Připravili Jan Sedmidubský a Ivana Denčevová. Sedm příběhů dětí Charty 77. Rozhodnutí signatářů Charty 77 se dotklo i jejich dětí. Děti chartistů znaly drobné perzekuce, šikanu, domovní prohlídky i čtení korespondence…
Hovoří historik doc. Michal Stehlík, Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda.
Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 7. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.). K poslechu zde. – Repríza 2. dílu 13. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 4. dílu 21. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.); 7. dílu 18. 2. 2017 v cyklu Historie Plus. Repríza 1. dílu 13. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.).
Obsah: 1. Úvodní díl – 2. Milena Jabůrková – Grušová. K poslechu zde. 3. Milena Bartlová. – 4. Petr Placák – 5. Svatojánský výlet Martina Palouše – 6. Simona Hradílková – 7. Monika Arkai Dienstbierová –
O pořadu se hovořilo 13. 11. 2016 v pořadu eRKo. Všechny články zde.
Pozn.: Příběh Simony Hradílkové, dcery Tomáše Hradílka. Chartu podepsala v 18 letech a celkem třikrát jí komunistická policie zavřela na 48 hodin do cely předběžného zadržení. Připravili Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský. (anotace)
Příběh ze seriálu Děti Charty je věnován Monice Arkai Dienstbierové. Patřila k chartistickým dětem, vlivem politických poměrů v Československu se jejím domovem stala tři města bývalé rakousko-uherské monarchie. Připravila Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Reflexe normalizace na vlnách Českého rozhlasu (cykly Told Untold a Děti Charty). In Svět rozhlasu 37/2017, s. 25 a násl. (článek).
Lit.: Hanáčková, Andrea: Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na Dvojce. In web DokRevue, 6. 4. 2017 (recenze). – Cit.: Rozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.
Padesátému (sic!) výročí Charty 77 bylo v zimních měsících 2017 věnováno množství pořadů Českého rozhlasu. Dokumentaristé Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský připravili pro ČRo Plus sérii věnovanou těm, kteří v sedmdesátých letech 20. století Chartu většinou podepsat ještě nemohli, zato spolu se svými rodiči intenzivně pocítili represi komunistického režimu, který stejně jako nacisté zahrnul do své pomsty nejen aktéry konkrétního činu, ale i jejich rodiny. Dokumenty byly vysílány i na poslouchanější Dvojce, bohatě promovány na všech stanicích a vznik seriálu je bohatě zdokumentován díky tomu, že na některé reportáže doprovázeli autory i fotograf a kameraman.
Děti chartistů z první vlny roku 1977 byly v době podpisů svých otců různě staré (portrétováni jsou Milena Jabůrková Grušová, Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai Dienstbierová, Ondřej Němec a Marek Benda). Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Zatímco Martin Palouš podepsal Chartu téměř zároveň se svým otcem, jiní si na svůj podpis počkali až do osmdesátých let, případně si pro sebe vyhradili jiný způsob protestu proti establishmentu.
Autoři seriálu Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský vedou vcelku poučený dialog s lidmi, jimž Charta 77 zásadním způsobem ovlivnila dětství a dospívání ve formování občanského a politického postoje. Zároveň se daří v jednotlivých dílech zrekonstruovat myšlenky, ale i běžný občanský život signatářů Charty. Slyšíme úryvky z vězeňských dopisů, osobní poznámky, citace z knih, archivní záběry, někdy v autorské, jindy v herecké interpretaci. Posluchač získává poměrně plastický obraz doby, v níž stejně jako dnes lidi zaměstnávaly existenční starosti, rodinné a zdravotní komplikace. Politicky exponovaná skupina chartistů přitom však řešila především dopady režimní zvůle.
Časové souvislosti, proměny na postech mluvčí Charty, věznění a iniciativy jednotlivých období přidává do kontextu výpovědí dobře informovaná Denčevová, většina respondentů totiž pojímá dané údobí jako celek a jako uzavřenou kapitolu. Často se připomíná skutečnost, že podpis Charty byl v mnoha případech potvrzením statutu vyvrhele, že se k podpisu uchylovali lidé zbaveni možnosti aktivně pracovat ve svém oboru již léta předtím. Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Na to všechno se Ivana Denčevová ptá. Role Jana Sedmidubského byla spíše technicky ohlídat kvalitu záběrů, následně měl na starosti střih a režii pořadů.
