S muzikou začínala v útlém mládí a my jsme ji sledovali v rozmanitých žánrech a oblastech. Když dodám – veliké hnědé oči, sytý, pěkně posazený hlas, temperament, záliba v blues, swingu, zároveň zkušenost z muzikálových představení, pak už zřejmě tušíte, že naším hostem bude zpěvačka a maminka dvou kluků Ilona Csáková. Na vás všechny se těší Jitka Novotná.
Natočeno 2018. Premiéra 28. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h).
Natočeno 2018. Premiéra 1. 6. 2018 v rámci pořadu Názory a argumenty (ČRo Plus, 18:33 h).
Lit.: Mitrofanov, Alexandr: Alexandr Mitrofanov: Ruský seriál o zemi s českými prvky. In web ČRo Plus, 1. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kaledonie v čerstvém ruském seriálovém hitu televize NTV není ta Kaledonie, kterou známe z hodin zeměpisu.
Čtyři dvouhodinové díly s názvem Velvyslanectví vypráví o nelehké práci ruských diplomatů v malé postkomunistické východoevropské zemi Kaledonii, na niž si brousí zuby NATO.
Ruské velvyslanectví je prošpikováno odposlechy, které nainstalovala správkyně s kaledonským občanstvím. Každé slovo slyší tajná služba, kterou vede Karl Šulc, narozen v USA, rusofob, a jeho podřízení Alex Aškenazy a Jana Nejman.
Špatný židovský vliv je však vyvážen manželi Šubertovými, kteří umí hebrejsky a mají rádi Šolom-Alejchema. Šubert je vyšetřovatelem kauzy, kolem níž se točí děj. Mohl by být rusofob jako Šulc. Jeho tátu, šéfa kaledonských komunistů, nechal Stalin zastřelit.
Ale když dostane do ruky fingovaný zločin, z něhož Šulc, Aškenazy a Nejman obviňují mladého tajemníka velvyslanectví Vedenějeva, kterého ve vazbě mučí, zjistí, že tajemník je nevinný. (more…)
„Sníh, bílý sníh – a rudá krev. To je jakoby filmový obraz té mé cesty. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ Tomáš Radil (1930) se vracel domů z Osvětimi, nemocný tuberkulózou. Klára Gerendášová (1921-2015) přežila pobyt v Ravensbrücku a zhruba ve stejné době utekla zraněná a nemocná z pochodu smrti. Oba byli deportováni z tehdejšího Maďarska. Připravil Adam Drda.
Natočeno 2018. Premiéra 3. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Lit.: Drda, Adam: Teď teda zrovna ex post zjišťuju… In Facebook, 3. 6. 2018 (status). – Cit.: Teď teda zrovna ex post zjišťuju, že profesor Radil byl zřejmě dost aktivní komunista, což jsem – soustředěný na tu historii 44-45- netušil a v materiálech na PN o tom není ani slovo, čili někdo by měl příšlušnýmu editorovi utrhnout ucho. Ne, že by to s tématem přímo souviselo, ale kdybyste věděli víc, napište, budu to doplňovat na webu a do repríz. Dík.
Lit.: Drda, Adam: Sníh, bílý sníh, a rudá krev. Příběh Tomáše Radila a Kláry Gerendášové. In web ČRo Plus, 3. červen 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Ke „kulatým osmičkovým výročím“, která si letos připomínáme nebo budeme připomínat, patří i výročí První vídeňské arbitráže.
V listopadu 1938 (tedy krátce po uzavření Mnichovské dohody, po níž muselo Československo předat Německu svá pohraniční území) rozhodli ministři zahraničí Německa a Itálie o další zásadní změně.
Okleštěná československá republika byla nucena předat Maďarskému království i značnou část oblastí jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Rozhodnutí mimo jiné způsobilo, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z 500 tisíc na 750 tisíc.
