Rene Franchois. Veršovaná hra. Překlad František Kožík. Režie Josef Bezdíček.
Osoby a obsazení: Mozart (Karel Höger), Konstance (Vlasta Fabianová), otec Weber (Josef Skřivan) a další.
Nastudovalo Brno v roce 1938.
Lit.: Fraenkl, Pavel: Mozart. 1938 (recenze). – Cit.: „(…) Högrovu Mozartovi vadí, že si ho posluchač nedovede vůbec představit. Je to zcela běžný mladý muž… Hlas je příliš zešedlý, závěry vět usekané, jednotlivá slova jakoby přísně ostrá… Při loučení v prvním oddílu působí neopravdově, po vyznání v témže oddílu sentimentálně. Problém Högrův je tento: být zvýšeně účasten citem a nitrem na roli. (…)“ /Konstance Vlasty Fabianové/ „měkce teplým, světlým a vláčným hlasem má dar vsugerovati celý niterný život…“ /Skřivan uplatnil v otci Weberovi/ „zkušeně a bez nadměrného detailismu rozvážnou dobráckost; vhodně zde působí cílevědomá citová diskretnost a přitlumenost hercova.“
Lit.: Kožík, František: Rozhlasové vzpomínky, 1964, s. 56-57 (rukopis). – Cit. (…) V roce 1938 jsem přeložil veršovanou hru R. Franchoise Mozart. Měla průzračnou kompozici vhodnou pro rozhlas a lehce snesla potřebné zkrácení. Ve třech náladových výsecích podávala na pozadí charakteristiky dobového prostředí ukázky citového života Mozartova. Režii měl Josef Bezdíček. Protože chabá časopisecká kritika nám nestačila, svěřovali jsme tehdy poslech některým z divadelních referentů. Dr. Pavel Frankl v tomto případě usoudil, že překlad je „hbitý a rytmicky živý“; vadily mu některé banality a sentimentální přízvuky, které byly už v předloze. Oceňoval propracování hlasových shluků a závěr, kde s dialogem paralelně postupoval dokreslující doprovod a stále mohutněl, až ovládl mikrofon. Zamýšlel se zejména nad tím, jak některý herec má schopnost navodit hlasem celý charakter osoby a vnuká posluchači i vizuální představu. Z toho zřetele se mu líbil zejména výkon Vlasty Fabianové jako Konstance; svým „měkce teplým, světlým a vláčným hlasem má dar vsugerovati celý niterný život…“ Skřivan uplatnil v otci Weberovi „zkušeně a bez nadměrného detailismu rozvážnou dobráckost; vhodně zde působí cílevědomá citová diskretnost a přitlumenost hercova“. Höger nebyl tehdy ještě na úrovni, v níž jsme ho znali později: „Högrovu Mozartovi vadí, že si ho posluchač nedovede vůbec představit. Je to zcela běžný mladý muž… Hlas je příliš zešedlý, závěry vět usekané, jednotlivá slova jakoby příliš ostrá… Při loučení v prvním oddílu působí opravdově, po vyznání v témže oddílu sentimentálně. Problém Högrův je tento: být zvýšeně účasten citem a nitrem na roli…“ Frankl měl tehdy pravdu a cituji jeho písemnou kritiku proto, abych ukázal, jak jsme se tehdy starali o kontrolu své práce; takový obšírný posudek byl cennější než stručná recenze novinářská. A Höger například byl herec, který dovedl i o nepříznivých kritikách přemýšlet. Chodil za mnou po každé relaci a žádal: „Nechval! Řekni mi jenom výtky…“ (…)