Günter Kunert. Rozhlasová hra o životě Heinricha Heineho v době jeho působení v Paříži. Režie Hans Rosenhauer. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudoval NDR v roce 1973.
21. 9. 2017
Ehrenhändel (Čestná aféra, 1972)
Günter Kunert. Rozhlasová hra o životě Heinricha Heineho v době jeho působení v Paříži. Režie Wolfgang Schonendorf. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudovalo Radio DDR I. v roce 1972.
Čestná aféra (1975)
Günter Kunert. Rozhlasová hra o životě Heinricha Heineho v době jeho působení v Paříži. Překlad Jiří Janovský. Zvuk Jitka Borkovcová. Záznam a střih Marcela Váňová. Asistentka režie Hana Kofránková. Dramaturgie Vavřinová. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: spíkr (Jiří Pick), Heine (Martin Růžek), Steege (Karel Hlušička), Traxel (Eduard Dubský), Müllner (Jan Teplý I.), Bergen (Ladislav Frej), notář (Oldřich Musil), Bornstedt (Roman Hemala), Matylda (Karolina Slunéčková), Mignet (Albert Mareček), Augustina (Hana Kofránková), hlasatelka (Hana Brothánková).
Natočeno 1975. Premiéra 2. 7. 1975 (Praha – RPD, 20:15 – 21:15 h.; 56 min.).
Lit.: jv: Čestná aféra. In Rozhlas 27/1975 (23. 6. 1975), s. 4 (článek).
Lit.: Hrouda, Vladimír: Rozhlasové žně. In Rudé právo, 5. 8. 1975, s. 5 (článek).
Pro a proti – Německé reparace (2017)
Má ještě dnes Polsko nárok na reparace za nacistickou okupaci? Připravil a moderuje Tomáš Pavlíček.
Hosty byli právní historik a děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík a filozof Miloslav Bednář.
Natočeno 2017. Premiéra 21. 9. 2017 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.
Lit.: Pavlíček, Tomáš – Čihák, Ondřej: Polské válečné reparace jsou Pandořina skříňka. Navíc vtahují do hry Rusko, tvrdí právník. In web ČRo Plus, 21. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Miloslav Bednář a Jan Kuklík. Celá záležitost má dlouhý vývoj a není rozhodně tak jednoznačná, jak tvrdí polská vláda, vysvětluje Kuklík.
Polská vláda chce zahájit oficiální jednání s Německem o reparacích za škody způsobené za 2. světové války. Polští politici tvrdí, že se Varšava této kompenzace nedočkala, částku odhadují zhruba na bilion dolarů. Německo ale oponuje, že se Poláci svých nároků v minulosti opakovaně zřekli. „Polsko nároky vznést může, ale myslím si, že jeho žádost nemá velkou šanci,“ uvedl v pořadu Pro a proti právní historik a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Kuklík.
Ten nepovažuje případná nová jednání za rozumná. „Přirovnal bych to k otevírání Pandořiny skříňky. Celá záležitost má dlouhý vývoj a není rozhodně tak jednoznačná, jak tvrdí polská vláda,“ míní Kuklík.
„Polsko bylo ve svých nárocích na odškodnění odkázáno na spolupráci se Sovětským svazem a reparace ze sovětské zóny v Německu. Navíc bylo do určité míry kompenzováno také teritoriálními zisky, tedy uznáním polské západní hranice na Nise a Odře.“
„Je to otevírání Pandořiny skříňky. Myslím, že pro střední Evropu není přeci dobré vtahovat do řešení otázek spojených s 2. světovou válkou Rusko jako partnera, se kterým budete jednat. “
Jan Kuklík
Pokud by skutečně byly otevřeny reparace, tak samozřejmě nemohou být podle Kuklíka oddělovány od otázky územní. „Neotevíral bych to ani proto, že do sporu vtáhnete Rusko, bývalý Sovětský svaz, který v tom významnou roli také hrál,“ říká právník.
