Moravsko-slezský turistický spolek pořádá pro Sudetské Němce zájezdy do míst, která si pamatují. Nedávno prošli místa spjatá s rokem 1946 a poválečným odsunem. O jedné rodině z obce Nýznerov je následující dokument. Připravil Mikuláš Kroupa.
Hovoří Rudolf Hadwiger a Anna Michalski, rozená Hadwigerová.
Natočeno 2017. Premiéra 19. 2. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 26. 7. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.
Lit.: Kroupa, Mikuláš: Dívka visela na ostnatém drátu kvůli milostnému psaní. Vzpomínky německé rodiny Hadwigerů. In web ČRo Plus, 19. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V Nýznerově u Jeseníka na hranicích s Polskem žili za první republiky Hadwigerovi, početná sudetoněmecká rodina. Anna Hadwigerová, nejstarší dcera, vstoupila za války do hitlerovského Svazu německých dívek a nechala se nejspíš zapsat i do nacistických záškodnických oddílů werwolfů.
Sověti jí v květnu 1945 zajali, odsoudili v Polsku a deportovali na 15 let do gulagu. Ostatní z rodiny ztratili občanství. Češi je uvěznili v internačním táboře, kde čekali na odsun, který se jim nakonec vyhnul. V dokumentu Příběhy 20. století vypráví dramatické osudy jeden ze synů této rodiny, Rudolf.
V jednom německém domově důchodců jsme objevili i Annu, kterou po osmi letech sovětského věznění za Uralem v Norillagu propustili. Dostala se do Západního Německa. Netušila, že někdo z její rodiny přežil. Když konečně dostala psaní od maminky, komunisté ji nechtěli pustit do její vlasti. S rodinou se setkala až po dalších 20 letech.
Příběh rodiny Hadwigerů zdokumentovali lidé z Post Bellum Vít Lucuk a germanistka Petra Mačková. Rudolfovy vzpomínky jsme natočili v roce 2011 v Nýznerově. Annu Michalski, dříve Annu Hadwigerovou, jsme objevili v domově důchodců v německém Osnabrücku. Zdokumentované příběhy zpřístupňujeme prostřednictvím internetového portálu Paměť národa, který je budován díky drobným darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Připojte se i vy. Děkujeme.
Hadwigerovi v nýznerovské dřevěné chalupě vychovávali deset dětí, tři zemřely. Otec vyučený kolář v Rychlebských horách hospodařil, pomáhal na pile a v lese, prodával dřevěné hračky, ale ani to nestačilo: „Naše výchova byla tvrdá. Táta byl na nás hodný, neuhodil nás, ale matka musela. Byli jsme ještě děcka, když jsme museli pryč. Byl hlad, to se musí říct přímo,“ vypráví Rudolf Hadwiger, který už jako desetileté dítě chodil na dva kilometry vzdálené pole sbírat kameny, pásl ovce, staral se o dobytek na statku ve Skorošicích. Za to u hospodáře dostával stravu a ubytování.
„Pozor na vlak.“ Víc česky neuměli
Hadwigerovi mluvili jen německy, stejně jako všech tři sta obyvatel Nýznerova: „Jako děti jsme uměli jen „pozor na vlak“, protože to bylo u kolejí česky a německy,“ směje se světlovlasý dvaaosmdesátiletý Rudolf, v jehož české výslovnosti je slyšet německý přízvuk. Jeho mateřštinou je slezská němčina, zvláštní regionální dialekt, kterému někdy nerozumí ani rodilí Němci. Rudolf i jeho děti se považují víc za Němce než Čechy.
Mnichovskou krizi v září 1938, kdy Československo přišlo o Sudety, vnímal Rudolf jako desetileté dítě jen letmo. Říká, že „u nich bylo všechno v klidu“. Jeho o pět let starší sestra Anna připojení k Velkoněmecké říši vítala. Jako hrdá Němka se hlásila do Svazu německých dívek: „Jak to jen bylo. Vláda tenkrát chtěla, abychom my z Hitlermädchen zůstali v místě bydliště co nejdéle a podle svých schopností bránili vlast. Pomáhali. Pokud by kolem procházeli vojáci a byli nemocní nebo něco potřebovali, měla jsem pomáhat těmto lidem, ubytovat je a tak. Pomáhat jim, aby vojáci na ústupu našli cestu zpět k jednotce nebo do vlasti. Měli jsme pro ten případ u sebe mapy,“ popisuje Anna Hadwigerová, dnes Michalski.
V šestnácti letech měl jít do wehrmachtu
Kvůli nedostatku mužů povolávali do wehrmachtu i chlapce. V pouhých patnácti letech na začátku roku 1945 dostal výzvu německých úřadů, aby se účastnil výcviku domobrany Volkssturmu. Ve výcvikovém táboře v Dolní Lipové strávil šest týdnů až do 20. března 1945. Po jeho ukončení povinně nastoupil k odvodu, ale nakonec ho tzv. vyreklamovali rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství, aby zvládali odevzdávat povinné dodávky. Měl štěstí. Několik jeho vrstevníků z Nýznerova padlo v posledním měsíci války. Rudolf celou válku pracoval na statku s válečnými zajatci z nýznerovského lágru. „Nejdřív to byli Angličané, pak Rusové,“ lapidárně konstatuje Rudolf. Lágr kousek za vesnicí u známých památkově chráněných nýznerovských vodopádů vedli a dozorčí službu vykonávali němečtí vojáci. Na práce vězně brali a dohlíželi na ně místní němečtí dřevorubci.
