Historička Eva Doležalová. Je ještě něco, co o svatém Václavovi nevíme? Byl patron naší země spíše politikem nebo duchovním? A jak si rozuměl s vlastní rodinou? Moderuje Stanislava Lekešová.
Natočeno 2018. Premiéra 28. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).
V kontextu evropských dějin i dobových nálad 20. století se podíváme na Mnichovskou dohodu, od jejíhož podpisu uplyne osmdesát let. Mohli a měli tehdejší českoslovenští politici takový vývoj předvídat? Do jaké míry tyto události předurčily další vývoj a další přelomové datum – rok 1948, kdy moc převzali komunisté? Plukovník Stehlík se zamyslí rovněž nad interpretací dějin i významem rituálů vzpomínání na velké okamžiky našeho státu. Pohledy známých osobností na věci kolem nás. Moderuje Zita Senková.
Natočeno 2018. Premiéra 28. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 8:30 h.).
Host herečka Miluše Šplechtová. Má krásnou svěží tvář a mladou duši. Jak se coby rodačka z hornické rodiny dostala ke kumštu? Bylo pro ni prostředí tradiční herecké rodiny, do které se přivdala, šťastným zjevením? Co je nejtěžší na roli principálovy manželky? Moderuje Alena Kumstýřová.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:30 h).
Hostem Hovorů je Michal Karafiát, který se stal držitelem prestižní světové ceny v oblasti designu. Zařadil se tak mezi velká jména světových designérů. Pracuje na venkově a původně měl být stavařem. Ptát se ho bude Ivana Chmel Denčevová.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h).
Hostem je mistr světa v čepování Lukáš Svoboda. Jak vypadá jeho Pivní tour a co má být Pivní ZOO? Jak se mění pivní kultura u nás? Moderuje Vladimír Kroc.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál, 21:06 h.).
Kurt Tucholsky. Povídka německého spisovatele a novináře. Přeložil Antonín Rausch. Režie Oldřich Hoblík.
Účinkují Bohumil Švarc, Dagmar Čermáková a Jan Víšek.
Natočeno 1978. Premiéra 16. 6. 1978 (Praha, 21:40 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 13. 3. 1981 (Praha, 21:40 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Obnovená premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Málokterý francouzský novinář varoval svou zemi před nacismem s takovou analytickou přesností, jako Hubert Beuve-Méry. Jeho články, které posílal do Paříže z Prahy, kde mezi válkami žil, ale redakce pozměňovaly. Není proto náhodou, že na konci druhé světové války se Bueve-Méry stal zakladatelem novin, které byly řadu let symbolem nezávislé žurnalistiky – deníku Le Monde. Právě této osobnosti věnují dnešní pořad Portréty historička Doubravka Olšáková a David Hertl.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 8. 3. 2021 (ČRo Plus, 11:10 h.).
Lit.: Hertl, David: Hubert Beuve-Méry. Profesor, který se odvážil říct Benešovi pravdu. In web ČRo Plus, 27. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Jste nenapravitelný, nebezpečný pesimista,“ rozčílil se prý Edvard Beneš v březnu 1938 na francouzského profesora a novináře, který si dovolil mu sdělit, že Francie patrně nikdy Československu v případném konfliktu s nacistickým Německem nepomůže.
Ten muž byl o téměř dvacet let mladší než Beneš a jmenoval se Hubert Beuve-Méry. Za pár mělo jeho jméno let vejít do dějin: jeho pronikavé analýzy a nestranné články se ukázaly jako natolik přesné, že když dostal úkol založit objektivní francouzské noviny, splnil zadání na jedničku.
Jeho začátky přitom připomínají příběhy z levného čtení: chlapec bez otce přišel na svět v roce 1902 do mimořádně chudých poměrů. Ujali se ho dominikáni od pařížského Notre-Dame a i díky nim nakonec vystudoval práva na pařížské Sorbonně. Beuve-Méry nebyl věřící, plně ale akceptoval pevný řád zakotvený v křesťanské morálce. V roce 1928 přišel do Prahy přednášet právo a ekonomii.
Elegantní a vtipný profesor se nedlouho poté stal učitelem v rodině francouzského velvyslance v Praze. To mu otevřelo dveře do jiného světa: stýkal se s diplomaty i členy francouzské vojenské mise, psal pro francouzské noviny – a nakonec dostal i delikátní úkol: prováděl jazykové korektury projevů ministra a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše, určených pro Společnost národů.
Hubert Beuve-Méry ve druhé polovině 30. let pozorně sledoval mezinárodní politické události a to, jak se projevovaly v napjatých vztazích mezi československým státem a jeho německými obyvateli. Koncem února 1938 navštívil přední francouzské politiky a ptal se jich, zda je Francie připravena dodržet smluvní závazky ve vztahu k Československu. Odpovědi byly, diplomaticky řečeno, zdrženlivé.
