Čte Otakar Brousek II.
Natočeno od 15. 6. 2019. Vydal OneHotBook, červen 2019 (1 CD MP3, katalogové č. AK267).
Pozn.: Šestačtyřicetiletý zemědělský inženýr Florent-Claude Labrouste se odebere na rodný venkov, kde bilancuje svůj život a vzpomíná na své bývalé lásky. Při životě jej udržují jen antidepresiva obsahující látku serotonin neboli „hormon štěstí“, kvůli jejichž konzumaci ale zakouší nežádoucí vedlejší účinky jako nevolnost a impotenci. Sleduje vylidňování vesnic, propuštěné zaměstnance fabrik i zkrachovalé sedláky, kteří páchají sebevraždy, přesto jsou však mnozí z nich odhodlaní se postavit směrnicím Evropské unie a rozpoutají nepokoje, během nichž blokují dálnice. Vypravěč postupně dochází k názoru, nemůže žít bez své bývalky Camille a poháněn výčitkami i sebelítostí se uchýlí k něčemu, co velmi připomíná stalking.
Jeden z nejvýznamnějších současných francouzských spisovatelů vystudoval lycéum v Meaux a Vysokou školu zemědělskou. V 80. letech se věnoval poezii a trpěl depresemi, které utápěl v alkoholu. Na počátku 90. let napsal biografii amerického autora hororů H. P. Lovecrafta a svou románovou prvotinu Rozšíření bitevního pole (1994). Následoval druhý román Elementární částice (1998), který ho rázem vynesl na francouzské literární nebe. Příběh dvou čtyřicátníků žijících ve světě masturbace a peep show pobouřil vládnoucí generaci osmašedesátníků a vyvolal senzaci. Získal za něj dvě ceny: Velkou národní literární cenu pro mladé talenty a Listopadovou cenu. Ještě větší pobouření vyvolala třetí kniha Platforma (2001), za kterou obdržel Mezinárodní dublinskou cenu Impac. Čtvrtý román Možnost ostrova (2005) se dočkal i filmového zpracování, přičemž režie filmu s názvem La Possibilité d’une île se ujal sám autor. Za další románové dílo Mapa a území (2010), v němž neváhal „zabít“ postavu spisovatele jménem Michel Houellebecq, obdržel Goncourtovu cenu. Jeho zatím poslední prózy Podvolení (2015) a Serotonin (2019) se též věnují kontroverzním tématům a takřka okamžitě se staly díly, které je „třeba znát“.
Přiznám se, že jsem srab. Unavena vlastním životem nepotřebuju na bedra naložit šedesátiletého misantropa, který si, nadán citem pro jazyk, vyřizuje účty s kdekým a s kdečím. Posledními ostrůvky v nepřátelském světě, na kterých lze s jistým uspokojením aspoň přechodně zakotvit, jsou prý ženská přirození a auta německého výrobce s náhonem na všechna čtyři kola. Při poslechu audioknihy však s Houellebecqem ani jeho protivným hrdinou nejste sami. Nakladatelství OneHotBook moudře zvolilo jako narátora Otakara Brouska ml. Nejenže nám posluchačům hned v úvodu nahrávky prozradí, jak se ten zpropadený spisovatel vyslovuje, ale energický mužný hlas nás také uklidní, že to společně dáme.V tandemu s režisérem Michalem Burešem Brousek přidává textu vrstvu po vrstvě, rozeznívá ho, rytmizuje, žene dál i v pasážích, po kterých by čtenář váhal, zda knihu aspoň na čas neodložit. Ostatně vstoupit do hlavy podivné bytosti jménem Florent-Claude Labroust připomínající pavouka chce silný žaludek. Ač teprve čtyřicátník, navíc s dobrým vzděláním, slušnou profesní kariérou a finančními rezervami, hází tento expert na zemědělskou politiku flintu do žita.
