Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

2. 3. 2020

Zítra už bylo (2020)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 19:21

Zítra už bylo (2020)Jiří Raichl. Kompletní audiokniha. Hudba Ondřej Morcinek.

Čte Libor Böhm.

Natočeno 2020. Vydalo Čti mi! 3. 3. 2020 (MP3 ke stažení, celková délka 6 hod. 27 min.). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Jak se podařilo světově proslulému houslistovi vjet do nepochopitelné časové chyby? Proč má líný obchodní manažer neodbytný dojem, že mu tajemný „kdosi“ krade život? Vyjde zoufalému zkrachovanci sázka na odepsaného outsidera? Poradí si obecní zastupitelé ze severočeské vesnice s bizarním usnesením Evropské unie? Tohle všechno a mnoho dalšího se dočtete v povídkové knížce, poskládané jako mozaika příběhů utkaných z přediva ironického humoru, napětí a tajemna. Autor nechává své neobyčejně obyčejné hrdiny bloudit labyrintem neočekávaných situací často až za hranicí normálna (kde jsou často konfrontováni zatraceně neodbytnými existenciálními úvahami), aby je přivedl do „bezpečného přístavu“ překvapivého až šokujícího rozuzlení. Příběhy jsou záměrně vyprávěny tak, aby se četly jedním dechem. Ať už na vyhřáté pláži při dovolené u moře nebo doma v teple, v pohodlí křesílka, po ruce s doutníkem a sklenkou dobrého nápoje. (anotace)

Jiří Raichl je prozaik, básník a dramatik-ochotník. Literární tvorbě se věnuje jako koníčku už dlouhou řadu let. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA s cílem vybudovat unikátní komunitu spolupracujících autorů.

Akademie – Velké klavíristky uplynulého století 1/2 (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 16:00

Připravil Jan Bartoš.

Natočeno 2020. Premiéra 1. dílu 3. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 21:15 h.); 2. dílu 17. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 21:15 h.).

Obsah: 1. Ve skladbách J. S. Bacha, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, R. Schumanna, J. Brahmse a D. Šostakoviče účinkují Taťána Nikolajeva, Rosalyn Tureck, Clara Haskil, Annie Fischer, Fanny Davies, Etelka Freund a Myra Hess.

2. Ve skladbách F. Chopina, C. Debussyho, M. Ravela a I. Albenize účinkují M. de Valmaléte, Rosina Lhevinne, Rosita Renard, Eileen Joycem Marcelle Meyer, Elissa Visarladze, Alicia De Larrocha a Martha Argerich.

Černá voda (2020)

Filed under: Rozhlasové hry — Premek @ 15:58

Roland Schimmelpfennig. Dramatická báseň jednoho z nejvýznamnějších německých autorů současnosti. Překlad Jana Slouková. Rozhlasová úprava a dramaturgie Klára Novotná. Hudba Jan Trojan. Zvukový mistr Tomáš Pernický. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Muž 1 – Frank (Marek Holý), Muž 2 – Karim (Václav Neužil), Žena 1 – Leyla (Magdaléna Borová), Žena 2 – Cynthia (Jana Stryková), Murat (Jan Battěk), Freddi (Lukáš Adam), Olli (Viktor Dvořák), Mehmet (Marek Adamczyk), Aishe (Eva Hacurová), Kerstin (Eliška Zbranková), Otec (Hanuš Bor) a Matka (Simona Vrbická).

Natočeno v roce 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 48 min.) v cyklu Současná hra. Repríza 26. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Videoupoutávka zde.

1. místo na UK International Radio Drama Festival. Nominace a 1. místo v kategorii Drama na Prix Bohemia Radio 2021. Prezentace 19. 10. 2021 (Olomouc, Umělecké centrum UP, Filmový sál – 3. patro, 14:00 – 15:00 h.).

