Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Jednou jsem také v rádiu řekl, že už to nemohu dělat, že bych se také mohl ukomentovat do bezvědomí. A představil jsem si takového člověka, jak to v Čechách je, že máme komentátora sexuologa nebo sociologa a jsou to už vlastně televizní postavy. A představil jsem si, jak se jeden ukomentuje a odvezou ho do ústavu pro velmi nervózní. A pak se někdo ptá sestry, jak se mu vede. A ona říká: ‚Ale dobře. Komentuje motýly, komentuje trávník, komentuje počasí…‘ Víte, občas se přistihnete, že už jste za čárou,“ dodává.

V malém množství lék, ve velkém zabiják

Ironie a humor jsou pro jazyk, kterým spisovatel píše, typické, a navozuje proto další cynicky smutnou metaforou.

„Černý humor je, jako když vás bolí hlava, a tak si koupíte lék. Podíváte se na vedlejší účinky a tam je napsáno: motolice, mrákoty, omdlévání, krvácení, zničený žaludek. A to je černý humor. Když se to předávkuje, tak je to jedovaté. Ale jinak bych ho hájil. Jak říkal můj křesťanský dědeček také o alkoholu: v malých dávkách má lečivé účinky,“ říká.

Zamlžovadélka a průměrnost

A nevzpomíná jen na dědečka. Ivan Kraus se s těžkými životními situacemi vyrovnává tím, že myslí na svého otce, který prošel koncentračním táborem. Dodává, jak je potom těžké se občas vyrovnávat naopak s tím, jakými malichernostmi se lidé vážně zabývají.

Psaní je obsese. Ivan Kraus

„Ve Formanově Amadeovi je na začátku Salieri, jehož vezou na vozíčku. Žehná a říká, že průměrnost je všude. A přiznám se, že s rostoucím věkem s tím mám stále větší problém. Nemám rád pohled na okolí, na život, na společnost průměrnými brejličkami o velmi nízkých dioptriích. Jakoby zamlžovadélka, především díky médiím. Dráždí mě to a moje žena vždy říká, abych okamžitě byl tak laskav a přestal jí ničit snídani. Odpovím, ať tedy jen vypne televizi a jsem zase v pořádku.“

Vítej doma

Sám ale také přiznává, že se často přistihne při tom, jak nedokáže některé věci přijmout s nadhledem. V této souvislosti se vrací k příběhu z doby končící emigrace a opětného setkání se svým bratrem, hercem a moderátorem Janem.

„Když jsme se sem vraceli, to byla taková neurózka, ..sem, tam, sem, tam. Ještě jsme odjížděli za hranice pracovat a tak. A jednoho dne jsme s Janem seděli u televize, někdo něco chvíli říkal. A tehdy jsem měl předsevzetí, které jsem dodržoval. Buď taktní, nevysvětluj věci lidem, protože jsi přeci jen byl v jiných zemích a oni byli tady. Myslím, že to bylo správné, že jsem si takové předsevzetí udělal. Ovšem sedíme s bráchou a koukáme a já jsem nad slovy toho člověka na obrazovce zvýšil hlas a křičel jsem, že ho znám, že o něm vím a hrozil mu ukazovákem. A bratr krásně a dojemně řekl, že mě tedy konečně vítá doma. Ano. Češi mají ironii. Máme-li nějaké kvality, tak je to tahle,“ ukončuje vyprávění s dovětkem.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Dozvíte se víc i o vztazích Ivana Krause s jeho třemi sourozenci.

Pocit, že se v Mnichově rozhodlo o nás bez nás, je podle historika Petra Koury stále živý. Podobně prý Češi chápou Jaltskou konferenci tak, jako by se na ní rozhodlo, že Československo bude součástí východního bloku. „Tím se trochu opomíjí, že komunisté v roce 1946 vyhráli volby.“ Koura se domnívá, že mnichovská zkušenost položila základy k něčemu obecnějšímu:

Ta linie, že se vždycky rozhoduje mimo naše území, že Češi nejsou pány nad svými dějinami, ale rozhodují o nich ti druzí, je trošku alibistická. Můžeme to sledovat i v dalších letech, kdy se nadávalo na Moskvu, že je odtamtud řízena československá politika. No a teď slyšíme, že se nedává na Brusel, že za všechno může ten špatný Brusel. Já to vnímám jako pokračování mnichovského mýtu.

V samotném Mnichově je výročí velké téma. Koura se o tom přesvědčil jako ředitel Collegia Bohemica, které se věnuje česko-německým vztahům. V bavorské metropoli žije hodně potomků vysídlených sudetských Němců – jubileum se jich dotýká z té druhé strany a „samozřejmě si uvědomují, jak násilný akt to byl ze strany nacistického režimu“.

U některých německých historiků se Koura setkává s tvrzením, že už v době mnichovské krize byla připravena opozice proti Hitlerovi v armádních kruzích. Když nacisté získali československé pohraničí bez boje, opozici to prý paralyzovalo. „Mně to přijde jako německá varianta mnichovského mýtu. Oni vlastně říkají: tím, že se Češi nebránili, tak my jsme toho Hitlera neodstranili, kdyby se Češi bývali bránili, tak bychom Hitlera odstranili už v roce 1938.“