Co hrdina, spíše tedy antihrdina, postrádá v elementárních lidských citech, to nahrazuje jeho bystrý pozorovací talent. Banální kulisy všedního života komentuje se škodolibou přesností a cynickou otevřeností. Všímá si souvislostí, které vidět nechceme, pojmenovává, co jsme si slyšet zakázali. Ve zvukové knize studený sled postřehů rámují sice vynalézavé, zároveň však řezavé hudební předěly, které pocit odcizení zesilují.
Chrlení myšlenek připomíná chrlení krve. Pozorný Brousek však tu přispěchá s kapesníčkem, kterým si utřeme ústa, tu prohodí bonmot nebo jen změnou tónu odlehčí situaci. Neshazuje text jako takový, naopak mu fandí a povzbuzuje posluchače, aby knize dali šanci. Plastický přednes připojuje ke každé vyslovené informaci další význam. I složitá, šroubovaná souvětí, která musí být velkou prověrkou čtenářova soustředění, jsou v nahrávce servírovaná po pečlivě oddělených soustech.
A příběh? Ach, ano. Serotonin obsahuje i linii putování a souběžného bilancování agronoma Labrousta. Autor si s publikem hraje, odkrývá životní peripetie postupně, občas jen něco naznačí, aby až za odměnu o notný kus textu dál vyjevil další podrobnosti. Většina vzpomínek se týká žen a s nimi spojených životních selhání. Jak však Florent-Claud uvyká účinkům antidepresivních pilulek Captorix, vyhasínají i poslední záškuby emocí. Zdá se, že zbývá jediné pouto s holou existencí, a tím je závislost na kouření. Obžalovává tedy celý systém nejen kvůli nedostatku povolných žen, absenci účinných opatření, která by chránila francouzské zemědělce, ale především kvůli téměř nulovému počtu kuřáckých pokojů v hotelích.
Serotonin řadím k titulům, které se díky promyšlenému převedení do zvukové podoby, staly zábavnějšími a přístupnějšími. Audioknižní tým vystavěl mezi žlučovitého autora a publikum interpretační zeď, díky které i po doposlouchání zůstanou světu barvy. To však neznamená, že se posluchačů Houellebecqovy apely nedotknou. Přemítání o mužích, nad nimiž hvězdy vyhasly, nás nemine. Přestože Florent-Claud konstatuje vyhasnutí jakékoli potence, audiokniha má do posledních minut koule.
Lit.: anonym: O depresi a štěstí. In web Naposlech.cz, 20. 9. 2019 (rozhovor s Otakarem Brouskem ml.). – Cit.: Sympatický a vždy dobře naladěný herec Otakar Brousek ml. se nedávno doslova popral s depresemi – svůj hlas totiž propůjčil audioknize uznávaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqua s názvem Serotonin. Právě „hormon štěstí“ hraje v dekadentním příběhu hlavní roli.
Audiokniha zavádí svého posluchače na francouzský venkov, kde se hrdina, zkrachovalý čtyřicátník trpící depresemi, ukryje v rodné vesnici před světem a při životě jej udržují antidepresiva. Čím vás tento příběh zaujal?
Líbí se mi styl, ve kterém je román napsán – dlouhá souvětí, která zdánlivě odbíhají od tématu. Navíc, kniha je v „ich“ formě, kterou mám rád. Náměty, o kterých Houellebecq píše, nejsou nic nového. Deprese, životní ztroskotání, rozklad lidské duše, kdy se hrdina Florent-Claude Labrouste toužící po lásce sníží až ke stalkingu. Čím ale příběhu autor propůjčuje jedinečnost, je právě jeho unikátní zpracování.
Houellebecq je v literárním světě známý jako autor, který provokuje. Která scéna ze Serotoninu byla pro Vás „za čárou“?
I když kniha obsahuje řadu sexuálních scén, ty mne až tak nešokovaly. Ne že bych si je vyzkoušel na vlastní kůži, ale vzhledem k množství eroticky laděných filmů natočených v dnešní době člověk otupí. Nejsem prudérní, takže tyto výjevy mi nevadily, protože to tak nějak patří k naší kultuře. Ten úpadek a všechno. Co mě dostalo, byla situace, kdy se hlavní hrdina rozhodne zastřelit synka! Prostě ho ovládne přesvědčení, že musí odstranit dítě své milované ženy. Děsivé!