Předností cyklu je rozhodnutí natáčet v autentických prostorách, kde se v sedmdesátých letech chartisté scházeli, kde (třeba u Bendů) mohly děti tiše sedět a být účastny porad svých rodičů a jejich přátel. Snaha proniknout do soukromí jednotlivých sociálních herců nabízí zároveň možnost listovat přítomnými knihami, které jsou jakýmsi leitmotivem všech rozhovorů, nahlížet do rodinných fotoalb, zachytit topografii daného místa. Denčevová neváhá odvést řeč ke kvalitě čaje, komentuje pracovní nepořádek na stole, diskutuje nad fotografiemi a stále znovu tak vzpomínky vrací do současnosti. Výhodou je její dobrá znalost lidí v dané komunitě, roztomilým detailem třeba přispěje v okamžiku, kdy při natáčení představí Monice Arkai (Dientsbierové) přítomného fotografa Tomáše Vodňanského, dalšího syna rodičů – chartistů. Obě „děti“ si poněkud rozpačitě vybavují okolnosti, za nichž se mohly v chartistických letech případně potkávat, jakkoli si to konkrétně nepamatují. Jindy mají však aktualizace a poukazy na současnou práci a situaci sociálních herců významnější roli. V případě portrétu Petra Placáka nebo Ondřeje Němce vytváří permanentní pohyb v čase autentický doklad skutečnosti, že živá angažovanost ve věcech občanských svobod, politické bdělosti a jakéhosi společenského neklidu přetrvala u chartistických dětí dodnes. Je cenné, že se při střihu neztratily ani takové drobnosti jako narážky na tristní peroutkovskou kauzu současného českého prezidenta nebo Paloušovy postřehy k české politické kultuře.
Aktivity dětí prvních chartistů, jejich společenské a politické angažmá jednoznačně zrcadlí prostředí, v němž vyrostly a vliv rodin, které vedly své děti k jasnému vymezení se vůči nesvobodě. Přestože nepadají triviální otázky typu, zda by konkrétní osobnosti svůj podpis dnes zopakovaly, je zřejmé, že za svůj tehdejší postoj ručí jednotliví respondenti dodnes tím, jak žijí, co dělají a jaké hodnoty navenek prezentují. Petr Placák ze svého mladistvého radikalismu nic neubral a i jeho vášnivou obhajobu myšlenek knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát je třeba číst nejen jako polemiku nad kritikou knihy, ale také jako vyjádření celoživotního postoje a práce. Denčevová se Sedmidubským jsou ovšem vůči svým respondentům maximálně vstřícní a nekonfliktní, jakkoli třeba plzeňská kauza Marka Bendy rozhodně neslouží tomuto synovi čestného chartisty Václava Bendy ke cti slavného jména.
Autoři neustále lavírují mezi portrétním dokumentem a nutnou edukací posluchače. Jako čtyřicátnice převážné většině dobových detailů rozumím, znám jména a souvislosti, jsem si však jistá, že už generace mých studentů potřebuje detailnější vysvětlení charakteru doby, jednotlivých režimních opatření i různých technik a fíglů, které chartisté a lidé z disentu využívali ve prospěch šíření informací, literatury, pro vydavatelskou a jinou činnost. Denčevová se Sedmidubským zprostředkovali atmosféru doby sedmdesátých a osmdesátých let citacemi z autentických estébáckých spisů. Petr Placák vypráví o tom, jak ho konkrétní lidé mlátili „na Barťáku“ a jak přesně tyto výslechy probíhaly, doloženo je špiclování Paloušových a hlášení o tom, jak chodil Palouš v čase 19:05-19:43 pro pivo. Tíživou atmosféru kádrujících soudruhů a neohlášených domovních prohlídek popisuje Simona Hradílková dodnes jako tísnivou a vyvažuje tak jisté bohémství a programovou rebelii ve výpovědích pražských chartistických dětí. Sedmidubský cyklus podpořil dobovou hudbou, někdy prospěšně po smyslu výpovědi, jindy pouze interpunkčně.