Lit.: Novotná, Klára: Roland Schimmelpfennig: Černá voda. Dramatická báseň o vztazích mezi Němci a Turky v Německu. In web ČRo 3 Vltava, 3. březen 2020 (článek). – Cit.: Dvě party přátel, jedna magická noc a voda, která smývá rozdíly v majetku, víře i původu. To jsou témata hry Černá voda německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, který se v ní věnuje velmi aktuální problematice vztahů mezi Němci a Turky v Německu. (…)Dramatickou báseň Černá voda Schimmelpfennig napsal v roce 2014 a v překladu Jany Sloukové ji uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové a pražské Divadlo D21. Dvě odlišné skupiny lidí – jedna německá, druhá turecká, se v ní setkávají u bazénu, kde se společně koupou a po 20 letech na zážitek vzpomínají. Voda smývá rozdíly ve společenském postavení, přesto u každé z postav zůstává určitá míra rasismu. Podle režiséra Aleše Vrzáka hra ukazuje problematický vztah mezi Němci a Turky, relevantní je ale i pro nás, například pokud jde o soužití mezi Romy a Čechy nebo o postoje k migraci a uprchlíkům. (…)„Je úplně přirozené, že každý člověk se bojí něčeho neznámého, neprozkoumaného, jiného. Každý se v tom najde a nemusí jít jen o barvu pleti, ale třeba i o rozdíly v majetku. Chudý snadno okamžitě odsoudí bohatého a naopak – domníváme se, že každý si za všechno může sám, jenom já mám smůlu,“ dodává herečka Jana Stryková.

Lit.: Novotná, Klára: Černá voda. Hra o odlišnosti a nerovnosti vedle sebe existujících světů. In web ČRo Prix Bohemia Radio, 1. září 2021 (článek). – Cit.: Dvě party přátel, jedna magická noc a voda, která smývá rozdíly v majetku, víře i původu. Co ale zůstane z odvážných plánů a křehkých vztahů po dvaceti letech?

Hra předního německého autora Rolanda Schimmelpfenniga je dramatickou básní o odlišnosti a nerovnosti vedle sebe existujících světů, o strachu, předsudcích a lhostejnosti, které prohlubují propast mezi nimi. Ale také o lásce a něze.  (…)

Za teplé letní noci přelezou tajně plot koupaliště na kraji velkoměsta dvě party kamarádů. Holky a kluci, co se nikdy dřív nepotkali. Ani nemohli, protože Frank, Cynthia, Kerstin, Olli a Freddie pocházejí všichni z dobře situovaných německých rodin, mají zázemí, vzdělání a perspektivu. Naproti tomu Leyla, Aishe, Karim, Murat a Mehmet jsou potomky tureckých přistěhovalců, pekaře nebo majitele bistra, a jejich svět je světem jiných zvyků, hodnot i možností. A právě jen ve tmě uprostřed horké noci se mohou jejich osudy nakrátko protnout. Protože všichni mají stejnou obyčejnou touhu ponořit se do černé vody, zaplavat si, odpočívat na kraji bazénu, bavit se a smát, a pak jít společně do baru, na skvělý kebab a nakonec se nad ránem ruku v ruce ztrácet mezi stromy na stráni nad městem. Ale kolik z těch náhlých pocitů sounáležitosti, přátelství, kolik z lásky, která se v tu noc narodí, dokáže přežít týden, měsíc nebo rok? Dvacet let? (…)

Z Franka je budoucí ministr, z Cynthie, jeho ženy, ředitelka školy, kam chodí Karimovy děti. Murat zdědil bistro. Leyla prodává v supermarketu. A jednoho deštivého večera potká Frank Leylu na ulici. Oba o dvacet let starší než tenkrát, když se do sebe zamilovali uprostřed omamného léta na koupališti. A každý z nich daleko na jiné cestě, ze které nelze uhnout. Nebo je možné zastavit a vrátit čas?

Jeden z nejhranějších německých autorů současnosti, Roland Schimmelpfennig, dal své hře podobu mnohovrstevné dramatické básně, v níž více než situace vykresluje působivé obrazy a zachycuje křehkou pomíjivost vztahů. Prostý příběh tak nabírá sílu nadčasového podobenství o odlišnosti a nerovnosti vedle sebe existujících světů, o strachu, předsudcích a lhostejnosti, které prohlubují propast mezi nimi. Ale také o lásce a něze.

Podobně jako u svých dalších děl autor přes veškerou koncepční promyšlenost, jazykovou stylizaci i obrazivost nechává tvůrcům velký prostor pro uchopení díla. Text má podobu proudu vyprávění, v němž se prostupují různé časové roviny a mezi nimi vystupují v dialozích střípky událostí dávné letní noci i situací o dvacet let mladších. V rozhlasové adaptaci jsou obě roviny propojeny skrze čtyři hlavní protagonisty, kteří vyprávějí příběh, ale zároveň se ocitají v rolích Franka, Leyly, Cynthie a Karima. Režisér Aleš Vrzák svěřil tento úkol Markovi Holému, Magdaléně Borové, Janě Strykové a Václavu Neužilovi. Vedle nich se součástí obrazů stávají další hlasy, ale také hudba a důmyslný zvukový plán Jana Trojana a Tomáše Pernického. Je načase přelézt plot a ponořit se do tónů i ticha černé vody. (….)

