Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravil Filip Titlbach. Rozhovor s předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Josefem Středulou.

Natočeno 2018 (?). Premiéra 7. 1. 2019 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Titlbach, Filip: „Češi pracují dlouho a za málo peněz,“ říká předák odborů Josef Středula. In web ČRo Radio Wave, 7. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „V Česku se musíme bavit o zkracování pracovní doby,“ tvrdí předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. „V německém průmyslu je dohodnutý 35hodinový pracovní týden. Lidé jsou spokojenější a ke snížení mezd nedošlo. U nás se argumentuje tím, že pokud na to přistoupíme, tak se sníží naše konkurenceschopnost. Myslím si, že to není pravda. Nedá se říct, že by německá ekonomika nebyla konkurenceschopná.“ (more…)

V dnešních Příbězích 20. století se bude Adam Drda věnovat osudům Drahomíry Šinoglové, která byla v osmdesátých letech v Československu pronásledována kvůli šíření zakázaných knih a několik měsíců se skrývala před komunistickou policií. Spolupracovaly Karolína Antlová a Andrea Jelínková.

Natočeno 2018 (?). Premiéra 6. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 16. 7. 2023 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Drda, Adam: Bylo to v březnu 1982, půlročního syna mi tehdy vyrvali z náručí. Příběh Drahomíry Šinoglové a její rodiny. In web ČRo Plus, 6. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V březnu 1981 dorazili do vysočinského venkovského domu disidentů Věry a Pavla Roubalových příslušníci Státní bezpečnosti a začali provádět domovní prohlídku.

Jeden z nich se posadil na velká akumulační kamna, začal na ně poklepávat prsty a podivoval se, že nehřejí. Spokojil se s vysvětlením, že Roubalovi si na přílišné teplo nepotrpí.

V kamnech, uvnitř upravených, se až do konce několikahodinové prohlídky skrývala těhotná Drahomíra Šinoglová, policejně hledaná matka dvou dětí, odsouzená za rozšiřování zakázané literatury. Jejím vzpomínkám patří Příběhy 20. století –  první z letošních pořadů našeho dokumentárního cyklu, věnovaný 30. výročí pádu komunistického režimu.

Na začátku normalizace

Drahomíra Šinoglová se narodila jako Drahomíra Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.

Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden – nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“ Z práce ji vyhodili. Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou.

Manželé Šinoglovi příliš neskrývali nechuť k obnovenému totalitnímu režimu, nebyli v KSČ, nesměli cestovat, nicméně do roku 1977 žili vpodstatě obyčejný život se dvěma dětmi (Miroslavou a mladším Janem). Osobně neznali nikoho z disentu, poslouchali však zahraniční rozhlas.

Sledovali dění kolem Charty 77 – a po smrti jednoho z prvních mluvčích, filosofa Jana Patočky, si zjistili adresu spisovatele a chartisty Pavla Kohouta. Pak ho navštívili s tím, že by chtěli mít přístup k samizdatovým publikacím a kontakt s opozicí. Kohout je odkázal na jim bližší brněnské přátele, seznámili se tak kupříkladu se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy nežádoucích autorů, některé dál přepisovali na vlastním psacím stroji.

První přepadovka ve „Starém mlýně“

Státní bezpečnost rodinu podle všeho nějakou dobu sledovala. Jan Šinogl pracoval jako opravář, jezdil po domácnostech a potřebný materiál skladoval doma, aby se pro něj nemusel denně vracet do podniku.

V březnu 1980 vpadla do domu Šinoglových ve Strachoticích (říkalo se mu Starý mlýn) policie a příslušníci SNB provedli domovní prohlídku, kterou odůvodnili podezřením z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. „Manžel měl při každé kontrole a inventuře všechno v pořádku, k takovému zásahu nebyl žádný důvod,“ vzpomíná Drahomíra: „Muž si myslel, že nás tehdy někdo udal. Já se spíš kloním k tomu, že nás sledovali a potřebovali nás dostat.“

V domě našla bezpečnost samizdatové knihy, většinou beletrii a fejetony z edice Petlice, a také psací stroj. Knihy byly označeny za „nepřátelské k socialistickému zřízení“, Jan Šinogl byl obviněn z „přípravy trestného činu pobuřování“ a odvezen do vazby v Brně-Bohunicích, kde strávil čtyři měsíce. Drahomíru Šinoglovou vyšetřovala Státní bezpečnost na svobodě.

S pomocí známých z disentu si našla advokáta, pozdějšího slovenského politika a premiéra Jána Čarnogurského: „Bylo to velmi náročné období. Finančně, fyzicky i psychicky. Děti jsem musela nechávat u rodičů. Neustále jsem jezdila mezi Bratislavou, Brnem a Znojmem.“

Nejvíc mi vadilo týrání dětí

Zhruba po dvou měsících obvinili vyšetřovatelé i Drahomíru – ze stejného činu, jako jejího muže. Opakovaně ji předvolávali k výslechům do tehdejšího sídla StB ve Znojmě na „Krajzáku“.

