Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravil Stanislav Motl. Sláva a zmar rodiny Adolfa Dubského. Elitní diplomat a vzdělanec, kterému se na vrcholu kariéry zhroutil svět. Zoufalství a pocit zneuznanosti ho přivedly až na samý práh Zla. Přivedly ho k Adolfu Hitlerovi. Netušil, jak velkou cenu za to jednou zaplatí. Za to, že Zlo považoval za Dobro. Osudný omyl muže, jenž patřil do jedné z nejvýznačnějších rodin, která kdy v Čechách žila. Co se vlastně stalo? Kde byla chyba? Příběh vzestupu a zmaru rodiny Dubských.

Natočeno 2017. Premiéra 20. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 16:04 h) v cyklu Stopy, fakta, tajemství… (320).

59. díl z cyklu Historie českého zločinu. Vražda devatenáctileté studentky na Pedagogické fakultě v červnu roku 1990 vyvolala nejen rozruch, ale i strach. Detektivové z brněnské kriminálky brzy našli pachatele, ale byl tu problém: nedostatek důkazů. Krevní skupina pachatele i oběti byla shodná. Nejdřív to byl nápad, ale pak se to nakonec podařilo. Tento případ se totiž zapsal do historie československé kriminalistiky jako první, ve kterém bylo použita analýza krve metodou srovnání DNA. Scénář podle skutečnosti napsali Bronislava Janečková, Vladimír Matoušek a Miloslav Jedlička. Režie Jaroslav Kodeš. Zvuk Petr Šplíchal.

Lit.: Janečková, Bronislava: Jak usvědčit vraha omilostněného prezidentem? In web ČRo 2 Praha, 29. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pachatele brutální vraždy studentky našli brzy. Ale byl tu problém: nedostatek důkazů a krevní skupina pachatele i oběti byla shodná… První případ u nás vyřešený analýzou DNA.

Našli ji 27. června 1990 ráno na dámském WC v přízemí Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ležela na zádech, svetr vyhrnutý ke krku, sukně, punčochy i kalhotky shrnuté do půli stehen. I přes oděv byly patrné bodné rány v oblasti hrudi, stehen, zad i genitálií. Na zdi i kachličkách cákance krve.

Pitva prokázala 31 bodnořezných ran a rozetnutá hráz mezi konečníkem a genitáliemi o délce 10,5 cm. Pachatel do tohoto místa bodl nebo řízl nejméně čtyřikrát. Mužské pohlavní buňky ale nebyly na těle prokázány. Většina ran byla způsobena v době, kdy oběti ještě fungoval krevní oběh.

Brutální vražda v budově plné lidí

Komisař Vladimír Matoušek a krajský vyšetřovatel pplk. Vlastimil Boček zjistili, že v době trestného činu se v budově nacházelo 83 lidí. Všichni byli studenti nebo zaměstnanci školy. Nikdo neviděl vcházet ani vycházet nikoho podezřelého do budovy ani na WC, kde bylo nalezeno tělo.

Obětí byla juniorská mistryně v biatlonu bez vážného vztahu. Všechno napovídalo sexuálnímu motivu činu. Zvláštní bylo, že měl vrah odvahu zaútočit v budově plné lidí. Sbíraní stop komplikovalo místo činu, WC plné nejrůznějších biologických stop. Provedení činu ale vyšetřovatelům něco připomnělo. (….)

Připravil David Hertl. Před 30 lety, v květnu 1987, zemřel spisovatel Josef Kostohryz. Jeho přítel Jan Čep o něm řekl, že „objevil nové prostory a nové zákonitosti české poezie“. Více než 12 let strávil v komunistických lágrech a po roce 1968 nemohl publikovat pod svým jménem. Jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní české lyriky Josefa Kostohryze připomene 18. května pořad Portréty na ČRo Plus. Pohnutý příběh autora líčí David Hertl. Technická spolupráce Jaroslav Novotný.

Hovoří editorka Kostohryzova díla Věra Matoušová. Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2017. Premiéra 18. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h).  K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Přijmout osud takový, jaký je. In Týdeník Rozhlas 19/2017 (článek).

Lit.: Hertl, David: Josef Kostohryz: Všechno je tajemství. In web ČRo Plus, 18. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jedním z nejvýznamnějších představitelů moderní české lyriky byl básník a překladatel Josef Kostohryz (1907-1987). Pro mnoho čtenářů ale zůstává dodnes jeho dílo neobjeveno.

Ve škole ho to moc nebavilo

Není snadné Kostohryzovy práce číst, nepatří mezi snadno pochopitelné autory – jak kdysi napsal jiný slavný český spisovatel Jan Čep, Kostohryz „objevil nové prostory a nové zákonitosti české poezie“. A i stručné heslo ze slovníku spisovatelů možná řadu čtenářů od čtení Kostohryzových prací spíše odradí: „Vytvářel svébytný abstraktní svět, popírající prostor a čas pozemského života…“

Jeho cesta k literatuře přitom nebyla vůbec jednoduchá: do obecné školy v Bernarticích chodil nerad, měšťanku studoval s nevalným prospěchem. Rodina počítala, že se Josef vyučí hrnčířem a převezme po otci usedlost. Až když v srpnu 1922 odešel k tetě do Prahy a nastoupil na reálku v Ječné, vše se změnilo.

Editorka Kostohryzova díla Věra Matoušová je hostem dalšího pořadu z cyklu Portréty, který tohoto pozoruhodného a formou svých prací téměř barokního spisovatele připomene.

