Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

U zrodu festivalu, který každoročně znejišťuje tradiční představy o podobě cirkusových performance, stála v roce 2012 zakladatelka Centra pro nový cirkus Šárka Maršíková: „Festival jsme zakládali společně s Petrem Boháčem, se kterým jsme pod hlavičkou Cirqueonu pořádali v Paláci Akropolis řadu představení. Z organické spolupráce, která dobře fungovala, vznikla idea festivalu, který by na pražská jeviště přinášel jiný, provokativnější druh cirkusového umění“.

Už od počátku měl Cirkopolis fungovat jako protiváha festivalů, jako je Letní Letná. Ta do Prahy přiváží velká a realizačně náročná představení početných novocirkusových souborů, které své inscenace často koncipují pro cirkusová šapitó. „Chtěli jsme se zaměřit hlavně na klubovou scénu, na menší představení, která by sledovala a ukazovala aktuální trendy v oboru. Chtěla jsem vybírat představení, která by rozšiřovala povědomí lidí o žánru, a která český divák ještě neviděl.“

Program festivalu letos tvořila převážně sólová představení interpretů z různých zemí Evropy. Za největší dramaturgický úlovek letošního roku považuje Šárka Maršíková inscenaci „Miettes“ francouzského artisty a provazochodce Rémiho Lucheze. „Rémi je pro mě neuvěřitelný svým prostým bytím na jevišti, charakterem, který v „Miettes“ divákům přináší. Na volném laně se dá dělat řada artistických kousků na efekt. Rémi od toho ale ustoupil a šel cestou výzkumu své techniky, výzkumu svého materiálu.“

Luchez v minimalistické inscenaci rozehrává řadu komických situací, a to jen za pomoci čtyř dřevěných kůlů a kusu kovového drátu, který se na kůly snaží natáhnout a volné kovové lanko přejít. Obnaženost inscenace a soustředěnost na syrovou práci s materiálem podtrhl i tím, že se rozhodl nepoužívat žádnou hudbu ani light-design.

Tento „syrový“ scénografický koncept pro mě není otázkou výběru, je to něco, co dělám velmi intuitivně a spontánně. Nemám rád, když se věci zbytečně komplikují. Jsem cirkusový umělec, provazochodec, a to, co mě baví, je stát na laně, zkoušet, co se na laně dá dělat. To samo o sobě je plné dobrodružných momentů. Děje se tam toho tolik, že nepotřebuji ani hudbu, ani světlo ani komplikovanější kostým. Rád pracuji jen s tím, co mám přirozeně k dispozici. A ticho mi připadá mnohem zajímavější a plodnější než hudba. Ticho Vám umožňuje být blíž realitě, lépe se propojit sám se sebou a být tím pádem blíž svým nejryzejším emocím, vjemům, postřehům.  Rémi Luchez

Kromě chůze po volném laně nabídla letošní Cirkopolis nečekaný pohled na řadu dalších cirkusových disciplín. Německý artista a mistr současného žonglování Stefan Sing přivezl do Prahy inscenaci Entropía, ve které za pomoci devět-a-devadesáti bílých míčků zkoumal nejen meze a možnosti své disciplíny, ale i jemné přechody mezi řádem a chaosem, mezi daností a neuspořádaností. Jak název představení napovídá, jedním z jeho inspiračních zdrojů byla kvantová fyzika.

Když jsem na Entropíi začal pracovat, nechal jsem se hodně inspirovat kvantovou fyzikou. Studoval jsem různé teorie, hlavně o kvantové fluktuaci, která tvrdí, že víte jen na 80 procent, jakým směrem se předmět v pohybu vydá. 20 procent zůstává vždy nejistých a on se může vydat kamkoli. To byly teorie, které jsem se snažil přenést do představení, do svého žonglování i do konkrétních žonglovacích figur.  Stefan Sing

Stefan Sing chtěl v Entropíi vytvořit humorné, odlehčené představení, ve kterém by žonglování nebylo technicky dokonalou, vyprázdněnou formou, ale cestou, která mu umožní vyprávět příběhy. Nechtěl vytvořit artistickou exhibici, v níž by překračoval fyzické hranice. A vytvořil tak tvar, který je často ironický nejen k performerovi, ale i k žonglování jako disciplíně. Sing se totiž v Entropíi chtěl dotknout i jiného podstatného tématu novocirkusových umělců – dělání chyb.