Reflektovaný cyklus vnímá Chartu 77 především jako komunitu, pro konkrétní děti signatářů zajímavou, vzrušující. Většina těchto sociálních herců se po letech shoduje v tom, že příslušnost jejich rodičů k této komunitě ve skutečnosti kladla na děti vyšší nároky – měly být ve škole lepší než ostatní, aby vůbec dostaly šanci pokračovat ve studiu, nebylo žádoucí zhoršovat si už tak poskvrněný politický profil. Zároveň je ale zřejmé, že tyto děti obvykle nejpozději v pubertě vzaly za svůj občanský postoj rodičů a nastaly jim trable s komunistickým režimem, vedoucí k obstrukcím, výslechům, pronásledování i věznění. Samotné společenství Charty je tedy chápáno jako východisko debat o lidech uvnitř, její vnitřní rozpory dokumentární série neřeší.
Problematičtěji staví vznik i zánik Charty 77 autoři Apolena Rychlíková s Martinem Kohoutem, kteří se v březnové premiéře svého rozhlasového dokumentu Mýtus Charty 77 pokusili popsat „zápasy o Chartu“, o její charakter, ambice, vyjednávací strategie i mezinárodní renomé. Zatímco minisérie Českého rozhlasu Plus vytváří spíše memoárový obraz historie staré čtyřicet let, Rychlíková s Kohoutem se ve svém díle snaží porozumět mechanismu vzniku a fungování nesourodého společenství lidí, které spojuje především silný protest proti stávajícímu režimu. Jak se mohli propojit bývalí komunisté z padesátých let, reformní komunisté, zapřísáhlí antikomunisté i mladí undergroundoví umělci? Jak intenzivní musel být nesouhlas s komunistickou ignorancí vůči lidským právům, aby tolika lidem stálo za to postavit se svým podpisem na stranu poměrně krotkého apelu na dodržování mezinárodních úmluv, k němuž se i socialistické Československo zavázalo? A co všechno se dělo uvnitř Charty, která díky svým mluvčím navenek působila jako kompaktní opoziční skupina?
Rychlíková s Kohoutem podnikli úspěšný, byť kompozičně zcela konvenční pokus tomuto mechanismu porozumět. Vykonali velmi užitečnou práci. Nedávný proces s Kateřinou Krejčovou totiž ukázal, jak živý může být v těchto dnech a měsících odkaz skupiny lidí, která se postavila establishmentu čelem, jakkoli věděla, že tím na sebe přivolá nenávistné reakce a silnou represi. Krejčová ve své závěrečné řeči právě Chartu připomíná. S odvoláním na filozofa Jana Patočku hovoří o „solidaritě otřesených“, o empatii, kterou pocítila právě od signatářů Charty 77, znalců praktik totalitárního státu a jeho represivních složek. Na detailech svého případu poukazuje na podobnost aktuálního vykonstruovaného procesu s procesy ze sedmdesátých let. Dokumentární Děti Charty 77 vzpomínají na tuto dobu už spíše s úsměvem, jakkoli nesentimentálně. Rychlíková s Kohoutem jsou mnohem pragmatičtější. Pravda je taková, že problémy zneužívání pravomoci úředních osob, nejrůznější podoby policejní zvůle a znovu nastolované umělé konstrukce trestných činů, stejně jako úřední kličky vedoucí k osvobozování prominentů z trestních vazeb, se opět staly realitou současné české politické scény.
Lit.: Denčevová, Ivana: Děti „třídních nepřátel“ komunisté nešetřili. Netradiční pohled na Chartu 77. In web ČRo Plus, leden 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jména těch, kteří se stali signatáři Charty 77 a sehráli v ní zásadní roli, jsou známá a dohledatelná. Ale jejich rozhodnutí se dotklo se všemi důsledky dalších lidí, třeba jejich dětí.