Lit.: Žilinská, Gabriela: Černá voda smývá předsudky, ovšem jen na jedinou noc. Současné drama nastavuje posluchači zrcadlo. In web ČRo Prix Bohemia, 21. říjen 2021 (článek). – Cit.:  Třetí poslechový den festivalu zahájily pochmurné pozouny. Hra o pravdě a svědomí otevřela rozhlasovou přehlídku v kategorii Drama.

Témata her letošní přehlídky se jednotně vyznačují svou schopností znepokojit posluchače svou aktuálností a dlouho v něm doznívat.

V letošním ročníku Prix Bohemia zasedli v porotě Šimon Dominik, Marta Rebzda, Stephanie Jamnicki, Ján Šimko a Jan Čeněk.

Poslední jmenovaný na první rozhlasové inscenaci s názvem Soudný den režiséra Víta Vencla nejvíce ocenil kontinuitu zvukového projevu. Drama rakouského autora Ödöna von Horvátha tematizací viny a svědomí asociuje variaci Dostojevského Zločinu a trestu.

Inscenace však poukazuje také na veřejné mínění, které je obzvlášť v menších komunitách velmi proměnlivé a kruté. Porotci svorně pochválili bohatý soundscape, jehož autory byli Ladislav Reich a Ladislav Železný, a skrze který byli posluchači vrženi přímo do prostředí malé obce.

Také u druhého poslechu byli posluchači svědky zločinu. Režisérka Natália Deáková vytvořila adaptaci britského románu Iana McEwana Skořápka, který má ovšem překvapivého vypravěče, dítě v prenatálním stádiu. Cynismus vnímali porotci jak v postavě dítěte, tak i v jeho matce. Plod v inscenaci vnímá s cynickým odstupem vraždu svého otce i svět, do kterého se má narodit. Cynický je podle porotců také paradox obecného vnímání těhotné matky jako nevinné a nedotknutelné osoby, která je ovšem v této inscenaci původcem myšlenky na vraždu svého muže.

Porotci velmi kladně hodnotili zvukové zpracování dvou rozdílných prostředí – uvnitř a vně dělohy. Co do režijního řešení se ovšem debata nejvíce soustředila na herecké obsazení. Nejmladší roli totiž ztvárnil nejstarší herec štábu, Ivan Trojan. Tuto skutečnost nicméně označila dramaturgyně Klára Novotná za režijní záměr. Výklady a asociace jsou tedy volně přenechány na posluchači.

Silného posluchačského zájmu se dostalo inscenaci Černá voda. Divadelní hru Rolanda Schimmelpfenninga nastudoval pro rozhlasové médium režisér Aleš Vrzák. Narativní skladbu inscenace vystihl porotce Jan Čeněk připodobněním zážitku z poslechu k řetízkovém kolotoči, kdy se od určitého bodu zvukové vrstvy slily do zvukové koláže podobné písni.

Na komentář porotce Jána Šimka, že mu v inscenaci chybí pestrost kulturního střetu, Vrzák reagoval: „Ta noc, která přebije barvu kůže a vydrží téměř až do rána, než na stráni začne svítání, je pro mě něčím, co smyje i ty jazykové roviny. Proto bych nikdy nešel do obsazení, které bude jasně ukazovat na arabský původ převedený přes němčinu do češtiny. Myslím, že by to chytlo určitou karikaturu, které bych se bál. Pro mě je hra o smytí předsudků na jednu noc.“ (…)

Příběhy slavných značek – Adidas (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:58

Výrobce sportovních bot – značka, která vznikla kvůli bratrské nenávisti. Na začátku stáli dva bratři Adolf a Rudolf Dasslerové, jejichž názory a cesty se rozdělily za druhé světové války. Po jejím konci si každý z bratrů otevřel v rodném městě Herzogenaurachu samostatnou továrnu. Každá z nich leží na opačném břehu řeky Aurach. Adolf si nechal zaregistrovat vlastní značku a ukryl v ní své jméno. Adolf Dassler zkrátil na Adidas. Pořad připravily Jitka Škápíková a Světlana Lavičková. Dramaturgie Magdalena Šorelová, hudební spolupráce Jiří Litoš, slovem provází Jan Kovařík.

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 6. 6. 2020 (ČRo Plus, 9:30 h.).