„Nebo mě odtáhli i bez předvolání. Vyslýchali mě dokonce i se synem Honzíkem. Výslech trval několik hodin, syn to nesl těžce. V jedné chvíli se na vyšetřovatele nekontrolovaně rozkřičel. To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. (…) Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Odpověděla jsem, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám.“

Obvinění Jana Šinogla StB posléze stáhla a soustředila se na Drahomíru, protože uměla dobře psát na stroji. Součástí vyšetřování se staly i různé posudky, jimiž bezpečnost „dokladovala“, že manželé Šinoglovi nežijí „řádným životem socialistických občanů“, a které m. j. sepisovala předsedkyně národního výboru ve Strachoticích Kamila Růžičková.

Dne 30. září 1980 odsoudil Okresní soud ve Znojmě (předsedal mu Vladimír Svoboda) Drahomíru Šinoglovou k ročnímu nepodmíněnému vězení. „Byl to šok. I pro doktora Čarnogurského, který mě předtím uklidňoval, že z toho bude jen podmínka, že nemají žádné přímé důkazy. V podmínku věřili i zástupci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.“

V soudní síni byla tehdy přítomna tzv. organizovaná veřejnost – spolehliví členové KSČ. Dne 3. listopadu 1980 se Drahomíra odvolala, avšak i další soud v Brně (předsedal Josef Procházka) verdikt potvrdil.

Těhotná v úkrytech

Začátkem ledna 1981 dostala Drahomíra Šinoglová předvolání k nástupu do věznice v Brně – na 5. února. Mezitím otěhotněla a podala žádost o odklad nástupu trestu, na což měla nárok.

Soud však žádosti nevyhověl a Drahomíra se začala skrývat, nejdřív v bytě rodičů. Když po ní SNB vyhlásil celostátní pátrání, našla úkryt u již zmíněných manželů Pavla a Věry Roubalových (oba podepsali Chartu 77, Pavel byl členem VONS). Protože Roubalovi žili pod stálým dohledem policie, vytvořil Jan Šinogl pro svou ženu úkryt v kamnech.

I v domě Šinoglových prováděla mezitím Státní bezpečnost opakované prohlídky a nakonec nechala Janu Šinoglovi doručit soudní výzvu, podle níž se Drahomíra měla dostavit na odborné vyšetření k primáři gynekologie ve Znojmě, aby se tak potvrdilo její těhotenství (a tím oddálil nástup trestu). Bezpečnost tehdy obšancovala znojemskou nemocnici, aby mohla Drahomíru zatknout.

Jan Šinogl se prozíravě vypravil za primářem a sdělil mu, že jeho manželka nemůže na kontrolu přijít v předepsanou hodinu: „Ten lékař z toho byl vyjevený, evidentně s StB spolupracoval. Přišla jsem schválně v přestrojení za starou ženu a v jiný čas, než čekali. (…) Vyšetření posléze provedl, ale i tak mi odmítal dát potvrzení o těhotenství. Řekla jsem, že neodejdu, dokud mi ten papír nevydá. Tak jsem ho nakonec dostala.“

Soud posléze rozhodl, že Drahomíra smí nastoupit do vězení až šest měsíců po narození dítěte. Syn Pavel přišel na svět na konci srpna 1981.

Zatčení a „jezinky“ ze sociálky

V únoru 1982 podala Drahomíra další žádost o odklad nástupu trestu, který zdůvodnila nemocí (potvrzenou lékařem, brala antibiotika). Dne 1. března 1982 odvezl Jan Šinogl syna Pavla na povinné očkování, pak ho vrátil k matce a odjel do práce.

Zanedlouho dorazilo k domu ve Strachoticích několik policejních aut: „Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Schovala jsem se v ložnici, ale policie překonala několik zamčených dveří. Muž, který to nařídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem u sebe Pavlíka a ti dva příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve když na ně velitel potřetí zařval, nasadili mi pouta. Už jsem nemohla syna pevně držet. A přiskočily dvě ženské ze sociálky, já jim říkám jezinky, a syna mi z náruče vytrhly.“

Malý Pavel byl odvezen do kojeneckého ústavu, odkud se ho manželovi podařilo „vytáhnout“, byť s obtížemi. Drahomíra Šinoglová skončila ve vězení v Brně a poté v ženské věznici v Opavě. O její případ se staral VONS, informovala o něm zahraniční masmédia, příběh matky odtržené od dítěte budil zájem a odpor. Za mřížemi zůstala Drahomíra měsíc – a pak jí prezident Gustáv Husák jako zřejmě jediné politické vězenkyni normalizačního komunismu udělil milost.

Den po jejím uvěznění vyvolala učitelka osmiletého Jana Šinogla k tabuli a vyzvala ho, aby celé třídě oznámil, kde je teď jeho maminka. Dcera Miroslava nesměla navzdory výbornému prospěchu studovat. Pronásledování a šikanování rodiny Šinoglovy trvalo až do roku 1989 a bylo dílem desítek lidí. Nikdo z nich se neomluvil.