Už to tak bývá, ti, kteří se zapíší do dějin, jsou známí. Ale zapomíná se na jejich blízké. Oni s nimi prožívali každodenní život, spoluvytvářeli jejich prostředí i názorové ukotvení. Také se pak stali – někdy zcela paradoxně – těmi, kteří měli nést „zodpovědnost“ za dotyčného.
Zcela zvláštní kapitolou jsou děti. Ostatně rodiče vědí, jak často rozhodují za své děti, jak obtížné to bývají situace a možná ani nejde „o život“. A třeba se i v dobré víře obhajují myšlenkou, že „přece chtějí jen to dobré pro své děti“.
Kdy jde o dobro dětí?
Relativista by mohl namítnout, a co je to „dobré“? Jak víme, že je to právě to či ono? Zcela stranou ponechejme i fakt, že to tzv. dobré v danou chvíli se může v dalším sledu událostí ukázat jako velmi nedobré až zlé a naopak.
Ti, kteří říkali: „Musíme s režimem nějak vyjít, jde nám přece o dobro našich dětí,“ rozumějme, aby mohli studovat, najít práci, mít bydlení, se pak dostávají do protikladu s těmi, kteří se komunistickému režimu postavili a byli také přesvědčeni, že jim jde o dobro jejich dětí.
V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Tehdejší „děti Charty“, dnes lidé zralého středního věku s vlastními potomky, nakonec vzpomínají na 70. a 80. léta bez větší hořkosti.
Lidštější dějiny
To jsou úvahy, které jsou na každém z nás jednotlivě. Jak říká host pořadu, historik Michal Stehlík, „je to otázka, která se vine staletími. Máme na světě příliš málo času, abychom si neuvědomovali svou odpovědnost. Každodenně se rozhodujeme mezi dobrem a zlem. Jsou to tedy i otázky dneška.“
Lidské příběhy patří nejen k naší historii, ale jsou těmi, díky kterým vnímáme dějiny lidštěji, srozumitelněji, nejen jako strohá fakta. Takové jsou i příběhy „Sedmi dětí Charty 77“, které navazují na tento díl Historie Plus.
Princip kolektivní viny
Jak se komunistický režim choval k dětem tzv. nepřátel, je zcela samostatnou kapitolou. Od drobných perzekucí přes šikanu, domovní prohlídky, vazby, čtení korespondence. Dokonce i byty, ve kterých disidentské rodiny žily, byly prošpikované odposlechy.
Právě v takových prostředích děti chartistů vyrůstaly. V některých případech se jejich rodiče ocitli ve vazbách a věznicích. Pro ně samotné to znamenalo ztížené podmínky ke studiu, někdy úplnou nemožnost studovat.
Je obvyklé, že se formy potrestání týkaly celé rodiny, přátel a dalších lidí v okolí, někdy zcela náhodných?
Můžeme uvažovat o principu kolektivní viny. Historik Michal Stehlík vysvětluje, že „tento princip je vlastně vyčleňování ze společnosti“. Objevuje se ve 20. století například v období 2. světové války, kdy se perzekuce odbojářů týkaly celých rodin, přátel, ale i obcí, kde žili. V 70. a 80. letech, v dobách normalizace, nešlo o popravy jako v dřívějších obdobích, ale sociální a trestněprávní důsledky si nesly celé rodiny. Aktivita jedince se podepsala i na jeho okolí.
Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, hostem je historik Michal Stehlík.
Milena Jabůrková, roz. Grušová, je dcerou spisovatele, básníka a esejisty Jiřího Gruši, který se stal signatářem Charty 77. Milena vystudovala gymnázium, vysokoškolské studium absolvovala až v 90. letech. V současnosti působí jako členka představenstva IBM, je také členkou vedení Svazu průmyslu a dopravy.
Petr Placák je synem lékaře Bedřicha Placáka, jednoho z mluvčích Charty 77. Petr se stal představitelem nejmladší generace, která se kriticky stavěla ke snahám chartistů „vést dialog s komunistickým státem.“ Založil a byl výraznou postavou opoziční skupiny České děti, v létě 1989 byl fyzicky napaden estebáky. Svůj příběh zobrazil v knize Fízl, za kterou obdržel cenu Magnesia Litera.