„Celý balík problémů, o kterém zde diskutujeme, souvisí s tím, že nebyla uzavřena mírová smlouva s Německem,“ vysvětluje Kuklík.
Ten věří, že polská iniciativa je do značné míry zaměřena dovnitř polské společnosti. „Uvidíme, jak budou jednání eventuálně vypadat. Možná se Polsko cítí být posilněno po návštěvě amerického prezidenta Trumpa.“
Profesor filozofie Miloslav Bednář je přesvědčen, že pokud Polsko pokládá za vhodné tuto věc otevřít, má na to plné právo.
„Tento nárok je tak pevný, že by o něm nikdo neměl pochybovat. Polsko se tak rozhodlo z důvodů veřejného a urážlivého napadání ze strany jak Evropské unie, tak Německa,“ míní Bednář.
Fakt, že v historii Polsko opakovaně reparace odmítlo, Bednář zpochybnil. „Polsko nebylo samostatným suverénním státem, bylo podmaněno Sovětským svazem, a tak jeho odmítnutí reparací nebylo legitimní z hlediska přirozeného práva.“
„To je nemístné strašení veřejnosti. Polsko má jednoznačný nárok. A témata jako posun hranic a angažmá Ruska zde samozřejmě existují, ale to se dá vyjednat jak finančně, tak podle závěrů Postupimské dohody a dalších dohod. “
Miroslav Bednář
Filozof připomněl Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990, která umožnila sloučení Německa. „Tato tzv. Smlouva dva plus čtyři jednoznačně říká, že jí nejsou vůbec dotčeny majetkoprávní otázky a témata, která se týkají Německa.“
„Tím naopak opět otevírá tuto možnost reparací a dává Polsku možnost využít mezinárodněprávních nároků, které tato smlouva potvrzuje.“
Problematické prý nejsou ani poválečné změny polské hranice. „Nejde o to, že by se otevřela otázka změny hranic, ale o to, že Polsko posunem hranic získalo určité materiální hodnoty, které by šly prostě odečíst od reparačních požadavků.“
„Nestrašil bych tím, že by šlo o přemalovávání hranic v Evropě,“ dodává Bednář.
Mozaika – Opuštěná společnost (2017)
Po knihách Vládneme, nerušit z roku 2006 a Hledá se prezident z roku 2008 přichází český novinář, politický komentátor a šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery s novou knihou. Připravila Kateřina Horáková.
Natočeno 2017. Premiéra 21. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:35 h.).
Lit.: Horáková, Kateřina – Kaňková, Markéta: Erik Tabery: Pokud chce společnost nabýt vnitřního klidu, musí se vrátit k základním hodnotám. In web ČRo 3 Vltava, 21. září 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V knižním eseji Opuštěná společnost: česká cesta od Masaryka po Babiše popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky v roce 1918 po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. Při vědomí souvislostí mapuje, jak se v rozhodujících momentech novodobých českých dějin chovali naše politické elity a popisuje, jak se toto chování vepsalo do podoby tehdejší i dnešní české společnosti. Sleduje ideové pilíře, na kterých v jednotlivých obdobích stál český stát. Ptá se po kultuře politického i společenského života minulosti i dneška a ukazuje na hrozby, kterých by se česká společnost měla vyvarovat.
Opuštěná společnost – to je jasný a zasvěcený vhled do politického vývoje naší země od Masarykovy První republiky až po komplikovaný dnešek. Co stálo a stojí za touto knihou? Z jakého podnětu jste ji psal?
První koncept jsem měl připraven před pěti lety. A během posledních dvou let ve mně zintenzivněl pocit, že chci spoustu věcí zachytit, popsat a pojmenovat. A stejně jako u předchozích knih to dělám tak trochu pro sebe. Valí se toho na nás strašně moc, něco zveličujeme, něco podceňujeme. Je třeba se ale zastavit a ty věci pochopit. Tato kniha mě vnitřně oslovila. Cítil jsem, že to ze mě musí jít ven. Možná i proto, abych já sám lépe pochopil, co se kolem nás děje.
