Robert Rytina a Jiří Vejvoda. Kompletní audiokniha. Portrét nechvalně známé postavy českých dějin, Reinharda Heydricha. Použitá hudba Bruno Heydrich. Zpívá Petr Matuszek (baryton), hraje Jan Valta (klavír). Režie Roman Štolpa.
Čte Miroslav Táborský.
Natočeno 2019. Vydal Tebenas, květen 2019 (1 CD MP3, celková délka 2 hodiny 4 minuty). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Může se ve slušné středostavovské rodině narodit masový vrah? Netradiční portrét „Kata českého národa“ a všech životních křižovatek, které jej dovedou až k roli jednoho z největších válečných zločinců historie. Audiokniha s předmluvou PhDr. Jiřího Vejvody.
Titul obsahuje ve světové premiéře čtyři písně Bruno Heydricha (1865-1938), hudebního skladatele, který se zločinů svého syna naštěstí nedožil.
Lit.: Tarnovský, Marek: Plastický portrét nacisty číslo 544 916. In web Naposlech.cz, 9. 9. 2019 (recenze). – Cit.: Řemeslně poctivý publicista Robert Rytina publikoval v roce 2017 v odborném muzikologickém časopise Hudební rozhledy seriálovou studii Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu, v níž nabídl neobvyklý pohled na jednoho z nejmocnějších a nejšílenějších zločinců Třetí říše. Ani vysoce inteligentní psychopat, který krom dalšího vymyslel nejzvrácenější způsob masového vyvražďování evropského židovského obyvatelstva, není postavou černobílou a autor tak vykresluje Heydrichův ucelený a plastický portrét.
Jak napovídá název i původ textu, je jeho ústředním motivem Heydrichova láska ke klasické hudbě, jíž se celý život věnoval a k níž byl díky nespornému talentu i rodinnému zázemí předurčen i profesně – a vysvětluje též důvody, proč se jeho životní dráha vydala zcela jiným směrem.
Rytina obšírně představuje zejména Reinhardova otce Bruno Heydricha, vyhledávaného kontrabasistu, pilného skladatele a ve své době i vynikajícího a populárního operního tenoristu. Ten se svou ženou v roce 1899 založil Konzervatoř v Halle, rodišti Georga Friedricha Händela. Marasmus, do něhož prohranou 1. světovou válkou zchudlé, deziluzí postižené a na pokraji občanské války neustále stojící Německo upadlo, vedl k nevyhnutelným problémům ústav udržet, a tudíž se nadějný houslista a klavírista Reinhard Heydrich stal namísto otcova nástupce kadetem a brzy i důstojníkem německého válečného námořnictva.
Jeho potupné propuštění pro porušení důstojnické cti ho nakonec zavedlo mezi elitní členy SS, paramilitární složky Hitlerovy strany NSDAP, do které také krátce předtím vstoupil – ale o tom, že nikterak přesvědčeným a horlivým nacistou nebyl, svědčí i pořadové číslo jeho stranické legitimace: 544 916. O to brutálněji v tomto kontextu působí Heydrichovy zločiny, jichž se dopustil ve všech svých funkcích. Ty sice vždy znamenaly obrovskou moc, ale s výjimkou té poslední, pro naši zemi osudové funkce zastupujícího říšského protektora je samotný Heydrich pokládal za podřadné.
Rytina nachází v Heydrichově životopisu mnoho momentů, kdy mu láska k hudbě byla na obtíž, ale zároveň překvapivé množství takových, kdy mu naopak kariérně pomohla. I proto nelze Rytinův zajímavý počin označit za čistě muzikologický – autor do textu doslova napěchoval neuvěřitelné množství svědectví, korespondence i jinak vyzdrojovaných informací, že je zajímavý i v obecné rovině pro každého, kdo se alespoň trochu zajímá o moderní dějiny.
Historiografické eseji se překvapivě, ale oprávněně dostalo audioknižní podoby, za kterou vděčíme nakladatelství Tebenas. Režie se ujal Roman Štolpa, který oslovil osvědčeného Miroslava Táborského, k jehož dokonalému, profesionálnímu a věcnému přednesu není co dodat. Poněkud rozpačitě působí předmluva Jiřího Vejvody, bez níž by se audiokniha bezesporu obešla. Avšak možná o to silněji zasáhne posluchače závěr celého počinu.
Nakladatelství totiž přizvalo barytonistu Petra Matuszeka a klavíristu Jana Valtu, uznávané umělce a mimo jiné i pedagogy teplické konzervatoře. V jejich interpretaci audioknihu Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu uzavírají čtyři písně Bruno Heydricha, vybrané tak, aby představily co nejširší škálu kompozičních schopností a skladatelských poloh někdejšího zakladatele a ředitele významné pedagogické instituce, který se ovšem do dějin navždy zapsal v první řadě jako otec zrůdy.
I tento paradox dobře ilustruje postavu milovníka hudby, který se souhrou náhod a dobovými konotacemi, umocněnými nespornou psychopatickou predispozicí, stal opovrženíhodným architektem zvěrstev zvrácené ideologie, jíž pravděpodobně sám nevěřil.
Ondřej Hejma. Deník jedinečných příběhů a života generace, která dospívala v druhé polovině 20. století. Lásky, vztahy a osudy, ale taky všudypřítomná muzika – obraz 60. až 90. let.