Martin Palouš je synem filozofa a vysokoškolského pedagaga Radima Palouše. Otec i syn podepsali nezávisle na sobě Prohlášení Charty 77 a poté oba v různých obdobích působili jako mluvčí Charty 77. Martin byl diplomatem a vysokoškolským učitelem. V současnosti je hostujícím profesorem na Floridské univerzitě v Miami.
Simona Hradílková je dcerou Tomáše Hradílka, který se koncem 80. let stal mluvčím Charty 77. Simona se v dětském věku setkala s perzekucí a šikanou ze strany komunistického režimu. Zúčastnila se vydávání samizdatu, organizovala akce spjaté s opozičními aktivitami. V současnosti pracuje jako vychovatelka, věnuje se rukodělným výtvarným pracím a podílí se na organizování kulturních akcí v Brně, kde žije.
Monika Arkai, roz. Dienstbierová, je dcerou novináře Jiřího Dienstbiera, který se stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Díky rakouskému kancléřovi Bruno Kreiskému získala Monika možnost studovat na Vídeňské univerzitě. Aby mohla z Československa vycestovat, musela slíbit, že se nikdy domů nevrátí. V Rakousku absolvovala právnickou fakultu, je právničkou a soudní překladatelkou. Žije střídavě v Praze a ve Vídni.
Ondřej Němec je synem disidentů Dany a Jiřího Němcových. Oba patřili k prvním signatářům Prohlášení Charty 77. Ondřej se vyučil tiskařem, protože nemohl být s ohledem na politickou angažovanost rodičů přijat na uměleckou školu. Od dětství se věnoval fotografování, jeho fotografie z prostředí undergroundu a disidentského světa jsou unikátními záznamy doby. Po listopadu 89 se stal fotografem v deníku Lidové noviny, je autorem řady fotografií uveřejněných v zahraničních printech, fotografických knižních příloh. V současnosti působí v Knihovně Václava Havla.
Marek Benda je synem Václava Bendy, který působil jako mluvčí Charty 77. Marek Benda se od dětství setkával s perzekucemi komunistického režimu, bylo mu znemožněno studium na výběrové střední škole, kam byl původně vzhledem ke studijním výsledkům přijat. Patřil k organizátorům studentské vzpomínkové akce 17. listopadu 1989. Vzápětí vstoupil do politiky a dodnes je poslancem. Vystudoval právnickou fakultu.
Lit.: Ulrichová, Silvie: Děti Charty: Český rozhlas Plus nabízí netradiční pohled na Chartu 77. In web ČRo Plus, leden 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nový dokumentární seriál Českého rozhlasu Plus připomene 40. výročí Charty 77 z odlišné perspektivy než je běžně zvykem. Autoři sedmi dokumentů Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský se pokusili na tehdejší události podívat očima těch, kdo svůj osud mohli ovlivnit je částečně nebo vůbec ne – potomků prvních chartistů.
V seriálu Děti Charty se sešlo sedm potomků z první chartistické vlny – Milena Jabůrková (Grušová), Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai (Dienstbierová), Ondřej Němec a Marek Benda. Až na Simonu Hradílkovou, dceru chartisty Tomáše Hradílka, který se svou rodinou bydlel v Lipníku nad Bečvou, jde o příběhy pražských disidentských rodin, jejichž osudy jsou často lehce propojeny. Martin Palouš například Chartu 77 podepsal ve věhlasném „disidentském“ bytě rodiny Němcových v Ječné ulici. (more…)
Maja Glasnerová. Pohádky na motivy leporel slovenských autorů (Elena Čepčeková, Mária Rázusová-Martáková, Ĺudmila Podjavorinská, Stanislav Maršák). Hudba Rastislav Dubovský. Dramaturgie Elena Matulayová. Zvuková režie Ing. Andrej Sloboda. Výtvarný návrh Katarína Krajčovičová. Režie Oľga Janíková.