Sváteční oběd v lágru: kroupová polévka
Život Hadwigerů se radikálně změnil v roce 1946, když je všechny internovali v lágru MUNA v bývalé továrně na munici u Jeseníka: „Tisíce lidí. Dostávali jsme ráno černou kávu a kousek chleba, odpoledne bramborovou polévku a večer opět kousek chleba. V neděli k obědu kroupová polévka. Tak to šlo čtrnáct dní,“ popisuje poměry v lágru Rudolf.
Prezident Beneš se domníval, že německé obyvatelstvo po tom, co se stalo, už nemůže žít v jednom státě s českým a slovenským národem. Ústavním dekretem o úpravě československého státního občanství byli Němci a Maďaři zbaveni československého občanství a stali se tak na území Československa cizinci. Tento dekret vstoupil v platnost v srpnu 1945. Po celém území Československa zavedla vláda systém lágrů: 1215 internačních táborů, 846 pracovních táborů a 215 speciálních vězeňských zařízení, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů a tajných továrnách na výrobu zbraní. Jeden z největších zajateckých táborů ve Slezsku se nacházel v továrně na munici v Mikulovicích u Jeseníka. Říkalo se jí MUNA.
Po čtrnácti dnech si je vyžádal správce v regionu, který potřeboval muže na práce do lesa. Na ministerstvu mu povolili, aby si z MUNA vyžádal 11 rodin z Kamenné a osm rodin z Nýznerova. Protože Hadwigerovi měli čtyři mladé, silné muže, celá rodina se vrátila do domů. Každý den nastoupila na těžké práce v lese. V roce 1948 jim přišel úřední příkaz, aby se vystěhovali. Měli se dostavit do Jihlavy, kde si je na nádraží vyzvedl sedlák. Léta pak německá rodina dřela na státním statku. Nebyli však všichni. Chyběla Anna.
„Kamarádi, umírejme jako Němci!“ volali na smrt odsouzení nacisté
V květnu 1945 Annu zatkli sovětští vojáci přímo v chalupě v Nýznerově. Někdo jí udal, že v roce 1944 jako německá úřednice v nedaleké Žulové vstoupila do oddílů werwolfu. Jednalo se o organizaci, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Anna Hadwigerová se podle Rudolfa nechala pouze zapsat, ale žádnou aktivitu nevyvíjela: „Jedna z nás zběhla a ta nás prozradila. A proto k tomu došlo. Ale my jsme nechtěly nikomu škodit. Chtěly jsme jen pomáhat. Samozřejmě, že na oficiálním programu byly i jiné věci, pronikání na nepřátelské území a podobně, ale k tomu nedošlo. My jsme nic nezničily! Právě naopak! Vždycky jsme jen pomáhaly. Když je člověk mladý, prostě musí v takové situaci pomáhat. Ale ničit ne. To jsme nedělaly,“ vysvětluje Anna Michalski, v pokoji se starožitným nábytkem v domově důchodců v německém Osnabrücku.
Soudili jí v polském Klodsku, kam jí na náklaďáku transportovali sovětští vojáci. Ve vězení seděla s dalšími vězni: „Byli buď v NSDAP nebo Hitlerjugend. Nejdřív nás zavřeli a pak odsoudili. Bylo nás přibližně 60 lidí. Z toho dostala polovina rozsudek smrti! Bohužel jsme tomu museli přihlížet. Dopředu nás donutili podepsat rozsudek. To bylo hrozné! Říkali, že jsme zabíjeli vojáky, nebo tak, prostě že jsme dělali sabotáže. Soud probíhal spořádaně, až do chvíle, kdy byl vynesen první rozsudek trestu smrti. Pak vypukla panika! Někteří volali: „Kamarádi, ukažme, že umíme umřít jako Němci!““
Dívka visící na ostnatém drátu kvůli milostnému psaní
Nad Annou vynesl rozsudek lidový komisař NKVD: 15 let nucených prací v SSSR. Za pár dní se tísnila v dobytčím vagonu, kterým několik týdnů jela za Ural do Norillagu: „To nejhorší byla Sibiř. Ale i tam se dá žít. Já jsem to vyzkoušela. Když byly tenkrát bouře a 30 stupňů pod nulou. Museli jsme odhazovat sníh ze silnic, i když to vůbec k ničemu nebylo. Pořád nás museli něčím zaměstnávat. Museli jsme do mrazu a bylo jedno, jestli bude silnice za okamžik znovu zavátá sněhem, protože byla bouře, ale my jsme museli odhazovat, vždycky na půl hodiny dovnitř a pak zas ven. Omotaní až po uši. Ve čtyřicetistupňových mrazech a ještě větší zimě. Nedávalo to smysl. Byl to prostě trest,“ popisuje Anna, co zažila.
To nejhorší se jí vrací v jednom děsivém obraze: „Vedle tam byl mužský zajatecký tábor, byli oddělení ostnatým drátem, samozřejmě a okolo stály strážní věže. A muži, když šli okolo, tak s námi ženami chtěli mít alespoń nějaký kontakt. Psali vzkazy na papír a zabalili jím kameny a házeli je přes ten ostnatý drát. Občas se na to strážní koukali, ale dělali, že nic nevidí, nechtěli kazit zábavu. Občas ale byli sprostí, někteří stříleli. Jednou jeden muž minul a vzkaz zůstal na tom plotě a jedna dívka si ho ale opravdu chtěla přečíst a oni po ní stříleli. A pak tam na tom drátu visela, to je obrázek, který nikdy nezapomenu. Dívka visící na ostnatém drátu. Nebyla mrtvá hned, střelili ji do nohy. Pořád ten obraz vidím, i dnes. Bylo to strašné.“