Příběhy 20. století se věnují osvobození koncentračního tábora Osvětim. Vyprávět o něm bude někdejší vězeň vyhlazovacího tábora František Lederer. Z rodiny přežil jako jediný. Jeho příběh zaznamenal Adam Drda.
Natočeno 2020. Premiéra 19. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Lit.: Drda, Adam: Leželi jsme ve světě mrtvých a přízraků. Od osvobození tábora Osvětim uplyne 75 let. In web ČRo Plus, 19. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nacistický vyhlazovací a pracovní tábor Auschwitz (Osvětim) byl osvobozen 27. ledna 1945.
Termín osvobození je třeba vnímat jako ne zcela výstižný: sovětští vojáci, kteří toho dne na místo dorazili, našli poloprázdný lágr s několika tisíci podvyživenými, nemocnými a umírajícími lidmi.
Příslušníci SS (a Němci vůbec) o pár dní dříve utekli, ještě předtím vyhnali desítky tisíc vězňů na pochody smrti. Smyslem vyhlazovacího centra Auschwitz bylo vraždění: počet obětí, převážně Židů, je odhadován na milion čtyřista tisíc. Většinu lidí, kteří se do Osvětimi dostali, už nikdo osvobodit nemohl. Příběhy 20. století se tentokrát opírají o vzpomínky těch, kdo byli z tábora v posledním roce jeho existence deportováni nebo v něm přežili až do konce.
Obrovský komplex Auschwitz zřídili nacisté poblíž polského městečka Oświecim. Skládal se ze tří základních částí: tábor Auschwitz I., tzv. kmenový tábor s cihlovými stavbami a proslulou branou s nápisem „Arbeit macht frei“, vznikl v dubnu 1940. Následující rok začala stavba dalšího, rozlehlejšího lágru Auschwitz II. (Birkenau), který sestával z řady úseků s dřevěnými baráky, jednotlivé sekce od sebe oddělovaly elektřinou nabité ploty, celý tábor pak oddělovalo od světa důmyslné ochranné pásmo. V březnu 1942 přibyl pracovní tábor Auschwitz III. (Buna Monovice).
V létě 1941 dostal osvětimský velitel Rudolf Höß od Heinricha Himmlera příkaz vybudovat centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla postavena v kmenovém táboře, hlavním vražedným místem se však stalo Birkenau, kde pracovala čtyři velká krematoria s plynovými komorami a kde bylo možno zbavit života a poté spálit až šest tisíc lidí denně. Transporty s Židy začaly do Auschwitz jezdit v březnu 1942.
Co se v táboře dělo, je dostatečně popsáno, tématu jsme se také věnovali v mnoha dílech Příběhů 20. století – například vzpomínky Eveliny Merové, vzpomínky Dity Krausové, líčení Miloše Dobrého.
Poslední měsíce
S likvidací vyhlazovacího tábora začali Němci už v létě 1944, kdy se Rudá armáda přiblížila k Osvětimi na vzdálenost zhruba 200 kilometrů. Do různých pracovních lágrů a podniků v Říši deportovali přes 60 tisíc práceschopných vězňů.
Po celý rok (až do podzimu) pokračovalo v Auschwitz masové vraždění, uvádí se, že v plynových komorách zahynulo víc lidí než ve dvou předchozích letech. V listopadu 1944 se zastavila krematoria. Nacisté se snažili zahladit stopy, ničili kartotéky a seznamy zavražděných, odváželi nakradený majetek. Několik desítek baráků v Birkenau bylo postupně rozebíráno a v zimě 1944-45 byli tamní vězňové odváděni do kmenového tábora – mezi nimi i Jiří Fišer (nar. 1936) s bratrem-dvojčetem Josefem:
„Seřadili nás do trojstupů, jak kdo mohl. Hlídalo nás jen pár Němců, kápů, kteří se nebáli, že je někdo odkrouhne. Takže my jsme šli v minus dvaceti, minus pětadvaceti stupních. Šli jsme v těch trestaneckých hadrech, boty někdo měl, někdo ne. Šli jsme čtyři kilometry pěšky do základního tábora v Osvětimi. My, jako děcka, jsme se drželi spíš vpředu, protože jsme si mysleli, že když půjdeme vpředu, tak to ujdeme spíš. Kápové šli vzadu, a to jsme se teda hrozně divili, že už je skoro po válce a my jsme pořád slyšeli výstřely. Tak jsme se obraceli. Tam vzadu zůstali ti, co už nemohli chodit, slabí a nemocní, prostě na umření. A my než jsme došli do základního tábora, tak kdo už nemohl jít, zakopl nebo spadl, toho prostě zastřelili.“ (…)