Po gymnáziu úspěšně vystudoval filozofii, češtinu a francouzštinu na pražské univerzitě a odjel do Itálie, kde přednášel češtinu v Ústavu pro východní Evropu v Římě a současně v Orientálním ústavu v Neapoli. Od roku 1936 potom působil jako učitel na gymnáziích v Praze a Českých Budějovicích, po válce se stal zaměstnancem ministerstva informací.

Skutečnost byla daleko horší

Kostohryz publikoval své práce už od konce dvacátých let, od třicátých let začal také překládat – v roce 1932 vychází například jeho překlad Balzakových Ztracených iluzí, v dalších letech českým čtenářům zpřístupnil i jiné francouzské a italské autory, kteří byli v té době součástí evropské kultury, ale u nás jejich díla nevycházela.

V roce 1946 vyšla Kostohryzova básnická sbírka Ať zkamení, na dlouhá léta poslední – v květnu 1951 byl totiž zatčen Státní bezpečností a o rok později odsouzen při monstrprocesu za údajnou velezradu na doživotí. Původně mu státní zástupce navrhoval dokonce trest smrti. Kostohryz s takovým osudem do určité míry počítal: v únoru 1950 předstíral psychickou poruchu a nechal se na půl roku zavřít do psychiatrické léčebny v Kateřinkách.

Cvičil také jógu a před zatčením dal mnoho románů, dopisů a dalších písemností do úschovy k matce (ta se ale po zkušenostech z protektorátu bála a později vše spálila). Skutečnost nakonec předčila i ta nejhorší očekávání, Kostohryz byl při výsleších mučen a byla z něj vynucována nesmyslná přiznání.

Státní bezpečnost především zajímalo, jaký byl jeho podíl na takzvaném Memorandu českých spisovatelů. Tento podrobný rozbor stavu kultury v naší republice po únoru 1948, jehož byl Kostohryz autorem, byl zaslán papeži Piu XII., De Gasperimu, Churchillovi a Trumanovi. Sám Kostohryz je přeložil do italštiny a o překlad do angličtiny požádal Václava Renče.

Jaké je hodnota bolesti?

Z vězení vyšel Kostohryz až v prosinci 1963, tedy po více než dvanácti letech. Když byla o čtyři roky později zahájena rehabilitace odsouzených v tomto procesu, konstatoval Nejvyšší soud v Praze, že „v jednání obžalovaných nelze spatřovat žádnou trestnou činnost“. O tom, co Kostohryz zažíval v komunistických lágrech, mnoho nemluvil.

Věra Matoušová, vydavatelka Kostohryzových prací, si v jeho díle všímá nepřehlédnutelného motivu smíření i přes veškerou nespravedlnost, kterou autor zažil: „Hodnota bolesti je v tom, že člověk v sobě najde sílu bolest neopakovat.“ Souvisí s tím i schopnost přijmout osud takový, jaký je. Pro Kostohryze to bylo zvlášť složité: až na exilová nebo malá privátní vydání se po roce 1970 další edice svého díla nedočkal.

Složitý byl i jeho osobní život: manželství se vlivem dlouholetého odloučení rozpadlo. Patrně pod největším nátlakem a ze strachu o rodinu podepsal Kostohryz ještě za mřížemi spolupráci se Státní bezpečností (v červenci 1963 byl zaregistrován jako kandidát tajné spolupráce, už v roce 1969 byl ale jeho svazek uložen do archivu a roku 1985 skartován). Lze se jen dohadovat, zda vůbec Kostohryz Státní bezpečnosti něco prozradil. Žádná zpráva, které by byl autorem, totiž doposud nebyla objevena.

Kostohryzův život se výrazně změnil až koncem roku 1967, kdy se znovu oženil. Trvale měl také výrazné zdravotní problémy. „Tento mimořádně vzdělaný muž s životem tak plným nejrůznějších zkušeností a zvratů došel nakonec k závěru, že všechno je tajemství a že nikdo neví, co potěší druhé lidské srdce,“ dodává Věra Matoušová.

Historii a současnost operního provozu připomene Jana Vašatová. V pořadu hovoří dirigent Tomáš Netopil, který se Semperovou operou úzce spolupracuje. Zazní rovněž ukázky z produkcí operního domu.

Natočeno 2017. Premiéra 20. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h).

Autor grafických partitur a experimentální poezie, výtvarník, hudebník a konceptualista Milan Adamčiak zemřel letos 17. ledna, dva měsíce před otevřením výstavy k jeho 70. narozeninám. Výstava v Esterházyho paláci v Bratislavě potrvá do 4. června 2017. Pohled do prostředí vizuální hudby a pozvánku na výstavu Adamčiak, začni! připravila Renata Klusáková. Hudební ukázky Marek Piaček /skladba „Z korešpondencie (z mojho života)“ z CD Agon Orchestra „Typornamento“/,  Petr Machajdík /skladba „Imanentne čiary v tmavomodrej“/ z CD Agon Orchestra „Typornamento“, Milan Adamčiak „Adizione“ v realizaci souboru MI-65 Daniela Mateje.

Hovoří hudební skladatelé Jaroslav Šťastný (pseud. Peter Graham) a Daniel Matej a kurátor výstavy Michal Murin.
Z Adamčikových textů cituje Michal Rataj.

Natočeno 2017. Premiéra 20. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:10 – 11:00 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.