O pár let později tak v ghettech, v pracovních táborech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších čs. občanů. Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (nar. 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská. (more…)
Antonín Zápotocký. Rozhlasová dramatizace Zdeněk Dufek. Improvizace na harmoniku Alois Bauer. Asistentka režie Mili Doubková. Zvuk Rudolf Kříž. Záznam a střih Milada Karezová. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jiří Hesoun.
Osoby a obsazení: Verunka (Anna Kasalová), Terezka (Zora Jiráková), Barunka, její dcera (Ludmila Vendlová), baron Schleiwitz (Jaroslav Choc), Jan Dolejš (Karel Vlček), Budečský (František Krahulík), Pecka (Zdeněk Procházka), Bernášek (Miroslav Včala), Mařáček (Jaroslav Heyduk), profesor Dolejš (Václav Neužil I.), Dattelzweig (Zdeněk Jiřičný), Pepík (Alexandr Postler), policejní důstojník (František Baťka), číšník Karel (Oldřich Vieser).
Nastudovala Plzeň v roce 1961. Premiéra 30. 4. 1962 (Praha – RPD, 20:00 – 21:30 h.).
Lit.: Padevět, Jiří: Jeden úplně obyčejný životopis jako dodatek k diskusi o panu Sýsovi… In Facebook, 3. 6. 2018 (status). – Cit.: Jeden úplně obyčejný životopis jako dodatek k diskusi o panu Sýsovi a jemu podobných, o slavení či neslavení osmičkových a dalších výročí a o českém osudu během dvacátého století. Pan Dufek. Nebo kamarád Dufek, nebo soudruh Dufek? Nevím.
Zdeněk Dufek se narodil v roce 1922 v Žamberku nad Orlicí. Ještě před maturitou stačil vydat v roce 1939 první básnickou sbírku Zrosené ráno, ve které vyjádřil vztah k rodné zemi, právě okupované nacisty. Během okupace se jeho vztah k vlasti nejspíše trochu změnil. V roce 1940 napsal otevřený dopis K. H. Frankovi, ve kterém vyjádřil hluboký obdiv nad novou Evropou a vojenskými úspěchy německé branné moci. Domníval se, že dopis by mohl sloužit jako předmluva k jeho rukopisu Mrtvá generace. I posudky kolaborantského nakladatelství Orbis seznaly, že se jedná o tak absurdní pochlebování, že není možné text publikovat. Ve stejném roce se v Hradci Králové podílel na vydání sborníčku Hradec Králové paní Boženě Němcové. Více štěstí měl v Orbisu s rukopisem oslavných reportáží z Německa Země naděje a bojů, které vyšly v roce 1944. Od roku 1945 pracoval Zdeněk Dufek jako úředník Stavebních závodů v Hradci Králové, v roce 1950 absolvoval dobrovolnou brigádu v dolech v Malých Svatoňovicích. V roce 1958 napsal svoji první divadelní hru Jmenuji se život, která upozorňovala na hrozbu atomového konfliktu, což bylo v Československu, těžícím uran pro Stalina poměrně aktuální téma. V roce 1959 vydal u příležitosti Mezinárodního dne žen epickou báseň Picasso, oslavující lidský um. V roce 1960 zpracoval dramatizaci románu Antonína Zápotockého Rozbřesk, hra měla premiéru v témže roce, v roce 1962 text recykloval jako hru rozhlasovou. V roce 1963 vydal pokračování knihy Eduarda Basse Klabzubova jedenáctka Ještě jednou Klabzubáci. Od roku 1956 spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov, kde se stal v roce 1970 vedoucím dramaturgické skupiny, kterým byl do roku 1972. Od roku 1965 byl evidován jako zájmová osoba Státní bezpečností. Napsal řadu scénářů, například ke komedii Martina Friče Přísně tajné premiéry, nebo k normalizační komedii z hornického prostředí Parta hic. V roce 1976 vydal román z prostředí staveb socialismu Jak se rodí svítání a v roce 1980 román o statečných partyzánech Ostrov za přílivu. Kromě toho překládal, především z francouzštiny. Zemřel v roce 1982 v Praze.
