Tereza Semotamová pročítala a překládala literární počiny současných rakouských autorů. Připravila Milena M. Marešová.
Ukázky čte Anita Krausová.
Natočeno 2017. Premiéra 15. – 19. 5., 22. – 26. 5. a 29. 5. – 2. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 15:20 h.)
Obsah: 1. Christoph Bauer. – 2. Ondřej Cikán. – 3. Martin Pollack. – 4. Sandra Gugić. – 5. Marko Dinić. – 6. Michael Stavarič. – 7. Klaus Händl. – 8. Manfred Chobot. – 9. Anna Weidenholzer. – 10. Rosemarie Poiarkov. – 11. Franz Hammerbacher. – 12. Stefanie Sargnagel. – 13. Sabine Gruber. – 14. Doris Knecht. – 15. Hanno Millesi.
Pozn.: „Může to znít morbidně, ale někdy, když se zadívám na svůj sad a les za ním, přemýšlím, co asi tak mohou skrývat? Co vyjde na světlo, když na louce začnu kopat? V dubině u Csaterbergu? Na břehu rybníka? Narazím na kosti, na zrezivělý ostnatý drát, na telefonní vedení, kterým někdo někomu svázal ruce, na nábojnici, na rozpadené zbytky bot a šatů? Nebo jsou to jen noční můry, výplody příliš bujné fantazie? Před pár lety jsem ve svém záhoně, hluboko v zemi, našel vidličku. Zdánlivě obyčejná vidlička. Musela v té zemi být desítky let. Když jsem ji vylovil a očistil, žasl jsem, že na ní nejsou žádné stopy rezivění, zato na zadní straně jsem objevil razítko Waffen-SS. Vidlička Waffen-SS, vyrobená z té nejlepší nerezové oceli, v mé zahradě.“ (Martin Pollack: Kontaminované krajiny)
„Zatímco dospělí se strachovali o naše bezpečí, my jsme už dávno byli v lesích a na liduprázdných ulicích. Nesnášeli jsme ty podělané země, co z nás chtěly udělat nové Židy Evropy, a milovali jsme Miloševiče, toho chlapa s prasečím ksichtem, co byl tak mocný, že nám všem prostě mohl dát jedničku na vysvědčení. Udělal z nás nejšťastnější děti na světě, a jako poděkování jsme se od něj naučili propastně nenávidět: Ameriku, Německo, NATO, Tonyho Blaiera, Billa Clintona a všechna ta jména, co tehdy neustále omílali v televizi a rádiu. Jenže tak rychle jako se letouny objevily, zase zmizely. Hra byla u konce dřív, než vůbec pořádně začala, a všechno se zase vrátilo do starých kolejí, což v Jugoslávii přechodných let znamenalo klid a nudu.“ (Marko Dinić: Österreich forever)
