním a jedním hudebním) nově založenou mezinárodní soutěž Prix Italia. K tomu však už nedošlo. Mezitím totiž se ideová omezení rozrůstají a zahraniční produkce začíná být přijímána s nedůvěrou a odporem. Rozhlas se postupně – věren vládnoucí ideologii – zbavuje zahraničních vlivů s výjimkou jediného, a to je vliv sovětský. Ten však prozatím do našich krajů nedolehl se vší silou boje proti „formalismu a režisérismu“, který o několik let později téměř zcela zlikvidoval českou původní rozhlasovou hru. Prozatím – a to až do roku 1952 – rozhlas vehementně o původní tvorbu usiluje a vypisuje jednu soutěž za druhou: na rozhlasové hry, humoristické hry, povídky, či pouze na náměty. (more…)
Powered by WordPress