Rozhovor se senátorkou Eliškou Wagnerovou o tom, proč podává trestní oznámení na skupinu lidí, kteří přerušili představení v brněnském Divadle Husa na provázku. Připravila a moderuje Marie Bastlová.
Natočeno 2018. Premiéra 31. 5. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál).
Lit.: Bastlová, Marie – haf: Na jevišti nebyla vlajka, ale rekvizita, říká Wagnerová. Za lidi, kteří blokovali představení, se styděla. In web IRozhlas, 31. 5. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:
„Já jsem se tak styděla za ty lidi, kteří pronikli na jeviště a bránili hercům vytvořením neproniknutelného řetězu a vytlačovali nahé herce, nastupovali na ně zády a tlačili je k zadní stěně. Vtrhli tam v okamžiku, kdy o náboženství nebylo ani vidu ani slechu, ale když se lidé svlékli a začali se objímat, popisuje svůj zážitek ze sobotního představení v brněnském Divadle Husa na provázku senátorka Eliška Wagnerová. (more…)
David Jan Novotný. Myslíte si, že ze školy víte, jak se žilo v pravěku? Pusťte si naše čtení na pokračování a možná zjistíte, že to všechno mohlo být tak trochu jinak. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkuje Martin Písařík.
Připravil Český rozhlas v roce 2018 (10 x 12 min.). Premiéra 31. 5. – 9. 6. 2018 v cyklu Příběhy, fantazie, dobrodružství (ČRo Rádio Junior); 21. – 30. 7. 2022 (ČRo Rádio Junior, týž díl vždy 2x denně od 18:30 a od 21:00 hod.) v cyklu Čtení na pokračování.
Díly: 1. O Matěji Kovářovi, 2. O Josefu Pekařovi, 3. O Jakubu Hrnčířovi, 4. O Danielu Kožešníkovi, 5. O Tomáši Oráčovi, 6. O Matouši Bubeníkovi, 7. O Marku Sochařovi, 8. O Jonáši Piskáčovi, 9. O Eliáši Kolářovi, 10. O Adamu Kovářovi.
Pozn.: Myslíte si, že ze školy víte, jak se žilo v pravěku? Pusťte si naše čtení na pokračování a možná zjistíte, že to všechno mohlo být tak trochu jinak. Zaposlouchejte se do vyprávění o osudech „člověka ementálského“, tedy o lidech, žijících na samém konci doby kamenné v údolí pohádkové řeky Emme. (anotace ČRo)
Marcela Serranová. Temně laděné příběhy žen v okamžiku proměny, kdy se snaží oprostit od minulosti. Tři povídky současné chilské spisovatelky. Překlad Jana Lišková. Připravila Eva Willigová. Režie Martina Schlegelová.
Účinkují Petra Kosková, Pavel Oubram a Tereza Dočkalová.
Natočeno v Českém rozhlase v roce 2016 (21 min.). Repríza 29. 5. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.).
Lit.: Fleyberková, Klára: Marcela Serranová: Její sever, Elektrický ohradník, V Bosně. In web ČRo 29. 5. 2018 (anotace). – Cit.: Temně laděné příběhy žen v okamžiku proměny, kdy se snaží oprostit od minulosti. Tři povídky současné chilské spisovatelky.
Marcela Serranová (nar. 1951) je jednou z nejvýznamnějších současných latinskoamerických spisovatelek. Pochází z Chile, z umělecky založené rodiny. Dlouhá léta se věnovala výtvarné tvorbě, má na svém kontě řadu výstav a uměleckých instalací. V roce 1991 publikovala svůj první román Nosotras que nos queremos tanto (My, které se máme tak rády), který se stal senzací roku a získal cenu pro nejlepší latinskoamerický román od ženské autorky. Její další romány zaznamenaly stejný úspěch.
Kniha Sladká nevděčnice, z níž jsme vybírali, nabízí celkem dvacet různě dlouhých, tematicky nesourodých povídek. Všechny povídky však spojuje to, že jejich hlavní hrdinkou je žena. V různých životních fázích a situacích.