 Lit.: Drda, Adam: Nejvíc mi vadilo týrání mých dětí. Příběh Drahomíry Šinoglové, její rodiny, manželů Roubalových a Jána Čarnogurského. In web ČRo Plus, 16. 7. 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Když člověk vede rozhovor s někdejším slovenským disidentem, právníkem a po roce 1989 politikem Jánem Čarnogurským, má chvílemi pocit, že před ním sedí dva lidé. O komunistickém období, v němž obhajoval politicky pronásledované, mluví Ján Čarnogurský věcně a chytře, byl to tehdy statečný člověk s velkým smyslem pro spravedlnost, který riskoval pro druhé.

Přijde-li řeč na Putinovo Rusko (a teď i na ruskou agresi na Ukrajině), spravedlivý pohled na události i jednotlivce se vytrácí, logická argumentace je pryč.

Absurdní případ Drahomíry Šinoglové z počátku 80. let připomíná „lepšího Čarnogurského“. Byl jejím právním zástupcem.

Říká, že profesi advokáta mohl před listopadovým převratem bez větších obtíží vykonávat, dokud nepřekročil pomyslnou červenou čáru: „A to jsem udělal právě v cause paní Šinoglové, za to mne vyhodili z advokacie.“ Čarnogurský už předtím hájil oběti politických procesů, po případu Šinoglová s ním komunistický aparát „ztratil trpělivost“.

Drahomíra Šinoglová se narodila jako Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.

Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden – nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“ Z práce ji vyhodili. Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou. (…)

Poslechněte si, jaké jsou nejlepší dětské knihy o smrti a proč bychom je měli číst. Připravila Alžběta Medková.

Hovoří literární kritička Jana Čeňková, nakladatelka Iva Pecháčková a psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl.

Natočeno 2019 (?). Premiéra 7. 1. 2019 (ČRo Rádio Wave, 16:00 h.; 7 min.).

Lit.: Medková, Alžběta: Umírá Babička i bratři Lví srdce. Patří smrt do dětských knih a je správné cenzurovat pohádky? In web ČRo Radio Wave, 7. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Napadá mě Babička, kde máme hned trojí smrt – babičky, Hortenzie a Viktorky,“ zamýšlí se literární kritička Jana Čeňková z FSV UK nad klasickými díly dětské literatury, která pojednávají o smrti. Debaty, jestli si mají děti číst o umírání a kolik násilí dětská kniha snese, se vedou už desetiletí. Cenzurování pohádek nebo pověstí se řeší i u nás, literární teoretici i psychologové se ale většinou shodují, že vyhýbat se temným tématům k ničemu nevede.

(more…)

Haja pochází z velmi konzervativní vesnice, a navíc z mocného kmene Hawára. Studovat a samostatně někam cestovat jí rodina nedovolila. Oknem do světa se jí ale stal internet. Připravil Štěpán Macháček.

Hovoří Haja Ahmadová.

Natočeno 2019. Premiéra 7. 1. 2019 (ČRo 1 Radiožurnál, 4 min.).

Lit.: Macháček, Štěpán: ,Každou chvíli čekám smrt.‘ Egyptská dívka se postavila konzervativní rodině, hrozí jí vražda ze cti. In web IRozhlas, 7. 1. 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vražda ze cti v Egyptě znamená až stovky mrtvých ročně. Oběťmi jsou většinou ženy, které porušily pravidla tradiční venkovské rodiny. Nejčastějším prohřeškem je poměr s mužem, kterého rodina či kmen neschválily. Stačí ale i jen vzpoura dívky proti zavedeným pořádkům. Vrahy bývají mužští i ženští příbuzní. Pachatelé přitom dostávají za vraždu ze cti jen nízké tresty. S jednou z ohrožených žen mluvil zpravodaj Radiožurnálu.

„Kdekoliv v Egyptě budu, bude mě pronásledovat strach. Strach, že mě někde příbuzní uvidí, že se dozví, kde jsem. Chodím po ulici vyděšená, pořád se rozhlížím nalevo, napravo. Každou chvíli čekám smrt,“ líčí pro Radiožurnál Haja Ahmadová. (more…)

Připravila a uvádí Milena M. Marešová.

Hovoří Jana Poncarová.

Natočeno 2019. Premiéra 24. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 44 min).

Lit.: Marešová, Milena M.: Medailon věnovaný Milanu Jankovičovi. Rozhovor  s Janou Poncarovou. In web ČRo 3 Vltava, 24. leden 2019 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Připomeneme si osobnost literárního vědce Milana Jankoviče, který ve věku nedožitých devadesáti let zemřel 5. ledna 2019. Dále uslyšíme rozhovor Tamary Salcmanové o literární prvotině mladé plzeňské spisovatelky Jany Poncarové.

Bedřich Golombek a Edvard Valenta.

Natočeno 1935. Premiéra 6. 1. 1935 (Brno – Praha – Moravská Ostrava, 20:00 h.).