Když výsledek těchto jednání sdělil Benešovi, prezident zuřil – ovšem nikoli na francouzské politiky, ale na Bueve-Méryho. Ten po Mnichovské dohodě sepsal rozsáhlý text pro francouzský časopis Politique, ve kterém analyzoval celou situaci. Byl velmi kritický vůči československým politickým stranám i Benešovi, ale i vůči francouzským politickým elitám, které do poslední chvíle klamaly svého partnera.
V Československu odsoudil nadvládu sekretariátů politických stran, klientelismus a průměrnost většiny politiků; Paříž se ale podle něj dopustila závažnějšího prohřešku, neboť do poslední chvíle klamala slavnostními sliby o dodržení všech závazků. „Sami jsme odstranili překážku německé hegemonii v Evropě,“ napsal Beuve-Méry.
Právě pronikavost jeho politických analýz byla důvodem, proč se v roce 1944 generál de Gaulle na Bueve-Méryho obrátil s nabídkou, aby založil nestranné francouzské noviny. První číslo Le Monde vyšlo v prosinci 1944 a Hubert Beuve-Méry vytvořil prestižní deník s mezinárodním dosahem, symbol nezávislé žurnalistiky. Zemřel v roce 1989.
Jeho životu věnuje pořad z cyklu Portréty historička Doubravka Olšáková, která se zaměří právě na Bueve-Méryho angažmá v Československu ve třicátých letech.
Miroslav Buriánek. Triviální obrazy všedních dnů bývalého rozhlasáka. Autoportrét plzeňského rozhlasového tvůrce, režiséra a dokumentaristy Miroslava Buriánka (66). Spolupracovali: Tamara Salcmanová – publicistka, Vanda Melicharová – lektorka němčiny a autorka diplomové práce o Miroslavu Buriánkovi, Roman Štětina – vizuální umělec a Radek Veselý – zvukový mistr. Dramaturgie Gabriela Albrechtová.
Připravil ČRo Plzeň v roce 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Radiodokument. Repríza 30. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14.00 hodin); 29. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Lit.: Buriánek, Miroslav: Vidět očima aneb Triviální obrazy ze života bývalého rozhlasáka. In web ČRo 3 Vltava, 27. září 2018 (článek). – Cit.: Vyznání rozhlasu. Autoportrét originální rozhlasové osobnosti, žijící legendy – plzeňského režiséra, dokumentaristy a autora Miroslava Buriánka.
Na zahradě AVU s Romanem Štětinou připravujeme výstavu ve Veletržním paláci, vizuální projekt. Pracovní činorodost na jiném poli než rozhlasovém. Nemám ten pocit, že by o mně nějak moc stáli v rozhlase. Stará metoda, stará struktura, stará struktura, stará metoda. Do psích kulek.
Rozhovor Míry Buriánka a dramaturgyně Gábiny Albrechtové
Buriánek: Nevím, jak bych to napsal, neumím se vyjadřovat písemně, jsem totálně v křeči. Musím si uvařit kafe, pak začnu…. Všechno je v tom dokumentu, nevim, co bych dodal….
Dramaturgyně: Tak se radši se vyspi, já to zkusím napsat sama…
Buriánek: Já už dávno nespim, nemůžu spát…
Dramaturgyně: Tak napiš, jak to vzniklo, že jsem tě k tomu přinutila, že jsi o sobě nic točit nechtěl…
Buriánek: Jak jsem se vzpíral, jak jsem uhejbal, jak jsem kličkoval, jak jsem chtěl nastrčit Romana Štětinu místo sebe. Je to těžký točit o sobě, to je to nejtěžší…
Dramaturgyně: Jak to vznikalo, při těch dlouhejch telefonickejch rozhovorech, jak jsem ti tam furt strkala ňáký blbosti, ňáký nápady. A tys to pak udělal, ale úplně jinak než jsem myslela, jak jsem z toho měla málem infarkt……že jsem to nemohla vůbec rozdejchat….
Buriánek: Právě ta blbost může bejt dobrá. Hovadina se musí zpracovat, hovadina se musí organizovat, aby vznikl smysl. Ty dáš podnět hovadinu, já řeknu ještě větší hovadinu a pak tu hovadinu organizujeme. Je to metaorganizace organizovaného. Tak to vznikalo.
