František Novotný. Tajemný příběh, ve kterém se skutečné události ze života Boženy Němcové prolínají s fikcí, minulost se současností. Četbu na pokračování pro rozhlas připravil Tomáš Vlček. Hudební spolupráce Jakub Rataj. Režie Izabela Schenková.
Účinkuje Martin Finger.
Natočeno 2020. Premiéra 1. dílu 4. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.) k 200. výročí narození B. Němcové.
V příbězích žánru fantasy jsou cesty časem, ať už do minulosti nebo budoucnosti, zcela běžné. Ovšem v románu Františka Novotného Prsten od vévodkyně se na cestu časem vydává postava velmi netypická a na první pohled nesympatická – bývalý příslušník StB.
Prostřednictvím zděděného obrazu, jehož rám má kouzelné schopnosti, se ocitá v 19. století a stává se svědkem některých zásadních událostí v životě Boženy Němcové. Tajemný příběh, ve kterém se skutečné události ze života slavné spisovatelky prolínají s fikcí a současnou realitou. (…)
Lit.: Feltlová, Marina: „Božena Němcová přesahovala své okolí jako hora bažinu,“ říká v rozhovoru František Novotný. In web ČRo 2 Praha, 31. leden 2020 (rozhovor s autorem). – Cit.: (…) Co se stane, když se bývalý estébák ocitne v období českého národního obrození? Co společného má Bachův absolutismus s husákovskou normalizací? A jaká byla Božena Němcová jako člověk? I o tom jsme si povídali s autorem knihy Františkem Novotným, který je dobře znám mezi fanoušky sci-fi literatury.
Jak Vás napadlo propojit do jednoho příběhu postavu Boženy Němcové s bývalým příslušníkem StB? Proč jste si vybral právě tyto dva hrdiny, tak odlišné a nesourodé?
Na úvod musím zmínit, že román Prsten od vévodkyně vznikl na objednávku brněnského nakladatelství Zoner Press, které v roce 2009 přišlo s návrhem udělat edici příběhů z české historie, které budou propojeny nějakým magickým artefaktem. Dohodli jsme se, že tím artefaktem budou karmínové kameny, drahokamy. A mně připadla čest napsat první příběh. Hledal jsem tedy postavu z českých dějin, která by byla všeobecně známá, ale zároveň zahalená tajemstvím. Z tohoto pohledu byla Božena Němcová naprosto ideální.
Literatura je založena na kontrastu. Čím většího kontrastu docílíte, tím je příběh čtivější a napínavější. Proto jsem hledal protipól k Němcové, a tím se stal estébák. Zároveň mi při psaní vyskočila před očima paralela mezi husákovskou normalizací a Bachovým absolutismem. To srovnání naprosto sedí a je zajímavé, jak se v tomto směru české dějiny opakují a dokonce se dá najít obdoba mezi tím, jak začalo Pražské povstání 1848 a jak 17. listopad 1989. V obou případech to začalo provokací.
Jaký máte vztah k Boženě Němcové jako spisovatelce? Máte její díla rád, nebo jste je vnímal jen jako povinnou četbu?
Já ji v žádném případě nevnímám jako povinnou četbu, Babičku jsem četl už jako malé dítko. Tehdy jsem ji vnímal jako pohádku, pak jsem se ke knize opakovaně vracel. Naposledy, když jsem psal svůj román. Myslím, že to je pozoruhodná kniha, která se vymyká obzoru české literatury 19. století.
Je to jedna z prvních knih vůbec, kdy hrdina není žádný šlechtic, ale obyčejná venkovská žena, ještě k tomu markytánka. Zároveň se tam obdivuhodně pracuje s časem, to je naprosto moderní koncept, který zcela předběhl svou dobu. Němcová tam cyklicky opakuje roční období, přičemž každé z nich se odvíjí v jiném roce. To je obdivuhodná práce s časem.
V románu zmiňujete řadu reálií spojených se životem Boženy Němcové. Z jakých zdrojů jste vycházel? Radil jste se s nějakým historikem?
Tady bych chtěl vzdát hold své kamarádce, která se také angažuje v hnutí fanoušků sci-fi, doktorce Františce Vrbenské. Dnes už je v důchodu, ale dříve pracovala v Národní knihovně. Když jsem jí řekl, o čem chci psát, přitáhla mi batoh knížek, kde byly dopisy Boženy Němcové, její životopis od Václava Tilleho a ještě nějaké starší. Měl jsem také vynikající knížku profesorky Heleny Sobkové Kateřina Zaháňská. To byla literatura, ze které jsem vycházel.
A také nesmím zapomenout na Toulky českou minulostí, které jsou naprosto úžasné. Na nich se mi líbí obrazoborecký přístup autora, což je mi velmi blízké. Proto je i můj román o Boženě Němcové obrazoborecký. Detaily z české historie druhé poloviny 19. století, které tam líčím, mám právě z Toulek českou minulostí.
V některých pasážích zachycujete Boženu Němcovou ve velmi intimních až choulostivých situacích. Neobával jste se reakcí čtenářů, že tím „znesvěcujete“ českou národní ikonu?
Neobával jsem se reakcí čtenářů, ale byl jsem zvědavý, jak zareagují literární vědci a akademici. Přiznám se, že akademický přístup k literatuře nemám rád a už jako gymnazista jsem měl potíže s profesorkami češtiny, protože dívat se na české spisovatele a osobnosti české historie jako na květiny vylisované v herbáři je mi naprosto protivné. Nesnáším to. Nemůže být nic mrtvějšího než rozpláclá vysušená květina s vybledlými barvami, přilepená v herbáři. A takhle představovat mládeži české velikány je podle mě naprosto neúnosné a špatné. Proto jsem napsal ten román, aby to byla jistým způsobem provokace.
Navíc, když jsem četl dopisy Boženy Němcové, zjistil jsem, že to byla velmi vášnivá žena s obrovským intelektem. Své okolí přesahovala jako hora bažinu. Měla smůlu, že v životě narazila na muže, kteří byli trpaslíci, a to jí přineslo mnoho trápení a zklamání. Také si myslím, že byla velmi hrdým člověkem. Podle mě věděla, kdo jsou její biologičtí rodiče, ale hrdost jí nedovolila z toho těžit. Naopak si myslím, což je i oprávněná psychologická reakce, že se k nim otočila zády. (…)