Z Vašeho pohledu je česká společnost „opuštěná“… Opuštěná kým, od koho?
Je. A myslím, že dvojsměrně. V něčem je důležitá politická opuštěnost. Přišlo mi to hlavně v momentě, kdy vypukla uprchlická krize. Měl jsem pocit, že politická reprezentace zmizela, bála se kontaktu s veřejností, téměř nekomunikovala. Viděl jsem, jak společnost propadá panice a depresi. To je politická chyba, ale i naše, veřejná. My jako Češi si neumíme vytvořit slušnou poptávku vůči politikům. Neptáme se, co se děje, nechceme odpovědi. Je tam vzájemný nedialog, nedebata. Vytvořilo to hned několik problémů: pocit ztráty důvěry ke státu, politice, větši propast mezi lidmi vzájemně. Řada problémů se prohloubila.
Jak moc je současná česká společnost a její demokratický systém v ohrožení? Co jsou nejnebezpečnější hrozby dneška?
Demokracie je v permanentním ohrožení. Je to vůči nám nejvstřícnější, ale zároveň nejslabší systém. Dává prostor i populistům, extremistům. Mnohdy je demokracie nahrazena totalitou. Kdybych měl popsat základní problémy – je to malý zájem o to, co se vlastně děje, ať už ve společnosti nebo politice. Lidé se třeba málo snaží kontaktovat volené zástupce. Málo se učíme tomu, jak funguje stát, jaká jsou pravidla, základní práva.
Za velkou, pravděpodobně jednu z nejnebezpečnějších hrozeb demokracie považujete populismus, jehož analýze i souvislostem věnujete nemalou část knihy. Jakou má populismus v Čechách tradici? Je to něco, co bytostně patří k naší politické kultuře?
Populismus k politice patří. Jde jen o míru, jak výrazný je. V něčem je populismus zdravý, upozorňuje na to, kde selhává tradiční politika. Problém je v zemích, a mezi ně patří i Česko, které mají kratší tradici svobody. V nich se populismus jeví jako ideální lék na všechno. Takové výkřiky, že parlament není potřeba, že nejsou třeba zastupitelé, že stačí jen starostové, vytváří pocit, že nejsou potřeba pravidla ani instituce. Přitom to, co nás dělí od zmatku, anarchie, teroru, jsou právě fungující instituce a pravidla. Ale díky tomu, jak často se přerušovala demokratická cesta, to nemáme v krvi. Ale abych nezněl příliš pesimisticky – máme obrovskou výhodu v tom, že v naší historii je velká spousta chytrých lidí – Masaryk, Havlíček Borovský, Čapek. To jsou lidé, u kterých bychom mohli hledat odpovědi na to, jak by mohl vypadat moderní stát.
Opíráte se o úvahy řady vlivných a významných postav české kultury a českého společenského života – Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky nebo Václava Havla. Do jaké míry je dnes tato demokratická tradice živá?
Mám obavu, že tyto osobnosti necháváme stranou a neodkazujeme na ně. Začínáme pořád znovu. Neradi navazujeme na to, co bylo předtím a neustále si přistřiháváme kořeny. Naším úkolem je, abychom tyto osobnosti hledali a brali si z nich, co potřebujeme. Když se podíváte na kteroukoli dobu, ve které panovala nesvoboda, tak se společnost k těmto lidem uchylovala – každá rodina měla doma něco od Masaryka, Čapka, Peroutky. My podvědomě víme, na čem bychom měli stát, ale občas na to zapomínáme a někdy bohužel chceme zapomínat. Tato cesta, kterou nám ukazují, je mnohem náročnější, něco po nás chce. Nemůžeme být pasivními diváky, chce po nás aktivitu. My si raději žijeme uzavřené individuální životy a pak na politiku nadáváme.