Dramaturgyně: No nevim, jestli to takhle můžeme napsat, to zní jako že tam nic neni, že jsme o tom nepřemejšleli a přitom je tam všechno, všechno o tobě, o rozhlase, o tvym vztahu k tvorbě. Má to tah…. Myslím, že dokument je dobrej, když jsou tam aspoň dvě tři dobrý místa…
Buriánek: Já mám v tomhle dokumentu oblíbený všechny místa. Už jsem si to pustil asi pětkrát a pořád se mi to zdá dobrý. Je tam pravda, někdy ji stylizuju, někdy ne, ale jsem to já, každej je tam takovej jakej je… Tamaře se to moc nelíbí…
Dramaturgyně: No to jo, já se taky úplně stydim, když tam na tom hřbitově řikáš, dramaturgyně mi říkala, že v tom dokumentu chybí můj smích, ale mně se zrovna teď smát nechce. To si myslim, že je hodně blbá dramaturgická poznámka….
Ale zase díky ní vznikla pěkná situace s andělem, kterej se směje místo tebe…
Buriánek: Na základě tvého popudu jsem šel na hřbitov. Kdybys mi nedala ten podnět, tak by sekvence nebyla.
Dramaturgyně: Ale já jsem tě neposílala smát se na hřbitov, to byl právě ten posun, kterej se tam dostal. To je tvuj přístup, jít se smát na hřbitov. Tam to fakt vyzní… i ta nesmyslná instrukce…
Buriánek: Proč to vznikalo?
Dramaturgyně: Protože seš můj kamarád. Chtěla jsem, myslela jsem, že by sis zasloužil, když v rádiu tak dlouho pracuješ, udělat něco úplně svobodně, tak jak to chceš ty. A proč vznikla tahle forma, o tom jsme nepřemejšleli. Nepřemýšleli jsme o formě, ale o obsahu a pravdivosti.
Buriánek: Co je pravdivý?
Dramaturgyně: To, co vystihne tvojí podstatu.
Buriánek: Nebudeme otvírat kuchyň, jak se to dělalo. Nesmí se prozradit moc. Musela jsi mi dodávat odvahu, abych to natočil
Dramaturgyně: Protože sis myslel, že to nebude nikoho zajímat.
Buriánek: Začátek je dobrej, konec je dobrej a mezitím to není úplně k zahození. A to je základní estetické pravidlo.
Dramaturgyně: Máme tam samý subjektivní pocity.
Buriánek: Myšlenky přicházejí v dialogu
Dramaturgyně: Jsem docela ráda, že jsem tě k tomu dotlačila. Nasmáli jsme se hodně, ale nakonec to není taková sranda.
Buriánek: Ty jsi mě netlačila k ničemu.
Dramaturgyně: Pro mě je to to osobní výpověd o životním pocitu. Je to dokument, rozhlasová hra i film. Znám tě dvacet let, žiješ rozhlasem, ale nikdy jsi to nemoh naplno prožít v dokumentu . Chtěla jsem, aby sis to udělal úplně podle sebe, aby ti nikdo neřikal, jak to máš dělat. No, ale to se mi nepovedlo do toho nekecat.
Buriánek: Musíme věřit, že to někdo pochopí. Hlavně to je pro lidi z rádia, ty by to měli chápat nejvíc.
Rozhovor vedli v noci na 25.9. 2018 Míra Buriánek a Gábina Albrechtová
Lit.: Bojda, Tomáš: Být tak Belmondem. In web RadioDock, 9. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Desátého listopadu oslaví devadesáté narozeniny italský hudební skladatel Ennio Morricone. Jeden z nejslavnějších autorů filmové hudby zůstává přes pokročilý věk stále činný, vždyť předloni přebíral svého pohříchu prvního Oscara za hudbu k Tarantinově filmu Osm hrozných. Mnoho z Italových filmových melodií diváci rozpoznají doslova od prvního tónu, charakteristickým příkladem budiž ústřední téma z Lautnerova filmu Profesionál (1981) s Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli. Když jsem si nedávno se zvědavostí pustil nový dokument Miroslava Buriánka Vidět očima: Triviální obrazy všedních dnů bývalého rozhlasáka, nestačil jsem se divit, že první, co slyším, je právě zmiňovaný Morriconeho soundtrack z Profesionála. Napadlo mně, výborný vstup do děje, ale co bude následovat, když nemáme Belmonda?
