Joel Lehtonen. Četba na pokračování z textu finského spisovatele, v němž autor na základě čerstvé zkušenosti z občanské války obnažuje lidské úvahy o životě a jeho smyslu. Překlad Viola Parente-Čapková. Připravila Lenka Fárová. Režie Lukáš Hlavica.
Účinkuje Jiří Hromada.
Natočeno 2018. Premiéra 29. – 30. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: SERIÁL. Joel Lehtonen: Ábel Muttinen ve válce aneb Pomsta bezdětné Země. In web ČRo 3 Vltava, 30. duben 2018 (článek). – Cit.: Četba na pokračování z textu finského spisovatele, v němž autor na základě čerstvé zkušenosti z občanské války obnažuje lidské úvahy o životě a jeho smyslu.
Povídka „Ábel Muttinen ve válce aneb Pomsta bezdětné Země“ ze sbírky Mrtvé jabloně (1918) je velmi konkrétně zasazena do událostí finské občanské války, která se odehrávala během prvních měsíců roku 1918.
Finsko, které bylo zhruba od poloviny 12. století do začátku 19. století součástí švédské říše a poté téměř sto let autonomním velkoknížectvím ruského impéria, získalo samostatnost v souvislosti s událostmi v Rusku v prosinci roku 1917. Necelé dva měsíce po vyhlášení nezávislosti se ve Finsku rozpoutala válka „rudých“, snažících se formou lidového povstání o rozšíření bolševické revoluce ze sovětského Ruska i do Finska, a „bílých“, chápajících svůj boj a následné vítězství v dubnu 1918 jako uhájení finské nezávislosti. „Rudí“ měli podporu Lenina a bolševiků, „bílí“ zase z Německa, mj. díky v Německu vycvičeným horským myslivcům, které Lehtonen zmiňuje. Jak vyplývá ze začátku povídky, paradoxní byla ve finské občanské válce úloha ruských vojáků, kteří v únoru 1918 ještě setrvávali na území Finska – mnozí z těchto bývalých představitelů carské armády se přidali na stranu „rudých“, většina se jich však během března 1918 přesunula do Ruska.
Násilí, kterého se během války i po ní dopustily obě strany, zanechalo ve finské společnosti hlubokou ránu. Literatura reagovala a reaguje na toto národní trauma jak bezprostředně, jako právě Lehtonen, tak s odstupem, včetně autorů současných. Konkrétní událost, která tvoří rámec Lehtonenovy povídky, je skutečná a její líčení se shoduje s historickými záznamy. Jedná se o boj o Varkaus, průmyslové městečko v severovýchodní části kraje Savo ve východním Finsku, kde byla velmi silná podpora „rudých“. V únoru 1918 obklíčily oddíly „bílých“ papírnu, kam se příslušníci „rudých“ stáhli, než byli nakonec donuceni se vzdát. Následné popravy „rudých“ patřily v rámci finské občanské války k těm nejmasovějším, i když o detaily a přesná čísla se historikové přou.
Postavu knihkupce Ábela (v originále Aapeli) Muttinena, jakéhosi svého alter-ega, stvořil Lehtonen v románu Jednou v létě v roce 1917, kdy ještě nemohl tušit, jak hořce ironicky bude Muttinenovo křestní jméno znít v souvislosti s bratrovražednou válkou roku 1918, do níž se Muttinen (na rozdíl od Lehtonena) nakonec zapojí. Lehtonen patřil k autorům, kteří chápali vítězství bílých jednoznačně jako záchranu finské samostatnosti a demokracie, v Muttinenových vnitřních monolozích se však snaží nahlížet na události vedoucí k ozbrojenému konfliktu z různých úhlů pohledu, v úzce osobních i v mezinárodních souvislostech.
Ústy středostavovského liberála Muttinena, který „vzešel z prostého lidu“ a vyšplhal se relativně vysoko po společenském žebříčku, promlouvá zklamání finských vzdělanců a středních vrstev – zklamání z toho, že zmíněný prostý lid se nechová tak jako v idylických a hrdinských poémách tzv. finského národního básníka Johana Ludviga Runeberga či ve vlasteneckých pohádkách a historických románech dalšího významného finského autora 19. století, Zacharia Topelia. V povídce jsou narážky na různé postavy z Lehtonenova cyklu o Ábelu Muttinenovi: mihne se tu fanatický vlastenec Bongman, který v další povídce padne hrdinskou smrtí, i pragmatický oportunista soudce Tommola, který z občanské války vytěží, co se dá.
Finský prozaik a básník Joel Lehtonen (1881-1934) začal publikovat na přelomu 19. a 20. století, kdy ve finské literatuře převládaly novoromantické tendence, svá nejvýznamnější díla však vytvořil ve znamení syntézy novoromantismu, impresionismu a realismu. Rané texty, mezi něž patří i básně a pohádky, jsou ovlivněné rovněž filozofií Friedricha Nietzscheho a inspirované tvorbou Selmy Lagerlöf a Maxima Gorkého. Pojednávají o osudu výjimečného jedince a tématu umělecké vzpoury (například román Paholaisen viulu / Ďáblovy housle z roku 1904 a – z téhož roku – delší báseň Perm, pracující s motivem bájné země Bjarmie, podle některých pověstí o pravlasti finského národa).
Inspirace lidovou slovesností, biblickými příběhy a literární dekadencí je patrná v básnické próze Mataleena (1905), v níž Lehtonen zpracovává tragický příběh své matky, která ho odložila jakožto nemanželského syna.
Zhruba o deset let později našel Lehtonen své nové vzory u Bocaccia, Rabelaise a Cervantese, jak je patrné v prózách tzv. putkinotkovského cyklu. Zde se autor věnuje kritice soudobé finské společnosti, představované skupinou hrdinů různého společenského postavení z Lehtonenova rodného kraje Savo ve východním Finsku. Román Kerran kesällä / Jednou v létě (1917) uvádí na scénu hlavní postavy této skupiny, především autorovo alter-ego, středostavovského liberála Ábela Muttinena. Cyklus pokračuje sbírkou vzájemně propojených povídek Kuolleet omenapuut / Mrtvé jabloně z roku 1918, z níž je i uváděná povídka, a vrcholí románem Putkinotko (1919-20), jehož název je jménem usedlosti, kterou Muttinen vlastní.
V pozdějších textech sílí autorův pesimistický pohled na lidskou společnost. V posledních letech trápila Lehtonena těžká nemoc, která mu znemožňovala pohyb a nakonec i psaní. Joel Lehtonen ukončil svůj život dobrovolně týden před svými třiapadesátými narozeninami.