V knize popisujete, na jakých ideách fungoval český stát v jednotlivých historických obdobích. Sledujete Masarykův humanismus s klíčovým akcentem na lidskou individualitu a hledání návaznosti na tuto etapu po pádu komunismu, formování nových idejí státu po roce v 1989. Na jakých ideách stojí naše společnost dnes? Máme nějaký ideový základ?
Základem je důraz na lidská práva, spojení s evropským příběhem, legendární Masarykův humanismus, který není pouhá teoretická formulka, jak si spousta lidí myslí. Je to definice důstojnosti. Kdybychom to vzali za své, tak společnost bude jinak přemýšlet o tom, jak se k sobě máme chovat, jak se má chovat politika vůči veřejnosti a naopak. Tyto myšlenky nás navádí k tomu, abychom si nezjednodušovali cestu, abychom k sobě byli kritičtí a přemýšleli nad tím, jak dělat společnost lepší. My se těmto otázkám bráníme.
A jak to tedy je? Já osobně mám pocit, že jsme společnost ztracená. Bez hodnot a ideálů.
Cítíme se ztraceně, opuštěně. Je to tím, že spousta politiků tradice a pilíře odmítá a útočí na ně. A zároveň nenabízejí nic nového. Ptáme se – když neplatí to, co jsme si mysleli, tedy kontinuita s první republikou, tak co tedy máme? Máme toho hodně a máme na čem stavět. Masarykovy ideály nezestárly a měli bychom je akceptovat. Pravda je taková, že dnes na vše jdeme kupeckým přístupem: „V Evropě buďme jen dokud nám budou platit.“ My Češi chceme hledat nejjednoduší cestu. Pro část společnosti by možná bylo příjemnější zbavit se svobod, než být v riskantním světě. Ale svoboda nejde oddělit od rizika, od nejistoty. Moje odpověď je: pokud chce společnost nabýt vnitřního klidu, musí se vrátit k základním hodnotám. Musí na ně navázat a vědět, co je základním principem státu a co z toho plyne pro nás všechny.
Proč kuchyň? (2017)
Peter Handke. Rozhlasová hra nejen pro milovníky vaření a jídla. Abstraktní básnicko-zvuková kompozice tematizovaná fenoménem kuchyně. Osvobozená od obvyklé účelovosti se Handkeho kuchyň stává místem mimo prostor a čas, kde se potkávají lidé, věci, vůně, chutě a sny. Hudba Tomáš Vtípil. Zvuková realizace Jan Trojan a Tomáš Pernický. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Aleš Vrzák.
Účinkují David Prachař a Lucie Trmíková.
Natočeno 2017. Premiéra 5. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 30 min.). Repríza 13. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Repete k udělelní Nobelovy ceny za literaturu P. Handkemu.
Veřejná předpremiéra prvního českého uvedení 28. 11. 2017 v rámci programu Nekončící maraton rozhlasových her (Český rozhlas, Vinohradská 12, 17:00 – 21:30 h).
Lit.: Venclová, Renata: Peter Handke: Proč kuchyň? In web ČRo 3 Vltava, 5. prosinec 2017 (článek). – Cit.: Lucie Trmíková a David Prachař v abstraktní básnicko-zvukové kompozici tematizované fenoménem kuchyně. Osvobozená od obvyklé účelovosti se Handkeho kuchyň stává místem mimo prostor a čas, kde se potkávají lidé, věci, vůně, chutě a sny.
Jako volný proud vzpomínek, úvah, citátů, postřehů nebo poetických obrazů působí divadelní text rakouského dramatika Petera Handkeho Proč kuchyň?. Střídají se v něm písně, recitativy, dialogy nebo krátká vyprávění, kterým autor neurčuje žádné mluvčí natož postavy. Svým inscenátorům tak dává téměř neomezené možnosti výkladu i uchopení. Pro letošní Rakouský rok na Vltavě vznikla rozhlasová inscenace, do které režisér Aleš Vrzák přizval herce Lucii Trmíkovou a Davida Prachaře. Na hudebních pasážích pak spolupracovali Tomáš Vtípil a jeho hudební sdružení Urband, zvukový design dal inscenaci Jan Trojan.