Mnohé texty kromě osobních dramat hrdinek odrážejí politické události a konflikty minulého i současného století, ať už jsou to náznaky diktátorských režimů, války na Balkáně, obchod s drogami, nebo společenské postavení a situace žen v zemích Jižní Ameriky.
Politické problémy života v diktátorském režimu ostatně odkrývá i krátká povídka Její sever. Text Eletrický ohradník zase ukazuje na potřebu bezpečného útočiště a na morální otázky, které může způsobovat snaha o jeho zajištění. A i třetí povídka z triptychu nazvaná V Bosně dokazuje, že se Serranová opravdu nevyhýbá vážnějším tématům.
Zuzana Ptáčková. Když jsou texty dobré, svého autora přežijí. Dramaturgie Helena Herbrychová. Hudební spolupráce Jiří Litoš. Režie Irena Žantovská.
Účinkují Lukáš Hlavica a Nela Boudová
Připravil Český rozhlas v roce 2018 (5 x 9 min.). Premiéra 28. 5. – 1. 6. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 152 (ČRo 2 Praha).
Lit.: Kuchyňová, Zdeňka: Při psaní vykouřil až sto cigaret denně. Příběhy slavných: Zdeněk Rytíř. In web ČRo 1. 6. 2018 (anotace). – Cit.: Jak by se asi odvíjel jeho život, kdyby dostudoval angličtinu a japonštinu a neutekl k muzice? Ale přišla zlatá šedesátá, Václav Neckář a skupina Mefisto. A právě s nimi začala Rytířova textařská kariéra a spolupráce s Karlem Svobodu. Ten byl nejen skvělý skladatel, ale i obchodník. To se o Rytířovi říct nedalo. Na dochvilnost si nepotrpěl, na parádu taky ne. Měl zkrátka bohémskou duši.
Napsal na 2000 písňových textů. V repertoáru je měly všechny pěvecké hvězdy. Zpěvačky si pochvalovaly jak on, chlap, dobře rozumí jejich duši. Rytíř pro to měl vysvětlení: vyrůstal jen s maminkou a babičkou, takže byl od malička obklopen ženským světem. Do pěti let o sobě prý mluvil v ženském rodě.
Při psaní vyžadoval naprosté ticho a klid. I hodně vzdálený zvuk vysavače ho prý přiváděl k šílenství. Texty ale někdy odevzdával, až když byli muzikanti ve studiu. Lence Filipové text písně Zamilovaná dokonce diktoval do telefonu. Rytíř byl i nenápadným hybatelem hudebních dějin.
Když začal být Michal Tučný nespokojený v kapela Fešáci, založili spolu Tučňáky. Rytíř prý spolupráci podmínil tím, že Michal nebude pít. Rytířovi často jezdili na Michalův statek v jihočeských Hošticích. Když Michal Tučný v roce 1995 zemřel, přestala Zdeňka Rytíře práce bavit. Studio, které měl ve svém domě v Řevnicích, zůstalo od té doby zavřené.
V roce 2008 se u Zdeňka Rytíře projevila pokročilá forma chronické obstrukční plicní nemoci. Kouřil 80 cigaret denně, při psaní i 100. Život mu zachránila záchranka, ale dýchat sám už nikdy nedokázal. Po roce v nemocnicích jeho žena vybojovala, aby si ho mohla vzít domů. Čtyři roky vstávala v noci a kontrolovala umělé plíce. S přáteli komunikoval přes sociální sítě, zajímal se o to, co se kde děje.
Bulvár zprávu o jeho smrti sdělil světu už v roce 2010. O tři roky dřív, než k ní došlo. Zdeněk Rytíř zemřel na infarkt v říjnu 2013. Bylo mu 69 let. Splnilo se mu přání, bál se, že se udusí. V životě toho stihl hodně, kromě přání mít s Helenou svatbu v kostele. Ale do kostela se už vypravit nemohl. Neexistuje o něm žádná životopisná kniha. Zdeněk Rytíř si to nepřál. Vše, co chtěl, řekl ve svých textech.
Powered by WordPress