Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pavel Švanda. Esej. Netradiční pohled na knížete Václava a legendy, které se k němu váží, barvitě zaznamenává různé pohledy na život sv. Václava. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 28. 9. 2017 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Lit.: Blažejovská, Alena: Svatý Václav s námi musel vydržet hodně. In Týdeník Rozhlas 40/2017 (článek).

Lit.: Blažejovská, Alena: Pavel Švanda: Po ránu a po flámu. In web ČRo Plus, 28. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  V programové řadě Radiokniha na stanici Český rozhlas Plus zazní v Den české státnosti 28. září původní esej, který pro rozhlas napsal spisovatel a emeritní profesor Divadelní fakulty JAMU Pavel Švanda. Pozornost budí už nepietní název: Po ránu a po flámu.

„Svatý Václav je patronem a duchovním vládcem českých zemí. Důvodem k takovému povýšení byla mučednická smrt, k níž patrně došlo ve Staré Boleslavi 28. září 935,“ připomíná autor. „Panující kníže se stal obětí spiknutí, jež zosnoval jeho mladší bratr Boleslav spolu s některými předními českými muži. Těm se údajně nelíbila Václavova příliš mírná, příliš křesťanská povaha, a tedy slabý výkon knížecí moci.“

To je podle Pavla Švandy výklad dobových legendistů a později i dalších životopisců a kazatelů. Oficiální hodnocení Václava a Boleslava v 50. letech minulého století se neslo ve stejném duchu.

Jaká existuje další literatura k tématu? „O alternativní, poněkud méně dramatický výklad tragédie ve Staré Boleslavi nás obohatil Dušan Třeštík. Když si jeho perspektivu trochu zbeletrizujeme, došlo vlastně mezi bratry ke rvačce, jakých kluci snad zažili bezpočet. Jenže tentokrát nebyl po ruce pantáta Vratislav, který by je rozehnal řemenem: ‚Dáte už pokoj, potvory? Chvilka klidu s vámi není!‛ Kníže Václav přijel do Staré Boleslavi na poutní slavnost se svou družinou. Po bohoslužbách se v neděli navečer konala hostina. Zpočátku asi šlo o ryze ‚pánskou jízdu‛.

Jedli a hlavně pili přední čeští mužové, Václavovi i Boleslavovi bojovníci. Ta dvě mužstva zabijáků se patrně vzájemně moc nemilovala. Řekněme, že se soumrakem byla přizvána i ženská společnost. Co se dělo v noci a k ránu, o tom se zbožní legendisté nezmiňují. Podstatné je, že Václav ráno usoudil, že by se měl jít pomodlit. Možná se jako křesťan styděl za to, co v noci viděl a třeba i sám dělal. Křesťanství učilo umění stydět se a je zajímavé, že tam, kde slábne, mizí s ním i ostych,“ konstatuje Pavel Švanda.

Autor barvitě líčí, jak se asi „po ránu a po flámu“ strhla bitka. Ale konstatuje, že co se skutečně stalo ve Staré Boleslavi, už se nedozvíme. Jisté ovšem je, že následně propukl státní převrat – „a kníže Václav započal svůj druhý život“.

Pavel Švanda srovnává ve svém eseji přístup Josefa Pekaře? „Václav byl zaujat otonskou renezancí“ s pohledem Dušana Třeštíka, který poukázal na to, že kníže Václav nezanedbával ani bavorskou cestu. „Ta politicky a kulturně vedla na jih, do Itálie a do Říma k papeži. Ve Václavově době k tomu bylo daleko, ale český kníže, světe, div se, holdoval duchovní učenosti. Dokonce se vyučil písmu.“

Když uvažuje o českém knížectví v 10. století, federaci rodů a kmenů, kde za podstatnou hodnotu byla považována fyzická převaha, uvádí Švanda pro srovnání: „Něco takového se občas dočítáme třeba o poměrech v Afghánistánu, kde Evropan dodnes našlapuje na sypkou půdu kmenových a rodových zvyklostí.“ Snad proto se chtěl kníže Václav zaštítit císařskou mocí a otonskou kulturou. Později mu to však bylo někdy vyčítáno jako kolaborantství.

A jak to bylo s Boleslavem? „Byl Boleslav západní nebo východní orientace? Byl osudem Středoevropan, ostatně i jako Václav. A svého zabitého bratra Boleslav potřeboval, jak brzy zjistil, jako duchovního ručitele nové české identity.“ Svatý Václav se stal nebeským patronem, knížetem na nebesích, který provázel Čechy i na bojiště. „Dnes je slyšet už jen v kostelích, ale, jak se sám pamatuji, za 2. světové války se zpíval svatováclavský chorál velmi procítěně.“

Svatému Václavovi byla zasvěcena centrální kaple u svatého Víta – a „když nám chce někdo něco podstatného sdělit, vybere si k tomu Václavské náměstí v Praze a nejraději prostor u koně,“ uvažuje Švanda. S tímto místem se identifikujeme.

Autor konstatuje: „Musel s námi svatý Václav vydržet opravdu hodně. Přihlížel za ta staletí, jak se na Hradčanech roztahuje leckdo, koho tam asi neviděl rád. Podstatou světectví je svatá trpělivost, ochota vydržet pro lásku k Bohu a k lidem téměř cokoliv. V tom smyslu je kníže Václav velmi svatý a Bohu milý, protože za ta staletí jsme na něj nahrnuli kdeco a on to všechno vždy nějak ustál a zůstal naším přímluvcem dodnes.“

Lit.: Kopřiva, Roman: Milý pane docente. In Facebook, 30. 9. 2017 (reakce posluchače). – Cit.: Vážený pane docente, Váš esej mne oslovila pro svou decentnost, neruší otázky, ale také neničí, nazamlčuje osobu jako projekční plátno tradicí i instrumentalizací, ale mluví i z osobní zkušenosti, dává prostor imaginaci i víře, klade otázky autorovi i posluchači, co si se sv. Václavem a tradicí počít dnes … Ke mně tady v exilu v Kolíně nad Rýnem promlouvají pochopitelně spojnice k otonským a rýnským tradicím, ale i k těm bavorským, necítím se a priori vyloučen, když se přihlásím k jeho čeledi, ve Vašem eseji je to jiné než na těch „národních poutích“, kam už jsem nemohl vůbec přijít: myslím, že se moji jazykově utrakvističtí moravští předci k Václavovi hlásili bez ohledu na jazyk i ve 20. století. A můj otec konečně studoval, diplomoval a promoval u prof. Ludvíkovského na MU. I tu formulaci ve Schottově misálu, že je považován za Nationalheiliger der Tschechen nepovažuji v tom misálu za příliš šťastnou … Já se tady v Kolíně rád přihlásím ke Cordule, která je i spolupatronkou brněnské diecéze … Možná na tu Vaši esej nebude tolik lidí reagovat, ale ekonomie kvantity ještě dialekticky nepřeskakuje v ekonomii kvality … Díky Aleně Alena Blažejovská, že je to v ČRo!