Soubor žánrově různorodých textů asociativně rozehraných kolem tématu kuchyně napsal Peter Handke pro sarajevského režiséra Mladena Materiće a jeho Théâtre Tattoo. Premiéra proběhla v roce 2001 v Toulouse, kde Materićova divadelní skupina od začátku 90. let minulého století působí. Proč kuchyň? se stala první hrou, kterou Peter Handke napsal ve francouzštině. Nakolik se tato skutečnost podepsala na lakonické a fragmentární formě útlého, několikastránkového textu, to je otázka. V každém případě tuto formu Handke zachoval i v pozdější německé verzi. Srovnání obou vydání ukazuje, že Handke neměl potřebu francouzskou verzi nijak rozšiřovat a „dopisovat“, naopak některé pasáže v němčině vypouští.
Pro Handkeho je kuchyň zvláštní „meziprostor“, ve kterém se protíná minulost a přítomnost, soukromé a veřejné, vnější a vnitřní svět. Prostřednictvím autorových vzpomínek a představ sem vstupují jeho rodiče, prarodiče i děti, stejně jako věci, vůně, chutě a sny. „Vstupte, i zde sídlí bohové“, zvával prý kdysi řecký filozof Hérakleitos z Efesu své hosty k ohništi. Se stejnou výzvou jakoby Peter Handke otevíral prostor své hry pro čtenáře a posluchače.
20. 9. 2017
Kulturní den Kiritof (2017)
Víte, proč se v Jevišovce o první zářijové neděli mluví hodně chorvatsky? A jak vypadá chorvatský kroj? Na festivalu Kiritof natáčel reportáž pro Zelný rynk Štěpán Vranešic. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 23. 9. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h).
Lit.: Vranešic, Štěpán: Jevišovkou zněla chorvatština, v čele průvodu kráčel opentlený kozel. In web ČRo Brno, 20. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jihomoravskou vesnicí se rozezněla chorvatština i středomořské melodie na kulturním dni Kiritof.
Tamburica, dobré víno, chorvatština – pojmy, které se nám nejčastěji pojí s letní dovolenou v Dalmácii. Našinec však nemusí za pravým jižanským veselím vážit cestu přes půl Evropy. Stačí se první zářijovou neděli vypravit do jihomoravské obce Jevišovka.
Věžní hodiny odbíjejí čtvrt na jedenáct a před jevišovským kostelem to i přes deštivé počasí bzučí lidmi. Moravští Chorvaté z celé republiky se sem sjeli na již 26. ročník Kiritofu – chorvatského kulturního dne. Program začíná mší svatou, která je sloužena hned ve třech jazycích – německy, chorvatsky a česky – a kopíruje tak někdejší jazykovou rozmanitost jižní Moravy.
A proč zrovna Jevišovka? „Chorvaté přišli na Moravu v šestnáctém století, kdy na Balkán expandovala Osmanská říše. Velké vlny obyvatelstva tehdy odcházely do bezpečnějších severnějších oblastí habsburské monarchie,“ vysvětluje Lenka Kopřivová, místopředsedkyně Sdružení občanů chorvatské národnosti, které Kiritof každoročně pořádá.
„Tady na Mikulovsku žili Chorvaté v obcích Jevišovka, Nový Přerov a Dobré pole až do roku 1948, kdy akční výbor v Mikulově rozhodl, že obyvatelé všech tří chorvatských vesnic musí být coby politicky nespolehliví z pohraničního pásma vystěhováni,“ dodává.
Oběd si účastníci festivalu vychutnávají v místním kulturním domě. Nesmí chybět tradiční chorvatská fazolová polévka s širokými nudlemi. Odpoledne pak začíná druhá část programu. Od kostela vyráží krojovaný průvod s dechovou muzikou, v jehož čele hrdě kráčí opentlený kozel. Po proslovech chorvatské velvyslankyně a předsedy Sdružení občanů chorvatské národnosti se lidé dávají do tance. Odpoledne se nese v duchu všeobecného veselí a dobré nálady. (more…)
Norimberský proces (1975)
Bořivoj Kopic. Dokumentární pásmo. Režie Petr Adler.
