Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2017)

Takový je podtitul rozhlasové hry Ring, kterou v dubnu 1969 uvedl v rámci přehlídky zahraniční rozhlasové hry Československý rozhlas. Její příběh se odehrává v atraktivním prostředí pouťových boxerských zápasů: hlavní hvězdou je boxer (hrál ho Otakar Brousek starší), vystupující pod tajemným jménem A 1013, které si přinesl z pobytu v koncentračním táboře. Za války se totiž dostal do koncentráku. Náhodou. V době, kdy na jeho dolech probíhala sabotáž válečných dodávek, byl zasypán v šachtě. Přesto ho zatkli a poslali do tábora. Nyní téměř na vše zapomněl a chce se ukázat před svou přítelkyní Karin (Alena Vránová). Má ten den vstoupit do ringu jako jindy a odehrát běžný boxerský zápas – nic však nebude tak jako jindy… Jeho protivník s přezdívkou Golem si před ním neustále zakrývá tvář, což hrdinu hry nutně provokuje; když však konečně zjistí pravou totožnost, prožije šok.

Jeho protivníkem je Gebauer (František Hanus), esesák, který si v koncentračním táboře při tréninku dělal z vězňů boxovací pytle a kterému A 1013 musel dělat sparringpartnera v boxu – za příděl polévky navíc. Gebauerovi však nestačí tlouci do něj; nutí ho, aby jako boxovací pytle používal své spoluvězně s pohrůžkou, že jinak půjde do pece za nimi… Nakonec s ním sehraje poslední zápas: o jeho vlastní svobodu. Tento válečný zločinec však nyní nesedí za
mřížemi, ale živí se pouťovým boxingem v propagační kampani jisté firmy. Není vyhnutí: oba si musejí onen poslední zápas zopakovat. A i tentokrát půjde o život…

Tento příběh – ne nepodobný Šachové novele (1941) Stefana Zweiga – napsal coby povídku rumunský autor Ioan Grigoresco, v šedesátých letech známý publicista, autor několika románů a filmových scénářů. Ta zaujala zkušeného rozhlasového dramatizátora Illie Paunesca – a výsledkem byla rozhlasová hra, která získala v roce 1968 jednu ze dvou hlavních cen na Prix Italia. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2017)

Také Československý rozhlas měl své „majory Zemany“. Z vyšších míst bylo žádáno i počátkem osmdesátých let znovu a znovu ukazovat činnost „pravicově-oportunistických sil v letech 1968-1969“ a dokládat, že záměrem osmašedesátníků bylo rozvrátit socialistickou republiku, a to za spolupráce s americkou CIA. Tento úkol samozřejmě plnily nejrůznější „dokumentární“ pořady typu Kdo je Václav Havel (1977), Fyzikové (1978, o neblahém vlivu atomové bomby a o nebezpečí mezihvězdných imperialistických válek) nebo Poslové návratu (1978, o podvratné činnosti štvavých vysílaček). Těm se však posluchači mohli vyhnout, proto bylo potřeba jim naservírovat propagandu v poněkud zábavnější formě.

Ideálním „produktem“ tohoto typu byl čtyřdílný seriál Petra Bednáře Poslední šance (1980). Proti sobě tu stojí poctivá pražská služebna Státní bezpečnosti a americká rozvědka, v níž si však špióni mezi sebou nevěří a rozhodně nepěstují „soudružské“ vztahy. Neustálé prověřování detektorem lži, opilecká extempore nebo frustrace ze zážitků z vietnamské války jsou tam na denním pořádku.

Akce Red Sox, kterou v seriálu Američané naplánovali, měla v únoru 1969 diskreditovat československou kontrarozvědku, vyvolat v Praze chaos a tím zabránit v normalizaci. Protože jsou výlupkem všech nectností, neváží si ani vlastních spolupracovníků, československých zrádců. Mezi nimi hlavní místo zaujímá pražský redaktor (a tajný agent CIA) Literární revue Vladimír Švejda; toho – jako zřejmý protiúkol k superkladnému televiznímu Honzovi Zemanovi – hraje Vladimír Brabec. (more…)

Přemysl Hnilička

(In Týdeník Rozhlas 4/2017)

 Už potřetí se v našem cyklu vrátíme k prvorepublikové soutěži firmy Philips o původní rozhlasovou hru. Jen pro připomenutí: soutěž se konala v roce 1938 a po počátečním nezájmu autorů o ni (v březnu se sešly na redakčním stole jen dvě hry) se – především pro překotný politický vývoj – počet prací nebývale zvýšil. V květnu devatenáct, v červnu osmnáct, v srpnu dokonce 165 dramatických textů. Většina z nich se zaměřovala na vlastenecká a branná témata, hry se jmenovaly Hrdinové hranic, Za vlast nebo Ubráníme republiku.

Mezi nimi se však objevilo i pozoruhodné rozhlasové sci-fi odborného rady Václava Gutwirtha Jenda se probudil roku 2000. Situace této hry je jednoduchá: otec hovoří se svým synem v kuchyni u kamen. Chlapec se dožaduje nějaké zajímavé knížky, pokud možno s fantastickým námětem – ale ne Vernea, ten je prý už překonaný. Otce tato myšlenka zaujme a pokusí se chlapci oponovat: skutečně jsou všechny Verneovy myšlenky už uskutečněné? Ano, máme automobily, rozhlas i televizi, létáme letadly, ba i do stratosféry, ale dokážeme už letět na Měsíc? Vždyť ani ty ponorky ještě nejsou tak dokonalé, jako Nautilus kapitána Nema…

Tatínek tedy půjčí chlapci knihu Karla Veselého Jenda se probudil roku 2000, v níž jistý profesor Dvořák dokáže libovolného člověka uspat třeba na sto let. To už se ovšem Jendovi klíží víčka, a tak je najednou vtažen přímo do děje a pan profesor ho skutečně nechá uspat až do roku konce milénia.

Jenda se skutečně probudí v určený rok v místnosti bez nábytku, jen s velkou telestěnou, která průběžně informuje o něm samotném. Chlapec dostane vlastního průvodce novým, moderním světem, který se „jmenuje“ AR22. Sám o svém pojmenování říká: „Je to pohodlnější. Je to – jakési praktické třídění lidí.“ (Ještěže autor nic netušil o tom, že tou dobou už podobné „praktické třídění lidí“ pomocí čísel probíhá.) (more…)