ArtCafé – Studio Bubec (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:57

Sochařská dílna, kulturní centrum, prostor pro divadelní představení i pro umělce a výstavy reagující na aktuální společenské dění – to je studio Bubec, které sídlí na kraji Prahy v bývalé skladové hale o rozloze 1200 metrů čtverečních a které přesně před dvaceti lety založil sochař Čestmír Suška. Právě kulatému výročí tohoto netradičního komunitního prostoru se bude věnovat ArtCafé. Pozvání přijal Čestmír Suška a jeho žena Arijana Shameti. Hudbu vybírá Ondřej Bambas. Připravila Hana Slívová.

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).

Káva o čtvrté – Koronavirová infekce (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:52

Diskusní pořad, dnes na téma koronavirová infekce. Hosté: doc. MUDr. Rastislav Maďar, epidemiolog a Michal Veber, výkonný ředitel Asociace cestovních kanceláří ČR.  Moderuje Patricie Strouhalová.

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.).

Host Lucie Výborné – Tomáš Vondráček (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:48

Udělat něco pro republiku. Jak vám to zní? Podnikatel Tomáš Vondráček vešel do obecného povědomí jako ten, který se rozhodl vytvořit levnější e-shop na elektronické dálniční známky. Udělal to pro republiku? Měli bychom všichni ve svých oborech podobně reagovat na přešlapy státní správy? A lze si představit efektivnější a současně dobře zabezpečenou digitalizaci Česka? Zeptá se Lucie Výborná.

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:05 h.).

Vizitka – Iva Šulajová (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:46

Host Iva Šulajová, dramaturgyně Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Moderuje Veronika Štefanová. Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s)kulturou. Uherskohradištské Slovácké divadlo letos slaví 75. výročí, a i to byl důvod, proč si Veronika Štefanová do Vizitky pozvala kmenovou dramaturgyni souboru Ivu Šulajovou. Ta ve své funkci působí od začátku nultých let a je podepsaná pod několika desítkami představení. Ve Vizitce spolu mluvily o lásce k literatuře, která Ivu Šulajovou přivedla k divadlu, o postavení tamního souboru na regionální scéně i o tom, do jaké míry bere při přípravě repertoáru v potaz vkus publika.

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 60 min.). Repríza 3. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin); 12. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.).

Lit.: Slívová, Hana – Štefanová, Veronika: Dramaturgyně Iva Šulajová: Tužka, papír a osobní setkání nad textem jsou pro mě pořád nejvíc. In web ČRo 3 Vltava, 3. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Uherskohradišťské Slovácké divadlo letos slaví 75. výročí, a i to byl důvod, proč si Veronika Štefanová do Vizitky pozvala kmenovou dramaturgyni souboru Ivu Šulajovou. Řeč byla o lásce k literatuře, která ji přivedla k divadlu, o postavení tamního souboru na regionální scéně i o tom, do jaké míry je třeba při přípravě repertoáru brát v potaz vkus publika.

Iva Šulajová pochází z Přerova, a tak ji, dívku se zájmem o divadlo, nemohl minout tamní amatérský (až poloprofesionální) soubor Dostavník, v němž začínala jako baletka. Během vysokoškolských studií divadelní vědy pak divadlo propojila s českým jazykem a literaturou.

„Studovala jsem v polovině devadesátých let v Brně, kde jsme měli společný systém pro studenty divadelní vědy a JAMU. Dostali jsme se díky tomu hodně blízko k praktickým věcem,“ říká Iva Šulajová. „Na univerzitě mě pak hodně ovlivnila Eva Stehlíková, od které vím, že k divadlu je dobré si přibrat jazyk. Literárně vědné pojmy jsme museli znát skoro nazpaměť, rozebírali jsme jazykové systémy. To všechno jsem později v divadle využila. A spolužáci, kteří studovali cizí jazyky, jsou pro mě dodnes zdrojem překladů,“ usmívá se.

Slovácké divadlo jako pracovní náhoda

To, že se Iva Šulajová ocitla v divadle jako dramaturgyně, přičítá náhodě. Sama sebe totiž viděla spíš jako autorku kritických textů. Do Uherského Hradiště nicméně následovala v roce 2000 svého muže, a když hradišťská dramaturgyně odešla na mateřskou, padla volba na ni. Do práce v divadle tak spadla, jak říká, rovnýma nohama.

