Nazim Hikmet. Rozhlasová úprava divadelní hry. Úprava A. Babajev. M. Pavlova a R. Fiš. Překlad František Šec. Rozhlasová úprava Jaroslav Janovský. Hudba dr. Oldřich Letfus, řídí autor. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Niechmene Banu, panovnice (Helena Kružíková), Širin, její sestra (Viola Zinková), Ferchad, kreslíř (Ota Otakar Dadák), Bechzad, jeho otec (Stanislav Hejný), vezír (štěpán Zemánek), neznámý (Zlatomír Vacek), chůva (Jarmila Kurandová), Ešref, její syn (Rudolf Jurda), hvězdopravec (Svatoslav Stránský), nejvyšší lékař (František Šolc), hlavní mistr (Rudolf Chromek), muž z Bagdadu (Josef Langmiller), Herold (Rudolf Krátký), žena s dítětem (Jaroslava Drmlová), dívka (Eliška Žaloudková – Ciklová).
Nastudovalo Brno v roce 1955. Premiéra 24. 4. 1955 (Praha I, 20:00 – 22:25 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery.
Lit.: anonym: Legenda o lásce. In Čs. rozhlas a televize 17/1955 (11. 4. 1955), s. 14 (článek). – Cit.: Příběh o velké lásce maliře Ferchada a princezny Širín, který je ústředním motivem básnické hry velkého tureckého básníka a bojovníka za světový mír, Nazima Hikmeta, je prastarý. Vytvořila jej východní lidová fantasie a ztělesnila v něm svou představu o plodném a tvořivém životě a o lásce, která hory přenáší. pověst o hrdinných milencích Ferchadovi a Širin byla dříve již několikrát básnicky zpracována; po prvé před tisíci lety perským básníkem Firdusim, po něm se objevuje u azerbajdžanského básníka Nisamiho a dále v poesii severo indické, afganistanské, uzbekistanské. Je to doklad o věčnosti a síle lidové básnivosti a moudrosti i o hloubce citu a smyslu pro hrdinství odvahy a věrnosti. Ale je to také doklad o věčnosti námětu, opakovaném v literaturách různých věků a národů, vždy nově a po svém o souvislosti umění z pradávna s uměním naší doby. – Jen tak velký básník dneška jako Nazim Hikmet dovedl v „Legendě o lásce“ vytvořit na starý motiv dramatickou báseň, která mluví přesvědčivě k dnešnímu diváku a posluchači, neboť v ní promlouvá sám lid. – V závěru hry odchází malíř Ferchad k Železné hoře, aby ji prokopal a osvobodil z ní pramen čisté, ozdravující vody, která zachrání město před morem. Dokud horu neprokope, nedostane Širín, ač práce potrvá možná dvacet let. Ferchad rozbíjí horu mohutnou palicí již deset let. Lidé přicházejí za ním, aby ho posílili: Lid: Buď zdráv, Ferchade! Slunce vychází. Přišli jsme za tebou, abychom slyšeli, jak duní tvoje rány. Buď zdráv Ferchade! Ferchad: Buďte zdrávi, lidé. Žena: Vzala jsem s sebou půlročního synka, aby tě viděl, aby z něho byl bohatýr jako jsi ty. Ferehad: Já nejsem bohatýr. Ať z tvého synka vyroste lepší člověk než jsem já. Dívka: Pohled mi do očí, Ferchade. Oči, do kterých ty ses podíval, prý dostanou vše, po čem touží. Lid: Ferchade, pohled… slunce ti už vyšlo! Ferchad: Buď zdrávo, slunce! Slunce: Zdráv bud, Ferchade! Perchad: Jsi připravena, moje palice? Palice: Jsem připravena, Ferchade. Čekám na tvoje ruce! Terchad: A ty, vodo za Černou skálou, slyšíš můj hlas? Voda (z dálky): Slyším, Ferchade! Ferchad: I ty jsi připravena, Černá skálo? Černá skála: Jsem připravena, Ferchade. Pojď se mnou zápasit, je čas (jsou slyšet údery palice). Žena: Poslouchej, synku, jak to zní…. poslouchej dobře, synku — Lid: Bij Černou skálu, Ferchade, jen bij. Železná hore, pramen poodkryj, vodu do našich džbánů proudem lij! Jen bij, Ferchade, bij! Závěr hry vyznívá mohutným básnickým podobenstvím, bojovným sbratřením lidu s přírodou, jaké dávno nezaznělo v soudobém dramatu. Po Hikmetově dramatu První den sváteční uslyšíte dramatickou báseň, Legenda o lásce v provedení členů činohry Státního divadla v Brně, v režii Miloše Jareše.