Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Já říkám, že nehraju, protože to, co já považuju za hraní, to musí být tak vycizelovaný, aby to bylo schopný pódiové produkce a té to schopno není. Takže, já nehraju, ale že cvičím? To cvičím! Ale nikomu nehraju na obtíž,“ upřímně přiznává Milan Zelenka v rozhlasovém dokumentu Struna a vlasec. Zdraví mu už nedovolí hrát.

Na vrcholu života se člověku asi zdá, že čas utekl jako voda. O vodě a o životě je i nový rozhlasový dokument Nikoly Prokopcové. Autorka zachycuje v rozhovorech s jednou z největších legend české kytarové školy – Milanem Zelenkou – jeho ohlížení za skončenou kariérou interpreta i skladatele. Pozornost člověka, jehož smyslem života byla hudba, se upnula k obrazům a rybaření.

Milan Zelenka je mezi klasickými kytaristy jméno zvučné. Stál u zrodu kytarového oddělení na pražské HAMU a vychoval několik generací klasických kytaristů. Vyučoval také na Pražské konzervatoři. V mládí projel s kytarou jako uznávaný interpret mnoho zemí. Zelenka je znám po celém světě jako skladatel a kytarista, ale v Čechách se na něj trochu pozapomnělo.

Ten pocit, když klidnou hladinu zčeří ryba

„Od prvopočátku, co jsme se seznámili, to jsem byla ještě těhotná, jsem s ním chodila na ryby. Já mám pasivní roli, protože se těch rybiček trochu štítím. Ráda je ale papám. Jsem šťastná, když manžel chytí velikou rybu. To je pro každého rybáře to nádherné na tom chytání,“ říká s úsměvem na tváři Eva Zelenková.

Eva je kytaristova třetí žena. Jeho velkou láskou byla v minulosti i skladatelka Jana Obrovská. Zemřela předčasně, v šestapadesáti letech na rakovinu. Milan Zelenka má dva syny. Vilém vystudoval technický obor, ale na kytaru nejen hraje, ale dokonce pro ni i skládá. Druhý syn, Dan, je umělecký kovář.

Učitel a žák

Jméno Pavel Steidl většině lidem nic neříká, a to ani v hudebních kruzích. Přesto je to jeden z nejznámějších klasických kytaristů na světě. Steidl žil dlouhá léta v Nizozemsku, kam emigroval v posledním ročníku svého studia na Akademií múzických umění v Praze. Steidlovým učitelem kytary na Pražské konzervatoři byl právě Milan Zelenka. Takto s ním Pavel Steidl rozmlouvá v jedné ze scén dokumentu: „Já jsem na tebe musel dnes myslet. Protože jsem dneska ráno sedl do vláčku v Berouně. Jezdit do Prahy autem je sebevražedná záležitost. Jak jsem podél té Berounky jel a viděl jsem tu řeku… Milane, já jsem na tebe myslel. To byla jedna z prvních hodin kytary. Když ses dozvěděl, že jsem na té Berounce, tys mi řekl o knize Oty Pavla Fialový poustevník. Od té doby jsem tu knížku začal číst a čtu ji opakovaně dodnes. Když vidím tu řeku, tak tě tam všude vidím, Milane.“

Dokumentární portrét kytaristy natočila Nikola Prokopcová pohledem studentky kytary na Akademii múzických umění. „Milana Zelenku znám osobně již několik let. Byl mým profesorem kytary během bakalářského studia na pražské HAMU. Jsme si velice blízcí. Chtěla jsem vykreslit zejména to, kým je pan Zelenka nyní, nezatěžovat se minulostí. Ačkoliv je pan Zelenka mým profesorem, a můj úsudek by mohl být zaujatý, snažím se k němu přistupovat objektivně. Pan Zelenka je dost svérázný a ke svému okolí a soukromí je velice ostražitý. Myslím, že kdyby něco podobného točil člověk, který ho nezná, nepustil by ho k sobě blízko,“ vysvětluje svůj záměr autorka dokumentu.

Důvody ke znepokojení tu skutečně jsou. Místo dohadování a zakazování odborníci doporučují, abyste dětem nastavili pravidla a ukázali, že mobil a počítač může rozvíjet jejich kreativní myšlení. Přihlaste své děti do programu Příběhy našich sousedů. Žáci se v rámci projektu učí natočit vyprávění a vytvořit rozhlasovou nebo televizní reportáž.

Mobilní telefony dětem škodí. A prokázalo se to u batolat. Čím více používala elektronické přístroje, tablety nebo mobily, tím později začala mluvit. Tráví-li u těchto elektronických zařízení víc než půl hodiny denně, roste riziko, že bude dítě opožděné ve vývoji řeči, bude mít menší slovní zásobu.