To je ukázka toho, proč je Houellebecq považován za kontroverzního spisovatele. Čím autor šokoval vás?
Zvláštní ironií, kterou používá nejenom vůči sobě, ale i vůči ostatním. V románu si vyřizuje účty s mnoha spisovateli z různých dob, cituje je a dělá si z toho velkou legraci. Ta konfrontace se západní literaturou, ta je kontroverzní. Například tam má i Gogola, to je moc krásné, jako kdyby stál nad nimi. Rozhodně si od Houellebecqa rád přečtu něco dalšího.
Autor rád vyvádí z konceptu své čtenáře. Povedlo se mu to i ve vašem případě?
Mně vadily nekonečné věty, které jsou i na čtvrt stránky. Autor sice v těch filozofických úvahách dokáže nádherně bruslit, ale zkuste si to přečíst nahlas. To dá opravdu zabrat!
Jak jste se sžil s Houellebecquovým rezignovaným hrdinou, který je zároveň vypravěčem příběhu?
Neumím teoretizovat. Začnu číst a prostě k tomu nějakým způsobem dojdu, vnitřně. Sám pan režisér pak říkal: „Ty jsi tam najednou měl tóny, které od tebe vůbec neznám.“ Prostě to tak je. Nějakým pocitem vyhmátnu charakter hrdiny a dojdu k tomu, jaký je. Přiznávám, že poslední tři stránky, co jsem četl, mě Florent-Claude Labrouste začal hrozně štvát. Ano, byl v těžké situaci – trpěl vedlejší účinky antidepresiv, jako jsou nevolnost nebo impotence. Ale byl tak bolestínský, vztahovačný… Prostě mě rozčiloval a zároveň bavil, pochopitelně, protože je to pro mě role.
Nenakazil vás Houellebecq ponurou atmosférou románu? Příběh trpícího člověka na pozadí vylidněných vesnic, zkrachovalých fabrik, sebevražd sousedů…
No jéjej, samozřejmě! Hrdina se tomu poddává a to je na tom to strašné. Já jsem taky kolikrát unavený, ale pak začnu dělat nějakou práci a začne mě to těšit. I když člověka bolí záda nebo klouby, tak na to zapomene, protože ho to baví. Kdežto jeho nebaví nic!
Hlavní hrdina v průběhu děje upadá do stále hlubší deprese a nicoty. Mělo to vliv na tempo vaší četby?
V Serotoninu nejde o tempo. Samozřejmě člověk trochu zpomaluje, pocitově. Ale to je jako v hudbě – ono to zdánlivě jde do mollových a nižších tónů, ale není to o rychlosti. To tempo se stejně střídá, jak hrdinovy myšlenky navazují nebo nenavazují. Přelétává z jednoho tématu na druhé, vyřizuje si účty s některým ze spisovatelů či filozofů. Tedy, je to pokaždé jiné, ovšem ta odlišnost spočívá spíše v témbru. Jako v hudbě. Najednou je to temnější, těžší.
Působíte dojmem veselého sangvinika. Jak jste se dokázal vcítit do pocitů psychicky nemocné osoby?
Deprese znám ze svého okolí, což se možná podvědomě promítlo do četby. Ty pocity, jak je člověk uzavřený do sebe a nemůže vylézt ven. Vím, že tihle lidé opravdu nejsou schopni překročit práh svého pokoje. Dokážu to pochopit.
V čem dalším spočívala vaše příprava na četbu?
Snažil jsem se být velmi pečlivý. Román jsem si přečetl, chvílemi jsem mu nerozuměl. Tak jsem to zkusil ještě jednou, do toho jsme začali natáčet a režisér Michal Bureš v průběhu četby přicházel průběžně s úpravami. Takže jsem si znova musel vzít poznámky a v nich škrtat, dopisovat, přepisovat… Masakr! Ale nakonec se to vyplatilo, zaplaťpánbůh.
Co vám přišlo na čtení románu nejobtížnější?
Nezabít režiséra! (smích)