Jaké osobnosti by měly mít místo v Pantheonu Národního musea? A měl by se Patheon opět stát fórem pro veřejnou debatu o historii naší země? Mluvit o tom bude Veronika Sedláčková.
Hovoří historik a náměstek generálního ředitele Národního muzea Michal Stehlík a literární kritik Jakub Vaníček.
Natočeno 2017. Premiéra 7. 7. 2017 (ČRo Plus, 9:34 h). K poslechu zde.
Lit.: Trpišovská, Jana – Sedláčková, Veronika: Kdo patří do panteonu Národního muzea? Veřejnost by vybrala Gotta s Jágrem, říká historik Stehlík. In web ČRo Plus, 7. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Národní muzeum v Praze prochází rekonstrukcí a prach na exponátech i na staveništi uprostřed hlavního města symbolicky rozvířila v posledních dnech diskuze o tom, jaké osobnosti se mají ocitnout v panteonu – na místě, které od konce 19. století připomíná lidi se zásadním vlivem na rozvoj české společnosti i muzea samotného.
Michal Stehlík, historik z Ústavu českých dějin FF UK a náměstek generálního ředitele Národního muzea, shrnuje čtyři možnosti, které muzeum v současné době má – buď bude panteon vypadat tak, jako před rekonstrukcí, nebo se tam vrátí všechny busty, které tam kdy byly. To ale nedovoluje omezený prostor. Třetí možností je udělat výběr a čtvrtou, ke které se kloní i muzeum, je zvolit hraniční rok a uvést panteon do stavu, v jakém byl ve vybraném období.
Kdyby probíhala celospolečenská diskuze o tom, kdo by měl v panteonu být, obává se historik, že bychom se dobrali k něčemu podobnému, jako byla soutěž o největšího Čecha: „Představil bych si, že si budeme intelektuálně diskutovat o tom, zda Rieger je zásadnější než František Josef I., ale z hlediska široké veřejnosti zvítězí Karel Gott a Jaromír Jágr jako osobnosti českého prostoru.“
Debata mu ale připadá zajímavá, a to i proto, že je dokladem o nás samých a o tom, jak vnímáme jednotlivé osobnosti. Diskuze se ale podle něho stejně nedobere k tomu, že bude dostatek relevantních informací o tom, kdo tam patří a kdo ne. „Jsem hluboce přesvědčen, že tam patří lidé, kteří byli odstraněni v roce 1951. Bylo jich celkem 14, kromě Masaryka, který se vrátil, a ti souvisí s vývojem muzea,“ dodává Stehlík.
Literární kritik Jiří Vaníček si myslí, že je důležité o podobě panteonu veřejně diskutovat: „Podle mě by panteon do jisté míry měl být vždy politikum a neměl by být věcí jen odborného zájmu. Pokud u nás nejsou nastaveny mechanismy, které by dosazovaly ty, o kterých určití lidé řeknou, že do panteonu patří, tak by nebylo od věci zkusit to udělat tak, jak by to cítili lidé.“
Doplňuje, že ve veřejném prostoru se řeší, že nám chybí osobnosti, a filozofové mluví dokonce o identitární krizi. Lidé neví, ke komu by se měli obracet, kdo je symbol společnosti. „Panteon s institucí, která za ním stojí, by mohl být jedním z piedestalů společnosti, na který zkusíme nějakou postavu dosadit.“ Kdyby to panteon unesl, klidně by to mohl být i zpěvák nebo sportovec, uzavírá Vaníček.