Dotazníkový průzkum zjistil, že roste počet předškoláků s vlastním mobilem, 13 procent českých dětí už jej má dokonce v pěti letech. A školáků bez mobilů jsou jen tři procenta. Rodiče uvádějí pochopitelně nejčastěji důvod starost o bezpečnost svých dětí a možnosti své dítě kdykoliv zkontrolovat.

Výzkumy prokázaly, že digitální závislostí jsou méně ohrožené děti, které vyrůstají ve větších, bohatších a vzdělanějších rodinách. Podle odborníků nejsou mobilní telefony samy o sobě škodlivé, nebezpečí představují algoritmy některých aplikací. Týká se to nejčastěji počítačových her a sociálních sítí, které jsou naprogramovány tak, aby děti nutily pokračovat.

Dětský přirozený zájem a zvědavost je nutí dál a dál rolovat nekonečnou zeď sociálních sítí anebo hrát hru, kterou nelze dokončit. Projekt Příběhy našich sousedů děti učí užívat jiné aplikace na mobilech – skener, diktafon, fotoeditor. Projekt žáky přivádí do prostředí, kde je zcela běžné technologie používat k tvorbě.

Poslechněte si devět reportáží, které vytvořily děti v rámci Příběhů našich sousedů v roce 2018. Uslyšíte zpracované příběhy kněze z podzemní církve Jana Kofroně, atletického trenéra Jiřího Čecháka, studentky z Národní 17. listopadu 1989 Veroniky Doutlíkové, disidenta Jana Rumla, přeživší holokaustu Asafa Auerbacha a Tomana Broda, Jugoslávky, která utekla před válkou Jeleny Silajdžic, politické vězeňkyně Ludmily Šeflové a horníka Vojtěcha Kříže.

Pro poslední den roku 1988 sestavil tým Svobodné Evropy program podle úsloví „co dům dal“ a zval k poslechu bez slibu, že věrné posluchače přivede k vodopádu veselých slz.

Vzpomínání na ty zakázané

Komponovaný program nabídl balíček mluveného slova a hudby, který bychom v kulinářském duchu mohli nazvat pestrou aspikovou mozaikou ochucenou inteligentní satirou. Z rozhlasových přijímačů se linuly hlasy Hanky Dušánkové, Josefa Zbořila, Karla Moudrého, Karla Kryla a jejich hostů. Na vše režisérky dohlížel Josef Roubalík.

Svobodná Evropa nabídla vzpomínky na lidi, kteří měli v uměleckém i soukromém životě potíže, protože vyčnívali z řady – a to řada nemá ráda, neboť to ruší podstatu její existence. Jedním z takových byl i herec a komik Jára Kohout, který zavzpomínal na herce Oldřicha Nového.

V noci vzpomínek na lidi, které československý režim zakázal, nemohli průvodci nevzpomenout na Vladimíra Škutinu či Martu Kubišovou. Silvestrovské vzpomínání svůj hledáček zacílilo i do politických kruhů. Magická osmička totiž stála na konci života ministra zahraničí Jana Masaryka; Svobodná Evropa připomněla, jaký byl Masaryk „veselá kopa“.

Písničky i poselství

Jako při každém správném silvestrovském programu zněly písničky. Posluchači si vychutnávali Suchého se Šlitrem, Karla Kryla, Jaroslava Hutku, Martu Kubišovou, Yvonne Přenosilovou, Waldemara Matušku, Pavla Dobeše a v neposlední řadě i Voskovce s Werichem. Nouze nabyla ani o básně, například od Karla Kryla, či ukázky „forbínového“ umění Jana Wericha a Miroslava Horníčka.

Před půlnocí Svobodná Evropa odvysílala starší novoroční přípitek, který připravil Jiří Voskovec. Zamyšlení nijak zvlášť veselé, ale s hlubokým poselstvím posluchačům v Československu a zejména krajanům rozptýleným v zahraničí: „Ztratil jsem domov. Ale našel jsem svět,“ říkal Jiří Voskovec.

Aktuální přípitek pronesl za pracovníky Svobodné Evropy Karol Procházka, po něm se ve vysílání objevil opět starší příspěvek z myšlenek spisovatele Jana Čepa. Silvestrovského vysílání Svobodné Evropy z prosince 1988 se v archivu dochovaly všeho všudy jen dvě a půl hodiny. Je velmi pravděpodobné, že toho rozhlasového Silvestra jste neslyšeli. Archiv Plus vám nabídne alespoň ukázky z toho nejzajímavějšího.