Natočeno 1975. Premiéra 1. 6. 1975 (Vltava).
Lit.: Mračno, Oldřich: Z rozhlasových pořadů. Varující hlas. In Rudé právo, 4. 6. 1975, s. 5 (recenze).
Petr Šabach, nezkažený vypravěčský talent (2017)
Karel Hvížďala. Nekrolog.
Natočeno 2017. Premiéra 18. 9. 2017 v rámci cyklu (ČRo Plus, 18:33 h.).
Lit.: Hvížďala, Karel: Karel Hvížďala: Petr Šabach, nezkažený vypravěčský talent. In web ČRo Plus, 18. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Když jsem zapnul počítač a uviděl tu zprávu, že jsem dostal cenu Karla Čapka, zůstal jsem zírat a říkal si: To je nějak moc, ne? A vlastně doteď jsem se z toho nevzpamatoval.
Ale to víte, že vás v tu chvíli napadne úplně všechno. Třeba zavolat jim a říct: Hele, zkuste to dát někomu jinýmu. Nebo mi uděláte ze života peklo. Tohle je prostě moc. Jenže než jsem si to přebral, už jsem se ubíral do Ameriky za synem a vnoučaty.
A cestou mě napadlo: Třeba když budu zrovna v Americe, tak se naštvou, že si pro cenu ani nepřijdu, a nedaj mi ji. A to by bylo tedy úplně nejlepší, protože by to dostal někdo jinej, a já bych měl pocit, že jsem to ale měl původně být já. S tím by se mi žilo líp.“
To je autentická odpověď Petra Šabacha, kterou cituji z Lidových novin, kde jsem ji vyhledal, protože mi uvízla v hlavě. Pan Šabach nakonec odměnu 100 tisíc nepřijal a požádal PEN klub, aby peníze poslal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí někam, kde není svoboda slova v dobrém stavu.
Cituji ho tak dlouze proto, že i v tom, jak popisuje svůj vztah k udílení ceny, je možné spatřovat to, proč se Petr Šabach po roce 1989 stal jedním z nejúspěšnějších českých autorů: nenechal se zmanipulovat literárním provozem. (more…)
Jak to vidí… Jiří Hlaváč (2017)
Hostem je Jiří Hlaváč. Témata: Živě vysílaná rozhlasová hra. 95. narozeniny Dany Zátopkové (i Emila Zátopka). Jaká je dnes role sportu? Český fotbal je na 58. místě světa. Proč by měli šéfové našeho sportu rezignovat? Moderuje Zita Senková.
Natočeno 2017. Premiéra 20. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 8:30 h.). K poslechu zde.
Lit.: Senková, Zita – Hlaváč, Jiří – Luptáková, Věra: Jiří Hlaváč: Sherlock živě? Neopakovatelně tvořivá atmosféra. In web ČRo 2 Praha, 20. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Skoro po 70 letech vysílal Český rozhlas rozhlasovou hru živě. Tentokrát i ve videu. Hudební pedagog kouzlo živého natáčení v rozhlase kdysi zažil.
„To se mi opravdu moc zamlouvá,“ říká Jiří Hlaváč. Sám na sobě kouzlo živého (a nejen rozhlasového) vysílání kdysi zažil. „Byl jsem navyklý na součinnost živé hudby a textu. Ale neměli jsme u toho ony ruchaře, což u inscenace být musí,“ vzpomíná.
Při živém vysílání podle něj vznikne neopakovatelná atmosféra, která se nedá jinak nasimulovat. „Každý před mikrofonem má svůj vnitřní temperament, fantazii. Přímo na místě tak vznikne neopakovatelná bezprostřední tvořivost.“ (more…)