Buriánek svůj dokument komponoval jako autoportrét. Nikoli biografii či memoárové ohlédnutí, ale spíše kapitoly či obrazy ze své duše, svého každodenního existování, vztahu k vlastní profesi, tedy rozhlasu. Jakožto stylově vyhraněný autor, který vždy vstřebával umělecké vlivy dalších oborů, Buriánek s chutí sahá po Morriconeho i Belmondově odkazu. Není však využití proslulého filmového šlágru jen kýčovitou berličkou pro navození atmosféry v novém tvaru, dokonce jiném médiu? Není, pokud autor hudbu nepoužívá jako dějový či narativní prostředek. Pro Buriánka je Morriconeho hudba střípkem do postmoderní skládačky výrazových prvků, s nimiž nakládá suverénně, významově doplňuje zdánlivě protichůdné aspekty režijního výrazu: mluvené slovo často sestává z krátkých izolovaných promluv, prosakují autorovy dojmy, pocity, obavy, potřeby, vedle nich nacházíme druhou polohu režiséra – tvůrce, který hledá správný tvar pro své dílo. Pozorný posluchač nemá jednoduchou úlohu, brzy cítí, že formálně i obsahově vrstevnatý dokument explicitně vyzrazuje sotva náznaky Buriánkových pocitů. Režisér je přitom neprožívá hrdinně, ani nemůže, vždyť není Belmondo. Cítí se více Trintignantem. Přesto, alespoň na chvíli mít pocit Belmonda, to opravňuje k nadhledu. Buriánek jej nachází i ve vztahu k sobě samému…
Hosté Jana Kuzniková a Kateřina Kašparová, organizace Srdeční záležitosti. Tentokrát jsme pro vás připravili psí párty a to pěkně pestrou. Povídat si budeme o voříšcích i o bullplemenech. Pozveme vás na Voříškiádu do Dobříše a na setkání bulíků v Praze, kde se opět pokusí o rekord, vloni se jich sešlo 641. Řeč bude taky o záchraně psů v nouzi a o výchově psů, kteří mají pověst bojovníků. Pište na adresu: radiojunior@rozhlas.cz. Moderuje Veronika Hájková.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 19:00 h) v cylku Klub Rádia Junior.
Po úspěšném internetovém seriálu Semestr přichází režisér Adam Sedlák se svým celovečerním debutem. Film Domestik přijde do studia moderátorovi Ondřeji Bambasovi představit režisér Adam Sedlák a producent Jakub Jíra. Hudbu vybírá Jonáš Kucharský.
Natočeno 2018. Premiéra 27. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).
Lit.: Bambas, Ondřej: Domestik ukazuje, jak se z lidí stávají roboti, říká režisér Adam Sedlák. In web ČRo 3 Vltava, 28. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Debutový film Adama Sedláka vstupuje do českých kin. ArtCafé přibližuje cestu snímku od prvního nápadu až na velké plátno i to, jak se na film dívají tvůrci v premiérovém týdnu.
Prvotní myšlenka filmu Domestik vznikla v obývacím pokoji při sledování přenosu cyklistických závodů Tour De France. „Ten příběh se hodně proměnil. Od prapůvodního nápadu, kdy to měl být spíš sportovní film, s každou novou verzí scénáře se film proměnil do stylizovaného polohororu až sci-fi,“ říká režisér Adam Sedlák, kterého nejvíc zaujaly rituály sportovců.
„Myslím, že je to v podstatě film o sebezničující touze dvou lidí. Touze, která je může zavést až do nějakého destruktivního stavu a je úplně jedno, jestli chce být člověk nejlepší cyklista nebo nejlepší moderátor Českého rozhlasu,“ shrnuje Sedlák. Nakonec tedy natočil film o vrcholovém cyklistovi, který se chce po zranění dostat zpátky do formy, a tak si domů pořídí kyslíkový stan. To se ovšem nelíbí jeho ženě, která by ráda měla dítě, ale každou příležitost otěhotnět zkazí navýšený trénink. Domestik prostřednictvím stereotypů opakovanými postupy dávkuje napětí a divák cítí čím dál tím větší nejistotu.
Producent Jakub Jíra, pro kterého je Domestik taky prvním celovečerním filmem, chtěl být od začátku součástí natáčení: „Četl jsem až třetí nebo čtvrtou verzi scénáře, věděl jsem, že to bude trochu jiný film, ale líbilo se mi to.“ Se sháněním peněz měli filmaři ze začátku problém, proto v mezičase natočili internetový seriál Semestr. Ten sklidil úspěch a producent tak mohl snadněji oslovovat partnery, kteří přispěli na snímek s finálním rozpočtem 6,5 miliónu korun. „V každé položce rozpočtu jsme museli jít dolů. Nejvíc jsme se museli uskromnit v honorářích, které hlavně pro hlavní část štábu nebyly takové, jaké měly být. Na druhou stranu jsme si řekli, že máme nějaký budget a že to chceme natočit. I za takových podmínek… Herec Miroslav Hanuš dokonce řekl, když film viděl, že by to dělal zadarmo,“ říká producent Jíra.
Cesty obou tvůrců se teď pravděpodobně rozejdou, Jakub Jíra si pročítá scénáře, které by rád v budoucnu realizoval, Adam Sedlák by chtěl natočit dokument, který přiblíží finále Poháru Federace v roce 1986, kdy naproti sobě nastoupily tenistky Spojených států a Československa Martina Navrátilová a Hana Mandlíková.
Poslechněte si celé ArtCafé včetně hudebního výběru Jonáše Kucharského z labelu Anti-Ghost Moon Ray a příspěvku o archivu George Orwella.
Powered by WordPress