Žongléři i jiní cirkusoví artisté v tradičním cirkuse mají z chyby paralyzující strach. Jejich umění se zakládá na dokonalosti a oni se o sobě snaží vytvářet představu neomylných umělců, tvrdě vytrénovaných superhrdinů. Já se ale snažím jít k podstatě věci. Pád nebo chyba jsou pro mě metaforou lidskosti, symbolem toho, že jsem lidská bytost. Kdybych potlačoval nebo neuměl přijmout chybu nebo pád, nemohl bych přeci žonglovat, nedávalo by to smysl. Protože chyby jsou nejen součástí žonglování, ale i lidského života. Navíc v žonglování jsou právě toto momenty, ze kterých může vzniknout něco nového, něco neočekávaného. Stefan Sing

Zcela jiný přístup k žonglování v Praze představil japonský artista Hishashi Watanabe. Performer, udivující tělesnou flexibilitou a precizností pohybového výrazu, přijel na festival s inscenací Inverted Tree. Za pomoci měkkých bílých míčků a pohybu svého trénovaného těla v ní vytváří sugestivní obrazy inspirované zvířecí říší. Českému publiku v ní poprvé představil netradiční způsob žonglování, který sám vyvinul a nazval „floor juggling“. Ten objevil před mnoha lety paradoxně skrze tanec.

„Nejprve jsem se věnoval baletu a záhy se pustil i do break danceu, což jsou dvě zcela odlišné techniky. Balet je v mnoha ohledech odpoután od země, je v něm řada skoků, pracuje se s vertikálou, kdežto v break-danceu se většina pohybů odehrává na zemi. Díky oběma tancům jsem začal vidět paralely s žonglováním. V tom tradičním žongléři hází své předměty nahoru a předměty padají dolů, takže ani nejlepší žongléři světa se nevyhnou chybě, míček jedné krásné chvíle prostě spadne na zem. Ale mě víc zajímal break dance, a přemýšlel jsem, jak by vypadalo žonglování, které by vycházelo ze země a dělo se na zemi. Žongléři si myslí, že nesmějí dopustit pád předmětu. Ale chyby jsou přirozené a já jsem chtěl obrazně řečeno chybování obejmout, a tak jsem si jako hlavní princip svého žonglování zvolil pád, pohyb směrem dolů. Chtěl jsem taky zkoumat a sledovat přirozené tendence svého těla. A tak jsem vyvinul to, co jsem nazval „floor juggling“.“
Hishashi Watanabe

Watanabe v Ponci navázal na vystoupení mladého nizozemského dua vystupujícího pod názvem Circus Katoen. Laureáti soutěže CircusNext a absolventi prestižní rotterdamské školy Codarts rozehráli před publikem grotesku o tom, jak se i režný pytel může ocitnout v hlavní roli. Do představení Heavy As It Goes jich přinesli hned osmnáct. Fyzicky náročná, často sysifovská práce s nimi se pak pro ně stala nevyčerpatelnou řadou možností, jak zkoumat hmotnost, rovnováhu i vlastní tělesnost.

Téma objektu na Cirkopolis vnesl i Jonathan Guichard. Francouzský pozemní artista na scénu vstoupil s unikátním předmětem, jakýmsi lukem velikosti člověka. S prohnutou dřevěnou deskou spojenou kovovým lanem rozehrál nejen řadu artistických výstupů, ale i zvukovou show, která vycházela právě z jeho interakce s předmětem. Vít Neznal s kolektivem rozehráli novocirkusovou disputaci o tom, co je Chyba, a Bratři v Tricku pro diváky namíchaly koktejl černé grotesky a poetických obrazů, který nazvali Funus. To vše pak korunoval mezinárodní novocirkusový battle, v němž čestný souboj svedli čeští i zahraniční umělci.

Letošní Cirkopolis v Reflexích hodnotily dvě divadelní kritičky, doktorandka Katedry teorie a kritiky pražské DAMU Barbora Etlíková a absolventka divadelní režie a dramaturgie i Mezinárodní školy Jacquese LeCoquea Hana Strejčková. „Pro mě bylo největším překvapením představení 3D, konkrétně práce s originálním předmětem, který jedinečným způsobem v prostoru Divadla Akropolis rozehrál Jonathan Guichard.“
Zmínila v Reflexích Hana Strejčková a Barbora Etlíková ji doplnila: „Já jsem se díky představení „Miettes“ naučila dívat na novocirkusová představení jinak než dosud. Z tradičního, především činoherního divadla jsme naučeni dívat se na velké situace, které plynou a vyvíjejí se, a dávají nám tak smysl. Tato inscenace ale nic takového nenabízela. V popředí stálo samo mistrovské ovládání artistické disciplíny.“

Podle obou kritiček letošní Cirkopolis nehrála na efekt a nepodbízela se divákům. Možná i proto občas představovala lehce „autistické“ inscenace, kterým se ne vždy dařilo dobře komunikovat s publikem. I přes dílčí nedostatky festival otevřel i letos prostor pro další zkoumání a poznávání nového cirkusu – ať už se jedná o dramaturgii nebo práci se zvukem a prostorem.