Připravil Petr Veber.
Natočeno 2018. Premiéra 28. a 29. 7. 2018 (ČRo D Dur, 8:00 – 12:00 h).
Lit.: Veber, Petr: Zpívání je snadné – když víte, jak na to. In web ČRo D Dur, 18. červenec 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Stanice D-dur, reprezentovaná Petrem Veberem, bude o víkendu 28. a 29.7. nanávštěvě u Ivana Kusnjera, a to na jeho chalupě.
Pijáckou píseň v Orffově kantátě Carmina burana zpíval Ivan Kusnjer na koncertech mnohokrát, provedení počítá ve stovkách. Sám si už také několikrát pěkně lokl – vody, když chytal ryby. V divoké řece po špatném našlápnutí.
Pro vysílání stanice D-dur o posledním červencovém víkendu jsme byli u manželů Kusnjerových na návštěvě jak doma v Praze, tak i na jejich západočeské chalupě. A na dravé ryby a šumavskou říčku při tom řeč přišla během vzpomínání, když Ivan Kusnjer zmínil desítky vystoupení na festivalu Smetanova Litomyšl. Tamní často opakované šuškání o tom, že prý barytonista po představení nebo koncertu ještě zůstal nejméně jeden další den, aby mohl jít v klidu lovit do vyhlášených pstruhových vod, se zdály být legendami. Je to ale pravda, pěvec svou radost z relaxace u vody neskrývá a podělí se s ní i ve vysílání – předtím, než v jeho výběru hudby zazní Schubertův kvintet Pstruh.
„Jednou v tůni na Křemelné, bylo to někdy na přelomu března a dubna, jsem se opravdu topil. Podařilo se mi naštěstí vyplavat a dostat se na břeh. Měli jste vidět ty překvapené lyžaře na běžkách, užívající si poslední sníh, když jsem kolem nich později, už dole na Čeňkově pile, proběhl v náhradních trenýrkách a košili… K autu, někam do tepla,“ vypráví pěvec.
Na chalupě u Toužimi přiznává, že i tady neustále myslí na zpěv. I při štípání dříví. Ale také rád odpočívá, chodí na houby do lesa a plavat do blízkého rybníka – pokud neprší. Při vyprávění sedí na dosah kocour. Nalezenec. Starají se o něj.
Nejvíc času však u mikrofonu Ivan Kusnjer, sólista Národního divadla a profesor AMU, pochopitelně věnuje hudbě: zpěvu, nahrávkám, svým začátkům, postřehům o praxi hudebního života či vývoji hlasu a nutnosti ho šetřit a zatěžovat dramatičtějšími úkoly jen postupně.
Prozrazuje, že rád poslouchá mimo jiné klavíristy, impresionistickou orchestrální hudbu nebo Sibeliovy symfonie. V jeho výběru hudby pro vysílání nejsou jen árie, ale také trumpetista Maurice André, Smetana nebo Zemlinsky… Pak vysvětluje, že jako muž klidně může učit „jak kluky, tak holky“, protože nezáleží na tom, jestli zazpívá nebo nezazpívá sopránové koloratury. Vede své studenty na AMU pomocí obecnějších pocitů a zákonitostí, přesahujících jednotlivé hlasové polohy a obory. Občas mu do řeči vklouzne typicky plzeňské slovo – na Plzeňsku vyrostl a zůstalo mu to po celý život, i dnes po šedesátce. A v jednom okamžiku, když uzavře výklad o rezonanci, znělosti tónu a poslouchání odrazu zvuku, poznamenává: „Ale zpívání je snadné…!“ Po chvíli ovšem s potutelným úsměvem dodává: „…když víte, jak na to.“