Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

A obě jakoby potvrzovaly kruté diagnózy z knih německého neurovědce Manfreda Spitzera Digitální demence a Kybernemoc! Zpráva o první události prolétla naší mediální krajinou a zaznamenala okamžitě tisice shlédnutí. A jak by ne, šlo o smrt v přímém přenosu.

Dvě rozjívené dívky na prahu prázdnin samy sebe narcistně snímají mobilem při zběsilé jízdě autem a snímané posílají parťákům, zjevně sjíždějícím život dle hesla ubavit se k smrti. Jsou okouzlené samy sebou, samy se orgiasticky povzbuzují neartikulovanými výkřiky typu Hustý, zákaz vjezdu, ty vole padesátka a my stočtyřicet…

Následuje řacha, zastavený obraz a ticho, přerušené až hlasy zachránců, kteří se pokoušejí vlomit do zdemolovaného auta. Jedna o vlas přežila, druhá ne.

O pár dní později čtu zprávu ze Skandinávie, kde nějaký tamní osvícenec dostal nápad pořádat závod v běhu chráněnou divočinou. Jeden z mladíků tempem nestačí, zato stačí rozeslat svým vrstevníkům ke sdílení textovou zprávu: Ty jo, honí mě medvěd! (more…)

Trollové byli jen neškodní skřítci z pohádek, co na nás vyskakovali leda tak ve skandinávské mytologii. Dnes však titíž skřeti, vzkříšeni živou vodou internetu, zázračně ožili a přemnožili se v kanálech, zejména informačních.

Pohádky je přestaly bavit, a tak vlezli do našich životů: namísto okupace pomocí tanků usilují o okupaci našich myslí. A jsou země (zejména ty největší na světě), které najely na jejich sériovou výrobu a namnožují na míru té které země armády skřetů v tzv. trollích farmách.

Dnes a denně pochodují do našich hlav v podobě anonymních diskutérů, falešných zpráv, neexistujících výroků i osob. A my pak jdeme svobodně volit, aniž leckdy dokážeme rozlišit, zda volíme skutečné osoby anebo osoby „faky“ padělané, pozměněné v trollích úpravnách.

Právem namítnete – nic nového pod sluncem. Už Shakespeare přece věděl: co růži zveme, pod jiným slovem vonělo by (anebo páchlo by) stejně. Mistrovským trollím kouskem, aniž byl takto nazván, byl už před pěti lety inzerát, rozšířený dokonce v průběhu voleb, o tom, že jeden z prezidentských kandidátů zaprodal pohraničí sudetským Němcům. Zpráva byla posléze vyvrácená, dokonce se jí jako trestným činem zabýval soud, ale to už svou úlohu dávno vzorně splnila. (more…)

Méně rád cestuji autem – jenom když je to opravdu nutné. Ale vůbec nejmíň rád cestuji letadlem. Tomu se chci po zbytek života vyhnout úplně. Když pominu ekologickou stopu, kdy za jediný let zaznamenám prý větší zářez, než jaký jsem za celý život napáchal svým autem, tak mě odpuzuje už jen ten stresující megacirkus, v nějž letecká doprava zdegenerovala. Čas, který ušetřím rychlostí letu, ztratím mnohahodinovými ponižujícími procedurami v odletových halách. Chápu, že kvůli bezpečnosti je to nutné, ale nechápu, proč u toho mám asistovat.

Jelikož sám rád poznávám cizí města s kulturní pamětí, docela chápu ty davy turistů, co navštěvují Prahu. Dřív jsem se z toho přívalu radoval. Ty statisíce Kafkychtivých, Haškachtivých, Havlachtivých zájemců o mé rodné město mi tak trochu lichotily, jako bych měl na tom sám nějakou zásluhu. (more…)

A říkám to najust pražským zimomřivům a zimomřivkám, žehrajícím na skandální fakt, že ačkoliv je zima, kupodivu mrzne. V jiných letech titíž zase bzuněli, že uprostřed zimy bylo léto, že vylétly zmatené mouchy, tu a tam se probral ze spánku ideově zcela dezorientovaný čmelák.

Teď je na Šumavě modré, arktickým mrazem sežehnuté nebe a pod ním vzduch ostrý jako rampouch, rozpouštějící se při vdechu jako kostka ledu ve skotské. A nahoře na pláních jako dort nachystané moře sněhu a bílých stop, pro mne teď kolejí do nirvány. Na parkovišti šrumec, ale ujdu pár metrů, a jsem v lese sám. Říkám záměrně ujdu, protože nepoužívám běžky ale chodky.

Mou zatím poslední nirvánou byl výlet z Borových Lad na Knížecí Pláně, dříve Fürstenhut. Chtěl jsem znovu vidět magický pahorek se vztyčeným křížem, schwarzenberským heraldickým znakem a hřbitovem, pietně obnoveným hned po Listopadu bývalými obyvateli se solidární českou účastí.

Ano, nebyly tehdy jenom tunely, oposmlouvy, falešní sponzoři, Bamberky, Olova či jak se všechny ty skandály pánů Klause a Zemana jmenovaly; Knížecí Pláně jsou důkaz, že se děly v divokých devadesátkách i akce bohulibé). Zaniklá osada na samých hranicích s Bavorskem, zmiňovaná už v r. 1792, měla před sto lety 70 čísel, dvě hospody, faru, školu, poštu a 534 německy mluvících obyvatel, našich bývalých spoluobčanů. (more…)

Úvahu o čtyři století později rozšíří Umberto Eco v rozsáhlý román o jménu a růži.

Při sledování některých internetových serverů, které se už v názvu „růžově“ přizdobují krycí, například parlamentní barvou, mě napadá jedna parafráze.

Co do jména? Vždy co žumpou zveme, jinak nazváno, smrdělo by stejně. Ano, správně jste uhodli, zase jednou tu bude řeč o páchnoucích hoaxech a fejcích. (Fake skloňuju podle vzoru bejk).

Před pár dny se podařil na tomto hnojném poli jednomu nejmenovanému politikovi z jedné nejmenované platformy v nejmenovaných Listech úplný majstrštyk. Už do titulku totiž nacpal hned dvě hrubé nepravdy. A nepravda, jak tvrdí výzkumy, šíří se mediální krajinou až desetkrát rychleji než pravda. Ta totiž tolik „neprodává“.

Je z definice složitější, těžkopádnější, má prachmizernou tržní hodnotu. (Proto čím víc chce médium vydělat a čím častěji politik být volen, tím víc se oba musí pravdě pokud možno vyhýbat: rozdíl mezi rychlostí nepravdy a pravdy je stejný jako rozdíl mezi elegantní kánoí a pomalým vorem). (more…)