Na první roky, během kterých pracovala například na inscenacích Saturnin, Pokrevní bratři, Radúz a Mahulena nebo Slovácko sa súdí, vzpomíná jako na jedny z nejintenzivnější v kariéře. „Žili jsme tehdy na herecké ubytovně a hodně se pracovalo i po práci. Režisér Saturnina bydlel pode mnou, společně jsme tak strávili dlouhé hodiny nad textem. Dnes už se všechno řeší elektronicky, ale ta osobní setkání s tužkou a papírem jsou pro mě pořád nejvíc,“ dodává. Spoustu času také strávila na zkouškách, což kvitovali i samotní herci: funkce dramaturga prý tehdy získala patřičnou vážnost.

Divadlo není místo k odpočinku

Dnes už se Ivě Šulajové nestává, že by sama – tak, jak se jí to přihodilo v minulosti – připravovala dramaturgii devíti představení za sezonu. Ročně se v Uherském Hradišti odehraje 330 představení, na které přijde 90 tisíc lidí. Připravování programu je podle dramaturgyně velká alchymie.

„Měli bychom pokrýt celé spektrum žánrů. Říkáme, že jsme divadlo pro každého, ale ne pro všechny. Nabízíme divadelní experimenty i představení přijatá většinou. Vždy se ale snažíme, aby si divák do divadla nepřišel odpočinout. Chceme mu spíš nastavit zrcadlo, a to může být očistné, moderní, klipovité anebo třeba hudební. Důležité je, abychom vždycky kladli otázky a nedávali jednoznačné odpovědi. A aby se představení týkala toho, co se kolem nás děje,“ vypočítává. (…)

Blízká setkání – Marek Beneš (2020)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:45

Host: MUDr. Marek Beneš, gastroenterolog IKEM. Moderuje Tereza Kostková. V čem spočívá nová metoda léčení cukrovky? Je právem označována za revoluční? A funguje tato metoda i na zhubnutí? A jak často si odborník na inzulin dává dort?

Natočeno 2020. Premiéra 3. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.).

Kreslíř a jiné prózy 1/10 (2020)

Filed under: Četba na pokračování — Premek @ 15:38

Jan Opolský. Výběr z drobných próz českého symbolistního básníka a prozaika. Připravil Vratislav Färber. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Jiří Hromada.

Natočeno 2020. Premiéra 1. dílu 2. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Lit.: Färber, Vratislav: Jan Opolský: Kreslíř a jiné prózy. In web ČRo 3 Vltava, 3. březen 2020 (článek). – Cit.: Z drobných, neprávem pozapomenutých a tajemných próz českého symbolistního básníka a prozaika. (…)

Symbolistní básník a prozaik z generace Moderní revue Jan Opolský se narodil roku 1875 v Nové Pace. Vyučil se a pracoval v dílně novopackého malíře Václava Kretschmera, která zhotovovala náboženské obrazy, krajiny či portréty. Počátkem první světové války se stal úředníkem v místní textilní firmě Ignác Kretschmer, když se ve dvacátých letech výroba přesunula do pražských Nuslí, nadále zde působil jako prokurista. Přátelsky se stýkal s krajanem J. K. Šlejharem, později s autory z redakčního okruhu časopisu Lumír – Viktorem Dykem, Hanušem Jelínkem ad. Zemřel v Praze roku 1942, pohřben je v rodišti.

Duše hledající a tvořivá, znepokojená hlubšími záhadami než pouhou technickou dokonalostí a básnickým ceremonářem. F. X. Šalda, z kladné recenze na Opolského básnickou prvotinu Svět smutných (1899)

V rychlém sledu vydal Opolský v první dekádě 20. století několik lyrických sbírek, ve kterých uplatnil vlastní – poněkud melancholizující – senzibilitu, cizelérské gesto i cit pro melodiku básně (v tom byl pokládán za osobitého pokračovatele Karla Hlaváčka). Roku 1907 debutoval jako prozaik souborem lyrizovaných textů Kresby uhlem; poslední jeho prozaická antologie Hranolem křišťálu vyšla již posmrtně (1944).

Za svůj život Opolský vydal více než deset knih z obou žánrů, často bibliofilsky; psával rovněž o výtvarném umění. Právě toto tíhnutí a vidění se často zračí nejen v motivice jeho komorních básnických próz, z nichž mnohé svou stylizací připomínají expresivní dřevoryt či malovanou miniaturu. Patrně proto napsal Jiří Karásek ve svém nekrologu, že Opolský „v poezii a v próze byl náš největší básnický kolorista, brusič básnických drahokamů a zlatotepec novelistických šperků“. (…)

Neprávem pozapomenuté, subtilní a tajemné prózy Jana Opolského vybíráme z několika jeho dnes již vzácných publikací. (….)

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress